Zobrazují se příspěvky se štítkemmuž. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemmuž. Zobrazit všechny příspěvky

PŘÍBĚH KOVÁŘE

Jedna stará sufijská pohádka vypráví příběh lásky kováře a jeho ženy. Můj děda byl kovář a tak se u nás tahle pohádka dědí. Našel jsem ji v několika knihách a jsem rád, že je pořád tak krásná. 

Krásná jako modlitební koberec, o kterém taky vypráví. Žil kdysi kdesi jeden kovář. Byl milý, moudrý a vážený muž. Takoví lidé jsou v každé době těmi, kteří vládnou nepoctivě, nesnášeni. Tohoto kováře nespravedlivě nařkli z několika zločinů a odsoudili jej k doživotnímu životu v žaláři. Vězení tak hlubokému a temnému, že tam paprsky denního světla zavítali, vždy jen na pár chvil.

Po nějaké době jeho života ve vězení přišla za králem oné země kovářova žena, která ho velice milovala. A prosila jej na kolenou a se slzami v očích, aby vladař dovolil, by svému muži mohla dát aspoň modlitební kobereček, aby se mohl každý den modlit. Král její žádosti vyhověl a dovolil ženě, aby svému muži modlitební kobereček donesla. Mluvit s ním sice nemohla a ani dotknout se jej nemohla, ale aspoň na chvíli spatřila jeho oči, když se vynořily z temnoty žaláře.

Několik slz ukáplo na koberec, a tu její muž vzal ten kobereček a klekl si na něj a líbal ta mokrá místa. I přes mnoho ran, co tehdy od strážců utržil, si koberec uchránil a odnesl do vězení. A tak v něm každý den ráno vstal a znovu a znovu, den za dnem se na něm oddaně modlil ráno, v poledne i večer. 

O mnoho let později muž z vězení utekl. Když se ho lidé ptali, jak se vlastně dostal ven, vysvětloval jim, že po letech klanění se se Bohu a množství pronesených modliteb za své osvobození, spatřil najednou něco, co jej upoutalo. Světlo na chvíli, když odtáhl hlavu, odhalilo přímo před ním v místech, kde se jej dotýkal čelem, něco jakoby vetkaný vzor. A tak jej začal hledat po celém modlitebním koberečku, až přišel na to, že je v něm vetkán rukou jeho ženy, nákres zámku, který byl ve dveřích jeho cely. A který byl uvnitř všude stejný a byl ve všech dveří a vratech v paláci. Jakmile si tedy uvědomil, že už ví vše, co potřebuje k útěku, začal se přátelit se svými strážci. Přesvědčil je, že se jim všem bude žít lépe, když budou spolupracovat a všichni společně utečou z paláce. Strážci souhlasili, protože i když oni byly strážci, věděli, že i oni jsou jen ve vězení. Také toužili utéci, ale neměli jak.

A tak se kovář a jeho strážci rozhodli pro následující plán: oni mu budou potají nosit kousky kovu. On za ně bude vyrábět něco užitečného, a oni to budou po trzích prodávat. To proto, aby nashromáždili peníze, které budu všichni potřebovat k útěku, aby se dostali z moci zlého vladaře. Nanosili mu postupně nářadí a kovář začal tepat a tepat. Až teprve z posledního kusu kovu vyrobil klíč, který otevíral všechny dveře. Pak té poslední noci, když už bylo vše připravené, kovář a strážci odemkli vězení i palác a vyšli vstříc chladné poušti, kde v na ně se zásobami a koňmi, čekala jeho milující žena. 

Jediné, co z vězení tehdy neodnesl, byl onen kobereček. Kovář nechal kobereček ve vězení, aby každý další vězeň, který bude dostatečně chytrý a vzorek koberce rozluští, mohl také utéci. A tak se tehdy kovář setkal s milující ženou, z bývalých strážců se stali jeho blízcí přátelé a žili až do smrti šťastně a pospolu. Láska a šikovnost zvítězily.

