Smysly trochu jinak - Sluch

Mít dar slyšení je cosi nádherného. V UCHU je NĚCO, co dokáže člověka vzrušit, „probudit“. Existují 2 základní druhy zvuků, ty které „vybíjejí“ (oslabují, unavují posluchače), a zvuky které „nabíjejí“ (dodávají energii, rovnováhu, přispívají zdraví).

Jak funguje sluch? - Řeč, tóny a hluk jsou přenášeny vzduchem jako zvukové vlny. Vnější ucho má stejnou funkci jako trychtýř. Zachytává zvukové vlny z okolí, a vede je dále do zvukovodu.

Na konci zvukovodu narazí zvukové vlny na bubínek a rozechvějí jej. Tyto pohyby jsou dále přenášeny třemi středoušními kůstkami (kladívkem, kovadlinkou a třmínkem). Slovo „kůstky“ je zde na místě, neboť vystihuje, jak malinké a křehké ve skutečnosti jsou. Mimochodem třmínek je nejmenší kůstka v našem těle. Měří pouhé 3 milimetry.

Pohyby jsou zachycovány v hlemýždi, sloužícím současně jako orgán rovnováhy. Ačkoliv je velký jen jako hrášek, jeho vnitřní uspořádání je velmi složité. Je v něm umístěna lymfa a 20.000 nervových buněk, které se nazývají vláskové buňky. Tyto vláskové buňky vyčnívají svými vlákny do lymfy.

Jestliže je zvuk převeden do vnitřního ucha, dá se tekutina do pohybu a tím se začnou pohybovat tyto vlásky. Tak vzniká nervové podráždění, které je jako kód sluchovým nervem vedeno do mozku. V mozku se setkají impulsy z obou uší a jsou dekódovány. Tak se ze zvukové vlny stane využitelná informace.

Lidské ucho je jedním z nejmocnějších a nejjemnějších orgánů, které máme. Pokud víme, jak ucho pracuje, můžeme si lépe představit, co se stane, pokud je ucho dlouhodobě vystaveno působení příliš hlasitého zvuku.

V uchu jsou drobná nervová vlákna a tyto jemné vlasové buňky jsou velmi citlivé a lze je snadno poškodit do té míry, že se zlomí. Jakmile se rozbijí, už nedorostou. Mezi hlavní důvody tohoto typu ztráty vláskových buněk patří vystavení se silnému zvuku, přirozené stárnutí a ušní infekce. Možná, že i proto je spánková kost, tou nejtvrdší kostí v těle, aby ochránila při nárazu tuto jemnost.

A tak abyste se vyhnuli riziku ztráty sluchu, je důležité pečovat o své uši tím, že se pokud možno vyhýbáte hlasitým zvukům, nebo si chráníte uši špunty do uší nebo používáte chrániče sluchu, když jsou vystaveny nadměrnému hluku.

Asi si dovedete představit, jak to pak vypadá ve vašich uších při dlouhodobém pobytu v hlučném velkoměstě. Proto se nedivme, když někteří lidé dnes utíkají z měst bydlet zpátky na venkov, kde je hluku podstatně méně. Ono totiž středně těžké poškození sluchu dokáže zvýšit riziko demence dokonce až třikrát - studie zde.

Zdravým jídelníčkem lze uši pozitivně stimulovat. Omega 3 mastné kyseliny, které se nacházejí v rybách, jako je losos nebo tuňák, posilují cévy ve vnitřním uchu. Navíc antioxidanty – zejména kyselina listová – a konzumace zelené listové zeleniny, jako je špenát a římský salát, jsou prospěšné při prevenci sluchových problémů způsobených vystavením hluku.

Vypadá to, že všechno je jinak, než co nás kdysi učili ve škole. Překvapení číslo jedna: prvotní funkcí ucha je DODÁVAT mozku ENERGII. Ucho je prvním smyslem, který se v člověku otevírá (již v děloze, čtyři a půl měsíce před narozením). 70% energie, kterou potřebuje mozek ke svému fungování, dodávají uši. Všichni víme, že tělo získává energii z potravy, ale pro mozek je potrava pouze prostředek energie.

Pro vyšší nervové funkce, jako jsou myšlení, získává mozek energii smyslovými stimulacemi, zvláště pak z uší, které generují energii při každém našem sebemenším pohybu. Pohyby dráždí vlasové buňky, které způsobují vibrace v tekutině ve vnitřním uchu, a ty jsou transformovány do formy energie pro mozek.

Další energii získává ucho pro mozek samozřejmě ze zvuku. Funkcí hlemýždě (cochlea) je rozeznávat jazyk a zvukové frekvence. Spirálovitá dutina ve vnitřním uchu obsahuje přibližně 24 000 tenkých vlasových buněk, které dokáží analyzovat frekvence zvuku.

Pro střední a hlubší frekvence, na kterých je založena mluvená řeč, je ale určena jen velmi malá část vlasových buněk. Vysoké frekvence stimulují většinu vlasových buněk a mohou tak velmi silně dobíjet mozek. K tomu se doporučuje poslouchat klasickou hudbu (Mozarta; Bacha a především gregoriánský chorál).

Druhou funkcí ucha je poskytovat ORIENTACI, co se týče rovnováhy a pozice těla. Dnes víme naprosto přesně, že správná pozice těla - náš postoj k dané věci - ovlivňuje KVALITU slyšení. Posláním vestibulárního aparátu je tedy také umožnit tělu ten nejefektivnější POSTOJ pro správné slyšení. Opět se ukázalo, že zatímco nízké frekvence vedou k uvolněnému, skloněnému postoji, vysoké frekvence podporují vzpřímenou, pozornou vertikální pozici.

Ta fascinující struktura podobná bludišti známá jako vestibulární systém je vlastně úchvatnou katedrálou. A v ní najdete tři kanálky naplněné tekutinou a malými vláskovými buňkami, které detekují rotační pohyb vaší hlavy, ať už je to nahoru a dolů, ze strany na stranu nebo naklánění. Každý půlkruhový kanál je umístěn pod jiným úhlem, takže váš mozek může lépe posoudit, kde se vaše hlava pohybuje. Každý z nich je zodpovědný za určitý směr pohybu hlavy.

Gyroskop je proti tomu legrační mechanická hračka. Zkuste si to někdy. Dojděte si na koncert do katedrály či kostela s dobrou akustikou. Zkuste si najít volnější místo a zaposlouchejte se celým tělem do hudby. Naklánějte se, jen lehce a vnímejte tímto pohybem místa, kde bude hudba znít víc hlasitěji, razantněji, výrazněji. Uvidíte, že mnohdy stačí jen náklon v milimetrové rovině, avšak váš vjem hudby bude o 300 % někde jinde.

