Zobrazují se příspěvky se štítkemego. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemego. Zobrazit všechny příspěvky

Samota odpovědnosti

 

Když filosofka Hannah Arendtová pracovala s tématem zla v nás, napsala, že nejhorší zlo je vykonáváno „jen tak“. Označila za největší problém „moderní doby“ dobrovolný rozchod člověka s odpovědností za svůj osud, za svůj vztah k životu, k partnerovi.

Nejhorší zločiny nebývají vedeny žádnou ideovou pohnutkou, ale normálností. Zmíněná žena v jedné studii popsala nacistického zločince Adolfa Eichmanna odpovědného za smrt milionů židů za 2. svět. války jako normálního člověka. Masové vraždy byly pro něho způsobem administrativy a jeho mysl byla při podpisech transportů smrti zneklidněna pravděpodobně stejně silně jako mysl jiného člověka, když vaří kávu.

To, že vidíme nedostatky a rozčilujeme se pro ně, má původ v našem dětství. Asi proto mnoho lidí nadává na život, ale stále žije i ve věku 25-40 let s rodiči. Asi aby je to znovu a znovu nabíjelo zlem normality a společenské lži, v které celý život žijí, protože v tom jiném, nenormálním světě, by to to jejich „malé dítě“ prostě nezvládlo. Co na tom, že je mu 40.

Ale ani Eichman, ani tento fenomén ztracených dětí závislých na rodičích či na jiných návycích, nereagovali nikdy na vnější podněty. Vymlouvají se na ně, pravda, ale reagovaly a reagují na něco úplně jiného. Reagují takto svou závislostí na něčem vnějším, a to i na lásce a partnerovi, protože přestaly žít svůj „individuální život“ a zničily, mnohdy za vydatné pomoci rodiny a tzv. „přátel“ své ego, své já.

Přestaly žít a milovat svůj individuální život s jeho svobodou (asi proto nejhlasitěji ze všech hulákají kdykoliv a kdekoliv právě o svobodě) a z něj plynoucí odpovědnost. Arendtová jen poukázala na podobnost normality s námi se všemi, nikoliv na to, aby snadno kritizovala, co provedl Eichmann. Odmítla dojít k tomu, co nyní dělí náš svět. A je to dobře nebo špatně? Odmítla dojít k názoru, že jsou dvě kategorie lidí. Zrůdy, od kterých se můžeme vždy odvrátit a ti druzí - ty pokojné, laskavé a soucitné bytosti, které budou vždy na té správné straně.

Svým poukazem na „Eichmanna v nás“ zachránila pravda za cenu nejtrpčího osobního poznání, jednotu moderního světa. Vrátila totiž otázku odpovědnosti do nitra každého člověka.

A pokud začnete přemýšlet jako ona a myslíte-li opravdu srdcem, pak musíte stát bokem všech, úplně všech skupinových, jinými slovy mocenských vztahů a zájmů (astrálních, esoterních či těch hmotných).

Tedy zvolíte samotu. Samotu Ducha. A proto není jedno s kým TUTO samotu sdílíte. Tuhle samotu můžete sdílet jen s partnerem. S takovým, který vás opravdu miluje. A který bude ochotný až do konce života na tom, čemu ostatní říkají blahosklonně a líně vztah, neustále živě pracovat.

Sám od sebe. S obrovskou odpovědností, která však nesmí zadusit vaší svobodu. Nesmí se pro ni stát výmluvou. Tu svobodu, kterou my oba věnujeme do našeho vztahu. Skutečná láska je, když už totiž žádnou svobodu nikdy nepotřebujete a nemusíte ji po druhých ani vyžadovat.

Tu vyžaduje jen a jen nedospělé ego člověka. Dospělí se jí vzdávají ve prospěch toho, co většina neumí pochopit. Ale po čem celý život touží. Touží po závislosti, ne po vztahu. Touží po obdivu, ne po přítomnosti. Touží po moci, ne po soucitu.

No a věnovat svou svobodu tomu druhému můžete jen tehdy, když spolu vaše dvě já vytvoří MY. Takže na tu správnou lásku jsou fakt potřeba tři. Vy dva s láskou.