Říká se, když se tenhle příběh vypráví, že je to příběh o tom, že zámek je naše osobnost, modlitební kobereček je systém vedoucí k jejímu pochopení a klíčem k otevření a pochopení naší osobnosti je obyčejná práce. Práce trpělivá, každodenní a pokorná. I když mu koberec donesla jeho žena, Jungiáni by řekli , že to byl symbol Animé, ženské, nevědomé části duše; musel kovář vyrobit něco užitečného pro své strážce. Vědomě vyrobit se záměrem je symbolikou pro Animus, mužskou část duše.

Z vězení se nikdy nikdo nedostal zadarmo. A nebo sám. A tak také my. Trávíme celý život uzavřeni ve vězení svých představ a strachů, případně zlosti, které nám odpírají pohled na věci kolem nás v jejich skutečnosti. A celou tu dobu, co se ve svém vězení modlíme za své osvobození, máme tyto prostředky přímo "pod nosem". A mnohdy do nich tím nosem i drcneme, ale protože jsme si jich nepovšimli, nevidíme v nich nic víc než ozdobu vetkanou do koberce. Smyslem života je umět pochopit jeho SYMBOLIKU. Uvidět v tom, co vidíme, to, co vidět není. Probudit se, abychom dokázali rozluštit obrázek zámku, který nám umožní utéci. 

To mě učil můj děda, můj táta a já to budu dělat, dokud budu dýchat. Bude odemykat, ale i zamykat. Oboje je třeba. A nejen o vánocích. Aby si každý, kdo si uvědomí, že žije ve vězení, mohl otevřít. Sice najde jen další poušť, která jej donutí putovat dále a dále, ale umožní mu svobodně pochybovat a žít život, který chce on sám. Ne ten, který nám darovali jiní lidé ve svých představách, abychom je žili. 

Člověk totiž touží být v životě šťastný, i když žije takovým způsobem, že je pro něj štěstí nemožné. Odděleni od vzpomínky na to, co je v nás opravdu posvátné, strávíme svůj život jako svíčky. Vyhoříme aniž si uvědomíme, proč jsme shořeli. Nejde o to pochopit kým jsme, to víme. Jde o to, poznat ta omezení, která nás svazují. Netvořit škatulky a nerozdělovat v nich lidi a věci i děje na dobré a špatné. Jen pochopit v jaké škatulce svých představ jsme uvězněni.

Náš život tvoří vlastně to, že my na sebe zapomínáme, to že nechceme přijímat svou přirozenost a vlastně ukazuje způsob, jak se sami sebe zříkáme. Nemilujeme se. Za to máme sadu "zkušeností" a díky nim i celou sadu návyků, díky kterým odmítáme vše, co by nám mohlo jakkoliv ublížit. Odmítáme vše, protože máme ze všeho strach. Naučili jsme se jej vnímat jako děti, když jsme chtěli uvidět sami sebe jinak, v idealizované podobě. A zalíbilo se nám v této "jistotě" natolik, že jsme zcela zapomněli, kdo vlastně jsme. A pak se nám celý ten ideál zhroutí ve vteřině, když nás obejme někdo, kdo nás miluje. To protože láska neukazuje nikdy nic z toho, čemu jsme se naučili věřit hlavou, ale vždy jen srdcem.

