Spi šípkovko, spi

Šípkovou Růženku probudil v pohádce statečný princ. Který hrdina nás přesvědčí, že spánek je prioritou daleko vyšší než pracovní výkon? Možná by stačilo naslouchat tělu, které když potřebuje spát, řekne si, ale my jsme známí ignoranti všeho, že?

Rozšířil se nám tu takový mýtus, paní Müllerová. Lidé si myslí, že když toho přes týden moc nenaspí, že to přes víkend snadno doženou. A v tom je právě problém.

Nedostatek spánku během týdne se o víkendu dvěma hodinami navíc prostě nedožene. Když zmáčknete v sobotu ráno budík a s blaženým výrazem dál pochrupáváte v domnění, že tělu pomáháte, tak na tom samozřejmě není nic špatného.

Žádná splátka spánkového dluhu se tím však nekoná. A neblahé důsledky tohoto stavu se začínají hromadit v těle velmi rychle. Pokus v tzv. spánkové laboratoří University of Arizona College of Medicine hovořil jasnou řečí. Účastníkům výzkumu bylo omezeno spaní ve všedních dnech na 5 hodin denně. O víkendu bylo umožněno spát kdykoliv. Výsledek? Během dvou týdnů přibrali všichni cca 3 kg váhy, avšak zaznamenali ještě významné metabolické poruchy organismu, které zvýšily riziko vzniku cukrovky na relativně dlouhou dobu.

Méně spánku narušuje hormonální rovnováhu, která řídí čas kdy jíst a kdy s jídlem přestat, takže budete více jíst. Zkombinujte to s pomalejším metabolismem, který mají lidé s nedostatkem spánku, a pak není divu, že lidé jsou náchylní k zvětšování objemu těla a přibírání na váze.

Studie PLOS One ve svém výzkumu zjistila další znepokojivý rozdíl mezi lidmi, kteří měli dostatečný a nedostatečný spánek. Zjistili, že kratší spánek zřejmě souvisí se sníženými hladinami HDL neboli „dobrého“ cholesterolu v krvi. To taky není dobrá věc.

Pokud by se jednalo jen o jeden týden, tak by se dalo říct, že se deficit menšího spánku může během víkendu smazat. Neboli občasné výkyvy se i u spánku dají eliminovat. Ale ta výhoda delšího odpočinku o víkendu je v česky řečeno „v háji“, když se vrátíte do své spánkové rutiny. Tedy, když zase začnete spát málo.

Kenneth Wright, ředitel spánkové a chronobiologické laboratoře na University of Colorado v Boulderu, který na práci výzkumníků u nich dohlížel, nebyl ze závěrů pokusů ani nijak překvapen. A přirovnal tento negativní trend – nedostatek spánku – k tomu, když se po druhé světové válce začaly masově kouřit cigarety. Lidé tehdy neviděli okamžitý negativní účinek cigaretového kouře na svoje tělo. Po letech výzkumů dopadů kouření na lidské zdraví vám dnes lidé řeknou, že kouření je špatné a tečka. No a spánek je nyní v rané fázi toho, kde bylo kdysi na počátku kouření.

Michael Grandner, ředitel programu výzkumu spánku a zdraví na University of Arizona College of Medicine, uvedl, že studie potvrzují, že lidé by měli přestat myslet na spánek jako na něco podřadného. Když byste si představili člověka, co se bude celý týden ládovat hamburgery a hranolky a jenom přes víkend si vezme ovoce a zeleninu, taky by tomu nikdo neříkal zdravá strava.

Vnitřní příčinou nespavosti je v dnešní době většinou stres. Žijeme ve společnosti, která považuje spánek za neproduktivní. Co je potom víc nepraktického než neproduktivně strávený čas? Poruchy rytmu spánku jsou častější v tzv. vyspělých zemích. Objevuje se tu totiž pocit, že spánek je ztráta času a že nám nedovolí využít náš skutečný potenciál a brání nám v kariéře.

Vnějšími vlivy jsou nevhodný životní styl, nedostatek fyzické aktivity během dne, případně špatný vliv prostředí – hluk, horko, světlo při usínání (nejen tzv. světelné znečištění, ale i sledování televize těsně před spaním či monitoru notebooku nebo mobilu při hraní počítačových her anebo sjíždění sociálních sítí).