Informace přicházející z vestibulárního systému jsou zpracovány v mozku a poté odeslány do dalších orgánů, které tyto informace potřebují, jako jsou oči a svaly. To nám umožňuje zůstat v rovnováze a vědět, v jaké poloze se naše tělo nachází. V některých situacích (např. při chůzi na houpající se lodi) vysílají různé smyslové orgány, jako jsou oči, protichůdné zprávy do mozku. A to je to, co nám pak může způsobit závrať nebo nevolnost.

Teprve třetí funkcí ucha je SLYŠENÍ, a posléze i NASLOUCHÁNÍ. Hlas obsahuje pouze ty zvuky, které ucho slyší. To je z hlediska evoluce jakýsi luxus, v naší vysoce sociálně rozvinuté společnosti však velmi důležitý. Schopnost slyšet je pasivní činností, umění naslouchat je velmi aktivní a velmi důležitá činnost, vyžadující koordinaci celého těla. Umění naslouchat je uměním zachytávat a vyhodnocovat, filtrovat významné informace.

Dobré naslouchání v sobě zahrnuje schopnost objektivně a bez emocí se soustředit na důležité zvuky a nebýt zahlcován spoustou nepodstatných zvuků z okolí. Špatné naslouchání je spíše subjektivním vnímáním reality a manifestuje potíže se smysluplným zorganizováním informací, což vede ke ztrátě soudnosti, sebevědomí a k nízké motivaci.

Jo, tady malá zastávka, prosím opatrně při čištění uší. Chápu, že pro někoho je ušní maz nepříjemnou záležitostí. Hlavně při jeho nadměrně tvorbě. Ušní maz (cerumen) je vylučován tělem, aby chránil střední ucho před prachem, nečistotami a bakteriálními nebo plísňovými infekcemi. Normální tvorba ušního mazu je známkou toho, že vaše uši odvádějí skvělou práci při své samočištění. Tato samočisticí schopnost pomáhá udržovat uši zvlhčené a chráněné. Nepotřebujete tedy do uší pořád něco strkat a čistit je. Uši se čistí samy. Je to totiž pohyb naší čelisti, který pomáhá tenkým vrstvám mazu odcházet z uší a čistit naše uši.

Tak, jako jsme coby lidé buď leváci nebo praváci, tak také máme dominantní pravé nebo levé ucho. Většinou je slabší a méně aktivní pravé ucho. Lidé jsou pak schopni lépe kontrolovat parametry svého hlasu, intenzitu řeči, frekvenci slov, rytmus a tok vět. Lidé, kteří poslouchají více pravým uchem, jsou většinou extrovertnější, dokáží spontánně a vhodně reagovat na emoční situace a méně propadají úzkostem, tenzím, frustracím a agresi. Velmi zajímavě o tom hovoří tato studie z Arizonské univerzity.

Zkuste si povšimnout, že když držíte telefonní sluchátko u pravého ucha, většinou dokážete věnovat osobě, se kterou hovoříte, daleko větší pozornost a váš hlas je vřelejší.

V posledních dvaceti letech se vědecky potvrdilo, že aby mozek mohl zdravě fungovat, musí být neustále aktivován senzorickými podněty. Jedna skupina vědců dokonce prokázala nejmenší nutný počet takovýchto smyslových podnětů - je to nejméně 3 miliardy podnětů každou sekundu nejméně po čtyři a půl hodiny denně. Z hlediska kvantity se dá říci, že sluch k tomuto zdravému vývoji přispívá nejvíce.

Naše uši stále slyší 100 % zvuků kolem nás, když spíme, i když si to neuvědomujeme. Když spíme, náš mozek je schopen ignorovat zvuky kolem nás a reaguje pouze na hlasité nebo neočekávané zvuky jako obranný mechanismus, který nám umožňuje rychle reagovat.

Sluchové ústrojí člověka je stále nedoceňováno a stále o něm ještě nevíme spoustu věcí. Z fyziologického hlediska lidé ucho považují za smyslový orgán podobný ostatním smyslovým orgánům a dokonce za nejméně důležitý.

Uvažujeme o prostoru svého pracoviště jako o „chrámu“, kde se můžeme cítit dobře i díky hudbě? Není tak většinou naše ucho přesyceno nic neříkajícími tóny, které nás spíše vybíjejí místo toho, aby nás motivovali k setrvání nejenom v práci, avšak i např. v místě nákupu? Inu, a když byste se rozhodli někoho hlukově pozlobit, existuje seznam 10 nejnepříjemnějších zvuků pro lidské uši. Zpracovala jej ve studii univerzita v Newcastlu.

Seznam 10 nejnepříjemnějších zvuků pro lidské ucho: škrábání nožem o láhev, škrábání vidličkou o talíř, škrábání křídou po tabuli, škrábání pravítkem na láhvi, hřebíky na tabuli, dětský pláč, elektrická vrtačka, dávící se člověk a dva kusy pěnového polystyrenu, které se o sebe třou.

Ve skutečnosti je sluch nejsložitějším lidským smyslem. Každý z nás si myslí, že slyší dobře, ale ve skutečnosti je jeho sluch využíván nejméně ze všech ostatních smyslů. Ani netušíme, co všechno nám tak uniká. Pravda, existuje jedno slovo, které ve všech jazycích zazní tak, že pronikne i tou zkornatělou mozkovou kůrou do nejhlubších záhybů našeho mozku i těla.

Zkusme jej používat častěji. Zní: Miluji Tě.

PS: Poděkování patří p. Vlastimilu Markovi, dlouholetému prosazovateli muzikoterapie a francouzskému ušnímu specialistovi, psychologovi a terapeutovi Dr. Alfredu A. Tomatisovi, jenž se již přes 50 let aktivně podílel na výzkumu sluchu. Tito pánové a s nimi i spousta jiných, dokázali změnit sluch mnoha lidem. Díky jim všem. Za všechno.

Negativismus a co s ním?

Negativismus – (negativus = odmítající) – postoj obsahující vzdor nebo odpor vůči prosbě, požadavku či příkazu druhého, většinou z racionálního, resp. logického hlediska neodůvodněný. No a co s ním?

Může mít formu pasivní (nereagování, „neslyšení“), nebo aktivní (verbální zavrhování, popírání i zlostné reakce, agresivní výpady), což souvisí s typem našeho ega, tedy osobnosti. V lidské ontogenezi jsou uváděna dvě vývojová období, pro něž jsou negativistické projevy typické: věk od 2,6 do 3,6 roku a puberta. No nevím, podle toho jsou někteří jedinci v pubertě skoro furt.

