Rituál, co není na prd

Jeden z funkčních mozkových trustů mi odešel do Valhally, když mi neznámá žena na semináři o rituálech a jejich důležitosti v našich životech špitla do ucha po mém nechápavém výrazu na lektorem nadhozený problém tuto větu: „Poslouchej své tělo“.

Vzhledem k tomu, že jsem si večer před tím dal hráškovou polévku, neuposlechl jsem ji ani to tělo. Ale musím uznat, že osvícení si mnohdy vybírá skutečně zajímavé cesty.

Proboha zpět, ne tohle není povídání o tom, jak mě osvítil prd z polévky z hrášku, ale je o tom, že pokud si umíme v životě stanovit aspoň jeden pravidelný rituál, pak by to měl být stálý čas našeho probuzení.

Řeknete si, copak to není úplně jedno? Vstanu, tak vstanu. Hele, vyzkoušel jsem to a není. Jsem freelancer a spát jdu, když chci. Se vstáváním jsem to měl podobně. Měl jsem.

Dost podstatný problém, a to jsem opravdu netušil, hraje v našem životě, pravidelná doba vstávání. Vynahradit si neklidnou noc posunutím budíku o několik hodin zpět se může v grogy nočním stavu zdát jako opravdu dobrý nápad. Ne, tak to opravdu není.

Jakmile se probudíme více než hodinu po obvyklém čase probuzení – silně to rozhodí tzv. cirkadiánní rytmy. Světlo, které vidíme, když se probudíme, v podstatě říká tělu, že je ráno, což znamená, že je čas vstát z postele a začít svůj den. A my nic.

Možná jste slyšeli termín „cirkadiánní rytmus“ neboli laicky vnitřní hodiny. Cirkadiánní rytmus (případně cirkadiální) je biologický rytmus s periodou o délce 20–28 hodin (lat. circa = „okolo“, „během“, dies = „den“). Je to důležitý systém, především pokud jde o naší tělesnou, emoční i duševní pohodu. Zasahuje do metabolismu, řídí spánek až po ovlivňování funkce trávení a imunitního systému, a i včetně teploty těla.

Přírodní národy označují sami sebe často názvy, jenž souvisí se světlem. Lidé světla u nich znamená, že my lidé, se řídíme důsledně cirkadiánními rytmy světla a tmy už po tisíciletí. Světlo je hlavním prvkem regulujícím naše působení ve světě. Právě proto hraje tento motiv v náboženstvích takovou roli.

Srandovním paradoxem je, že kdybychom se z ničeho nic ocitli v tmavé jeskyni bez přístupu světla, naše těla by si stále udržovala onen 24hodinový rytmus, přičemž bychom cca 8 hodin spali a cca 16 hodin byli vzhůru. Tento náš vnitřní smysl pro rytmus času je dán geneticky. Pro živé organismy je totiž důležité, aby cirkadiánní rytmus byl harmonicky sladěn s rytmem dne a noci.

Část mozku, která řídí cirkadiánní načasování signály zvenčí, je v hypotalamu. Nachází se v přední části mozku a světlo k němu dorazí tak, že prochází z očí pomocí nervových drah přímo do mozku. Navíc každá buňka v těle má způsob, jak sledovat cirkadiánní vzorce. Je světločivná, reagující na světlo.

Pokud například izolujeme kožní buňky nebo srdeční buňky, tak ty budou v petriho misce stále dodržovat cirkadiánní plány. Zajímavé, že? Mozek a hormony spolupracují na synchronizaci všech samostatných systémů našeho těla i jako oddělené samostatné jednotky. Tomu se dá říkat skutečně zázrak.

Proto se cítíme ráno při východu slunce bdělí a vzhůru, a proto se kolem šera soumraku začínáme cítit ospalí. Jednoduchý návod, jak se nejen dobře vyspat, ale jak se i potom přes den cítit lépe, je obrovsky účinný a jednoduchý.

Vstávejme každé ráno v naprosto stejnou dobu. Důvod je ten, že naše tělo jako mechanismus funguje nejlépe, když funguje v důsledně mechanicky udržovaném rytmu.

