Negativismus a co s ním?

Negativismus – (negativus = odmítající) – postoj obsahující vzdor nebo odpor vůči prosbě, požadavku či příkazu druhého, většinou z racionálního, resp. logického hlediska neodůvodněný. No a co s ním?

Může mít formu pasivní (nereagování, „neslyšení“), nebo aktivní (verbální zavrhování, popírání i zlostné reakce, agresivní výpady), což souvisí s typem našeho ega, tedy osobnosti. V lidské ontogenezi jsou uváděna dvě vývojová období, pro něž jsou negativistické projevy typické: věk od 2,6 do 3,6 roku a puberta. No nevím, podle toho jsou někteří jedinci v pubertě skoro furt.

Obě tato období jsou spojena s vydělováním já, rozvojem sebevědomí, vůle, individuality. Zejména v prvním dětském období může mít negativita velmi bouřlivý průběh (nezvladatelné záchvaty vzteku a agrese) a může být systematická (to je ta známá odpověď „ne“ na jakoukoliv výzvu okolí k spolupráci). Jde o odpor vůči autoritám, snaha dosáhnout nových hranic. Skoro jak některé demošky na Václaváku.

Negativismus je skupina emocí. Každá emoce, kterou prožíváme, je spojena s nějakou potřebou. Je spojena s konkrétní potřebou člověka. Většinou s otázkou potřeby bezpečí člověka.

Každému o něco jde. Chceme něčeho dosahovat. Chce žít ve své komfortní zóně. Rozmach některých protestních hnutí je postaven právě na tomto. Jedno, zda má náš strach reálný základ (hurikán), a nebo jde jen o účelovku a manipulaci s pomocí dezinformací.

V tom případě se v komunikaci potkáváme s druhými a jejich projevy a v tu chvíli nastupuje komunikace a zjišťování, jak si vlastně stojíme s naším názorem na tu kterou věc.

Negativismus je projevem nesouhlasu druhé strany. Je mimo oblast racionálních emocí. To znamená to, že dotyčný nás v případě i minimálního nesouhlasu vnímá bez příčiny jako svého nepřítele. Svou vlastní negaci.

Proč, to teď nemá cenu řešit. Může to být nedostatek mateřské lásky, odmítání v kolektivu, nepřijetí druhými kvůli malichernosti, pokaždé jde o něco jiného. Láska, vztahy, nevím. Něco hodnotného, co nám chybělo a dosud chybí, si však silně řekne o pozornost.

Když se mnou někdo nesouhlasí, tak to, co mne napadne jako první, je většinou to, že mu, co podle mne nepochopil, rozumně vysvětlím. Tím ho ale naštvu ještě víc a utvrdím ho v pocitu negativity. Nejde se domlouvat racionálně a s fakty a argumenty s někým, kdo je lapen v síti svého negativního očekávání. Nebude totiž to faktické info vůbec schopen vnímat. A vidět cokoliv mimo svůj obraz světa.

Takže se následně nevědomky JÁ zatvrdím vůči takovému moulovi, co vůbec nechápe, co mu to tady povídám a následně dojde už jen k nevyhnutelnému násobení dvou negativit = vznikne buď konflikt a následně agrese a nebo útěk.

Co s tím?


Vnímá-li mne druhá osoba nikoliv jako svého spojence v dosahování svého cíle, mohu udělat toto.

V prvé řadě je třeba zastavit pocit nesouhlasu. To se dá udělat tím, že dotyčného ubezpečím, že chápu jeho pohled. To neznamená, že s ním souhlasím. Prostě se postavím na jeho stranu a podívám se na problém jeho očima. A v této poloze, jsme-li spolu na jedné straně hřiště, mu zkusím ukázat ten svůj. To se podařit napoprvé může, ale taky ne.

Rovnou si řekněme, že však nejde o to, kdo z koho, nejde o souboj názorů, to potom znamená být zachycen sám emotivně jeho negativismem a utkat se znovu v souboji. Ne, jde o to podívat se na to jeho očima. Akceptovat jeho postoj.