Tak se dotkneme svého já, přirozeného kousku sebe sama, a někdy nás to donutí si i sednout na zadek, jaká je to síla. A najednou pochopíme to, co se nám odehrává v nevědomí, ukazují se nám naše traumata a rány, a my vidíme naše chování jako jejich kompenzační pomůcku. ZJISTÍME, ŽE JSME VLASTNĚ ZASPALI SAMI SEBE A SVÉ ŽIVOTY. Ta naše osobnost či ego však není "špatná" součást nás samých. Naopak. Problém je spíše v tom, že v určíte fázi klanění se na koberečku, ztratíme víru. Dobrou víru. V to, že sice nevíme, jaká bude její další fáze, ale věříme, že ji zvládneme. A tak se na své pouti zastavíme. Zamrzneme. Staneme se ledovými králi zamrzlého království, protože už si nikdo z nás raději neuvědomuje, že klidně můžeme dosahovat i něčeho většího než jistoty vhodné k přežití. Toho, že láska jistotu nepřináší. Toho, že milovat znamená, odhalit se až na dřeň. To, že podle své přirozenosti nikdo z nás většinou nežije, je pak jen důsledkem tohoto nepochopení a nepřijetí. 


Nejsme jen tím, čeho všeho jsme v život dosáhli. A zázrak spočívá mnohdy v tom, když přestaneme obhajovat svou osobnost, ale uvědomíme si svého ducha, a to, že naše osobnost je pouhým nástrojem (kladivem), skrze který se tento duch projevuje. Tehdy nastává vzplanutí ducha, záblesk božího světla uvnitř nás, který zažehne to světlo, co už někde skoro skomíralo. Bylo by naivní myslet si, že jeden takový zázrak probuzení (a je to stejně bolestivá rána, jako mnohdy tím kladivem) nás osvobodí od identifikace se svou osobností. Když se však naučíme zůstat v klidu a být přítomni v sobě i pod každodenním tlakem, může nám to usnadnit život. 

A nakonec po tom všem vyprávění mi děda řekl: Víš, nikomu to neříkej. Lidé jsou příliš pyšní na to, to pochopit. Myslí si, že byly přeci vždy vzhůru a tudíž, že byly i vždy pány svých myšlenek, pocitů i činů. A to je jejich největší omyl. Všichni vlastně chtěli slyšet jen tyhle věty. Jsi dobrý. Jsi chtěný. Milujeme tě takového, jaký jsi. Vidíme tě takového, jaký jsi. Tvé potřeby nejsou pro nikoho problém. Jsi v bezpečí. Postaráme se o tebe. Nezradíme tě. Záleží nám na tom, že jsi tady. To vše jsou věty, po kterých všichni v hloubi duše toužíme. Nikdy je skutečně neuslyšíme. Protože, když se v Bibli říká, že na Adama padl hluboký spánek, nikde se v ní dále nemluví o tom, že by se z tohoto spánku, kdy byl probudil. To za nás hochu nikdo nikdy neudělá.

Nemusíme vylepšovat sami sebe. Musíme jen nechat odejít to, co blokuje naše srdce. A někdy je tím vším, celý náš dosavadní život. Tak až s ním budete hotovi, nezapomeňte na to nechat po sobě svůj modlitební kobereček tak, aby jej ti, co jej potřebují, mohli najít. ♥ MZZ


NÁPOJ LÁSKY 💜 č. 666

Takto vypadá bezpodmínečná láska ve skutečnosti. Pokud by někdo skutečně lásku viděl, vypadala by takto. V předu vychrtlý a starý Don Quichotte a vzadu za ním obstarožní tlouštík Sancho Panza. To je ovšem pro většinu z žen nepřijatelný obraz. Žádný pan “božský”, ale trouba na chromém koni . I proto žijeme nikoliv ve skutečnosti, ale v představách. V romantických představách .

V podobenství románu o Tristanovi a Izoldě se tomu místu, kde se to vše odehrává, říká Moroiský les . Představuje naše vnitřní představy. Svět, který se dělí na tam (mýtiny a louky prosvětlené vědomím) a tady (temný les nevědomí). A já - muž, který náhle z lesa vyšel, se rozhlížím po tomto světě a vnímám jej takový, jaký je. Poprvé . Poprvé si uvědomuji, že ten les mizící vzadu za mnou byl odjakživa mou součástí. Součásti, které jsem neznal, nedotkl se jí a ani jí nepoznal přímo. Nýbrž jen zprostředkovaně a to díky ženě. Skrze její tělo, srdce i mysl, jsem dostal možnost být aspoň chvíli, s touto částí sebe sama.