Pokud se tedy probouzíme každý den v jinou dobu – nebo i když si během týdne držíme docela konzistentní čas spánku, ale přispíte si o víkendu – náš mozek bude zmatený a začne uvolňovat melatonin v podivných hodinách neodpovídajících tomu, co se děje venku. Je to jako bychom neustále cestovali do různých časových pásem a honil nás jetlag.

Tím, jak se naše usínání a spánek dostane pryč z pravidelného rytmu, to začne negativně ovlivňovat tělo. Po jedné neklidné noci je člověk jen trochu pomalejší v reakcích, po několika týdnech nepravidelných cirkadiánních rytmů se silně zpomalí všechny pochody v těle během dne i noci. A to už je velký problém.

Narušuje se metabolismus, zatěžuje se srdce, zhoršují se imunitní reakce a nastupují nepopulární emoce = deprese a úzkost.

První pomoc není přispat si ráno, ale lehnout si přes den aspoň na dvacet až 30 minut - není třeba spát, jen si zavřít oči a odpočívat. To je dobré dělat tak maximálně do cca 15.00, pak bychom si rytmus rozhodili ještě více. Chápu, že ne všude máme v práci gauč, tak si zkusme aspoň sednout někde v klidu, zavřít oči a strávit tak cca deset minut. I to pomáhá.

Trénovat své tělo, aby se každé ráno probouzelo ve stejnou dobu, může dát sice trochu práce, ale stojí to za tu námahu. Věřte mi.

Pokud se o to pokusíte, naplánujme si k tomu i něco, na co se hned po probuzení budeme těšit – polibek od milované osoby nebo třeba oblíbený druh kávy nebo poslouchejme oblíbený podcast. O tom, co dělat ráno, abychom vyletěli ne z kůže, ale jako čertík z krabičky a byly následně v pohodě si napíšeme někdy jindy.

A mimochodem, tenhle malý rituál mi dal jasnou stopku v zbytečném ponocování. Když totiž vím, že druhý den vstávám zas v sedm… naučí nás to skutečně poslouchat své tělo. Ta žena na tom semináři měla pravdu.

A ono na oplátku, to tělo zase poslechne nás. Stačí mu to jen říct, ráno vstávám v sedm.

No, nebojte, zkuste si to. Není to vůbec na prd. Budí totiž skoro na minutu přesně.  obsah vložený z jiného webu. Zde jej můžete přeskočit

Skutečnou alfu poznáte podle toho, že si cení života

Myšlenka alfa jedince je všeobecně rozšířeným mýtem o vlčích smečkách, který však příliš zjednodušuje komplexnost sociální interakce u zvířat. A my jako lidé vnímáme témata dominance jednotlivců v naší společnosti právě na základě podobných omylů.

Alfa samčí dominantní role v lidské a zvířecí společnosti byla dlouho považována za danou konstantu. V posledních letech se ukázalo, že právě tato myšlenka vedla až příliš často k hrubému zjednodušování komplexnosti prožívaných sociálních interakcí u zvířat. V přírodě vlci tvoří prostě rodiny. Ty vede chovný pár a spolu s ním jsou v rodině starší, mladší a nejmladší potomci.

A stejně jako je u indiánů velmi vzácné skalpování, tak i u vlků je velmi vzácná krvežíznivost a zuřivé rvačky. U indiánů proto, že to nikdy nebyl jejich zvyk, skalpování v USA zavedli až běloši, aby si za vlasy ze zátylku lebky nechali platit za zneškodnění „nepřítele“, a stejně tak jsou liché pověsti o krvavých vlcích a jejich touze po zabíjení.

Machismus neboli pojetí maskulinity, které říká, že muž by měl být za všech okolností dominantní, silný a emocionálně nedostupný, což ve výsledku škodí nejen samotným mužům, ale i ženám a společnosti obecně je skutečně výsledkem dlouhodobé klamavé reklamy na toto téma, až ji samotní lidé uvěřili a praktikují jí. Špatné pojetí dominance se ovšem týká i nebinárních lidí a žen. Být machistou je prostě jen o zdůraznění již zmíněných prvků.

