Zobrazují se příspěvky se štítkemlež. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemlež. Zobrazit všechny příspěvky

Samota odpovědnosti

 

Když filosofka Hannah Arendtová pracovala s tématem zla v nás, napsala, že nejhorší zlo je vykonáváno „jen tak“. Označila za největší problém „moderní doby“ dobrovolný rozchod člověka s odpovědností za svůj osud, za svůj vztah k životu, k partnerovi.

Nejhorší zločiny nebývají vedeny žádnou ideovou pohnutkou, ale normálností. Zmíněná žena v jedné studii popsala nacistického zločince Adolfa Eichmanna odpovědného za smrt milionů židů za 2. svět. války jako normálního člověka. Masové vraždy byly pro něho způsobem administrativy a jeho mysl byla při podpisech transportů smrti zneklidněna pravděpodobně stejně silně jako mysl jiného člověka, když vaří kávu.

To, že vidíme nedostatky a rozčilujeme se pro ně, má původ v našem dětství. Asi proto mnoho lidí nadává na život, ale stále žije i ve věku 25-40 let s rodiči. Asi aby je to znovu a znovu nabíjelo zlem normality a společenské lži, v které celý život žijí, protože v tom jiném, nenormálním světě, by to to jejich „malé dítě“ prostě nezvládlo. Co na tom, že je mu 40.

Ale ani Eichman, ani tento fenomén ztracených dětí závislých na rodičích či na jiných návycích, nereagovali nikdy na vnější podněty. Vymlouvají se na ně, pravda, ale reagovaly a reagují na něco úplně jiného. Reagují takto svou závislostí na něčem vnějším, a to i na lásce a partnerovi, protože přestaly žít svůj „individuální život“ a zničily, mnohdy za vydatné pomoci rodiny a tzv. „přátel“ své ego, své já.

Přestaly žít a milovat svůj individuální život s jeho svobodou (asi proto nejhlasitěji ze všech hulákají kdykoliv a kdekoliv právě o svobodě) a z něj plynoucí odpovědnost. Arendtová jen poukázala na podobnost normality s námi se všemi, nikoliv na to, aby snadno kritizovala, co provedl Eichmann. Odmítla dojít k tomu, co nyní dělí náš svět. A je to dobře nebo špatně? Odmítla dojít k názoru, že jsou dvě kategorie lidí. Zrůdy, od kterých se můžeme vždy odvrátit a ti druzí - ty pokojné, laskavé a soucitné bytosti, které budou vždy na té správné straně.

Svým poukazem na „Eichmanna v nás“ zachránila pravda za cenu nejtrpčího osobního poznání, jednotu moderního světa. Vrátila totiž otázku odpovědnosti do nitra každého člověka.

A pokud začnete přemýšlet jako ona a myslíte-li opravdu srdcem, pak musíte stát bokem všech, úplně všech skupinových, jinými slovy mocenských vztahů a zájmů (astrálních, esoterních či těch hmotných).

Tedy zvolíte samotu. Samotu Ducha. A proto není jedno s kým TUTO samotu sdílíte. Tuhle samotu můžete sdílet jen s partnerem. S takovým, který vás opravdu miluje. A který bude ochotný až do konce života na tom, čemu ostatní říkají blahosklonně a líně vztah, neustále živě pracovat.

Sám od sebe. S obrovskou odpovědností, která však nesmí zadusit vaší svobodu. Nesmí se pro ni stát výmluvou. Tu svobodu, kterou my oba věnujeme do našeho vztahu. Skutečná láska je, když už totiž žádnou svobodu nikdy nepotřebujete a nemusíte ji po druhých ani vyžadovat.

Tu vyžaduje jen a jen nedospělé ego člověka. Dospělí se jí vzdávají ve prospěch toho, co většina neumí pochopit. Ale po čem celý život touží. Touží po závislosti, ne po vztahu. Touží po obdivu, ne po přítomnosti. Touží po moci, ne po soucitu.

No a věnovat svou svobodu tomu druhému můžete jen tehdy, když spolu vaše dvě já vytvoří MY. Takže na tu správnou lásku jsou fakt potřeba tři. Vy dva s láskou.

PS: na fotografii je můj pradědeček. Z I. svět. války se už nevrátil, to je jeho poslední fotografie. A taky to jediné, co po něm našemu rodu zůstalo. Zůstala po něm však jeho postoje a bystrá mysl a taky moc laskavé srdce. To je naše rodinné MY.

A vědomí, že my, co žijeme nyní, to jen chceme zkusit ukázat těm ostatním. Stejně jako oni to své nám. S láskou.

OPRAVDU O PRAVDU?

Přišla za mnou žena. Neznal jsem ji, chce prý výklad karet. Ok, Domluvili jsme si schůzku. Přišla. To by nebylo nic divného. Divné bylo, že výklad sám, když jsem jej udělal, mne překvapil, protože neodpovídal naprosto v ničem tomu, na co se ptala. Což o to, to se stává, ale teď to bylo jiné, úplně jiné. Díval jsem se do karet, na ní, zase do karet a nic jsem neříkal. Po chvíli opravdu dlouhého mlčení jsem si uvědomil, že pláče. Seděla před mnou a brečela jako malá holka. Podal jsem ji mlčky kapesník a šel pro krizové kapky, pro jistotu. Udělal jsem jí čaj, podal jí ho a seděl jsem. Dál naproti ní a tiše a mlčky. Což nebývá mnohdy; tedy ti, kdo mne znají vědí, jak sem ukecanej; snadné :).