PS: na fotografii je můj pradědeček. Z I. svět. války se už nevrátil, to je jeho poslední fotografie. A taky to jediné, co po něm našemu rodu zůstalo. Zůstala po něm však jeho postoje a bystrá mysl a taky moc laskavé srdce. To je naše rodinné MY.

A vědomí, že my, co žijeme nyní, to jen chceme zkusit ukázat těm ostatním. Stejně jako oni to své nám. S láskou.

PROČ? Abych totiž nepřehlížel to, co stejně vidím...

Každý den se nám dostává stále více informací svědčících o rozpadu etických norem společnosti, o brutálních napadeních z šílených, často nepřátelských pohnutek. 

Tyto zprávy jsou však jen odrazem narůstajícího pocitu, že my, ale i ostatní lidé ztrácíme kontrolu nad vlastními city. Nikdo není té proměnlivé záplavy citů a následné lítosti ze svého jednání nijak ušetřen. Tato znepokojivá skutečnost se určitým způsobem dotýká životů nás všech. 

V posledních dvaceti letech jsme zažili neutuchající příliv informací, které hovoří o šířící se citové otupělosti, o zoufalství a bezohlednosti v našich rodinách, obcích a v životě společnosti. Přihlížíme vzdouvajícím se vlnám hněvu a zoufalství, ať už v podobě mlčenlivé osamělosti dětí ponechaných s televizí namísto přítomnosti jiné lidské bytosti, nebo v podobě bolesti dětí opuštěných, přehlížených či zneužívaných, anebo v podobě rychle se šířícího násilí ve školách, ale i rodinách. 

Za abstraktními čísly vypovídajícími o nárůstu depresí po celém světě a za zprávami, jež nás upozorňují na rostoucí vlnu agrese a vzájemné nenávisti, stojí šířící se emoční ochablost. Neschopnost komunikace mezi námi lidmi jako biologickým druhem dosáhla svého vrcholu. Dospívající děti chodí do školy ozbrojeny, dálniční nehody nezřídka končívají přestřelkou, číšník upozorní hosty slušně na přestupek a je přizabit, či zatrpklí bývalí zaměstnanci, ze závisti zmasakrují samopalem svoje kolegy. To jsou všechno hrůzné pojmy, jež vstoupily do obecného povědomí lidí teprve v posledních letech.

Mezi základní atributy lidské komunikace patří především sebeovládání, vytrvalost, schopnost vyvinout úsilí a sám sebe motivovat. K radosti. A tyto schopnosti můžeme v sobě a svým příkladem i ve svých v dětech pěstovat, a poskytnout jim tak lepší základ pro využití všech nadání, kterými je obdařil život. Za touto možností se však skrývá naléhavý morální motiv. 

Často se nám zdá, že život, který spolu sdílíme, rozežírá sobectví, násilí a zloba. A my se stáváme vůči němu lhostejnými. A tady se důležitý význam emoční inteligence týká především propojení našeho přirozeného charakteru, našich instinktů a pocitů s naším rozumem. Je stále jasnější, že základní etické postoje v životě člověka pramení právě z jeho emočních schopností. Pohnutka je prostředkem emoce a semínkem všech pohnutek je naléhavá potřeba vyjádřit pocity svého srdce svým jednáním. 

Ti z nás, kteří jsou svým vášním a pohnutkám vydáni napospas - tj. ti, kteří postrádají sebekontrolu - trpí závažným nedostatkem. Bez schopnosti ovládat vlastní pohnutky v sobě nemůžeme rozvinout vůli ani charakter. Důkazem je mimo jiné i skutečnost, že kořeny lidského altruismu spočívají právě v empatii - ve schopnosti vidět a chápat emoce druhých lidí. Ne vykládat si je po svém neboli druhé lidi hodnotit, jak nám právě účelně vyhovují či nikoliv. To je promiňte mi ten výraz "vyčůranost". Pokud člověku chybí pochopení pro potřeby a chování druhého, nedokáže mít nikoho rád. Ani sebe. Existují dvě povahové ctnosti, které naše doba nyní potřebuje nejnaléhavěji, a to ty, které nás tvoří inteligentními a jsou to právě tyto: SEBEOVLÁDÁNÍ a SOUCIT. I proto posledních 18 let trávím tím, že se učím jazyk psychologické interpretace vzhledu 3AXIS®. Aby jsem svou přirozenou empatii a pozornost podpořil dobrými racionálními rozhodnutími. Aby jsem totiž nepřehlížel to, co stejně vidím.