Přemýšleli jsme někdy o tom, jak bychom se měli dívat na společenskou hierarchii zvířat? A napadlo nás někdy, že když se řekne rodina, že to nemusí vždy znamenat krvavou lázeň a bitvu o moc, kdo tu teď zrovna bude diktátorem?

Většina studií, z nichž to staré pojetí role vlčí alfy vychází, je z pozorování vlků v zajetí. Vlk je samotářské a plaché zvíře. Je-li chycen, stává se zuřivcem často ne proto, že by to měl v nátuře, ale protože přišel o svobodu. Když se to stane nám, je to, že je dotyčný naštvaný a rozzuří ho to, všem jasné. Proč si potom podobný pocit ze ztráty svobody nemohou dovolit i zvířata?

Ukazuje se, že v případě krvavých tesáků vlčích samců pokoušejících se neustále někoho zabít, jde o mýtus, a naopak v posledních letech biologové zkoumající volně žijící živočichy termín „alfa“ již do značné míry opustili. Ve volné přírodě vědci zjistili, že většina vlčích smeček jsou prostě rodiny, vedené chovným párem, a krvavé souboje o nadvládu jsou u nich vzácné.

„Vždyť jakou cenu by mělo nazývat lidského otce alfa samcem?“ ptá se L. David Mech, vedoucí vědecký pracovník z US Geological Survey, který po desetiletí studoval vlčí smečky ve volné přírodě. „Je to jen otec rodiny. A přesně tak je to se všemi vlky.“

V průběhu let vydal dvě úžasné knihy o svých pozorováních. Kdysi taktéž jako mnoho jiných biologů používal termíny jako „alfa“ a „beta“ k popisu souvztažnosti rolí jednotlivých členů smečky spíše prvoplánově. Dnes už jsou zastaralé proto, že smečky, které byly drženy často dlouho v zajetí, jsou prostě v zajetí a přestali být „divoké“ = přirozené.

Většinou vlčí rodinu tvoří samec a samice a jejich potomci, než se vydají na samostatnou cestu životem. Celkem 6 až deset jedinců. Na konci 80. a 90. let 20. století pozoroval Mech smečku každý rok na ostrově Ellesmere v severovýchodní Kanadě. Jeho studie, publikovaná v roce 1999 v Canadian Journal of Zoology, byla jedním z prvních mnohaletých výzkumů na jedné smečce v průběhu času. Ukázalo se, že všichni dospělí členové smečky se podřizují chovnému samci a všichni ostatní členové smečky, bez ohledu na pohlaví nebo věk, se podřizují chovné samici.

Stejně jako v lidské společnosti se nejmladší štěňata ve smečce plně podřizují svým starším sourozencům. I když je to samozřejmě o častém škádlení se. Ale při nedostatku potravy, i když je hlad veliký se jako první nakrmí ti nejslabší, tj. mláďata. A ano, jistěže se při tom najde pocit konkurence, co mi zrovna žere „moje“ žrádlo a zuby se vycení, ale to je asi tak vše. Nemají snad lidé čistě náhodou podobný vztah ke svým potomkům?

Jo a rozpad rodiny probíhá naprosto přirozeně. Když vyroste do věku dospělosti, odpojuje se vlk či vlčice a začnou si hledat partnery, s kterými zakládají vlastní smečku. Jakýsi souboj otce a syna o nadvládu nad stávající smečkou žije spíše než v realitě v lidských mýtech, představách a pohádkách.

Doktor Mech použil názvosloví alfa vlků v klasické knize o vlčí biologii, The Wolf: Ecology and Behavior of an Endangered Species, která vyšla v roce 1970. Ale když publikoval svůj nový výzkum, rozhodl se tento termín změnit. Zašlo to až tak daleko, že dokonce stáhl svou původní knihu The Wolf z tisku.

Kniha Wolves: Behavior, Ecology and Conservation z roku 2003, kterou vydal společně se zoologem Luigim Boitanim, je nyní mnohem přesnější a aktuálnější. popisují v ní i tzv. případ Yellowstone. Vzácně jsou smečky vlků veliké. To se děje právě v zmiňovaném národním parku. Jelikož je kolem dost potravy, smečky zůstávají déle pohromadě a hlad nenutí mladé vlky opouštět smečku, protože je to úplně stejné jako u nás doma. Co bych se coural někde po světě, doma na mě vždycky něco zbyde.