Zvedla oči z kapesníku a poprvé se malinko usmála. To, asi už působil med v čaji, co se rozvoněl po místnosti. Stále jsem se na ní jen díval a ona plakala. Pro chlapa, když vidí brečet ženu, to není nic snadného. Pak se zarazila, nabrala dech a povídá, že se ptala na naprostou blbost. A že to nemělo žádný smysl, ta její otázka, že se jen chtěla dostat blízko ke mně. Poslední slova skoro zašeptala. vytřeštil jsem oči a požádal o vysvětlení. Když se trochu situace ustálila, vyprávěla mi, že zažila změnu člověka, její známé, s kterým jsem strávil chvíli času na kurzu stylistiky, kde jsem ji učil. Říkala, že tu dotyčnou zná z dřívějška a že se na ní nemohla vynadívat, když se s ní nějaký čas potom, potkala. Řekla mi, že v životě neviděla takovou změnu v tom, jak se ten člověk začal chovat opravdově. Řekla mi, zvědavci, že to neumí popsat slovy, že z ní byla jen cítit opravdovost. Pravda. že byla tím, čím byla a byla na to pyšná.

Na mé nechápavé zakroucení hlavou mi řekla, že myslí to, že má najednou pocit, že si s ní může promluvit o čemkoliv, že se jim oběma až neuvěřitelně zjednodušila komunikace, že od ní přestala čekat zázraky a ony se vlastně začaly dít. Řekla mi, že je strašně unavená životem (je jí 35), protože musela celý život lhát. Všem kolem a nakonec i sobě. A na moje pozvednuté obočí, které se ptalo proč, odpověděla, že jí právě tahle žena řekla, na stejnou otázku, jak se jí podařilo se tak uvolnit do života. Že dostala odpověď: "potkala jsem člověka, před kterým si nemusím na nic hrát a kterému nemusím lhát". Jan Antonín Baťa říkával: "pravda vyjde na povrch, jako olej na vodu".

Více, jak desítku let, dělám do image lidí. A vnímám, že ano, toto je skoro přesně popsaný problém, celé naší společnosti. Na povrchu nás je něco jiného než uvnitř. V oblečení a i v názorech. Odhodily jsme svoje ega do zákopu názorových válek a dali jim možnost lhát. V zájmu naší "ochrany", prý... . Ego je ve vymýšlení těchto důvodů velmi vynalézavé. Ale není viníkem. To my táhneme své názory, přejaté z rodinného second handu celý život sebou. A lžeme tím, že přebíráme i ty a táhneme sebou i na sobě právě ty s kterými se až tak vnitřně neztotožňujeme.


Vždyť, ale přeci lidi, když si lžete, přijdete úplně o vše. O vše falešné, co bylo vy vašem životě. A tak abychom nezůstali sami sebou, sami se sebou, protože se sami sebe nejvíce bojíme, raději sobě i všem kolem lžeme. Ono mluvit pravdu o svých citech a pocitech, chce větší odvahu nežli lhát. A to jsem ji to řekl. Nakonec našla odvahu se zeptat na něco, co ji trápilo a ještě chvíli jsme si povídali. Když se zvedla, odcházela úplně jinak než když přišla. Bylo to znát v jejím postoji, pohledu, držení těla. Uvědomil jsem si při pohledu na ní, jak je živoucí pravda krásná. A taky to, že sice ne každý může pravdu vidět, ale každý může být pravdou. 

Řekla mi, mezi dveřmi, že čekala pěkného sprosťáka. Prvotní varování od kámošky zabralo. V bezpečné vzdálenosti odcházejíc. Ale, že děkuje, že si uvědomila, jak sprostá byla ona tím, co si myslela a v co uvěřila aniž by si dala tu práci, si to ověřit. Usmál sem se nebo ušklíbl, ani nevím a povídám, že sprostý být umím taky a pěkně, a že jí chápu. Protože, když vy někomu, kdo žije ve lži, vykládáte pravdu, vždy má pocit, že mluvíte sprostě, i když byste citovali spisovně z oxfordského výkladového slovníku. Mám ji, ale kvůli tomu lhát? Poděkovala, usmála se taky a šla. Řekla, že jde jednat. Něco udělat, co prý měla udělat už dávno. :), v policejních svodkách se neobjevuje, takže to nebyl trestný čin.

Jednat znamená mít pravdu. Protože pak máme o světě spolehlivou představu. Aby mohla být věta pravdivá, musí být pravda. Pravdivé věty jsou možné jen díky tomu, že skutečnost není nekonečně mnohoznačná a proměnlivá - skutečnost má svou pravdivost, svou pravdu. Projevenou námi. To, že naše věty jsou tak pravdivé, že podle nich můžeme žít, nás vede k uvědomění, že vzdor všemu a všem je ve světě našeho života jeho centrem pravda. A pravda sídlí jedině v srdci. V svobodném srdci. V srdci nezatíženém pohádkovými představami o věčném boji princů a princezen o to, kdo bude první vyvolený a zvítězí v zápase o ruku jediné dcery království; o tom, co je špatně či dobře nebo snad o tom, kdo je horší či lepší... .

V srdci, které chce žít normální život bez nutnosti malovat si pocit štěstí na zdi sociálních sítí, ale sdílet jej prostě lidsky s těmi, které miluje třebas upečenou svatomartinskou husou.

Chybí nám schopnost milovat pravdu. My totiž k smrti rádi milujeme jen ty, co nám lžou.

MZZ

Pei - Inspirátor

Člověk člověku je nejnavštěvovanějším divadlem

   Vstupní opona se zvedá a my se ocitáme uprostřed ohromného divadla nazvaného život. Každý z nás má svou roli a denně stojíme na jevišti, ...