Obě tato období jsou spojena s vydělováním já, rozvojem sebevědomí, vůle, individuality. Zejména v prvním dětském období může mít negativita velmi bouřlivý průběh (nezvladatelné záchvaty vzteku a agrese) a může být systematická (to je ta známá odpověď „ne“ na jakoukoliv výzvu okolí k spolupráci). Jde o odpor vůči autoritám, snaha dosáhnout nových hranic. Skoro jak některé demošky na Václaváku.

Negativismus je skupina emocí. Každá emoce, kterou prožíváme, je spojena s nějakou potřebou. Je spojena s konkrétní potřebou člověka. Většinou s otázkou potřeby bezpečí člověka.

Každému o něco jde. Chceme něčeho dosahovat. Chce žít ve své komfortní zóně. Rozmach některých protestních hnutí je postaven právě na tomto. Jedno, zda má náš strach reálný základ (hurikán), a nebo jde jen o účelovku a manipulaci s pomocí dezinformací.

V tom případě se v komunikaci potkáváme s druhými a jejich projevy a v tu chvíli nastupuje komunikace a zjišťování, jak si vlastně stojíme s naším názorem na tu kterou věc.

Negativismus je projevem nesouhlasu druhé strany. Je mimo oblast racionálních emocí. To znamená to, že dotyčný nás v případě i minimálního nesouhlasu vnímá bez příčiny jako svého nepřítele. Svou vlastní negaci.

Proč, to teď nemá cenu řešit. Může to být nedostatek mateřské lásky, odmítání v kolektivu, nepřijetí druhými kvůli malichernosti, pokaždé jde o něco jiného. Láska, vztahy, nevím. Něco hodnotného, co nám chybělo a dosud chybí, si však silně řekne o pozornost.

Když se mnou někdo nesouhlasí, tak to, co mne napadne jako první, je většinou to, že mu, co podle mne nepochopil, rozumně vysvětlím. Tím ho ale naštvu ještě víc a utvrdím ho v pocitu negativity. Nejde se domlouvat racionálně a s fakty a argumenty s někým, kdo je lapen v síti svého negativního očekávání. Nebude totiž to faktické info vůbec schopen vnímat. A vidět cokoliv mimo svůj obraz světa.

Takže se následně nevědomky JÁ zatvrdím vůči takovému moulovi, co vůbec nechápe, co mu to tady povídám a následně dojde už jen k nevyhnutelnému násobení dvou negativit = vznikne buď konflikt a následně agrese a nebo útěk.

Co s tím?


Vnímá-li mne druhá osoba nikoliv jako svého spojence v dosahování svého cíle, mohu udělat toto.

V prvé řadě je třeba zastavit pocit nesouhlasu. To se dá udělat tím, že dotyčného ubezpečím, že chápu jeho pohled. To neznamená, že s ním souhlasím. Prostě se postavím na jeho stranu a podívám se na problém jeho očima. A v této poloze, jsme-li spolu na jedné straně hřiště, mu zkusím ukázat ten svůj. To se podařit napoprvé může, ale taky ne.

Rovnou si řekněme, že však nejde o to, kdo z koho, nejde o souboj názorů, to potom znamená být zachycen sám emotivně jeho negativismem a utkat se znovu v souboji. Ne, jde o to podívat se na to jeho očima. Akceptovat jeho postoj.

Jde o něj a jeho potřebu bezpečí. Kdo z nás při tom umí opustit svoje ego a jeho nutkání, které křičí z plna hrdla: JEN MU TO POŘÁDNĚ VYSVĚTLI!!! A dodá nějakou invektivu či nadávku, že?

Škoda, že si neradi pamatujeme. Tohle jsme zažili všichni. Vůči sobě. A jediné, co mělo tehdy i teď skutečnou cenu, bylo vědomí toho, že ten druhý mi nechce ublížit, ale chce být můj přítel. Což se samozřejmě v proudu ironických úšklebků, pochybujících o příčetnosti toho dementa (dle mého názoru), dělá velmi těžko.

Takového skutečného přijetí dosáhneme tím, že neuplatníme v onen okamžik naši potřebu něco odmítat, ale akceptujeme všechno, co dotyčný valí ven. Bez ohledu na ego, svou společenskou roli či zkušenosti s tím bojovat. Těžké, co?

Protože pokud akceptuji, že ten druhý z nějakého důvodu, který já ještě v tu chvíli neznám, se zlobí, tak se najednou stávám vstřícnějším a chápavějším. Na to dotyčný reaguje zesílení tlaku, křikem, někdy dehonestací i osobní.

Je to jako s nafouklým balónkem. Počkám až splaskne a dojde mu energie. Než k tomu však dojde, připadáte si často jako loď, co zakotvila uprostřed vodopádu. Myšleno až v té kolmé, přepadávající části. Tuny vodních kapek = emocí se z toho druhého valí na mě. A my stojíme a čekáme až proud opadne.

A platí zde přímá úměra. Čím více se já snažím jeho domnělým útokům odolávat, tak tím většího nepřítele mu sám stvořím. A nutím jej tak ještě více bojovat. Zastavme se, nadechněme se zhluboka a nechme to odejít.

Jde-li mi o vztah s dalším člověkem, setrvám v této podobě, tak dlouho, jak to jen jde. A potom se mohu zeptat, jemně samozřejmě, zdali by byl ochoten se na to, co se stalo, podívat i mýma očima?

Mávám při tom bílým praporem a položím otázku neosobně - JAK, KTERÝ, CO PROČ, V ČEM? - dá se postupně asertivně vymezit se, říct, že mohu mít jiný názor, ale protože mi jde o vztah mezi námi, ptám se na ten názor, protože mne zajímá.

I když vstoupíme do situace, v níž nám hrozí nebezpečí, neznamená to, že k němu musí dojít. Záleží to vždy na nás, na našem sebevědomí, postoji, rozhodnutí se - nikoliv na zneuznané části ega.

Nejde o nás, jde o to stát se v tomto životě pozorovatelem. Ti lidí, kteří nám přijdou negativní hovoří o sobě, ne o nás. A umím-li vyšplhat z vodopádu, sednout si na břeh a jen pozorovat vody emocí, jenž se řvoucí valí do propasti, může se klidně stát, že nakonec za námi onen dotyčný vyleze taky. Rozhlédne se a uvidí tu krásu světa, kterou před tím, vidět nemohl.

A někdy k tomu nejsou třeba ani slova. Stačí úsměv. I ten se dotkne hluboko uvnitř. Nás všech.

PS: negativita, kterou nezpozoruji a neodkloním se od ní, pak chodí s námi. Někdy to odnese děda, žena, někdy dítě nebo pes. Jak dlouho myslíte, že vydrží lidé takový příval předávané negativity do svého života, když měli vůči vám naprosto jiná očekávání?