Jde o něj a jeho potřebu bezpečí. Kdo z nás při tom umí opustit svoje ego a jeho nutkání, které křičí z plna hrdla: JEN MU TO POŘÁDNĚ VYSVĚTLI!!! A dodá nějakou invektivu či nadávku, že?

Škoda, že si neradi pamatujeme. Tohle jsme zažili všichni. Vůči sobě. A jediné, co mělo tehdy i teď skutečnou cenu, bylo vědomí toho, že ten druhý mi nechce ublížit, ale chce být můj přítel. Což se samozřejmě v proudu ironických úšklebků, pochybujících o příčetnosti toho dementa (dle mého názoru), dělá velmi těžko.

Takového skutečného přijetí dosáhneme tím, že neuplatníme v onen okamžik naši potřebu něco odmítat, ale akceptujeme všechno, co dotyčný valí ven. Bez ohledu na ego, svou společenskou roli či zkušenosti s tím bojovat. Těžké, co?

Protože pokud akceptuji, že ten druhý z nějakého důvodu, který já ještě v tu chvíli neznám, se zlobí, tak se najednou stávám vstřícnějším a chápavějším. Na to dotyčný reaguje zesílení tlaku, křikem, někdy dehonestací i osobní.

Je to jako s nafouklým balónkem. Počkám až splaskne a dojde mu energie. Než k tomu však dojde, připadáte si často jako loď, co zakotvila uprostřed vodopádu. Myšleno až v té kolmé, přepadávající části. Tuny vodních kapek = emocí se z toho druhého valí na mě. A my stojíme a čekáme až proud opadne.

A platí zde přímá úměra. Čím více se já snažím jeho domnělým útokům odolávat, tak tím většího nepřítele mu sám stvořím. A nutím jej tak ještě více bojovat. Zastavme se, nadechněme se zhluboka a nechme to odejít.

Jde-li mi o vztah s dalším člověkem, setrvám v této podobě, tak dlouho, jak to jen jde. A potom se mohu zeptat, jemně samozřejmě, zdali by byl ochoten se na to, co se stalo, podívat i mýma očima?

Mávám při tom bílým praporem a položím otázku neosobně - JAK, KTERÝ, CO PROČ, V ČEM? - dá se postupně asertivně vymezit se, říct, že mohu mít jiný názor, ale protože mi jde o vztah mezi námi, ptám se na ten názor, protože mne zajímá.

I když vstoupíme do situace, v níž nám hrozí nebezpečí, neznamená to, že k němu musí dojít. Záleží to vždy na nás, na našem sebevědomí, postoji, rozhodnutí se - nikoliv na zneuznané části ega.

Nejde o nás, jde o to stát se v tomto životě pozorovatelem. Ti lidí, kteří nám přijdou negativní hovoří o sobě, ne o nás. A umím-li vyšplhat z vodopádu, sednout si na břeh a jen pozorovat vody emocí, jenž se řvoucí valí do propasti, může se klidně stát, že nakonec za námi onen dotyčný vyleze taky. Rozhlédne se a uvidí tu krásu světa, kterou před tím, vidět nemohl.

A někdy k tomu nejsou třeba ani slova. Stačí úsměv. I ten se dotkne hluboko uvnitř. Nás všech.

PS: negativita, kterou nezpozoruji a neodkloním se od ní, pak chodí s námi. Někdy to odnese děda, žena, někdy dítě nebo pes. Jak dlouho myslíte, že vydrží lidé takový příval předávané negativity do svého života, když měli vůči vám naprosto jiná očekávání?

Z-KLAMAT & NE-VOLI-TELNÍ

Někdy je zajímavé zamyslet se více nad tím, co je v slovech, které s takovou lehkostí používáme ve svých postech a diskuzích?

V psychometrii neboli v oboru, který se zabývá kromě zkoumání lidské mysli taktéž její manipulací, se vyzná mnoho lidí, kteří připravují předvolební scénáře svým "vůdcům".