Než sáhneme po lécích na spaní, je vhodné nejprve analyzovat jídelníček, zda v něm nenajdeme chyby, které mohou usínání bránit, a zavést ty, které nám ho usnadní. Především bychom měli dbát na to, abychom poslední jídlo snědli nejpozději dvě hodiny před spaním.

Důležité je naplánovat si večeři, která se skládá z lehce stravitelných produktů, a obohatit stravu o produkty bohaté na tryptofan a vitamín C, B1 a hořčík, které zajišťují jeho správný metabolismus. Tím je tmavě zelená zelenina = kapusta nebo špenát. Ořechy obecně = kešu ořechy, mandle a dýňová a konopná semínka. Vlašské ořechy. Hnědá rýže, cizrna, čočka, oves. Ryby = losos nebo pstruh. Borůvky, Acai bobule, banány. A také kvasnice, kvašené zelí, kimchi, tempeh, miso a nápoje jako např. vodní kefír, kokosový kefír a kombucha.

Pokud se budeme řídit výše popsanými pravidly, jídlo nám nedovolí mít bezesné noci. Především jde totiž o to nemít chuť na energeticky bohaté potraviny s vysokým obsahem jednoduchých sacharidů. Jde o ovoce, mléčné výrobky – mléko, jogurty, kefíry, sladkosti – zákusky, dorty, sušenky, sladké sirupy (javorový, datlový, rýžový, agávový atp.), čokoláda, zmrzlina, džemy, marmelády, slazené nápoje, limonády, ovocné šťávy, džusy, pivo, sladké destiláty. Myslíte si, že dobíjet energii pomocí alkoholu jde snadno, že?

Ale víte i to, že to, že nemůžete spát, může mít na svědomí vaše matka? Studie vědců z newyorské univerzity Langone Medical Centre ukázala, že i relativně malá dávka alkoholu může u plodu trvale poškodit tu část mozku, která je zodpovědná za spánkovou Non-REM fázi. Vlivem fragmentace spánku pak podle vědců dochází k poruchám kognitivních funkcí, poruchám pozornosti a emoční regulace. Několik skleniček na večírku tak může ovlivnit život potomků více, než by se zdálo.

Darovat nový život a postarat se o něj je velký stres. U maminek, které šest měsíců po porodu spí méně než sedm hodin v noci, se jejich biologický věk zvýšil o tři až sedm let ve srovnání s matkami, které spaly sedm a více hodin. Takže ano, ty „babské povídačky“ o tom, že „bezesné noci strávené nad našimi dětmi, nám ubírají život“ - mají pravdu.

Právě proto je dnes tak důležité zajistit matkám skutečně dobrý servis v prvních dvou letech života jejich dětí. Dostatek klidu, odpočinku a spánku. Model rodinného soužití tří generací – děti, rodiče a prarodiče žijící a starající se o sebe navzájem – najednou není zase tak moc utopický, že? Možná, že tato kolektivní součinnost přinášela pro zdraví potomků a rodiny obecně více, než jsme si mysleli.

Co tedy víme? Víme, že potřeba spánku je individuální záležitostí. Přesto obecně platí, že dospělý zdravý člověk by měl spát přibližně 8 hodin denně. Někdo potřebuje o hodinu více, jinému stačí o dvě hodiny méně. Ještě před padesáti lety spali lidé v průměru o hodinu déle než teď. Před patnácti lety to bylo o 20 minut déle. S postupující dobou spíme stále méně. Našemu organismu ale ztracené hodiny zatraceně chybí.

Nejlepším lékem na život je dobrý smích a dlouhý spánek. Držme se této staré moudrosti.


Zdroje:

• Sleeping in on the weekends
• Sleep Basics
• Longer sleep is associated with lower BMI and favorable metabolic profiles in UK adults: Findings from the National Diet and Nutrition Survey
• Weekend Recovery Sleep Fails to Prevent Metabolic Dysregulation during a Repeating Pattern of Insufficient Sleep and Weekend Recovery Sleep
• Weekend ‘catch-up sleep’ is a lie
• Psychiatry Brain Aging & Sleep Center
• New Mothers’ Sleep Loss Linked to Accelerated Aging
• Insufficient sleep may add more than an inch to your waist, study suggests
• Eunice Kennedy Shriver National Institute of Child Health and Human Development

Mýtus o nacionalismu

 

Jsme jediná civilizace na jedné planetě. Potýkáme se s mnoha problémy, avšak i příležitostmi. Nabízí na ně nacionalismus odpovědi? Obávám se, že jen rychlejší díru a sešup do pekla.