Zbavený iluzivního vlivu nápoje lásky a zaklínadel, jsem nyní střízlivý a vnímající. Když se zbavíte romantické projekce , která ve vaší duši budí výše zmíněné představy, získáte sílu, porušit ono zakleté ticho. Získáte sílu k tomu, spatřit sebe i ženu takovou, jaká je. Spatřit jí jako člověka, kterého mohu milovat proto jaký je, a ne v něm vnímat nositelku mé ztracené části duše a mého neprožitého života. Mám možnost vytvořit si vztah k ženě nikoliv jako k nosiči informací, k nimž jsem bez ní neměl přístup, ale jako k individuu, k sobě rovné bytosti . Mám možnost ji poznávat takovou jaká je, v její úplnosti. A s tím i všechna její nadání i schopnosti.

To, ale v ženě (žijící v představách o potřebě ženy především jako velké MATKY) vyvolává hrůzu a odpor. Najednou není nikdo, kdo by ji potřeboval, Kdo by na ní závisel. Není někdo, kdo by ji potřeboval . A tak většinou přesvědčí sebe samu, že spatřit sebe samu, což by ji po tomto aktu změny čekalo, je ta nejděsivější a nejhorší katastrofa, co ji kdy mohla potkat.

“Divine” - božské představy jsou s fouknutím vánku  pryč a před námi stojí obyčejný člověk. Je zklamaná, protože před ní nestojí pohádkový král , ale lidská bytost, která je vším možným, jenom ne vtělením jejich snů. Už svou pouhou přítomností dává ženě najevo, že něco udělala špatně. Jediná šance pro ní, jak to zastavit, je zbavit se ho .

A tak namísto, aby svou duši a srdce vložila do rukou svého muže, utíká nazpět do lesa. Nazpět k svému vysněnému neexistujícímu králi, aby mu dala zpět do rukou odpovědnost za prožitek své mužské části duše. Pro mne , který tu nyní stojím sám a opuštěn, je to pocit, který nikomu nepřeji. Smíchaná bolest, strach, opovržení, nechuť být tím obyčejným člověkem, kterým jsem se právě stal. A byl přitom nejposvátnějším kroku svého bytí ihned odmítnut svou vlastním ženou.

Tou, která nyní spěchá do tmy nevědomí, jehož se tak bojí, ale v němž je pro ni snad uschována naděje, že jednoho dne potká onoho vysněného muže , který z ní snadno a rychle udělá celého člověka. A její život bude dokonalost sama. Velice těžko chápe, že s tím mužem může žít, mít k němu blízko už nyní, aniž by se snažila jej pouze využít k prožívání své neprožité části duše. To však většinou ženy dělají. Ženy poskytují sebe mužům jen jako . A my jim oplátkou činíme to samé.

Je to paradox. Být hospodyní , být vychovatelkou a služkou nechce žádná žena. Bojují proti tomu, jako proti nepřirozené roli. Proč však některá žena neprotestuje, když se stane pouhým?mužovým projekčním plátnem? Plátnem, na němž si muž pouští kino svých představ o ženě bohyni, kněžce a dárkyni života.

To ženám nevadí, že jsou jen zaprášenými prázdnými zrcadly? A že se nestávají lidskými bytostmi, ale pouhými odrazy mužských ideálů či vysněných fantazií? A tak se musí snažit, někdy i hodně, aby vypadaly jako hollywoodská hvězdička, musí se oblékat, provokativně líčit, hodně přes míru vonět a chovat se tak, aby se všechny staly kolektivním obrazem své vnitřní animy. Prstenu moci, kterým nám vládnou. Prstenem moci  a nápojem lásky . A když k tomu ještě použijí sex? Ženství se nám tak smrsklo jen na “vtělení” mužských představ, nikoliv na to být skutečně samostatnou individualitou, prožívající svůj život.