Lenost, 3x a dost

Lenost je běžná lidská vlastnost. K naší obrovské škodě omezuje naší bdělost a podkopává naši důvěru a sílu. Lenost je trojího typu.

První typ lenosti nás posedne jakožto orientovanost na pohodlí. Druhý typ má za následek ztrátu naší odvahy. A ten třetí, asi nejhorší, v nás vytváří postoj „je mi to úplně fuk“. To jsou tři zvykové vzorce naší mysli, ve kterých můžeme všichni lehce uvíznout.

První typ lenosti

➖ tj., že máme všechno tzv. „na pohodlno“, je založena na naší chuti vyhýbat se nepohodlí. Pomalu se jí ukolébáváme tak, že si zvykneme se překážkám v životě vyhýbat, než je překonávat. To když prší, nasedneme do auta a popojedeme o půl bloku na nákup, abychom nezmokli. A jakmile se teploměr šplhá nad 25 stupňů, hledáme ovládání od klimatizace. A už při prvním mrazu zapínáme topení na maximum. Přesně tímhle způsobem ztrácíme kontakt se strukturou života. Začínáme si zvykat na rychlá řešení, která v přírodě přirozeně neexistují, a tím i na to, že automaticky přijde výsledek. Výsledek se musí projevit! No, světe div se, nemusí.

A právě tenhle typ lenosti nás dovede k zlosti. Když nefunguje auto, když nám vypnou vodu a nebo dojde k výpadku elektřiny a my máme plnou lednici i mrazák - explodujeme. A tahle orientace na snadno dosažitelné věci otupuje náš smysl pro vnímání a skutečné ocenění hodnot všeho. Pro ocenění zvuků, vůní, pohledů. A my jsme kvůli tomu nespokojení. Víc a víc.

Druhý typ lenosti

➖ je ztrátou odvahy. Cítíme v sobě jakousi beznaděj, často doprovázenou pocitem, že „jsme chudáci“. Máme dojem, že jsme na tom zle, že nemáme sílu vyřešit ty věci, které před nás staví svět. Sedíme před televizí, čučíme na romantické filmy, jíme, pijeme, často kouříme a tupě přepínáme program za programem. Nemůžeme se ani pohnout za nějakým svým snem. A když už se něco donutíme udělat, děláme to s obrovským pocitem studu.

Zapomněli jsme, že nejvíce nám pomáhala radost a těšení se ze společně prožitých chvil plných poznání a vnímání druhých lidí, věcí, přírody kolem sebe. Ztratíme hlavně odvahu se podívat sami sobě do očí v zrcadle. Zkuste si to. Je to výborný tip&trik pro překonávání lenosti. Jen se při prvních pokusech nedivte, že začnete při pohledu do zrcadla brečet jako želvy. Neuhýbat očima! Jen to nechte vytéct, odpustit.

Třetí typ lenosti

➖ je charakteristický jeho rozhořčením. Je mi to úplně fuk = dali jsme světu něco a předpokládáme, že svět nám to nejméně stonásobně vrátí. Zatímco předchozí ztráta odvahy byla skoro až jemně zranitelná, tahle sekvence je mnohem, mnohem horší. Je agresivnější a vyzývavější. „Svět je zkažený. Nedává mi, co si zasloužím.“ - výsledkem tohoto postoje je vždy rvačka, ať už v baru, strkanice v autobuse, nebo domácí násilí.

A nebo zalezeme pod peřinu, přitáhneme si ji přes hlavu a trucujeme. A běda, když se nás někdo pokusí rozveselit. Žijeme v tu chvíli v pocitu, že jsme jako lidé nedocenění a že nás druzí jen snižují. Ale taky nechceme najít cestu, jak z toho ven. Chceme jen vysedávat a cítit se vinou svých chmur sklíčeně. A tuhle svou lenivost využíváme jako nástroj pomsty. A neuvědomujeme si, že právě tenhle typ lenosti se snadno zvrtne do ochromující deprese.

Co s tím?

Inu, obvykle se nám lenost nechce prozkoumávat. Chceme být k sobě shovívaví, ignorovat nebo zatracovat. Chceme pokračovat v těchto bezcenných strategiích, protože si neuvědomujeme, že úleva, kterou přinášejí, je pouze chvilková. Chceme pokračovat ve svých útěcích orientovaných na pohodlí. Promlouvat k sobě do nekonečna o tom, jak jsme ztratili odvahu a přežvykovat bezzubě v puse fatalismus, že je nám všechno fuk.

V určité fázi vás potkají otázky. Například si uvědomíte, proč vlastně trpím? No asi proto, že když jsem to 3× udělal blbě, tak to zákonitě k lepšímu výsledku nepovede a nemůže za to nikdo jiný než já. To je ta nahá pravda, co nechceme vnímat. A mimochodem lenost je mistrem ve vymýšlení výmluv typu: kdo za to může? Ty, dycky ty, já ani náhodou.

To, co pomáhá, je soucit, jemnost a něha.

Musíme poznat, že ostatní zažívají podobné strachy jako my. Dáváme si pozor na historky, které nám v panice hledaného řešení servíruje mozek a všímáme si, jak nám kupříkladu dříve ohebné tělo tuhne. A najednou pochopíme, že historkám už nemusíme věřit. Zkusme dýchání tonglen, meditujme vsedě, zkoušejme se naučit mudry a dýchat s nimi do celého těla. Zkuste cokoliv. Jak? Jakkoliv.

Najednou zjistíme, že to, co nás zahlcovalo a zplavovalo, byla jen syrová emoční energie. A my nevěděli, co s ní. Začneme pociťovat určitou něhu a uvědomujeme si čím dál víc, že stejně jako my se nechává chytit každý a že my máme všichni možnost být skutečně svobodní. Ne spoutaní svou vlastní leností.

Lenost není strašná ani báječná. Je to základní kvalita naší životní energie, která je pouze neukotvená a neklidná. A my prostě jen nevíme, co s ní. Klid a ukotvení ji můžeme dát tím, pro co se rozhodneme, že se stane naším životem.

A to je obrovská možnost transformace. Odemyká obrovský rezervoár sil, jenž byl obvykle zablokován naší tendencí od všeho důležitého zdrhnout. Jako to dělají malé děti. Když neví, co mají dělat, aby byli okolím přijímané, najednou zvadnou a předstírají nemoc nebo cokoliv, co jim umožní přežít tu pro ně nepříjemnou emoci. A někdo v tom vydrží skvěle až do důchodu. Znáte, že?

Naše lenost se naším rozhodnutím rozpadne.

Bez klapek na očích i uších, které nám k tomu pohotově nasadí ego, se totiž spojujeme s novou čerstvostí života. S jeho novou vizí. Která nahradí naši vlastní lenost neboli naši egoistickou bezohlednost tím, k čemu bychom mohli jednou dojít všichni, kdybychom nebyli líní. K pomoci a soucitu. K sobě a pak i druhým.