Vykořenit mýty, které žijí svým životem v tzv. „selském rozumu“, jde ztuha. Především pak tento - a sice, že nacionalismus je přirozenou součástí lidského vývoje a má biologicko-sociologické kořeny. Jistě, homo sapiens je sociální tvor. A má v genech kódován život v skupinách. Jenže, člověk žil pouze v malých tlupách a jeho skupinová příslušnost končí u tzv. Dunbarového čísla, tedy schopnosti jen určitého omezeného počtu jedinců, s kterými je jako jednotlivec schopen udržovat stálé sociální vztahy.

Nebo se vážně domníváte, že jde o stejnou oddanost i v případě ČR, a to k deseti miliónům lidí označených jako Češi? Lidé si vybudovali svůj národní stát z hlediska času nedávno. Před pár tisíci lety. V původní tlupě již nebyla schopnost řešit nastalé problémy své doby. Ať už to byla potopa, hladomor kvůli suchu nebo potřeba postavit pevnější silnici, která by spojila dva sousední sídlištní celky.

Když se zeptám, zdali znáte příslušníky svého národa, vyjmenujete svou rodinu, včetně jejich černých ovcí. O nich toho víme dost. Ovšem nevíme zhola nic o všech ostatních lidech, kteří mají v dokladech, v kolonce občanství, napsáno Češi. A to, že to tam je, je výsledkem sociálního inženýrství = propagandy celého společenství, kde žiji, nikoliv výsledek pravěkých citů k národu jako celku.

Ono společenství se prostě postaralo o mé potřeby. A vybudovalo k tomu národ, včetně jeho jazyka, území a jeho obrany, sociálních systémů, zdravotní péče, školství, pracovních příležitostí. Abychom si rozuměli, nemám nic proti hrdému patriotismu.

Žádná společnost dnes nemůže fungovat bez kolektivu, bez loajality a bez empatie, kterou jsme rozšířili na celý národ. Věříme-li v jedinečnost svého národa a cítíme-li k němu oddanost - to vše nás motivuje k tomu, starat se o sebe navzájem více než jen v okruhu své rodiny. A v případě potřeby, se pro tento celek i obětovat. Příkladem pozitivní stránky takovéto motivace je současná Ukrajina.

Ale když se podíváme na druhou stranu ukrajinské fronty, uvidíme i tu druhou negativní formu nacionalismu. Uvidíme šovinistický ultranacionalismus, který namísto pokorné jedinečnosti svého národa, začal vyznávat jeho nadřazenost vůči všemu a všem.

A systém vyžadující po svých obyvatelích takovouto absurdní loajalitu, vytváří jen podhoubí k tomu, aby z něj vyrostlo násilí. Nacionalismus totiž vždycky dojde k válce, protože nakonec nedokáže ubrzdit to tzv. „národní nadšení“, a jak víme z fyziky, síla, která se dala do pohybu, se nezastaví tak snadno.

Proč tu mluvím o nacionalistické agresi ze strany Ruska? Jde o příklad ze současnosti. Příklad toho, k čemu nacionalismus může lidi přivést. A každý nacionalistický stát ospravedlňuje svou vojenskou agresi tím, že: „… se jen brání před hrozbami svých sousedů“. 

Což byla mimochodem úvodní věta ruských médií při překročení ukrajinských hranic v únoru 2022. Rusko od svého vzniku až dosud absolvovalo obrovský počet vojenských konfliktů. A zatímco všechny státy světa s počátkem 21. století od nacionálního boje postupně ustoupily, Rusko nikoliv.

Došlo to v dějinách i tak daleko, že lidem druhého státu byla jedno, jaká jatka vyvolala jejich „vojenská pomoc“ či „speciální vojenská operace“. Ať už to bylo u Verdunu nebo v Buči. Dokud mi můj národní stát zajištoval bezpečí a blahobyt, byly jeho občané ochotni tolerovat i tyto krvavé morální daně. A držet hubu a krok. Příkladem je i český komunistický režim od 1948 do 1989.

