Zobrazují se příspěvky se štítkemduše. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemduše. Zobrazit všechny příspěvky

😈&👿 ▬ ŘEČ DUŠE.



Největší potíž s vyjádřením opravdové lásky, té, která je „řečí duše“, je to, že nastaví vždy zrcadlo tomu, co zůstává skryto někde hluboko pod slupkou naší civilizační fasády, které říkáme image.

A když se nad tím jen lehce zamyslíme, tak si uvědomíme, že mnohdy zničíme jádro naší osobnosti tak, že zbyde jenom ta povrchová slupka. Vlastně zkameníme do tzv. oficiálního vzezření. Do dress codu naší role.

To, co se nám při zrcadlení naší duše nabízí negativně k spatření, nemusí být hned příšery z análů psychiatrických ústavů nebo holywoodských filmů.

Daleko největší hrůza, kterou budeme prožívat, zadíváme-li se do kaleidoskopu své duše, bude poznání, že „všechno je jinak“:

Zjistíme, že my sami jsme jiní, než jsme si dosud mysleli nebo si sebe představovali. Zjistíme že namísto, aby naše image mluvila o nás, je jenom prchavým PR, který o nás vlastně moc nevypovídá.

A poslední rána. Zjistíme, že i ostatní lidé jsou také jiní, než jak bychom je my sami rádi viděli, a vůbec celý svět je nekonečně jiný – hlubší, paradoxnější a bohatší svými významy, než jak jsme si navykli na něj nahlížet.

Pokusíte-li se vymanit se z tíživého sevření falešných dobových trendů, je celkem nezbytné, avyste si vyzkoušeli i některé méně obvyklé cesty. Třeba tu duchovní. Ale napadlo by vás, že duše je spojena skrze vaše oblečení se světem více než je možná někdy milo i zdrávo? A co, byste dali za to, když byste věděli, jak svým postojem a pohledem či oblečením, učesem či nalíčením vyjádřit svou lásku? Přemýšlejte o tom.

Váš Michal Zdeněk Zachar (www.pei.cz, www.imagemaker.cz)

PŘÍBĚH KOVÁŘE

Jedna stará sufijská pohádka vypráví příběh lásky kováře a jeho ženy. Můj děda byl kovář a tak se u nás tahle pohádka dědí. Našel jsem ji v několika knihách a jsem rád, že je pořád tak krásná. 

Krásná jako modlitební koberec, o kterém taky vypráví. Žil kdysi kdesi jeden kovář. Byl milý, moudrý a vážený muž. Takoví lidé jsou v každé době těmi, kteří vládnou nepoctivě, nesnášeni. Tohoto kováře nespravedlivě nařkli z několika zločinů a odsoudili jej k doživotnímu životu v žaláři. Vězení tak hlubokému a temnému, že tam paprsky denního světla zavítali, vždy jen na pár chvil.

Po nějaké době jeho života ve vězení přišla za králem oné země kovářova žena, která ho velice milovala. A prosila jej na kolenou a se slzami v očích, aby vladař dovolil, by svému muži mohla dát aspoň modlitební kobereček, aby se mohl každý den modlit. Král její žádosti vyhověl a dovolil ženě, aby svému muži modlitební kobereček donesla. Mluvit s ním sice nemohla a ani dotknout se jej nemohla, ale aspoň na chvíli spatřila jeho oči, když se vynořily z temnoty žaláře.

Několik slz ukáplo na koberec, a tu její muž vzal ten kobereček a klekl si na něj a líbal ta mokrá místa. I přes mnoho ran, co tehdy od strážců utržil, si koberec uchránil a odnesl do vězení. A tak v něm každý den ráno vstal a znovu a znovu, den za dnem se na něm oddaně modlil ráno, v poledne i večer. 

