Zobrazují se příspěvky se štítkemchování. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemchování. Zobrazit všechny příspěvky

Skutečnou alfu poznáte podle toho, že si cení života


Myšlenka alfa jedince je všeobecně rozšířeným mýtem o vlčích smečkách, který však příliš zjednodušuje komplexnost sociální interakce u zvířat. A my jako lidé vnímáme témata dominance jednotlivců v naší společnosti právě na základě podobných omylů.

Alfa samčí dominantní role v lidské a zvířecí společnosti byla dlouho považována za danou konstantu. V posledních letech se ukázalo, že právě tato myšlenka vedla až příliš často k hrubému zjednodušování komplexnosti prožívaných sociálních interakcí u zvířat. V přírodě vlci tvoří prostě rodiny. Ty vede chovný pár a spolu s ním jsou v rodině starší, mladší a nejmladší potomci.

A stejně jako je u indiánů velmi vzácné skalpování, tak i u vlků je velmi vzácná krvežíznivost a zuřivé rvačky. U indiánů proto, že to nikdy nebyl jejich zvyk, skalpování v USA zavedli až běloši, aby si za vlasy ze zátylku lebky nechali platit za zneškodnění „nepřítele“, a stejně tak jsou liché pověsti o krvavých vlcích a jejich touze po zabíjení.

Machismus neboli pojetí maskulinity, které říká, že muž by měl být za všech okolností dominantní, silný a emocionálně nedostupný, což ve výsledku škodí nejen samotným mužům, ale i ženám a společnosti obecně je skutečně výsledkem dlouhodobé klamavé reklamy na toto téma, až ji samotní lidé uvěřili a praktikují jí. Špatné pojetí dominance se ovšem týká i nebinárních lidí a žen. Být machistou je prostě jen o zdůraznění již zmíněných prvků.

Přemýšleli jsme někdy o tom, jak bychom se měli dívat na společenskou hierarchii zvířat? A napadlo nás někdy, že když se řekne rodina, že to nemusí vždy znamenat krvavou lázeň a bitvu o moc, kdo tu teď zrovna bude diktátorem?

Většina studií, z nichž to staré pojetí role vlčí alfy vychází, je z pozorování vlků v zajetí. Vlk je samotářské a plaché zvíře. Je-li chycen, stává se zuřivcem často ne proto, že by to měl v nátuře, ale protože přišel o svobodu. Když se to stane nám, je to, že je dotyčný naštvaný a rozzuří ho to, všem jasné. Proč si potom podobný pocit ze ztráty svobody nemohou dovolit i zvířata?

Ukazuje se, že v případě krvavých tesáků vlčích samců pokoušejících se neustále někoho zabít, jde o mýtus, a naopak v posledních letech biologové zkoumající volně žijící živočichy termín „alfa“ již do značné míry opustili. Ve volné přírodě vědci zjistili, že většina vlčích smeček jsou prostě rodiny, vedené chovným párem, a krvavé souboje o nadvládu jsou u nich vzácné.

„Vždyť jakou cenu by mělo nazývat lidského otce alfa samcem?“ ptá se L. David Mech, vedoucí vědecký pracovník z US Geological Survey, který po desetiletí studoval vlčí smečky ve volné přírodě. „Je to jen otec rodiny. A přesně tak je to se všemi vlky.“

V průběhu let vydal dvě úžasné knihy o svých pozorováních. Kdysi taktéž jako mnoho jiných biologů používal termíny jako „alfa“ a „beta“ k popisu souvztažnosti rolí jednotlivých členů smečky spíše prvoplánově. Dnes už jsou zastaralé proto, že smečky, které byly drženy často dlouho v zajetí, jsou prostě v zajetí a přestali být „divoké“ = přirozené.