Změna přišla v roce 1945 spolu s Hirošimou. Po ní se už lidé neobávali války národů, ale globálního vyhlazovacího konfliktu. Pravda, paradoxně pomohla atomovka dostat nacionalismus aspoň na chvíli pod kontrolu. V době zbraní hromadného ničení může jen světové veřejné mínění mít tu moc, aby tyhle nukleární džiny zašpuntovalo v lampě. A neotíralo se o ně ani slovem, natož pak jadernými kufříky. Kubánská krize a Vietnam ukázaly jejich drápky. Pak naštěstí zvítězil rozum.

Výsledkem studené války byla globalizace, po nichž následovala osmdesátá léta blahobytu, kdy se už zdálo, že se valíme vpřed k našim nejlepším dnům lidstva. Ale taky se vrátil nacionalismus skrytý pod komunismem a socialismem rusko-východního typu. A bohužel ani osobnosti a instituce globálního kapitalismu taky moc nepřesvědčily. Spíše zklamaly a odcizily občanskou společnost lidem.

A tak nyní legitimně stoupají obavy o to, jak to bude se zdravotnictvím, kdo bude a nebude mít prostředky na vzdělávání a jak vlastně bude fungovat sociální péče až nebude nikdo, kdo by mi pomohl na nohy? O klimatické změně raději ani nedutám.

Lidé začali hledat jistoty zpátky v náručí národního státu. A vliv tzv. „žvanivých“ politiků a národně-vlastenecky zaměřených spolků vzrůstá. Opět přestáváme používat rozum a podléháme propagandě. A znovu se chodí demonstrovat pro „národní zájmy“ a v jejich jménu se zneužívají vlajky, národní symboly a hesla.

Zvykli jsme si příliš lehce na to dobré, co nám poslední desetiletí přinesla. Považovali jsme demokracii za samozřejmost. A možná i proto dnes spousta z nás opět vytahuje sirku nacionalismu bez toho, že jim jako malým dětem nedochází to, s jakým ohněm si zahrávají.

Jaderné zbraně změnily politiku. Pravda. Lidé pochopili, že naše společné přežití závisí na tom, zda bude na prvním místě světová bezpečnost nad jednotlivými státy. A všichni ti, co dnes vyvolávají hesla, že jejich „vlast je na prvním místě“, by vám měli především odpovědět na to, jak by si představovali oni ochranu svého národa před nukleární zkázou? Rozhodně se to nedá udělat žvaněním.

V roce 1964 vznikla během prezidentské kampaň Lyndona B. Johnsona, snad nejúspěšnější mírová propaganda v dějinách. Rozsahem malý TV spot tehdy obletěl celý svět. Představuje holčičku Daisy s kopretinou, jak trhá a počítá její plátky, a když napočítá desátý, ozve se chladný mužský hlas odpočítávající od deseti k nule. Jako při odpalování rakety. Potom se ozval hlas L.B Johnsona, který vysloví ta slova, která jsou zde dále citována. Varují před použitím taktických jaderných zbraní, které navrhoval ve Vietnamském konfliktu použít jeho tehdejší prezidentský protikandidát Barry Goldwater.

V úterý 3. listopadu 1964 Lyndon B. Johnson vyhrál volby s obrovským náskokem. Získal 61,1 % všech hlasů, což znamenalo více než 43 milionů voličů, tedy o 16 milionů víc, než volilo jeho soupeře. Což byl obrovský rozdíl. Ještě nikdy nikdo s takovým rozdílem v historii prezidentských voleb nevyhrál. Rozum zvítězil.