A přejme si k tomu, co říkával ctihodný Chögyam Trungpa Rinpočhe: „Nechť jsi v zahradě mdlého rozumu bombardován kokosovými ořechy bdělosti.“

Tahle doba není pro mladý

Kdysi jsem se se svým mentorem bavil, co je nejhorší a nejlepší zároveň. Odpověděl mi: „lidské představy“.

Když jsem na něj chvíli nechápavě hleděl, vysvětloval mi, jak vlastně svět před-stav, tedy dějů, které se v naší mysli odehrávají před tím, než se daná věc stane; stane se stavem přítomnosti, v níž se tyto představy logicky vyplní. Směřuje totiž vždy jen k tomu, co si představujeme.

Pro změnu světa prý tedy stačí změnit ne vnější podmínky, to je v mnoha případech jen zbožné přání a Ježíš si už všechny zázraky vyčerpal, ale právě naše představy. To je na tom to nejlepší, mi říkal. Změníš představu, změníš si život.

No jo, když je to tak jednoduché, proč se to tedy více neodráží na životech lidí kolem nás? Změnit představu je jednoduché. Ale přimět sám sebe se podle této změny začít chovat a jednat, už tak jednoduché není.

Předchozími generacemi vtištěné poselství představ, které jsme v mládí převzali za svoje, určuje naše kroky skoro až do konce života. A vymanit se z jejich odkazu, je něco jako celoživotní běh se zátěží.

Aby se něco změnilo, musí ty staré generace nejprve odejít. Bible několikrát uvádí, že hříchy našich otců se dědí po 7 generací. Naděje na změnu žije v nezasažených, mladých, jinak přemýšlejících lidech. A těch sice přibývá, ale jde to pomalu, zvláště, když máme obecně nízkou porodnost.

Je tedy dnešní mladá generace ve věku 15-29 let jiná? Měla by k tomu mít všechny podmínky. Narodila se v takové demokracii a svobodě, o které se lidem z dob komunismu ani nasnilo, žila prostě v naprosto jiných podmínkách. Má dnes daleko lepší podmínky pro učení se, cestování, osobní rozvoj než všechny předešlé generace.

A skutečnost? Představy mladých odrazila dost hořce tato studie. Česká společnost a politiku z ní nevyjímaje, je ve svých myšlenkách a představách pořád „stará“. Postoje mladých lidí, jejich obavy v ní nikdo příliš nereflektuje. Mladí se ptají starších, jaká bude cesta k udržitelnosti života na naší planetě? A je vůbec funkční cesta k řešení tohoto celosvětového problému? Zaplavují nás odpadky, dýcháme znečištěný vzduch, otepluje se skoro obden.

Nedůvěra mladých lidí v politiku, ve vládu a politické strany vede k tomu, že převážná většina volených zástupců lidu je dlouhodobě ovládána těmi „starými“, a to nejen starou generací, ale především lidmi se „starým myšlením“, s myšlením technologů moci. Jenže tyto staré myšlenky moci, jsou právě ty představy, v niž tito mladí lidé vyrůstali. Takže co po nich vlastně chceme?

Sami jsme jim závod o to, kdo z koho; závod o to bát se budoucnosti; závod o to, kdo utrhne víc jen pro sebe; implementovali při jejich výchově. A když ne zrovna my osobně, zbytek dorazil postkomunismus žijící stále v naší společnosti. Tak se nyní nemůžeme divit, když se chovají podle tohoto stále přežívajícího programu.

Vystoupit z něj jednoduše nejde. A i kdyby jste chtěli, za covidu se stát mladým pomstil dokonale. V podstatě se na ně vládní tandem Babiš & spol. zcela vykašlal. Jako by o ně vůbec nešlo, přitom se pro mladé lidi stalo období covidového „uvěznění“ traumatem. Nemohli se spolu stýkat jinak než on-line a s tím ani rozvíjet nonverbální sociální dovednosti (např. pro získání práce nebo založení rodin), studující často přišli o brigády a výdělky. Často jim nejen chyběly peníze, ale hlavně čelili nezájmu, jako by snad ani pro nikoho neexistovali.

Výsledky vidíme. A budeme je jako společnost cítit ještě dlouhou řadu let. Velká řada z těchto „mladých“ ztratila o společnosti, o fungování systému státu, jakékoliv dobré představy. A řada jich upadla do depresí, hledá psychologickou pomoc, necítí důvěru v lidi, v rodinu, ve stát a jeho schopnost pomáhat řešit jejich problémy, kdyby pomoc potřebovali.

Do toho ti, co tohle přežili a ještě jakž takž sledují, jak „špičkovou“ celostátní, tak regionální politiku, vidí tu řež mocných o pozice, vidí často neschopnost se vůbec smysluplně rozhodovat a slyší neustálé „žvanění“. Ano, jen plky a nic konkrétního, co by jim dalo aspoň jakousi naději či vizi směrem do budoucna.

Za tohle by si zrovna pan Babiš zasloužil samotku, ale ne na hradě. A těžko si lze představit politika se zabetonovanějším, zastaralejším myšlením. Politika méně živoucího, progresivního. Není žádná náhoda, že nejvíc oslovuje hlavně důchodce. Babiš je jako nějaký moderní projekt z 50. let minulého století v socialistickém Československu. No, ruku na srdce, ani současný premiér Fiala zrovna nepředstavuje ideál pro voliče do 29 let.

A tak se nám v Česku mladí pohybují ve starém světě, ve světě starých ideálů, starého myšlení. Ve světě machistické betonové mysli, kde JÁ, tedy „moje já má dycinky pravdu, vole, a ty šoupej nohama a kušuj“, zatím ještě vítězí. Mladí pak prý málo chodí k volbám. Proč asi?

Zkusme nižší patro politiky. Nedávné komunální volby 2022 v Praze. Proti poslednímu lídrovi, který zastával nejprogresivnější postoje rozvoje města za posledních 40 let, nasadili jako hlavní beranidlo „starých dobrých časů“ lékaře, který tvrdí, že auta ve městě v zásadě lidem neškodí? A podobné další žvanílkovské bonmoty. A mladí lidé tohle nemohou nevnímat. Tu křeč machistického zápasu o moc staré party a jejich ideálů, které však nejsou jejich.

Politika a náboženství mladé nebere, o to víc je ale trápí životní prostředí: nejvíce, hluboce znepokojuje 89 procent z nich. Tohle je jasný vzkaz politikům, vládě, premiérovi, prezidentovi. A zase jde o naprosto logický, přirozený postoj.