Demokratické strany v předvolebních kampaních tohle nepoužívají. Jelikož jde o model ovlivnění lidské mysli, která se však v podstatě řídit nedá, nejsou zase takový pitomci, aby vypustili z Pandořiny skříňky něco, co by následně zabilo i je.

A tak se k těmto metodám uchylují buď jednotlivci, jenž z důvodů vlastních jen sobě, většinou psychopatického rázu mají potřebu manipulace mysli s druhými lidmi za vrozenou potřebu a nebo státní celky, které v řadách svého vedení, mnohdy i nejvyššího mají právě takovéto psychopatické jedince.

Z klamání je slovo, spouštějící v podvědomí čtenáře proces, který evokuje v mysli čtenáře odkaz na podvědomou emoci spojenou s bolestí, lítostí. Pokouší se podsunout do podvědomí čtenářů pocit viny. Zklamání je často postaveno do střetu rolí. Jsem jako váš učitel zklamán vaší snahou o studium studente.

Zklamal jsi mne synu či dcero říkáváme ve vypjatých situacích v rodině dětem. Jde o podřízené postavení, kdy tzv. vyšší šarže jaksi popichuje a ponižuje tu nižší. Jako rodiče jsme vychováváni k tomu, že jsme ti vyšší a děti ti nižší. Snažíme se negací motivovat je k vyššímu výkonu. No a vy milé děti buď schlípnete uši a jdete to, co se po vás chce udělat a nebo se naserete. No nasrat se můžete, při výškovém a váhovém rozdílu s rodičem nemáte šanci. Pragmaticky to zhodnotíme a jdeme ...

Takže, pokud někomu píšeme zklamal jste mne nejenom, že ho nemotivujeme k tomu, aby pocítil vinu nad svým chováním, ale vytváříme do jeho nevědomí silný tlak. Tlak, který většinou ani nechápeme, že vytváříme. Což však vědí ti, kteří vám tenhle úžasný bonmot servírují ve svých prohlášeních tak často, až se stane vaší RE-KLAMOU = opakovaným klamem, který převezmete za vlastní.

A k tomu NEVOLITELNÍ? NE je zápor, VOLI může být volba nebo vůl, jakožto zdůraznění vykastrovaného býka, to jest býka, mužského podvědomého prvku, bez své přirozené síly a TELNÍ = schopnost otelit se, což je o přijetí a darování života. Jinými slovy se tohle slovo dá přeložit jako návod do vaší psychiky k tomu, aby se zablokovala a vzbudila v sobě sama strach o svých schopnostech. Předčasná ejakulace u mužů například. Opět pocit viny. Zklamal jsem ...

Zatímco její nadúžívání, v diskuzích a postech je známkou toho, že právě této skupině obyvatelstva roste chuť oplodňovat druhé svými semeny. Podle sebe soudím tebe. Ať už tělesnými, tak myšlenkovými semeny. Vzbuzuje jejich podvědomé síly, které jsou spojeny s potlačenou agresivitou a útočností. A ta roste v současnosti především u těch, kteří tato slova používají. Přesvědčují sami sebe o mužnosti a síle.

Napadlo někoho vůbec například to, komu ze zahraničí se hodí to, že se Češi hádají mezi sebou? Když historicky víme to, že náš národ byl v dobách pospolitosti celkem dost blbě přemožitelný jakoukoliv přesilou? Kdo má skutečný zájem na tom, aby se rozpadla, zatím jakž takž konsolidovaná společnost?

Na to se ptejme. Než půjdeme volit. A než půjdeme dělat cokoliv. To abysme si nadosmrti nezbyli jen jako provinilá telata. Obtížená svou (cizí) vinou a čekající. Na porážku. Nebo máte snad jinej nápad? Buu ...


MZZ






PS: k těm žlutým cedulkám v ouškách toho telátka. Vpravo je zklamat a vlevo nevolitelní. :D