O mnoho let později muž z vězení utekl. Když se ho lidé ptali, jak se vlastně dostal ven, vysvětloval jim, že po letech klanění se se Bohu a množství pronesených modliteb za své osvobození, spatřil najednou něco, co jej upoutalo. Světlo na chvíli, když odtáhl hlavu, odhalilo přímo před ním v místech, kde se jej dotýkal čelem, něco jakoby vetkaný vzor. A tak jej začal hledat po celém modlitebním koberečku, až přišel na to, že je v něm vetkán rukou jeho ženy, nákres zámku, který byl ve dveřích jeho cely. A který byl uvnitř všude stejný a byl ve všech dveří a vratech v paláci. Jakmile si tedy uvědomil, že už ví vše, co potřebuje k útěku, začal se přátelit se svými strážci. Přesvědčil je, že se jim všem bude žít lépe, když budou spolupracovat a všichni společně utečou z paláce. Strážci souhlasili, protože i když oni byly strážci, věděli, že i oni jsou jen ve vězení. Také toužili utéci, ale neměli jak.

A tak se kovář a jeho strážci rozhodli pro následující plán: oni mu budou potají nosit kousky kovu. On za ně bude vyrábět něco užitečného, a oni to budou po trzích prodávat. To proto, aby nashromáždili peníze, které budu všichni potřebovat k útěku, aby se dostali z moci zlého vladaře. Nanosili mu postupně nářadí a kovář začal tepat a tepat. Až teprve z posledního kusu kovu vyrobil klíč, který otevíral všechny dveře. Pak té poslední noci, když už bylo vše připravené, kovář a strážci odemkli vězení i palác a vyšli vstříc chladné poušti, kde v na ně se zásobami a koňmi, čekala jeho milující žena. 

Jediné, co z vězení tehdy neodnesl, byl onen kobereček. Kovář nechal kobereček ve vězení, aby každý další vězeň, který bude dostatečně chytrý a vzorek koberce rozluští, mohl také utéci. A tak se tehdy kovář setkal s milující ženou, z bývalých strážců se stali jeho blízcí přátelé a žili až do smrti šťastně a pospolu. Láska a šikovnost zvítězily.

Říká se, když se tenhle příběh vypráví, že je to příběh o tom, že zámek je naše osobnost, modlitební kobereček je systém vedoucí k jejímu pochopení a klíčem k otevření a pochopení naší osobnosti je obyčejná práce. Práce trpělivá, každodenní a pokorná. I když mu koberec donesla jeho žena, Jungiáni by řekli , že to byl symbol Animé, ženské, nevědomé části duše; musel kovář vyrobit něco užitečného pro své strážce. Vědomě vyrobit se záměrem je symbolikou pro Animus, mužskou část duše.

Z vězení se nikdy nikdo nedostal zadarmo. A nebo sám. A tak také my. Trávíme celý život uzavřeni ve vězení svých představ a strachů, případně zlosti, které nám odpírají pohled na věci kolem nás v jejich skutečnosti. A celou tu dobu, co se ve svém vězení modlíme za své osvobození, máme tyto prostředky přímo "pod nosem". A mnohdy do nich tím nosem i drcneme, ale protože jsme si jich nepovšimli, nevidíme v nich nic víc než ozdobu vetkanou do koberce. Smyslem života je umět pochopit jeho SYMBOLIKU. Uvidět v tom, co vidíme, to, co vidět není. Probudit se, abychom dokázali rozluštit obrázek zámku, který nám umožní utéci. 

To mě učil můj děda, můj táta a já to budu dělat, dokud budu dýchat. Bude odemykat, ale i zamykat. Oboje je třeba. A nejen o vánocích. Aby si každý, kdo si uvědomí, že žije ve vězení, mohl otevřít. Sice najde jen další poušť, která jej donutí putovat dále a dále, ale umožní mu svobodně pochybovat a žít život, který chce on sám. Ne ten, který nám darovali jiní lidé ve svých představách, abychom je žili. 