A většina žen této roli natolik uvěřila, že odmítá jakoukoliv změnu. Raději bude hrát divadlo , jakémukoliv iluzím propadlému muži, než aby dospěla v obyčejnou smrtelnici. Být vzývána a obdivována jako bohyně je celkem přitažlivá role, co říkáte ? A jelikož k svému mužství nikdy nedospěla, nedospěla ani k tomu, aby uviděla cenu, tu strašnou cenu, kterou za tuhle iluzi platí!

Totiž muž, který pod vlivem “nápoje lásky” (romantizujících představ ) vidí v této ženě bohyni, k ní nemá vztah jako k ženě. Nemůže ji ani milovat coby ženu, ale jen jako svou projekci . jako své kino. A koni se dá kdykoliv vypnout, přerušit, film spálit, zničit. On vzývá své vlastní iluzorní božství, které do ní vložil. A ona, iluze jeho boha, nikdy nenalezne svou lidskost. Zdá se vám to jako malá cena? Výměnou za jistoty představ v nichž žijeme mnohdy celý život -  zatratit svou duši? A ztratit schopnost milovat ?

No a když projekce ustoupí, jedno z které strany, muž i žena, odchází ze vztahu pryč. A taky s tím odejde veškerá úcta, uctívání, obdiv. Vše se jen přenese na někoho jiného.

Když jdete ze vztahu, jen do dalšího vztahu, nehledáte nic než někoho, kdo bude vaši projekci nosit namísto toho posledního osla. Většina z nás žije v lese představ 🌴. Neexistují mezi námi vztahy jako mezi lidskými bytostmi . Jen plýtváme časem i energiemi svými i druhých na to, udržet vysněné projekce při životě, aby se nakonec tyto ztratily v nadpozemsky intenzivním zážitku.

Třeba mu můžete říkat osvícení . To je motiv většiny adrenalinových sportů, sexuálních eskapád, vyhulených mozků a alkoholu v našem životě. Pomáhají nám totiž dosahovat našich projekcí. Našich snových světů , kterým věříme raději než životu.

Soudobého člověka už ani nenapadne, že vztah může vzniknout i mezi dvěma úplně obyčejnými lidmi, smrtelníky, kteří se milují jako dvě nedokonalé bytosti (no a co?) a kteří sami v sobě a navzájem dovolily svým projekcím vyvanout. Vyvanout projekcím.

A to je též “správná” podstata buddhismu. Paradox, že? Vyvanutí představ o iluzích proto, aby mohl žít každý z nás svůj obyčejný lidský život. Dospět k člověku. Co s tímto vzácným učením udělali lidé? Vytvořili z něj systém odhmotnění se od sebe samých, povýšili jednu ze dvou rovnocenných složek sebe sama, ducha či energii na něco vyššího oproti hmotě a začali usilovat o splynutí s tou “správnou” částí .

Neboli vyvanou-li do svých představ, pak budou navždy uvězněni v světě toho, co si kdy sami vysnili. Jenže projekce jsou jen projekce. Napadnete-li tyto projekce třebas myšlenkou, rozumem či emocemi, oslabují. Pochybnosti otázek je totiž  ničí. A proto v nás vzniká slepá víra. V lásku bez podmínek, v cokoliv, co pomůže udržet můj svět iluzí v pořádku.

A tento hraný klid jistot nás klidně pro své iluze zahodí a zničí lásku druhých osob. Včetně těch osob (partnerů), kteří by jim příliš silně připomínali, jak moc blízko se dostali k oné hranici  mezi jejich iluzí a realitou.

Vždycky však přijde den, kdy se iluze rozplynou. Moc zaklínadel skončí, nápoje se vypijí a projekce zmizí. Střet s realitou je tak úděsný, že tyto lidi nažene nazpět do sofistikovanějších depresí, mystifikací a odporu vůči všemu, co by představovalo něco jiného než to, co se jim zdá, že je udržuje při životě.