„Toto je v sázce. Buď se zasloužíme o svět, v němž budou žít všechny boží děti, nebo se svět propadne do tmy. Buď dokážeme milovat jeden druhého, nebo zahyneme.“ - LYNDON B. JOHNSON

Paradoxem je, že ten rozum zvítězil jen napůl. Na jedné straně coby „světový mírotvůrce“ pomohl Johnson zklidnit mezinárodní napětí především mezi USA a SSSR, nelze však opominout probíhající válku USA ve Vietnamu. Sice během svého působení v Bílém domě udělal i jiné a daleko lepší věci: snížil státní dluh USA z 50 na 40 %, prosadil zrušení různých rasových omezení pod názvem Civil Right Act, pracoval aktivně se sociální politikou a podporoval snahu NASA dostat člověka do vesmíru a na Měsíc. Nicméně válka ve Vietnamu se pod jeho taktovkou vyvinula tak, že se nedala ani vyhrát a ani se ctí skončit. Zemřel těsně před jejím koncem.

Říká se, že se historie stále opakuje a my máme vždy možnost se z ní poučit. „Je to nacionalismus, který plodí národy, a nikoli obráceně.“ - řekl český filozof, sociolog a antropolog Ernest André Gellner. A nás nyní nezajímají vzpomínky, ale to, jak se vyvine naše budoucnost. Buď dokážeme milovat jeden druhého, a to i se všemi rozdílnostmi, podivnostmi a ismy nebo zahyneme. Možnost se rozhodnout čemu dáme šanci je naše.

Umělá inteligence trochu jinak - hudební tvořivost

Tvořivost je prý hrající si inteligence. A když si hraje a nezlobí, záleží potom na tom, zda je to ta lidská, nebo umělá?

S nástupem digitalizace planety jsme si začali uvědomovat existenci i jiné inteligence než jen té naší. Té, co jsme vytvořili a které říkáváme umělá. A jak to tak vypadá, za pár let už si před ní nebude moci být jistá žádná pracovní příležitost. Zasáhne mezi všechny obory. I do takové branže, jako je umění.

Prodavači hudby už moc potřeba nebudou, protože stáhnout si dnes hudbu do mobilu či PC zvládne každý z jakéhokoliv e-shopu. Ovšem takové skladatele či zpěváky budeme potřebovat pořád, řeknete si. No, ani to už dnes není moc jisté. Používáme je sice k tomu, abychom se do toho oceánu tónů mohli ponořit s kyslíkem, tedy jakožto průvodce, kteří nám v ní ukazují cestu. Avšak kde je řečeno, že stejně dobrým, nebo lepším průvodcem by nemohla být i umělá inteligence?

Dívat se na hudební kreativitu lze z několika úhlů pohledu. Jedním z nich je to, že se hudba, stejně jako veškeré umění, zabývá lidskými emocemi. A my potom tvořivost chápeme jako náhlý zrod myšlenky, kterou pomocí našeho vědomí zprostředkujeme ostatním. Zápisem do not, nahrávkou, zpěvem či hrou orchestru. To vše podle našeho nápadu, který jsme kreativně rozvedli v dané hudební dílo a jeho produkci. Kdo však dnes může říci, že umělá inteligence nebude schopna téhož?

Asi si budeme nejprve sami pro sebe potřebovat umění trochu více popsat. Pořád ho možná chápeme příliš mysticky. Vytváříme si sami pro sebe dojem, že díky jednomu dobrému motivu, který zaujme jiné lidi, je náš mozek něčím výjimečný. A ano i ne. Jedinečný určitě, ale ne jediný. Když umíme dnes už skoro vše změřit, jak dlouho bude asi trvat, než se dají do těla implementovat čidla, která budou umět detekovat veškerá biometrická data?

Proč? Inu, protože veškeré emoční pocity v těle jsou jen biochemické pochody našich buněk. Takže určit typ naší nálady nebude pro AI nijak převratnou záležitostí. A hudba je svou podobností matematice skvělou záležitostí pro analýzu dat. Zvukové vlny se dají měřit v číselném řádu a emoce zase elektrochemicky. Netuším, jak dlouho bude trvat takový výzkum, ale určit potom typ našeho osobnostního chování ve vztahu k hudbě tak, aby nám umělá inteligence pomohla s jejím výběrem podle našeho momentálního emočního stavu, bude hračka.

Následuje obsah vložený z jiného webu. Zde jej můžete přeskočit.

Přejít před obsah vložený z jiného webu.

A jsem u toho, co je ten další úhel pohledu na hudební tvořivost, na který se budeme muset chtě nechtě zaměřit. Bude spočívat v našem rozhodování o jejím použití. Že jsme všichni tak trochu líní, tedy ne pardon, přepracování a chceme si šetřit náš čas, to víme. I z toho je zřejmé, že to, co zde už bylo popsáno, děláme proto, že to pro nás bude výhodné. Jenže.