Člověk totiž touží být v životě šťastný, i když žije takovým způsobem, že je pro něj štěstí nemožné. Odděleni od vzpomínky na to, co je v nás opravdu posvátné, strávíme svůj život jako svíčky. Vyhoříme aniž si uvědomíme, proč jsme shořeli. Nejde o to pochopit kým jsme, to víme. Jde o to, poznat ta omezení, která nás svazují. Netvořit škatulky a nerozdělovat v nich lidi a věci i děje na dobré a špatné. Jen pochopit v jaké škatulce svých představ jsme uvězněni.

Náš život tvoří vlastně to, že my na sebe zapomínáme, to že nechceme přijímat svou přirozenost a vlastně ukazuje způsob, jak se sami sebe zříkáme. Nemilujeme se. Za to máme sadu "zkušeností" a díky nim i celou sadu návyků, díky kterým odmítáme vše, co by nám mohlo jakkoliv ublížit. Odmítáme vše, protože máme ze všeho strach. Naučili jsme se jej vnímat jako děti, když jsme chtěli uvidět sami sebe jinak, v idealizované podobě. A zalíbilo se nám v této "jistotě" natolik, že jsme zcela zapomněli, kdo vlastně jsme. A pak se nám celý ten ideál zhroutí ve vteřině, když nás obejme někdo, kdo nás miluje. To protože láska neukazuje nikdy nic z toho, čemu jsme se naučili věřit hlavou, ale vždy jen srdcem.

Tak se dotkneme svého já, přirozeného kousku sebe sama, a někdy nás to donutí si i sednout na zadek, jaká je to síla. A najednou pochopíme to, co se nám odehrává v nevědomí, ukazují se nám naše traumata a rány, a my vidíme naše chování jako jejich kompenzační pomůcku. ZJISTÍME, ŽE JSME VLASTNĚ ZASPALI SAMI SEBE A SVÉ ŽIVOTY. Ta naše osobnost či ego však není "špatná" součást nás samých. Naopak. Problém je spíše v tom, že v určíte fázi klanění se na koberečku, ztratíme víru. Dobrou víru. V to, že sice nevíme, jaká bude její další fáze, ale věříme, že ji zvládneme. A tak se na své pouti zastavíme. Zamrzneme. Staneme se ledovými králi zamrzlého království, protože už si nikdo z nás raději neuvědomuje, že klidně můžeme dosahovat i něčeho většího než jistoty vhodné k přežití. Toho, že láska jistotu nepřináší. Toho, že milovat znamená, odhalit se až na dřeň. To, že podle své přirozenosti nikdo z nás většinou nežije, je pak jen důsledkem tohoto nepochopení a nepřijetí. 


Nejsme jen tím, čeho všeho jsme v život dosáhli. A zázrak spočívá mnohdy v tom, když přestaneme obhajovat svou osobnost, ale uvědomíme si svého ducha, a to, že naše osobnost je pouhým nástrojem (kladivem), skrze který se tento duch projevuje. Tehdy nastává vzplanutí ducha, záblesk božího světla uvnitř nás, který zažehne to světlo, co už někde skoro skomíralo. Bylo by naivní myslet si, že jeden takový zázrak probuzení (a je to stejně bolestivá rána, jako mnohdy tím kladivem) nás osvobodí od identifikace se svou osobností. Když se však naučíme zůstat v klidu a být přítomni v sobě i pod každodenním tlakem, může nám to usnadnit život. 

A nakonec po tom všem vyprávění mi děda řekl: Víš, nikomu to neříkej. Lidé jsou příliš pyšní na to, to pochopit. Myslí si, že byly přeci vždy vzhůru a tudíž, že byly i vždy pány svých myšlenek, pocitů i činů. A to je jejich největší omyl. Všichni vlastně chtěli slyšet jen tyhle věty. Jsi dobrý. Jsi chtěný. Milujeme tě takového, jaký jsi. Vidíme tě takového, jaký jsi. Tvé potřeby nejsou pro nikoho problém. Jsi v bezpečí. Postaráme se o tebe. Nezradíme tě. Záleží nám na tom, že jsi tady. To vše jsou věty, po kterých všichni v hloubi duše toužíme. Nikdy je skutečně neuslyšíme. Protože, když se v Bibli říká, že na Adama padl hluboký spánek, nikde se v ní dále nemluví o tom, že by se z tohoto spánku, kdy byl probudil. To za nás hochu nikdo nikdy neudělá.