A tak jsem na tom nyní já sám. Stojím na prahu lesa, který vzadu pomalu ustupuje a jsem na planině. Otevřel se mi nový svět. Vnímám mnoho zákoutí, možností a síly, kterou už nemohu prožívat skrze ženu.

Nemohu a taky nechci udělat z ženy nositele mých neprožitých zkušeností a nerealizovaného já. Vím, že existují věci, které musím udělat sám a musím je udělat pro sebe.

Musím si nastavit svůj vnitřní život, musím sloužit hodnotám, které pro mne mají smysl, a musím rozvíjet takové zájmy a entuziasmus, aby pramenily z mé duše. A ne aby byly vedlejším produktem života v páru se ženou. Života pofiderních závazků (desatero, prý božích přikázání ), které ani nikdo nechce v realitě dodržovat. Bojovat, ó to s nám lidem líbí, to ano .

Bojovat o moc prstenu, co vše váže do jednoty. Iluzorní jednoty. A tak je nyní mezi mnou a jakoukoliv ženou položen meč. Meč mého vědomí, mé individuality, mého skutečného ega, chcete-li.

Meč toho vědomí , co chce ženu vnímat v její individuální velikosti a kráse. A lidském rozměru. Uvědomil jsem si, že i ona musí mít svůj vlastní život, své vlastní důvody k bytí. Nemohu celý svůj život promítat své já do jejího bytí tak, že budu žít skrze ní. Žil bych jen jako párty obal jejího i mého neprožitého já .

Vystoupit z lesa Morois znamená prožít oba dva póly v sobě. NAJEDNOU. ZÁROVEŇ (B &13).

Vzít si nazpět svou duši je radostná bolest.

Znamená stát se skutečnou individualitou. Duchem, který se právě probudil v hmotě. Takový, a jen takový jedinec může navázat upřímný vztah k jiné lidské bytosti. K jiné duši. A to bude oním testem dospělosti. Testem dospělosti nás všech, je totiž schopnost navázat vztah.

A vztah k jiné individualitě, která sice možná ještě sama sebou nevnímána a neviděna, spíše nenáviděna, se může uskutečnit pouze tehdy, jestli budu druhého respektovat jako individualitu.

To je nejvyšší moment osobního rozvoje nás všech. Moment, který většina z nás raději propásne. Béee. Odmítneme vyjít z Morois a najdeme si sice spletitou, ale cestičku, která nás zavede nazpět. Do světa kouzel a magie  vlastních představ.

To je onen stav, kdy ve vztahu jeden druhého opouštíme, abychom “našli sami sebe”. Kráčíme cestou svobody a nevím ani jaká ještě hesla si to píšeme i tetujeme na tělo či do palice. Vypočítáme a sčítáme současnému partnerovi vše, co jsme díky “němu” (fuj - ty zlý), jako zosobnění všech těch “idiotů”, kterými jsme museli strpět a nemohli jsme si v životě nic “pořádného” realizovat.

Najednou mají všichni (i dvacetiletí) pocit, že jim život mizí mezi prsty. Chce se jim najednou začít znovu studovat, budovat novou kariéru, zdokonalovat tělo cvičením a dietami, šukat do bezvědomí, cestovat do míst, kam by se nikdy nevydali a dělat věci, které by nikdy nedělali. Sranda je to, že to mohli klidně i tady a teď a klidně s tím partnerem, který byl zrovna po jejich levé či pravé ruce .