Zatímco muži a ženy řekněme 50+ vycházejí z toho, že „už to nějak doklepou“, že za nich „sucho tak strašný nebude“, jak se mi nedávno svěřil jeden Babišův volič, že pro ně se „tak moc nezmění“, „jo, trochu se asi oteplí“, mladým se nabízí dost pekelný výhled.

Extrémní výkyvy počasí, čím dál méně sněhu, vyschlé potoky, řeky a studně, celoplanetární boj o pitnou vodu, boj o záchranu poničených zbytků přírody, k tomu dost pravděpodobná obří migrace vyvolaná změnou klimatu, tedy úporný souboj o přežití mezi samotnými lidmi. Tohle má být slibná budoucnost?

Zatímco lidé v Československu před sebou měli na konci roku 1989 velmi nadějné vyhlídky, nečekaně dobrou perspektivu, mladí lidé o třicet let později nemohou vidět budoucnost jinak než s velkými obavami. Podle posledního prezidenta to byly všechno stejně buď pussy nebo nuly. Obavami, které doprovází silné vědomí, že oni ty staré politiky, de facto vůbec nezajímají. A ještě s vědomím toho, že právě ty minulé generace tyto klimatické změny svým způsobem života a vedením společnosti zavinily.

My všichni nad 29 let bychom si měli podívat do svědomí. Mnohem víc myslet na tuto opuštěnou generaci, přidušenou přežitými zvyky a představami starých zabetonovaných, zaasfaltovaných, machistických myslí, které vychovali nás, a my, poslušni jejich odkazu, tak často vychovávali i je.

Bojíme-li se o sebe, dobře. Avšak co o svoje děti, o jejich budoucnost? Bylo by dobré pokročit dál, nejen se bát, ale být ochotni se v prvé řadě uskromnit. Třeba ve svých představách, které by ony měly naplňovat.

Tarot předpověď Symbolonu pro rok 2023

Podle dávné tradice je prvních 12 dnů od Štědrého dne těmi, které určují chod celého následujícího roku. Každý den nám ukáže to, co se odehraje v daném měsíci.

Naše lidská společnost dnes žije pravidly. Řídíme se předpisy o čekávání toho, že věci jako ústava, desatero překázání a nebo zákony schvalované našimi zvolenými zástupci, vnesou do našich životů mír a klid. A chceme-li změnit svět, změníme pravidla. Jsou však i lidé, kteří se kromě pravidel pokouší řídit i pojmy . Chtějí-li změnit svět, změní nejprve své vnímání a tím i svůj vztah k životu. Vyvolají nové možnosti ve svých představách a díky tomu se změní i vnější svět. A proto k letošnímu výkladu používám tarotové karty ze sady SYMBOLON.

Otázka tedy nezní, nakolik věřit či nevěřit tarotu či podobným předpovědím. Záleží na tom, k jakému druhu lidí patříte. U každého měsíce umísťuji jedno hudební video. Pokouším se tak popsat náladu sdělení, jenž nás bude provázet v daném měsíce trochu netradičně.

1. LEDEN - Otázka grálu

Často upřeně hledíme do našeho světa a očekáváme, že si na svou otázku vymůžeme pro nás výhodnou a příjemnou odpověď. Bloudíme po různých cestách a vodíme sami sebe často za nos. Pro změnu směru je třeba najít novou otázku, jejímž středem nejsme my. To bylo, je a bude smyslem všech našich pádů.

To nejtěžší potkáme hned v zrodu Nového roku. Najdeme-li odvahu nežádat odpovědi, dozvíme se víc. Otázky nejsou jen o hledání odpovědí. Jsou tím, co vyvolává možnosti. A teprve ty tříbí naše rozhodnutí. Ta rozhodnutí, které uděláme v tomto měsíci, ovlivní celý náš život. A proto nezapomínejme, že nejprve musíme spadnout, abychom mohli vstát a začít znovu chodit. Neptejme, se proč padáme, ale proč máme sílu znovu vstát.

2. ÚNOR - Upír

Zjistíme, že určitá část naší bytosti je mrtvá. Nežije a upnuli jsme se na to, najít toho, koho jsme si vyvolili za pachatele a sebe postavili do role oběti. Zkoušeli jsme se dotknout našich stínů. Chtěli jsme participovat na jejich energii a divíme se, že nás díky tomu ony vnitřně ovládají. Obětí jsme se stali vlastním přičiněním.

Přichází čas tmy. Chceš-li jít dál tmavou nocí nevědomí, potřebuješ světlo. Upír v tobě, který tě obral o část života, v těchto časech vychází na povrch - a tím vchází do světla a díky tomu je smrtelný. Svou smrtí tvůj vnitřní upír vytvoří prostor pro vznik něčeho nového, pro náš nový začátek. Smrt je jen začátek, ale až té druhé kapitoly. A tvůj život je kniha. Budeš ji jen držet v ruce a nebo už začneš číst?

3. BŘEZEN - Odpovědnost za stvoření

Všímejte si. Ve tvé blízkosti je bytost (někdo v nouzi, zvíře nebo rostlina), která je slabá. A protože ty jsi poblíž a jsi nepozorný a nevšímáš si, tak bez tvé pozornosti vadne anebo hyne. Tvým úkolem v tomto období by mělo být opatrování a starostlivost. Ve tvém životě prostě existuje něco, s čím zacházíš nezodpovědně, jedno zda je to prostředí kolem tebe, nebo tvé vlastní tělo.


Na své cestě tímto měsícem se můžeš naučit přebírat odpovědnost za slabší (případné na tobě závislé) bytosti. Mohou to být zvířata, rostliny nebo lidé odkázaní na ochranu a cizí péči. V každém z nás je svatost Františka z Assisi. A zde se může probudit ta část tebe sama, co má ty nejlepší úmysly se všemi stvořeními tohoto světa. Harmonie není jen slovo. Je to dar. A najdeš ho zdarma tam, kde bys jej ani nečekal. V srdci.

4. DUBEN - Zlatá klec

V dubnu mnozí z nás zjistí, že naše vztahy mají trpkou příchuť života v kleci. Žijeme je často jako „kupec“ a „koupený“. Svoboda není v žádné z těchto rolí. Polapeni ve „zlaté kleci“, která je stále těsnější a nepohodlnější a ve které se my stáváme stále méně pohyblivými a stále více pohodlnými. A platíme příliš vysokou cenu za „bezpečí a zabezpečení“.

Můžeme dát vztahům novou hodnotu, rozměr a podstatu. Jen v rámci vztahů máme příležitost odhalit příčinu problémů s hodnotami a přijít na kloub žárlivosti. Věrnost a oddanost jsou přirozenou součástí vztahu totiž jedině tak dlouho, dokud umožňují oboustranný osobní růst a rozvoj. A my se rozcházíme a scházíme, dokud se znovu nepotkáme. Ne jako dvě já, ale jako jedno my.