Většinou vlčí rodinu tvoří samec a samice a jejich potomci, než se vydají na samostatnou cestu životem. Celkem 6 až deset jedinců. Na konci 80. a 90. let 20. století pozoroval Mech smečku každý rok na ostrově Ellesmere v severovýchodní Kanadě. Jeho studie, publikovaná v roce 1999 v Canadian Journal of Zoology, byla jedním z prvních mnohaletých výzkumů na jedné smečce v průběhu času. Ukázalo se, že všichni dospělí členové smečky se podřizují chovnému samci a všichni ostatní členové smečky, bez ohledu na pohlaví nebo věk, se podřizují chovné samici.

Stejně jako v lidské společnosti se nejmladší štěňata ve smečce plně podřizují svým starším sourozencům. I když je to samozřejmě o častém škádlení se. Ale při nedostatku potravy, i když je hlad veliký se jako první nakrmí ti nejslabší, tj. mláďata. A ano, jistěže se při tom najde pocit konkurence, co mi zrovna žere „moje“ žrádlo a zuby se vycení, ale to je asi tak vše. Nemají snad lidé čistě náhodou podobný vztah ke svým potomkům?

Jo a rozpad rodiny probíhá naprosto přirozeně. Když vyroste do věku dospělosti, odpojuje se vlk či vlčice a začnou si hledat partnery, s kterými zakládají vlastní smečku. Jakýsi souboj otce a syna o nadvládu nad stávající smečkou žije spíše než v realitě v lidských mýtech, představách a pohádkách.

Doktor Mech použil názvosloví alfa vlků v klasické knize o vlčí biologii, The Wolf: Ecology and Behavior of an Endangered Species, která vyšla v roce 1970. Ale když publikoval svůj nový výzkum, rozhodl se tento termín změnit. Zašlo to až tak daleko, že dokonce stáhl svou původní knihu The Wolf z tisku.

Kniha Wolves: Behavior, Ecology and Conservation z roku 2003, kterou vydal společně se zoologem Luigim Boitanim, je nyní mnohem přesnější a aktuálnější. popisují v ní i tzv. případ Yellowstone. Vzácně jsou smečky vlků veliké. To se děje právě v zmiňovaném národním parku. Jelikož je kolem dost potravy, smečky zůstávají déle pohromadě a hlad nenutí mladé vlky opouštět smečku, protože je to úplně stejné jako u nás doma. Co bych se coural někde po světě, doma na mě vždycky něco zbyde.

V těchto situacích se smečky mohou rozrůst na několik desítek členů. Vlčí smečka Druid Peak v Yellowstone dosáhla vrcholu bezprecedentních 37 vlků v roce 2001, podle Yellowstone Wolf Tracker. No, ještě zajímavější bylo to, že v případě takto veliké smečky v ní všichni podřizovali alfě, kterou však byla nejdominantnější samice. Betou neboli druhým ve vedení, byla některá její dcera. Když je totiž přemnoženo, jsou určujícím prvkem rolí ve smečce samice. Možná bychom se tímhle prvkem už mohli také inspirovat.

Byla popsána pozorování, že smečka, jejíž chovnou dvojici alf zabili lovci, si našla osamělého vlka samotáře, který svými zkušenostmi pomohl smečce složené z nedospělých jedinců přežít, ale nepářil se se smečkou, nestal se chovným párem, jen se o všechny staral, hlídal štěňata a učil je lovit si potravu. Když smečka ztratí příliš jedinců potřebuje pomoc. My lidé tomu říkáme sociální služby.

Desítky let poté, co vědci studiem zvířat v zajetí dospěli k mylným závěrům o dynamice vlků, stále není zcela jasné, jak lidské jednání ovlivňuje fungování smeček. Víme to, že nic nevíme. Přehodnotíme alespoň trochu svůj pohled na alfa jedince??

A mimochodem jeden tip trik nakonec. Tu skutečně dominujícího alfu poznáte v lidském světě snadno. I přes to, že je plná pokory k životu, při jejím vstupu do místa, kde jsou další živočichové, onen život ve všech na vteřinu zamrzne. Někomu se ježí chlupy, někoho zamrazí v zádech, někomu se podlamují nohy. Příznaky jsou různé. To jenom silný pocit přítomnosti výjimečného jedince vámi proběhne skrz naskrz.