Skutečný důvod pocitu jejich zmaru bylo to, že byly dost líní a neměli dost sebekázně to uskutečnit! A protože předpokládali, že jejich neprožitý život, za ně žije jejich partner! Předpokládali, že je přivede k úplné dokonalosti, k úplnosti! Když zjistíme, že jsme nespokojení, tím pádem dáváme raději vinu všem ostatním než sobě! Říkáme o nich, že “nám stojí v cestě”! A že nám brání být “sámi sebou”! Paradox, že? Když víme, že k spokojenému životu potřebujeme obojí! Vztah k sobě i vztah k určité osobě. Ten paradox ze všech paradoxů je, že žádný z nás nemůže být zcela samostatný, zcela sám, pokud nežije v plně fungujícím vztahu .

  Jsme dvě tváře téže skutečnosti. Máme potenciál propojit individualitu a vztah, potenciál pro to, uvolnit onen iluzorní spor o své místo na zemi. Ale proto musíme obětovat - obětovat svou představu.

Jsem venku z lesa a vím, že tím, že se vzdám způsobu dosavadního vidění animy i ženy, kterou miluji, tak o ně nepřijdu. Jistě ta žena může klidně odejít, a většinou i odchází, co s chlapem, co dospěl a já mu nemohu hrát roli matky bohyně?

Avšak v tomto případě neví bohyně, co ji čeká. A to sice, že nyní si celou svou tíhu svého nevědomí, se všemi jeho archetypy, zákoutími nevyslyšených přání a záměrů ponese sama. A to není zrovna malá tíha. Proto děláme vztahy. Jsme líní si projít svou bolestí, tak do ní cpeme ty druhé! Za sebe! A říkáme tomu láska!

 Pokud se takovéto lásky vzdáme a to skutečně upřímně; pak to vše, co vlastníme na nesprávné rovině bytí, vrátí se k nám na té rovině života, kde se to dá uskutečnit. Existují prostě současně dvě ženy, které mohu zažít a pokaždé jiným způsobem. Jedna, jenž je odrazem mé duše a ta druhá z masa a kostí.

Tvá slibující a podmaňující láska mne už má milá nikdy nezíská nazpět. Nebudu čekat nikdy v houští opodál, jak se co vyvine. Nebudu se skrývat a dělat, že náš vztah neexistuje, nebudu se stávat členem kolotoče lží, intrik a pomluv bojujících nakonec jen o jedno.

O mé srdce , které tvým představám, má milá bohyně dávalo život. A stejně jako Frodo házím prsten tvého záměru, ten, co vše svírá a do “jednoty” váže, do ohně hory Orodruina .

Na prstenu je nápis: Jeden prsten vládne všem, jeden jim všem káže, jeden všechny přivede, do temnoty sváže.” Když si někdo navlékl Prsten moci, byl částečně „posunut“ z fyzického světa do světa přízraků. A není vlastně současné manželství či jakýkoliv vážně míněný vztah podobné? Tedy pokud jej uzavřou dva nedospělí jedinci, kteří si svými představami schovanými v prstenech moci, tak zároveň pečetí i svůj osud ?

A tak tu nyní stojím. Sám. Lesů je všude kolem stále dost. Budu tam chodit už jen na dřevo. Se srdcem v dlaních, dotýkat se světa mečem vědomí . A s láskou, která je mým štítem .

Říkají mi Don Quichote, a taky povídají, že jsem blázen, když v prosté děvečce Dulcinee vidím ctnostnou a šlechetnou pannu.

No, ale já vím svoje... a na dřevo přeci nechodím s mečem. Na to si beru do lesa vašich představ svou sekyru a občas i motorovou pilu, ještě ji tak 666 spustím a v tom lese bude aspoň malá planinka.

MZZ

 HUDBA: INTO THE WEST - https://youtu.be/shdiTRxTJb4

 FOTO: https://upload.wikimedia.org/…/Don_Quijote_und_Sancho_Panza…

Pei - Inspirátor

Člověk člověku je nejnavštěvovanějším divadlem

   Vstupní opona se zvedá a my se ocitáme uprostřed ohromného divadla nazvaného život. Každý z nás má svou roli a denně stojíme na jevišti, ...