Víme, že citové návyky a postoje, které si osvojíme jako děti doma a ve škole, jsou podkladem pro tvorbu nervových drah v nezralém mozku dítěte, a určují tak naši emoční inteligenci v budoucnu. To znamená, že dětství a dospívání jsou klíčovými obdobími v životě člověka k vytvoření jeho způsobu komunikace. Právě tehdy se v nás vytvářejí emoční návyky, které později určují náš osud. 

Ale jsou tu i možná rizika a obtíže, které čekají na ty, jimž se v průběhu dospívání nepodaří zvládnout citovou stránku svojí osobnosti. Na ty, kteří svůj život nepřijmou se vším všudy. Už nyní je silně znepokojující komunikační celosvětový trend: nynější generace dětí mají mnohem více citových problémů než generace předcházející, častěji trpí osamělostí a depresemi, jsou vzteklejší a neposlušnější, impulsivnější a agresivnější, jsou nervóznější a mají větší sklony dělat si starosti než jejich rodiče či prarodiče. Řešení? Jejich čím dál větší lhostejnost, brutalita, agresivita, cynismus, nadměrné zneužívání alkoholu a léků.

Pokud na současnou povážlivou situaci vůbec existuje nějaký lék, jsem pevně přesvědčen, že jej musíme hledat ve způsobu, jakým připravujeme naše potomky pro život. A sami sebe také. Na to ptát se, sami sebe, PROČ? Hledat pravdivě pohnutky svého chování. Dnes totiž ponecháváme citovou výchovu našich dětí pouhé náhodě; a stále katastrofálnější důsledky takového přístupu se pak snažíme přehlížet. 

Jedním z možných řešení současné krize lidské komunikace je nové pojetí toho, co všechno by rodiny a školy mohly dělat, aby vychovávaly celého člověka. Aby jej učily novému jazyku komunikace a aby v tomto procesu docházelo stále více ke spojení jeho srdce a rozumu. Dokážu si představit dobu, kdy se budeme učit ve školách a stejně tak bude k standardnímu vzdělání zase neodmyslitelně patřit i vštěpování takových lidských ctností, jako je sebeovládání, empatie, sebeuvědomění a umění naslouchat, řešit konflikty a spolupracovat. To proto, že jsou základem růstu bytosti, které říkáme člověk.

V Etice Níkomachově, kde se Aristoteles zamýšlí nad lidskými ctnostmi, charakterem a příkladným životem, nám tento starý filozof dává nesnadný úkol: usilovat o vědomé poznání sebe sama a tím i ovládání našeho citového života. Naše vášně, pokud je prožíváme tak, aby pomohli vyjádřit to, co bysme jinak jen vyhodily na smetiště času, obsahují totiž moudrost, co střeží naše myšlenky, co tvoří naše hodnoty a zapřičiňují tak naše přežití. 

Avšak velmi snadno se mohou pokřivit - a k této evoluční slepotě i hluchotě dnes dochází v komunikaci bohužel až příliš často. Podle Aristotela nespočívá tento problém v samotných citech člověka, ale především v jejich nepřiměřenosti. V nepřiměřenosti jejich vyjádření. Bez nadměrného a pyšného egoismu. S respektem k ostatnímu životu kolem mě. Víte, jak se dnes přezdívá těm, co získali titul MBA? Mladý, blbý, agresivní. I to o ledasčem svědčí.

Otázka PROČ je tedy zodpovězena. A otázka JAK nyní zní: Jak vnést inteligenci do našich emocí - a tím i do našeho společného života zodpovědnost, kterou za něj všichni máme?

Michal Zdeněk Zachar 

Pei - Inspirátor

Člověk člověku je nejnavštěvovanějším divadlem

   Vstupní opona se zvedá a my se ocitáme uprostřed ohromného divadla nazvaného život. Každý z nás má svou roli a denně stojíme na jevišti, ...