V těchto situacích se smečky mohou rozrůst na několik desítek členů. Vlčí smečka Druid Peak v Yellowstone dosáhla vrcholu bezprecedentních 37 vlků v roce 2001, podle Yellowstone Wolf Tracker. No, ještě zajímavější bylo to, že v případě takto veliké smečky v ní všichni podřizovali alfě, kterou však byla nejdominantnější samice. Betou neboli druhým ve vedení, byla některá její dcera. Když je totiž přemnoženo, jsou určujícím prvkem rolí ve smečce samice. Možná bychom se tímhle prvkem už mohli také inspirovat.

Byla popsána pozorování, že smečka, jejíž chovnou dvojici alf zabili lovci, si našla osamělého vlka samotáře, který svými zkušenostmi pomohl smečce složené z nedospělých jedinců přežít, ale nepářil se se smečkou, nestal se chovným párem, jen se o všechny staral, hlídal štěňata a učil je lovit si potravu. Když smečka ztratí příliš jedinců potřebuje pomoc. My lidé tomu říkáme sociální služby.

Desítky let poté, co vědci studiem zvířat v zajetí dospěli k mylným závěrům o dynamice vlků, stále není zcela jasné, jak lidské jednání ovlivňuje fungování smeček. Víme to, že nic nevíme. Přehodnotíme alespoň trochu svůj pohled na alfa jedince??

A mimochodem jeden tip trik nakonec. Tu skutečně dominujícího alfu poznáte v lidském světě snadno. I přes to, že je plná pokory k životu, při jejím vstupu do místa, kde jsou další živočichové, onen život ve všech na vteřinu zamrzne. Někomu se ježí chlupy, někoho zamrazí v zádech, někomu se podlamují nohy. Příznaky jsou různé. To jenom silný pocit přítomnosti výjimečného jedince vámi proběhne skrz naskrz.

Unést ten pocit moci, lásky a síly není jednoduché. Pro všechny.

Zdroje:

• MECH, L David. Alpha status, dominance, and division of labor in wolf packs. Canadian Journal of Zoology. 1999
• Wikipedie - Maskulinita
• What Wolves in Yellowstone Can Teach Us about Probiotics
• Wolf Populations Drop as More States Allow Hunting
• ‘Mind Control’ Parasite Makes Wolves Effective Pack Leaders

Co jste zač? Herkules nebo Adonis?

Otázka vzhledu našeho těla jde naší civilizací napříč časem. Vždy hrála důležitou součást popisu role daného jedince a jeho zařazení se do společnosti. A taky nám nyní přináší nové problémy.

Píše se o všech možných poruchách těla. Většinou v souvislosti s jeho vývojem a přechodem k dospělosti. Především se zmiňují bulimie nebo anorexie u žen. Ale co muži? Mají muži v tomto případě výjimku anebo jsme si až dosud podobných poruch u nich nevšímali? A znáte Adonisův komplex? Který dnes začíná postihovat i ženy?

O co tedy jde? Všimli jste si, jak moc nám v posledních letech přibyla tzv. fitka neboli fitness centra? Jde o stále stoupající trend, který sebou nese další navazující průmysl. Spolu se samotným cvičením jde také o doplňky stravy působící na tělo, moderní látky sloužící jako hezký obal cvičenců, speciální kosmetiku a obuv.

Kam jsme se to dostali od prvních posiloven v 60. letech v garážích, kde si cvičenci po vzoru Arnoldových svalů svařovali z železného odpadu činky a pak s nimi zkoušeli pohnout? Došli jsem k profi světovým soutěžím krásy vysportovaného těla mužů i žen, ale jde v nich jenom o tělesnou krásu?

 A jde ještě o sport?

A nejsou to jen ony. Velice cool je dneska být „strongman“ nebo pěstovat sílu na klasický silový trojboj — bench press, dřep s činkou a mrtvý tah. V posledních letech si získala oblibu také kalistenika, což je posilování vahou vlastního těla.