5. KVĚTEN - Každodenní život ve vztahu

I dobré jídlo bez špetky koření se časem přejí. Z toho, co vypadalo jako mnohostranná výzva pro naše partnerství (jedno zda pracovní, či osobní), zbylo jen ustavičné přizpůsobování se povinnosti. Vztahy však přizpůsobování i povinnosti potřebují. Tvoří tím na nás tlak. Tlak, který nás brousí do diamantů. Pomáhají nám tím rozplétat předivo iluzí, které si o vztazích vytváříme, před tím než do nich vstoupíme.

Čím se liší obyčejný každodenní život od líbánek? Můžeme přijmout všední den ne jako adrenalinovou výzvu k překonání, ale ke spolupráci. Nemusíme lhát a uměle partnera chválit ve věcech, které mu nejdou. Jde o zaměření pozornosti. O rozhodnutí každého z nás, jak bude na druhé nahlížet. Kolik času denně věnujeme tomu vyjádřit jakkoliv, jak moc nám na našem vztahu záleží?

6. ČERVEN - Boj

Říká se, že vše, co nám překříží životní cestu, je vlastně odrazem nás samých. V červnu se zamotáme do tématu boje a agrese. Věříme, že se nám povedlo identifikovat nepřítele tam venku a zoufale nad ním snažíme zvítězit. Nedokážeme si uvědomit, že jsme vytáhli do boje proti sobě samému. Protože každý souboj je bojem s naším stínem. V těchto chvílích jsme sami sobě nejhlavnějšími nepřáteli. A čím víc se snažíme vyhrávat, tím víc energie ztrácíme. Tato cesta boje je jen cestou k sebezničení. Nás i všeho kolem.

Až když to výše psané pochopíme, pak se dá přistoupit k boji jinak. Někdy se zápasu prostě nedá vyhnout. A může jít o urputný zápas, souboj na život a na smrt, oko za oko, zub za zub. Avšak máme zpět svobodnou volbu, zda se do něj pustit. My se rozhodneme, zda bojovat chceme, nebo ne. A bojujeme proto, co je důležité. A už víme, že osobní není to samé, jako to, co je důležité.

7. ČERVENEC - Anděl

Anděl prý lije vodu na svět, aby ho zbavil všeho nepodstatného a pročistil pravdu tak, aby byla průzračná natolik, že bude jasně vidět i to, co stojí za ní. Mnohým, kteří se touží pevně držet reality, to může připadat jako ztráta všeho hmatatelného a uchopitelného.

Tam, kam dopadají vody z jeho náruče, svět zprůhlední. Voda nás osvobozuje z otroctví iluzí a lží, z pocitu moci. S příliš velkou zálibou si předstíráme a „malujeme věci narůžovo“ a netěší nás odhalování přinášející zklamání. Červencová výzva opustit reálný svět a následovat anděla do duchovních sfér vyznívá v pozemské realitě jako absolutní blbost. No, tak si jen zkusme v klidu zaplavat. Vnímat svět jinak. Vnímat jeho hloubky, prostor, vlny. Zkusme být duchovní i při tom, když konáme naprosto obyčejné věci.

Zahleďme se do svého nitra. A učme se plavat a vnímat to, co nás obklopuje i to, co se přitom odehrává uvnitř nás samotných. S láskou a zároveň.

8. SRPEN - Krysař

Občas potřebujeme někoho, kdo je schopen nás přivázat ke stožáru jako ve starých bájích Odyssea, abychom odolali vábivému zpěvu Sirén. Potřebujeme přítele, který nás umí obejmout a říct s láskou: „zastav se a mysli srdcem“. Necháváme se svádět myšlenkami, které nás zajmou. Okouzlí a my podlehneme, i když časem přijdeme na to, že všechny ty sliby, byla jen prázdná slova.

Nechat se zlákat je snadné. Reklamou, propagandou, někým hodně přesvědčivým. Ukázat však sobě, že jsme omylní a přijmout to? To se nám moc nechce, že? A tak často zbytečně odmítáme ty, co nás milují a milujeme ty, co nás odmítají. Umět rozlišovat, co je líbivá myšlenka a co skutečný život, kdo je podvodník a kdo skutečný přítel, kdo je slibující a kdo milující, to je výzva nejen pro srpen. A jde to snadno. Nevěříte? Stačí mít v úctě jeden sval v těla. Vaše srdce. A naslouchat mu.

9. ZÁŘÍ - Fortuna

Vypadá to na předčasný silvestr. Štěstí se vysypalo na svět a my jen žasneme z bohatství toho, co jsme až dosud nevnímali. Vykročíme k procesu s obrovskou duchovní hloubkou a šířkou, který nám připravil náš vnitřní léčitel. Naše duše. Začíná tady opět růst důvěra. Důvěra, že svět takový, jaký je, je pro nás tím nejlepším ze všech možných světů.

Důvěra a učení se důvěřovat jsou hlavním tématem tohoto měsíce. Žít znamená „jít dál“, žít znamená „hledat“. Opakem života je „nehybnost“, „lpění“, „ustrnutí“. Důvěřujme všemu, co se odehrává ve vašem životě. Věnujme v září víc pozornosti duši než materiální oblasti svého života. Bohatství a sláva světa pominou rychle, ale to, co zasejeme a sklidíme na polích své duše, zůstane zachováno navěky. Jen opatrně s tím, jak rychle občas naroste mnohým šťastně obdarovaným hřebínek velikášství.

10. ŘÍJEN - Dvě královy děti

Měsíc nenaplněných přání a tužeb. Obě, touha po lásce i partnerovi v sobě skrývají hluboký smysl. Pomohou nám vycítit, co nám skutečně chybí, a vyzvou nás k odchodu do světa, vyšlou nás na cestu hledání. A možná, že nás tím mají popostrčit směrem k seberozvoji.

A proč popostrčit? Inu, co se stane, když jsme jen v zajetí snění o vztazích? Nic. Nehýbeme se. Ale naše neplodné sny napouštějí jedem z neuspokojení úrodnou půdu naší duše. Říjen nebude měsícem říje, ale spíše procitání z iluzí a zklamání. Tuto mýdlovou bublinu si musíme propíchnout sami, jinak se úplně ztratíme ve svých iluzích.

A jestli jsme si ještě nikdy neuvědomovali, že překážkou skutečného vztahu může být ten vysněný romantický vztah, nás idealizovaný partner snů ("duše dvojče" - „spřízněná duše“ - "dvojplamen"), iluze o splynutí a snění o lásce, tak teď přišel ten čas! A pokud nemáme to, co milujeme, milujme to, co máme. Protože nesejde na tom co čekáme, zaleží jen na tom, co najdeme.