Máme nervy, jak se říká. Hádka s partnerem, děti zlobí ve škole a do toho malér v práci. AI po příchodu domů okamžitě zjistí stav emocí, a právě na základě našeho osobního rozpoložení nám nabídne hudbu přesně na míru. Tak, aby dokázala rezonovat s vlnou prožité úzkosti. Ne jako nyní Spotify nabídne playlist podle toho, co si nejradši přehráváte v pět odpoledne. Prostě se datově napojí na vaši rozmrzelost a pokusí se ji vyladit navrženou hudbou tak, aby navázala na nějakou emoční situaci, kterou máme uloženou ve vzpomínkách a s kterou se pojí radost či potěšení.

Tohle umí z miliard umělců na planetě jen pár, a ještě je to stojí hodně sil, tudíž kdo by potom raději nevyužil možnosti takové služby 24/7, že? No, a tady přichází to další jenže. Jenže se nám díky tomuto stavu také může stát, že se náš život zavře do jednoho bludného kruhu nikdy nekončící umělé pohody, co nás vyladí vždy na emoční optimum, ale tím nás současně zbaví chuti hledat novou zkušenost. A tím se i rozvíjet. Protože, když do života nevstupuje nové, budeme sice harmoničtí, ale v určitém slova smyslu taky mrtví.

Asi se bude dát nastavit míra programování i v tom, že si určíme procenta, kterými se bude náš výkonný hudební algoritmus muset zabývat a přinášet nám nové, dosud nepoznané rytmy. Jenže ještě pokračujme. Tím vším se dostáváme k jedné důležité rovině vztahu sami se sebou. Kdo bude nakonec tím, kdo rozhodne, zda si po hádce s přítelem pustím hudbu, která mě nabídne novou energií a povzbudí, anebo si naopak pustím něco smutného? Má se hudební AI řídit jen škálou našich dobrých nebo špatných pocitů? Přeci i brečet je někdy potřeba.

A je člověk v současné podobě tím správným měřítkem, aby si sám zhodnotil své pocity a to, co se mu líbí? Anebo to vyvolá nutnost dovzdělání lidstva i v rovině osobního rozvoje?

Následuje obsah vložený z jiného webu. Zde jej můžete přeskočit.

Přejít před obsah vložený z jiného webu.

Jednou z možností je nechat člověka, aby sám hodnotil své pocity, jak se mu zlíbí. Bude-li se chtít vyžívat v sebelítosti, nebo skákat radostí, algoritmus jej poslechne. Jenže se nakonec naučí jeho přání rozpoznávat i bez jeho vědomí. Umělá inteligence si může dokonce dovolit vybrat z oblíbené písně ten kousek, který nám nejvíce imponuje a na jeho základu sestavit úplně novou skladbu jenom pro nás.

To by znamenalo, že vznikne jedinečná hudba, kterou budeme jako tu nejlepší slyšet jen my. Půjde o jedinečnou melodii, co bude hraná a zpívaná jen pro nás. Aspoň tedy takový z ní budete mít nejspíše pocit. Anebo ne. Možná, že se vývoj zvrhne jen k několika šlágrům typu 80tkových diskotékových duc, duc, které si podmaní globální diskotéky.

Vždyť jak snadné by bylo vytvořit skladbu, která by uchvátila miliony? Když byste měli k dispozici tuny biometrických dat celé planety? Ale když budete tančit na tuhle hudbu s tisíci dalšími, nebude to už tak trochu něco jako krysařova píseň? Půjde ještě o umění?

Když bychom to vzali jen jako působení algoritmů na biochemický systém těla a v něm emoční pochody nebude mít lidský hudebník asi moc šancí se AI vyrovnat. Jestliže však umění vyjadřuje opravdovost okamžiku svého vzniku, tedy pravdu o všem, co se týkalo jejího zrodu = náhlý záblesk inspirace zachycený v určitém osobním prožitku, pak se žádný algoritmus nikdy lidskému hudebníkovi nevyrovná.

Ovšem, komu z nás jde opravdu o pravdu?