Přemýšleli jsme však nad tím, proč tohle přišlo tak najednou? Kde se vzala, tu se vzala? Když jste cvičili před padesáti lety v garáži, nevěděl o tom nikdo, často ani rodina ne. Díky internetu, a hlavně sociálním sítím se začaly rychle šířit informace. I o tom, jaká jste právě zvedli kila, se dnes dozvíte ihned jednou fotkou z fitka.

A proč s tím, jak vypadají v přiléhavém tílku či plavkách, zaplavují mnozí svět? Jde ještě o sport a o krásu? O chuť se ukázat? Nevím, ale přemýšlel někdo z těchto cvičenců i nad tím, že se třeba jedná jen o náhražku kdysi tak nepopulární činnosti, které se říkalo fyzická práce? Kdy si sport už vlastně uzurpoval původní smysl práce – uvolnit fyzickou energii?

Pozor však. Pohyb má mnoho výhod. Dokáže dobře pomoci změnit naši hmotnost a přispívá ke zdravému životnímu stylu, který je super v prevenci civilizačních chorob. Když cvičím vnímám srdce a působení oběhové soustavy, kostry a samozřejmě svalů. Cvičením se vyplavují do těla endorfiny, tedy hormony štěstí. Takže jsou to i psychická pozitiva a to ve snížení stresu, možné deprese, konfliktních nálad a zvyšování sebevědomí. To vše je ok.

Zkusme se na to podívat ještě trochu jinak. Práce v tom drsném slova smyslu skutečné dřiny hodně ubylo, Spoustu z ní dnes zvládnou stroje, Kdo by si dneska kopal sám studnu, že? Nebo zahloubil základy domu? Těžká práce se vytratila sice ze života, ale ne z podvědomí. Tělo po ní získávalo pocit únavy, který byl důležitým signálem, toho, že člověk pracoval na hranici svých sil a díky tomu měl pocit, že je platným členem společenství. Kdyby nepracoval, propadal by se studem. Odtud endorfiny. To vše se hodilo na těžkou fyzickou práci kdysi. Ne však dnes.

Pro pocit úlevy nahradilo tělo práci sportem, další zátěžovou fyzickou aktivitou, kterou se však v přehnaném slova smyslu ničí víc než předtím těžkou prací. Posilování je fajn, ale podle čeho se řídí vkus cvičenců? S kým se porovnávají? A jak vypadají jejich idoly?

Problémem mužské i ženské generace posledních let se velice plíživě začíná stávat tzv. bigorexie. Můj děda by dnes řekl: „…, no mají švába na mozku z toho, že si myslí, že blbě vypadají“. Ano díky sociálním sítím a internetu dnes obraz dosáhl kamkoliv na planetě. Všude se šíří hračky a vizuální obrazy, které mají až příliš nápadně zvětšený objem hrudníku a svalů všech skupin. Bodybuilder Arnold to možná jen spustil.

Ze začátku se sebou chce jen každý cvičenec něco udělat. Základní sdělení při první návštěvě ve fitku. Zvětšit hrudník, potom přidat trochu tady, trochu támhle. Fenoménem dneška je přece být tak trochu Hulk, ne? Být co největším obrem, s co nejhrozivějším vzhledem. A to vše jen proto, že si myslíme, že takové lidi bere svět vážně.

Svalová dysmorfie je duševní porucha, jež se vyznačuje především zkresleným vnímáním svého těla, abnormálními jídelními návyky a excesivním cvičením. Problematikou této poruchy se zabývají intenzivně hlavně výzkumníci v zahraničí. Tato porucha totiž může mít destruktivní potenciál s děsivými dlouhodobými účinky na zdraví jednotlivce.

A to pro opotřebení pohybového aparátu přehnaným cvičením a také zdravotními riziky spojenými s játry, ledvinami a se srdcem, které jsou způsobeny užíváním anabolik, steroidů a vůbec nadměrného množství podpůrných látek majících stimulovat náš tělesný růst.

Hodně velkou roli v nástupu tohoto onemocnění hrají také kultura mladého vzhledu, který se podsouvá i těm nejstarším lidem. Definujeme si až moc často svoje sebepojetí jako mínění druhých osob, podle již zmíněných interakcí na sociálních sítích.