Nemusíme vylepšovat sami sebe. Musíme jen nechat odejít to, co blokuje naše srdce. A někdy je tím vším, celý náš dosavadní život. Tak až s ním budete hotovi, nezapomeňte na to nechat po sobě svůj modlitební kobereček tak, aby jej ti, co jej potřebují, mohli najít. ♥ MZZ


Jak naložit s Babou Jagou v novém věku?


S psycholožkou Evou Boháčkovou jsme si položili otázku: Jak naložit s Babou Jagou? Jak k ní přistupovat? Jaké je její místo v dnešním světě? Jak jí co nejlépe integrovat na naší cestě tak, aby to bylo v souladu s novým paradigmatem? Jak se s ní na praktické rovině má muž a žena potkat? Jak ji uctít (uznat, nezavírat ji jako smrtku do sudu) a současně jí nebýt lapeni?

Konstelační proces nám přinesl následující vhled.

Pro ženy

Každý se ve svém životě nevyhnutelně setká s utrpením. Část tvé bolesti zůstala někde v tobě nahromaděna. Můžeš ji nepřijmout a pěstovat si na základě ní křivdu, pocit nespravedlnosti, že se tak nemělo stát. Můžeš se postavit nad život, který běží, nad přírodu a říct si: ne, to se nemělo stát, to je špatně. Pak tato bolest zůstane v tobě nestrávena, stane se křivdou, obviněním a můžeš ji použít jako prach, který smísíš se svoji mocí a silou vmetneš ji do tváře svému muži. Můžeš si tuto křivdu pěstovat a na základě ní mít neustále připravenou munici proti svým "mužským nepřátelům". Tento černý prach bude ovlivňovat tvoje vnímání vztahů a jakoby pokřiví světničku, v které žiješ, takže si budeš vše, co se děje, intepretovat v pokřivené podobě. Muže, který je tvým přítelem, budeš vnímat jako nepřítele. Budeš muže vnímat se psí hlavou. Z toho budou vznikat další boje a bolestné momenty, které ti vyrobí další bolest, takže budeš mít vždy dost černého prachu k dispozici. Zvykneš si na toto drama, vztahovou bitvu a budeš v ní dál pokračovat, bitva vyplní svým dramatickým dějem tvé vztahové pole. Přes něho nebude jasně vidět, kdo vedle tebe doopravdy stojí, nebude jasně vidět, jestli je mezi vámi láska, nebude jasně vidět, kdo má a nemá otevřené srdce - to vše bude jakoby v mlze, oparu, jako se střelný prach vznáší nad bojištěm lásky.

"Dokud své křivdy nestrávíš, tato zrnka budou neustále ucpávat hladký strojek partnerského soužití: v tvých intimních vztazích nebude možné se jasně domluvit, budou neustále vznikat nejasnosti, na základě nichž nedochází k win-win situacím," zazní v konstelaci.

Anebo je tu druhá možnost. Vezmeš svou bolest, své zranění, svá černá zrnka a jedno po druhém sníš - strávíš, přijmeš. Nebudeš jim přikládat ani menší význam, ani větší. Nebudeš zveličovat své utrpení, ani jej nebudeš popírat a znehodnocovat. Uznáš, co se stalo, tak, jak se to stalo. Ne méně, ne více. Strávíš svá hořká zrnka, přijmeš je zcela, bez představy, že něco mělo být jinak. Pokud se tak stalo, mělo se stát. Mělo-li pršet, pršelo. Svítilo-li slunce, svítilo. Bylo to tak. I tebe něco zranilo, stalo se tak, přijmi to. Bez patosu, bez viny (tvé či někoho jiného). Nech to zaznít jako přírodní děj, který proběhl.