Unést ten pocit moci, lásky a síly není jednoduché. Pro všechny.


Zdroje:

PROČ? Abych nepřehlížel to, co stejně vidím ...♥

Každý den se nám dostává stále více informací svědčících o rozpadu etických norem společnosti, o brutálních napadeních z šílených, nepřátelských pohnutek. Tyto zprávy jsou však jen odrazem narůstajícího pocitu, že my i ostatní lidé ztrácíme kontrolu nad vlastními city. Nikdo není té proměnlivé záplavy citů a následné lítosti ušetřen. Tato znepokojivá skutečnost se určitým způsobem dotýká životů nás všech. V posledních dvaceti letech jsme zažili neutuchající příliv informací, které hovoří o šířící se citové otupělosti, o zoufalství a bezohlednosti v našich rodinách, obcích a v životě společnosti.

Přihlížíme vzdouvajícím se vlnám hněvu a zoufalství, ať už v podobě mlčenlivé osamělosti dětí ponechaných s televizí namísto lidské bytosti, nebo v podobě bolesti dětí opuštěných, přehlížených či zneužívaných, anebo v podobě rychle se šířící se intimity násilí v rodinách. Za abstraktními čísly vypovídajícími o nárůstu depresí po celém světě a za zprávami, jež nás upozorňují na rostoucí vlnu agrese a vzájemné nenávisti, stojí šířící se emoční ochablost. Neschopnost komunikace mezi námi lidmi jako biologickým druhem dosáhla svého vrcholu. Dospívající děti chodí do školy ozbrojeny, dálniční nehody nezřídka končívají přestřelkou, zatrpklí bývalí zaměstnanci ze závisti zmasakrují svoje kolegy. To jsou všechno hrůzné pojmy, jež vstoupily do obecného povědomí lidí teprve v posledních letech.


Mezi základní atributy lidské komunikace patří především sebeovládání, vytrvalost, schopnost vyvinout úsilí a sám sebe motivovat. A tyto schopnosti můžeme v sobě a svým příkladem i ve svých v dětech pěstovat, a poskytnout jim tak lepší základ pro využití všech nadání, kterými je obdařil život. Za touto možností se skrývá naléhavý morální motiv. Často se nám zdá, že život, který spolu sdílíme, rozežírá sobectví, násilí a zloba. A stáváme se vůči němu lhostejnými. A tady se důležitý význam emoční inteligence týká především propojení našeho přirozeného charakteru, našich instinktů a pocitů s naším rozumem. Je stále jasnější, že základní etické postoje v životě člověka pramení právě z jeho emočních schopností. Pohnutka je prostředkem emoce a semínkem všech pohnutek je naléhavá potřeba vyjádřit své srdce svým jednáním. 

Ti z nás, kteří jsou svým vášním a pohnutkám vydáni napospas - tj. ti, kteří postrádají sebekontrolu - trpí závažným nedostatkem. Bez schopnosti ovládat vlastní pohnutky v sobě nemůžeme rozvinout vůli ani charakter. Důkazem je mimo jiné i skutečnost, že kořeny lidského altruismu spočívají právě v empatii - ve schopnosti vidět a chápat emoce druhých lidí. Ne vykládat si je po svém neboli hodnotit, jak nám právě účelně vyhovují či nikoliv. To je "vyčůranost".

Pokud člověku chybí pochopení pro potřeby druhého, nedokáže mít nikoho rád. Ani sebe. Existují dvě povahové ctnosti, které naše doba nyní potřebuje nejnaléhavěji, ty, které nás tvoří inteligentními a jsou to právě tyto: SEBEOVLÁDÁNÍ a SOUCIT. I proto posledních 19 let trávím tím, že se učím jazyk psychologické interpretace vzhledu 3AXIS VISUAL Language. Abych svou přirozenou empatii a pozornost podpořil dobrými racionálními rozhodnutími. Abych totiž jen pyšně nepřehlížel to, co stejně vidím.