A pokud považujeme svůj vzhled za naprosto nemožný, můžeme se domnívat, že nás společnost nepřijme takové, jací jsme. To nás vede k vyhýbání se situacím, kdy bychom s druhými mohli mít kontakt. Vede to k destrukci chápání komunikace ve společnosti tak, jak ji známe. Vede to k životu v osamění.

Ale ruku na srdce. Nevyděláváme snad na tom? Aspoň někteří? Vždyť nebýt toho paobrazu Arnolda, kdo by prodával všechny ty dietní plány? Hlavně po vánocích. Nebo zdravé potraviny, přirozené zkrášlovací prostředky a další a další produkty, které všechny spojuje jediné? Všechny vám naslibují opravit vadu ne zrovna ideálního body image. V podstatě neustále lomcují s naším sebevědomím a nutí nám podprahovou představu, že s námi něco není v pořádku. Ubránit se takovému tlaku není lehké.

A to jsem se nezmínil o plastické chirurgii nebo botoxu či liposukci. To je teprve byznys. O nadměrné spotřebě diuretik sloužící k odvodňování těla či příjmu nadměrného množství bobulí s obsahem vlákniny se raději zmiňovat ani nebudu.

Reklama, média a marketing je dnes zaměřen na propagaci nadměrných svalů a muskulatury. Vždyť co např. Avengers v čele s kapitánem Rogersem, který si šel dobrovolně nechat změnit kostru a svaly, ti nepůsobí zrovna podvyživeným dojmem. Možná Doctor Strange anebo Strážci galaxie, ale to byla dycinky divná banda.

Co je na tom obzvláště „chucpe“, je zaměření tohoto vlivového marketingu na dospívající. Když jsem mladým adolescentem, jsem velice citlivý na dojem, kterým působím na druhé. A nejde jen o slova. Hodně hodnotících soudů je vyřčeno neverbálně. Náklony těla k tomu, kdo se nám líbí odstup od těch, co jsou hnusní. Obdivný pohled nebo kriticky povytažené obočí. Či intonace hlasu při komunikaci.

Hledáte-li své místo v životě a máte před očima neustále před očima ideál nedosažitelné krásy, dopadne to pro masu lidí jen dvěma způsoby. Když nezapadnu do kolektivu a dostanu nálepku „ten, který není dost dobrý“, může to člověka dovést až k sebevraždě. A když ne až tak daleko za tuto hranici, dík apatií vůči tomu všemu se začnu přejídat a na fyzické aktivity kašlu. Nastoupí odpor vůči tělesné aktivitě. Od třicátých let se v měřeních celosvětové populace opakovaně zvyšuje její tělesná hmotnost. V posledních letech, a to především u mužů se trend zvyšování hmotnosti objevuje i v ČR.

První způsob reakce jsem již snad dostatečně popsal v předešlém odstavci. A ten druhý, ta iluze, která nás takto posedává den, co den, je o to horší, že před třiceti lety byl na mediálním trhu jeden až dva fitness časopisy. Dnes jsou jich stovky. A dále jsou na fitness specializované TV a internetové pořady a kanály. Lidé si ale neuvědomují, že idoly v nich ukázané jsou profesionální kulturisté, kteří posilování věnují svůj veškerý čas, na rozdíl od všech běžných mužů a žen, kteří se musí starat o rodinu a chodí do práce.

Práce, která je však povětšinou fyzicky neaktivní a nedokáže je naplnit endorfiny, a tak jejich uvolnění musí hledat někde jinde. Hurá do fitka. A jsme zase na začátku dosud bludného kruhu.

Učebnicový termín pro tuto absenci chápání vlastní tělesné normálnosti je „body dysmorphic disorder“ (BDD). Osoba s BDD se může obávat o celkový vzhled svého těla a může vnímat specifickou chybu ve svém fyzickém vzhledu. A nejde o to, zda je vada skutečná, nebo jen domnělá. To je zde vedlejší. Pro ně existuje. A tak neustále přehnaně kontrolují svůj odraz v zrcadle.

Diagnostický a statistický manuál duševních poruch kategorizuje tento stav jako obsedantně-kompulzivní poruchu, protože to je to, co děláme: jsme natolik posedlí svým tělem, že se zabíráme svým odrazem v zrcadle natolik, že v něm možná žijeme aktivněji nežli v realitě. A stáváme se tak pomalu společností nikoliv Herkulů, ale Adonisů.