Pokud strávíš všechna svá zrnka bez výhrad, dojde k proměně. (Dobrá zpráva: těchto zrnek není nekonečně, je jich přesný, omezený počet). Tvoje pole se vyčistí. Zmizí mlha, zmizí distorze vnímání, zmizí pokřivení. Uvidíš jasně svou vztahovou situaci, tvá světnička bude přehledná a jasná. Vytvoří se prostornost. Zmizí tlak na "měl bys být / měla bys být / mělo to být". Uzná se vše jak, je. Každý má právo být, co je. Nic nemělo být jinak. Nic nemá být jinak. Je to právě tak, jak to je. Nenárokuje se nic nad to. V tomto prostoru se začne všem svobodně dýchat, jako po bouřce. Nyní ty i tvůj partner můžete s úlevou vnímat, jak je to mezi vámi doopravdy. Je zde vůbec srdce? Proudí zde láska? Jak to vlastně máme? Vztah se může obnovit, stejně jako může přirozeně skončit, ale obojí je v pořádku. Obojí je jasné a vyplývá z toho, je-li v daném poli láska, je-li ženino srdce otevřené. Přes mlžný opar bitvy to nemuselo být jasné: drama ovládlo pole. Tvému muži zmizí "psí hlava" a uvidíš jej ne jako svého nepřítele, ale jako svého přítele v pravém smyslu toho slova.

Nyní nastává prostota, jednoduchost, přirozené spolubytí dvou lidí, bez patosu, bez dramatu, bez velkých tragedií, vzletů a pádů - už není tak epické a monumentální (a možná se ti po tom bude stýskat): je přirozené, je obyčejné. Takové je vztahové pole, pokud se rozpustí všechna tvá hořká zrna. Baba Jaga (Čarodějnice) se rozplyne zpět ve svůj zdroj: v celek matky přírody, kde vše je, jak je.

Možná, že ti také bude líto, že najedou nezapadáš mezi ženy, které si svá zrnka pěstují a mají ve zvyku si na muže stěžovat a drát "špinavé peří". Možná, že s nimi ztratíš společnou niť. Možná, že tě "zavrhnou", protože s nimi nedržíš basu a nepřiléváš do společného ohně "stěžování si". Možná, že budeš obyčejně šťastná (s kýmkoli dle tvé volby). A možná, že tím ztrácíš onen vypravěčsky dramatický vzlet, který je v některých kolektivech potřeba.

Pro muže

Uznej, že nad mocí Baby Jagy nezvítězíš silou. Je větší než ty. Ty jsi jen člověk - ona, cosi nadosobního nebo z této roviny vypůjčeného. Možná, že budeš utíkat a zdrhat jako Jiří Bartoška ve filmu Teorie tygra - ale to nic nevyřeší. Uznej, že toto nemůžeš vyřešit za ženu. Uznej, že zde se setkáváš s něčím, nad čím nemáš žádnou moc. Je to větší než ty. Možná si tváří tvář tomu připadáš bezmocný, ale tak to je. Unes tuto bezmocnost. I v tom je kus síly ("nelakovat to"). Nic víc zde nezmůžeš.

************ 👹

Tento popis by na praktické rovině mohl stačit, ale pro ty, kdo potřebují vědět více souvislostí...

Bližší vysvětlení:

V archetypální rovině (na úrovni kolektivního nevědomí) v nás existuje vzpomínka (či představa nebo fantazie) týkající se matriarchálního uspořádání světa, kde ženy disponovaly neotřesitelnou mocí, zatímco muži byli bráni na úrovni slabých a bezmocných trubců. (Více o tom píše Michaela Freyová v článku Stín velké matky).

Stav, fenomén, naše vnitřní část či životní strategie, kterou nazývám Baba Jaga, začíná působit a ovládat pole tehdy, když dojde k prolnutí 1) vzpomínek na tento starý matriarchální svět spolu s 2) rovinou osobních, nestrávených, neakceptovaných křivd. (Tyto dvě vrstvy na sebe nasednou a ovlivní způsob, jakým si interpretujeme dění kolem sebe. Představme si oběť vybavenou pancerfaustem, která si vše, co se šustne v mužském světě, interpretuje jako nepřátelskou aktivitu nebo výzvu k pohrdání nad "mužíčkovou" slabostí. Základem vnímání situací je zde nedůvěra až paranoia).