Víme, že citové návyky a postoje, které si osvojíme jako děti doma a ve škole, jsou podkladem pro tvorbu nervových drah v nezralém mozku dítěte, a určují tak naši emoční inteligenci. To znamená, že dětství a dospívání jsou klíčovými obdobími v životě člověka k vytvoření jeho komunikace. Právě tehdy se v nás vytvářejí emoční návyky, které později určují náš osud. Ale jsou tu i možná rizika a obtíže, které čekají na ty, jimž se v průběhu dospívání nepodaří zvládnout citovou stránku svojí osobnosti. Na ty, kteří svůj život nepřijmou se vším všudy. 

Už nyní je silně znepokojující komunikační celosvětový trend: nynější generace dětí mají mnohem více citových problémů než generace předcházející, častěji trpí osamělostí a depresemi, jsou vzteklejší a neposlušnější, impulsivnější a agresivnější, jsou nervóznější a mají větší sklony dělat si starosti než jejich rodiče či prarodiče. Řešení? Jejich čím dál větší lhostejnost, brutalita, agresivita, cynismus, nadměrné zneužívání léků.

Pokud na současnou povážlivou situaci vůbec existuje nějaký lék, jsem pevně přesvědčen, že jej musíme hledat ve způsobu, jakým připravujeme naše potomky pro život. A sami sebe také. Na to ptát se, sami sebe, PROČ? Hledat pravdivě pohnutky svého chování. Dnes totiž ponecháváme citovou výchovu našich dětí pouhé náhodě; stále katastrofálnější důsledky takového přístupu se pak snažíme přehlížet. Jedním z možných řešení současné krize lidské komunikace je nové pojetí toho, co všechno by rodiny a školy mohly dělat, aby vychovávaly celého člověka. 

Aby jej učily novému jazyku komunikace a aby v tomto procesu docházelo stále více ke spojení jeho srdce a mysli. A to dělá například systém kontextové komunikace 3AXIS®. Dokážu si představit dobu, kdy se jej budeme učit ve školách a stejně tak bude k standardnímu vzdělání zase neodmyslitelně patřit i vštěpování takových lidských ctností, jako je sebeovládání, empatie, sebeuvědomění a umění naslouchat, řešit konflikty a spolupracovat. To proto, že jsou základem růstu bytosti, které říkáme člověk.

V Etice Níkomachově, kde se Aristoteles zamýšlí nad lidskými ctnostmi, charakterem a příkladným životem, nám tento starý filozof dává nesnadný úkol: usilovat o vědomé poznání sebe sama a tím i ovládání našeho citového života. Naše vášně, pokud je prožíváme tak, aby pomohli vyjádřit to, co bysme jinak jen vyhodily na smetiště času, obsahují totiž moudrost, co střeží naše myšlenky, co tvoří naše hodnoty a zapřičiňují tak naše přežití. Avšak velmi snadno se mohou pokřivit - a k této evoluční slepotě i hluchotě dnes dochází v komunikaci bohužel až příliš často.

Podle Aristotela nespočívá tento problém v samotných citech člověka, ale především v jejich nepřiměřenosti. V nepřiměřenosti jejich vyjádření. Bez nadměrného a pyšného egoismu. S respektem k ostatnímu životu kolem. Víte, jak se dnes přezdívá těm, co získali titul MBA? Mladý, blbý, agresivní. I to o ledasčem svědčí.

Otázka PROČ je tedy zodpovězena. A otázka JAK nyní zní: Jak vnést inteligenci do našich emocí - a tím i do našeho společného života zodpovědnost, kterou za něj všichni máme?

Michal Zdeněk Zachar (s použitím knih a materiálů Daniela Golemana)

Pei - Inspirátor

Člověk člověku je nejnavštěvovanějším divadlem

   Vstupní opona se zvedá a my se ocitáme uprostřed ohromného divadla nazvaného život. Každý z nás má svou roli a denně stojíme na jevišti, ...