Kdo by nás dnes jako zemi asi tak bránil, kdyby k nám vtrhli nějaké barbarské hordy? A všichni Adonisové by zmizeli jako první, to proto, aby si nepomačkali svaly?

A jen pro úplnost, tento text není zaměřen proti cvičení a posilování a kultuře zdravého těla. Tomu všemu autor fandí. Ale někdy je dobré přemýšlet o věcech dopředu. O tom, jak žijeme a jak komunikujeme. Pozorujme se skutečně se vším všudy. Rozlišujme to, co je zdravé pro nás a co nikoliv. A zkusme na to vše zmíněné myslet dříve než zase zvedneme činku.

Štěstí je krásná věc

Jedna věc je vědět, co dělá lidi šťastnými, a jiná je žít šťastný život. Ale aby byl člověk doopravdy šťasten, musí mít to, co si pod štěstím představuje on, a ne to, co si pod ním představují jiní.

Velký majetek, moc politiků ani sláva vítězů nevedou k trvalému štěstí. To je zaklínadlo, kterým se každý den zaklínají ti, co chtějí sami sebe přesvědčit, že představa o štěstí implantovaná do mozku reklamním marketingem, je ta jediná správná.

Když se řekne štěstí, mnozí se začnou usmívat. Vzpomenou si na okamžik, který se jim vryl do paměti a který považují za štěstí. Někomu se v něm objeví právě dostavěný dům. Někomu šťastná sázka na start-up byznys. Někomu zase radost z narození potomka jinému bolest ze ztráty rodiče, kterému však před jeho smrtí dotyčný stačil říct, co k němu cítí. I to může být štěstí.

Jenže, stejně jako něco nebude bolet věčně, ani usmívat se nejde pořád. A tak to trvalé štěstí vlastně ve vnějším světě neexistuje. To trvá jen potud, co trvá daná situace či věc. Takže se v tom případě nebavíme o štěstí, ale o tom, že to, pod čím si mnozí štěstí představují, je vlastně závislost.

To skutečně trvalé štěstí lze najít v hloubce svých pocitů uvnitř sebe sama. V srdci. Je to jednoduché. Milujete-li někoho, jste s ním, anebo bez něho? Udělejte to stejně. Prostě buďte se svým srdcem v kontaktu.

Učte se vnímat a rozlišovat své emoce a jejich ozvěny v něm. Najdete je v naší společné komunikaci, v akceptaci toho, že cítíme i strach nebo bolest. V prostém prožívání toho, co k nám přijde ze života.

Někteří jdou za štěstím jako za svým cílem. Proč ne. Cíle nám dávají směr pro každodenní život. Jsou užitečné. Jdeme za tím, co chceme. Cestou zažíváme různá dobrodružství i příkoří. Jako v pohádkových příbězích. Někdy dojdeme až nakonec a uzavře se vše. Splní se náš cíl. Ale splnění cíle ještě nemusí přinést ten očekávaný pocit štěstí. Rozhodně ne toho trvalého.

K tomu nás může cesta dovést, to je pravda. Když si každý její krok prožijeme v našem těle jako odraz našich emocí. Těch, kterými jinak jen tak reagujeme na svět kolem.

A právě tohle je důležitá poznámka. Pořád si během cesty uvědomujme své pocity. A pokud nejsme během cesty šťastní, měli bychom se oprávněně ptát, zda má cenu vůbec někam jít? Je snadné se nechat zabalit do představ o dosažení výsledku a věřit, že na tom závisí naše štěstí. Ne, nezávisí. Mějme cíle, ale připravme se je nechat jít. A stanovit si jiné. Nejde totiž vůbec o plnění cílů, ale o to, že díky nim, stále více a více používáme sami sebe a tím se víc a více poznáváme.

Protože svět kolem nás můžeme poznat jen do té hloubky, do jaké dojdeme s poznáním my sami v sobě. Hlavně se přitom cestování nenechme zmást různými příběhy.