Tato životní strategie dodává ženě pocit abnormální síly a nezranitelnosti. Je jakoby "nad". Způsobuje, že je na vztahové rovině tzv. "vykrytá". (Jako obraz této vykrytosti si můžeme představit ženskou postavu dole s pařezem, v němž je spojena s archetypálními energiemi přírody, zatímco místo hlavy má kovovou bojovou helmu). V situacích, které jsou těžké a zraňující, umožňuje ženě ochrana Baby Jagy "přežít", avšak současně znemožňuje vyléčení bolesti, kterou si žena v sobě nese. Určitou dávku bolesti si naopak potřebuje pěstovat a neustále (jako drogu) "vstřikovat do žil", aby se fenomén Baby Jagy udržel v běhu (jako benzín v autě). Na této bolesti, jíž důvěrně zná, může být svým způsobem závislá. (Vše, co důvěrně a dlouho známe, je pro nás bezpečné. I bolest).

Žena si z archetypální roviny vypůjčjuje něco z nadlidské nadosobní síly.

Někdy na ženských seminářích označována jako ženská síla, čímž může docházet k orwelovskému zmatení pojmů; protože ženská přirozenost unese lidskou citlivost a zranitelnost - právě k tomu je silná - a nepotřebuje se vykrývat něčím z nadosobní roviny. Ženská "síla", která nutně potřebuje oporu v archetypální nelidské dimenzi (aby se skrze ni "vykryla" a "vybetonovala" jako železný voják) je tedy naopak vlastně slabost. Na druhé straně, žena, které je dobře v lidské, přirozené, každodenní rovině, svoji slabost, citlivost a zranitelnost popírat nepotřebuje, natolik má důvěru v sebe (ve svou hodnotu) a ve svět. Může svou přirozenost vyzařovat podobně jako růže.

Která růže je silná? Ta která unese déšť a vítr a díky tomu září půvabem a svěžestí? Nebo ta, která si přes sebe dává poklop, aby se všemu uchránila?

Tam, kde je Baba Jaga (či Čarodějnice) používána v šamanské (transformační, alchymické či léčitelské práci), zajišťuje něco jako (plutonské) ochranné pole (něco jako bezpečná kachlová kamna ve světnici). To je její pozitivní funkce. Avšak pokud žena tuto archetypální roli neodkládá na pomyslném prahu mezi profesním a osobním životem, pokud svou helmu Baby Jagy neodloží, když odchází z práce domů, může se stát, že tento fenomén pak "přetéká" do jejího intimního života, kde způsobuje distorzi / pokřivení vnímání intimních vztahů a mužského světa. Tato distorze generuje další a další utrpení (v životě ženy i jejím okolí), takže je znovu přiléván olej do ohně osobních bolestí a křivd, takže se celé dění potrvzuje a zacykluje. Přibývají další hořká zrnka, přibývá další potenciální munice pro boj mezi pohlavími na základě přehazování viny. Vzniká nekonečné tragické drama.