11. LISTOPAD - Loutka

Měsíc revoluce přijde v listopadu. Návrat k vlastní individualitě. Spolkl nás svět neviditelných vláken, v němž se pokoušíme sami sebe vtěsnat do určitého obrazu a doslova se v něj proměnit a ani si to neuvědomujeme. Stačí se podívat na profily na sociálních sítích. Kolik z nich odráží náš skutečný život a osobnost? Metaforicky vyjádřeno, až příliš často se toužíme stát „panenkami“. Jenže panenku ovládá vždy její loutkář.

Důležitou částí tvorba našeho já, je rozeznat obraz od přirozené formy, představu od skutečnosti. Lehké to nebude, neboť riziko, že se po proměně nepozorovaně upneš na další neživotaschopnou představu a že nechtíc vklouzneš znovu do nejbližšího neživého obrazu, je stále a vždy aktuální. Naše cesta vede ven z obrazů patřících někomu jinému, pryč z vnějších zdání, povrchností, klamných představ a pryč od hodnot, které neodpovídají úrovni a hloubce naší osobnosti. Náš svět se totiž stane tím, čím se rozhodneme, aby byl.

12. PROSINEC - Milenka

Už nám nestačí obklopovat se vnějšími znaky anebo se vydávat se na „lov“ a vyhledávat pozornost jiných lidí, abychom si potvrdili svou přitažlivost. Karta se nás pokouší upozornit na emoce spojené s nedoceňováním sebe sama a s bezmocností. Tak na konec roku přijde dobrodružství. A to pokusit se spřátelit se svou vnitřní Venuší. S největší láskou našeho života.

Měli bychom se naučit vnímat život jako smyslovou zkušenost, vážit si svého těla a respektovat ho jako sídlo vlastní duše. Cesta, kterou jsme se během roku vydali, nás tady přivedla k prameni sebeúcty, ke schopnosti dopracovat se k pocitu vlastní hodnoty. Naučili jsme se posuzovat věci realisticky a vidět v nich to, čím skutečně jsou. Přijímat své místo a akceptovat jej takové, jaké je. Situace se nemusela změnit, ale my ji už hodnotíme jinak.

Tak hezký rok 2023 - milujte všechny, věřte jen někomu a neubližujte nikomu.

Samota odpovědnosti

 

Když filosofka Hannah Arendtová pracovala s tématem zla v nás, napsala, že nejhorší zlo je vykonáváno „jen tak“. Označila za největší problém „moderní doby“ dobrovolný rozchod člověka s odpovědností za svůj osud, za svůj vztah k životu, k partnerovi.

Nejhorší zločiny nebývají vedeny žádnou ideovou pohnutkou, ale normálností. Zmíněná žena v jedné studii popsala nacistického zločince Adolfa Eichmanna odpovědného za smrt milionů židů za 2. svět. války jako normálního člověka. Masové vraždy byly pro něho způsobem administrativy a jeho mysl byla při podpisech transportů smrti zneklidněna pravděpodobně stejně silně jako mysl jiného člověka, když vaří kávu.

To, že vidíme nedostatky a rozčilujeme se pro ně, má původ v našem dětství. Asi proto mnoho lidí nadává na život, ale stále žije i ve věku 25-40 let s rodiči. Asi aby je to znovu a znovu nabíjelo zlem normality a společenské lži, v které celý život žijí, protože v tom jiném, nenormálním světě, by to to jejich „malé dítě“ prostě nezvládlo. Co na tom, že je mu 40.

Ale ani Eichman, ani tento fenomén ztracených dětí závislých na rodičích či na jiných návycích, nereagovali nikdy na vnější podněty. Vymlouvají se na ně, pravda, ale reagovaly a reagují na něco úplně jiného. Reagují takto svou závislostí na něčem vnějším, a to i na lásce a partnerovi, protože přestaly žít svůj „individuální život“ a zničily, mnohdy za vydatné pomoci rodiny a tzv. „přátel“ své ego, své já.

Přestaly žít a milovat svůj individuální život s jeho svobodou (asi proto nejhlasitěji ze všech hulákají kdykoliv a kdekoliv právě o svobodě) a z něj plynoucí odpovědnost. Arendtová jen poukázala na podobnost normality s námi se všemi, nikoliv na to, aby snadno kritizovala, co provedl Eichmann. Odmítla dojít k tomu, co nyní dělí náš svět. A je to dobře nebo špatně? Odmítla dojít k názoru, že jsou dvě kategorie lidí. Zrůdy, od kterých se můžeme vždy odvrátit a ti druzí - ty pokojné, laskavé a soucitné bytosti, které budou vždy na té správné straně.

Svým poukazem na „Eichmanna v nás“ zachránila pravda za cenu nejtrpčího osobního poznání, jednotu moderního světa. Vrátila totiž otázku odpovědnosti do nitra každého člověka.

A pokud začnete přemýšlet jako ona a myslíte-li opravdu srdcem, pak musíte stát bokem všech, úplně všech skupinových, jinými slovy mocenských vztahů a zájmů (astrálních, esoterních či těch hmotných).

Tedy zvolíte samotu. Samotu Ducha. A proto není jedno s kým TUTO samotu sdílíte. Tuhle samotu můžete sdílet jen s partnerem. S takovým, který vás opravdu miluje. A který bude ochotný až do konce života na tom, čemu ostatní říkají blahosklonně a líně vztah, neustále živě pracovat.

Sám od sebe. S obrovskou odpovědností, která však nesmí zadusit vaší svobodu. Nesmí se pro ni stát výmluvou. Tu svobodu, kterou my oba věnujeme do našeho vztahu. Skutečná láska je, když už totiž žádnou svobodu nikdy nepotřebujete a nemusíte ji po druhých ani vyžadovat.

Tu vyžaduje jen a jen nedospělé ego člověka. Dospělí se jí vzdávají ve prospěch toho, co většina neumí pochopit. Ale po čem celý život touží. Touží po závislosti, ne po vztahu. Touží po obdivu, ne po přítomnosti. Touží po moci, ne po soucitu.

No a věnovat svou svobodu tomu druhému můžete jen tehdy, když spolu vaše dvě já vytvoří MY. Takže na tu správnou lásku jsou fakt potřeba tři. Vy dva s láskou.

PS: na fotografii je můj pradědeček. Z I. svět. války se už nevrátil, to je jeho poslední fotografie. A taky to jediné, co po něm našemu rodu zůstalo. Zůstala po něm však jeho postoje a bystrá mysl a taky moc laskavé srdce. To je naše rodinné MY.

A vědomí, že my, co žijeme nyní, to jen chceme zkusit ukázat těm ostatním. Stejně jako oni to své nám. S láskou.