Existuje mnoho příběhů o tom, co obnáší šťastný život. Příkladem může být příběh závisláka - plniče cílů, co tvrdí, že: až toho dosáhnu, budu šťastný. No, dosáhne a stejně nebude, protože pocit dosažení cíle ve vnějším světě přinese jen pocit štěstí na krátkou dobu. A po vystřízlivění se zase hledá další. Jako dávku drogy.

Dalším oblíbeným příběhem je, že za peníze si koupíte štěstí. Kdo přemýšlí srdcem, tomu je jasné, že mít více peněz je bezvýznamné ve srovnání s kvalitními vztahy, starostí se o své duševní a fyzické zdraví a smysluplným životem v souladu s našimi přesvědčeními a hodnotami. Přesto jsou tyto věci bohužel často obětovány ve snaze získat více.

Tyto příběhy přetrvávají, protože podporují současný ekonomický systém, který je navržen tak, aby zvyšoval HDP spíše než aby zlepšoval blahobyt lidí a této planety.

Jedna věc, je důležitá pro tzv. trvale šťastný život. A to jsou vztahy mezi lidmi. Láskyplné, vášnivé i soucitné zároveň. Není snadné je získat. Často si je ani neuvědomujeme a myslíme si, že nás lidé budou milovat jen tehdy, když splníme určitá kritéria.

Ale když někdy zkusíte cestovat jen tak, budete překvapeni stejně jako jsem byl kdysi já. Lidé mě neznámého pozvali klidně k nim domů. A nabídli mi jídlo nebo přístřeší. I když sami měli málo, rozdělili se. O úsměv, o polévku a peníze na cestu. To, co mi zbylo po všech těch útrapách, co tam byly též, byla jejich laskavost, soucit a štědrost.

To byla tedy první věc, kterou krom srdce a cesty poznávání našich emocí můžeme hledat jako spojitost se štěstím ve vnějším světě. Ta druhá je příroda.

Hledat to skutečné štěstí se totiž většinou vydáváme, až když jsme v krizi. Ta vzniká často, když se nám naše domnělé štěstí, kterým jsme dosud žili, jaksi nedostavilo. A právě láskyplná podpora od druhých, úplně cizích lidí, mi mnohdy ukázala to, že krize existují jen a jen v mé hlavě. To bylo tak …

Spal jsem kdysi v jedné kovárně v cizí zemi. Když jsem se ptal na další cestu k jednomu městu, kovář mě vytáhl z domu a ukázal kolem sebe do všech směrů. Zatočil jsem nechápavě hlavou. On se jen usmál a řekl mi, že je to jedno. Ať půjdu kamkoliv, stejně nakonec dojdu tam, kam chci.

Jeho žena mě večer vyprovázela cestou z jejich vesnice a když jsme vyšli ven, ukázala na nebe a řekla, to je taky cesta. Usmála se a odešla. Porazilo mě to natolik, že jsem si kousek vedle na mezi rovnou ustlal. Zíral jsem na hvězdy a najednou mi přišli jiné. Vlastně už od té doby byly vždycky jiné. Nic se nevyrovná obloze poseté miliardami hvězd nad vaší hlavou. A díky tomu i pochopení pocitu svobody i sounáležitosti zároveň.

My lidé jsme se narodili a jeden čas i žili jako přirozená součást přírody. I přesto vše trávíme tolik času v prostorech, které zas tak přirozené nejsou. Nevídáme z nich třeba nebe. Chci tím říct, že ta druhá podmínka k nalezení trvalého štěstí je v uvědomění si toho, jakou moc vůči nám má příroda. Příroda je nezbytná pro naše blaho – proto, abychom se díky ní cítili v bezpečí, klidně a mírumilovně, ale abychom udrželi lidský život pro další generace. Dává nám totiž jako jediná svou náruč matky země bez jakýchkoli podmínek. A to není málo.

Vztahy s lidmi a s přírodou nám mohou dát více než cokoli jiného. Mohou nás díky interakcím s nimi zbavit všech naučených berliček, o které se celý život tak rádi pohodlně opíráme.

A když je odhodíme a pak se takhle rozhlédneme kolem, zjistíme, že jsme díky tomuto poznání svobodní. No a pak nám snad i dojde, co je to štěstí. Že je to sakra krásná věc.