Není možné "vymazat" z kolektivní paměti archetypální vzpomínku na matriarchát: pro tu si jakoby "můžeme vždy sáhnout". Ale můžeme na individuální rovině asimilovat bez zveličování svá jednotlivá zrnka utrpení (pomyslná zrnka kávy, hořké pilulky), což vede k rozpuštění křivd a tím i půdy, na které mocensko-obranný fenomén "Baba Jaga" stojí. (Křivda je bolest, která se - podle nás - stát neměla. Tímto stanoviskem stojíme však proti něčemu většímu, co danou bolest umožnilo. Je to jakobychom chtěli poručit větru, aby nevál a dešti, aby nepršel - po té, co jsme zmokli. To je to naše "čarování", namísto uzdravení). Fenomén Baby Jagy se pak po této asimilaci "hořkých zrn" ve své temné podobě rozplyne (její moc přestane zakřivovat vztahové pole) a Babu Jagu můžeme vnímat v její ryzí podobě, jakožto neutrální projev přirozeného přírodní dění - jakožto možnou podobu "Matky přírody". Je to jako když se rozmotá uzel a uvolní se široký prostor. Je v tom pokora vůči větší síle přírody, které již nechceme poroučet. V tomto prostoru je všem dovoleno být právě tím, čím jsou, v přítomnosti i minulosti. Neohýbáme "čarováním" to, co je, nebo to, co bylo. Máme sílu unést, co je.

Čili i fenomén Baby Jagy je z určité perspektivy přirozenou součástí přírodního dění, avšak cílem tohoto článku je vnést do tohoto dění větší jasnost, aby se pomyslné uzlíky mohly rozmotat.

Důležité je, že žena se může rozhodnout toto pole rozpustit sama v sobě a že (ačkoliv terapie může být nápomocná), k tomu nic vnějšího nutně nepotřebuje.

* PS:

Ještě informace pro ty, kteří dělají konstelace. Protože Baba Jaga je super-mocná entita, je možné, že pokud se schází skupinka žen, které si pro sebe konstelují, může Baba Jaga dost ovlivňovat to, co probíhá v celé konstelaci (či jiné skupinové aktivitě). Její "gravitace" na způsob "černé díry" ohne pole tak, že vyjde právě to, co by se Babě Jaze líbilo a nepustí je to do témat, do kterých si to Baba Jaga nepřeje. Vytváří to silný protiodpor, aby se nějaké věci neotvíraly a zůstaly uzamčeny. Může se stát, že konstelaci nevede konstelář, ale Baba Jaga. Zvláště citlivé to může být v případě mužsko-ženských témat. Raději s touto možností počítejte.

Autorem článku je : Vojta Franče

První vize k labyrintům 🔮 - Eva Vrtalová



Roku 340 před naším letopočtem žil na pobřeží Bílého moře kmen, jehož posvátné zvíře byl medvěd. I stalo se, že jeden z mužů kmene zabil medvěda v boji buď on, nebo medvěd. Kmen se muže začal bát, že síla medvěda je v něm. I vyloučili ho a odvezli na Zaječí ostrov na Solovkách. Dovolili, aby s ním jela i žena, která muže milovala.

Přežili tam a časem se jim narodil syn. Když bylo synovi 15 let, zavalila jeho rodiče rozestavěná loď. Díval se, jak pomalu umírají, protože neměl dost síly, aby loď nadzvedl a rodiče vytáhl. Zůstal sám. Byl šílený smutkem, samotou, beznadějí.

Postupně nanosil kameny na loď a vytvořil rodičům pohřební mohylu. Ale jak kameny nosil, ucítil jejich energii, jejich vibrace. A začal hledat průchod mezi živými a mrtvými. Chtěl zpátky k rodičům. Začal stavět labyrinty, tak, jak mu kameny říkaly, vytvářel bránu, kudy projít k zemřelým. Až u sedmnáctého obrazce- labyrintu ten průchod našel......

Včera tu byl vodorovný déšť, vichr. Duchové se zlobili. Vstoupili jsme do jejich domu, aniž bychom dostali svolení. Žádala jsem tedy včera o dovolení.

Byl tu gulag, je tu pohřebiště námořníků, co se nevrátili z cest. Je tu mnoho, mnoho uvízlých duší.


Půjdu dnes hledat sedmnáctý labyrint.... :)

ZDROJ: Eva Vrtalová - VELKÝ VÝLET

Pei - Inspirátor

Člověk člověku je nejnavštěvovanějším divadlem

   Vstupní opona se zvedá a my se ocitáme uprostřed ohromného divadla nazvaného život. Každý z nás má svou roli a denně stojíme na jevišti, ...