SEDM TVÁŘÍ TEMNOTY

Na začátek jeden citát z bible: "Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo." - (bible, Žalmy 139:12) "Svět se vyvinul ze základní hmotné podstaty (prakrti) a je obdařen třemi vlastnostmi (guna); jsou to sattva (dobro, ctnost), radžas (vášnivost) a tamas (tma, zlo), které skládají povahu prakrti jako třípramennou šňůru. Vnímáme je jako vlastnosti veškerenstva, jež prostupují všechno - lidi, zvířata, neživé objekty i jakoukoli činnost a dění. Převažuje-li sattva, dává vzniknout pravdě, dobrotě a kráse, radžas násilí, hněvu a činorodosti a tamas zlu, hlouposti a neštěstí." - (D. Zbavitel, Starověká Indie 2.)

Bojíme se tmy, pošetilí a hloupí, důvěřující autoritám, které tmu prohlásily za zlobu a neštěstí. Stejně jako radost ani krása nevznikají kvůli nějakému prvku, ale kvůli nám lidem, tak i tma, dostane svou hrůznou tvář, vždy jen díky nám, lidem. Ta slova rozdělující člověka na části, jej skutečně fyzicky rozdělují, protože tvoří předpojatost. Nejsou popisem. Snaží se přiřadit k tzv. popisu i význam. A tím tvoří naše bloky. Pravý popis nevkládá významy. A prvotní význam slova guna, byl tendence. TENDENCE znamená sklon, směřování neboli záměr, nikoliv stálé určení, ale několik možností fungujících zároveň zároveň. Ani slovo o tom, jakého jsou významu. Tendence je možnost učinit i tmu dobrem a lásku tím, co zabíjí. 
V systému 3AXIS® popíšu jednu lidskou tvář na konci každá ze tří os, kterými definujeme náš fyzikální svět. Čili máme tu celkem šest tváří, coby boží výstup. Jedna tvář, jeden popis, který v sobě,může se tato rovina prolínat se skládá ze 4 různých směrů - z nich vzniká rovina. A v ní se zjevuje hmota. Jeden hmotný výstup se skládá ze čtyř, nejméně čtyř různých částí, aby byl definovatelný a objevitelný v tomto světě. Tedy skládá se z 5 prvků, ale to sem nyní netahejme. Opravdu nic není ve zlé tmě a nic není jen chaosem, pokud ji my sami nedáváme přednost před láskou. Proto mne děsí tma. Ne ta vnější. Byl jsem ponořen v tmě chaosu skoro 48 hodin, když jsem chodil Slovenskými opálovými doly. A nic. Nic se nedělo, žádné boje, výčitky, stesky strasti. Nic nepřicházelo, nic mne neohrožovalo. To mne tam ve tmě tolik neděsilo. 
Děsí mne temnota vnitřní. Temnota lidského srdce. Z ní pochází veškeré zlo člověka. Z níž pochází vůle zapudit druhého jen proto, aby se ukázalo světlo, v které věřím. Já věřím. Světlo je věcí pýchy. Marnivosti a touhy ovládat a panovat všemu kolem, světlo je totiž synonymem MOCI. Ďáblové z temnot světlo nepotřebují. A my bychom se měli děsit především člověka, který má tmavé myšlenky a světlé meče svých myšlenek v rukou. To je "ďábel", který k tomu páchat zlo ani tu tmu moc nepotřebuje. 

Zvířata se tmy nebojí. Neděsí je. Je to součást jejich přirozenosti. Člověk dnes už přirozený není. A tak možná odtud pramení ona příchylnost starých kultur ke tmě, k přirozenosti.  K onomu rozdělení, k popisu, co měl stanovit, k čemu je, která že ta síla vlastně vhodná. Popis indických gun nebyl popis vlastností, ale popisem k tomu, na co se může, která síla  použít. K oné síle tamas. Indové říkávali, že člověk žije ve tmě proto, aby páchal buď zločiny, nebo prostopášnosti. A zatemnělá mysl člověka je zdrojem toho nejhoršího zla na Zemi, spojovaného především se sexuálními úchylkami. A takovéto činy mají vždy vztah s agresí, násilím a sexualitou. Indové takovým TMÁŘŮM říkají odnepaměti "tamasičtí lidé", to jest lidé temnoty, podle hindského slova tamas, česky tma. Co když však měla tato označení směru slova SÍLA označovat jen pudovost. sexualitu a právě tuto její nespoutanou a obrovskou sílu? 

Koneckonců je indická civilizace pověstná svým tantrickým pokusem ovládnout sílu sexuality pramenící z této temnoty. Pokud však sami nejste temnotou, nemůžete poznat a ani pochopit, jaká že to síla z oné temnoty právě přichází. Otevřít se plně temnotě znamená ji však v sobě integrovat. A tuto schopnost nezískáte pojídáním mrtvol na hřbitově a rituálním milovaní na lidských ostatcích. A ani souložení skupiny fanatických věřících v bezpodmínečnou lásku. A za tento jejich omyl, domnívat se, že tmu zkrotíte jen tak, zaplatila zle celá jejich civilizace. Vojta Franče by možná řekl: "Nedovedli přijmout svou babu Jagu za svou. Slované mají přísloví, že: "tma lidi nejí, ale povaluje". Jak příhodné, že by Slované byly ti, co ještě utekli z Indie včas? Než je ta mocichtivá temná stránka lidí - tedy zlo pocházející z nich samých, je samotné zcela ovládla a povalila? Povalila jejich civilizaci.
Všichni staří Řekové, cestovatelé, zdůrazňují například jako zvláštní zvyk panující v Indii mnohoženství a všímají si samozřejmě také satí, obřadu, při němž se manželka, které zemřel muž, nechává zaživa upálit spolu s jeho mrtvolou. Řečtí starověcí autoři uvádějí pro tuto zvláštnost indického života i kuriózní „vysvětlení“, jehož původ není znám – v minulosti prý byly tak časté případy, že manželka otrávila svého nemilovaného chotě, až bylo úředně nařízeno, aby vždy odešla ze světa společně s ním. A tak se zabránilo tomu, aby jej trávila, ale naopak, aby strávila po boku svého může celý život, starajíce se vždy o jeho život více nežli o svůj, z jednoduchého důvodu. Ze strachu o svůj život. Je snad toto nařízení, při němž měl mrtvý muž a živý žena vzplanout plamenem, něčím milujícím? Je činem lásky nebo nejhlubšího tmářství, ke kterému mohla Indy dovést právě jejich chuť si hrát se silami, které je ovládly více než si oni sami uvědomovali? 

Tma chaosu je jenom jedna. Je hluboká asi nejméně jako hluboký vesmír 9 a je v každém z nás. Tmy se není třeba bát. Je třeba vědět, že ji určují 4 směry. A ty se v každé rovině bytí, viz obrázek tří os, projevují jiným vzhledem, temperamentem, aktivitou a přirozeností

Všichni jsme se zrodily ze tmy. A z ní prý vystoupilo na počátku i sedm tváří. Šest lidských a jedna boží. Sedm tváří temnoty. Všichni jsme se zrodily z nevědomosti. Tím, že ten, kdo nám vdechl život, to učinil dvěma vědomými slovy: "miluji tě". Dvěma nejtemnějšími slovy. Která nám dala život. Proto se těchto slov tolik bojíme. Mohou totiž dávat i brát. A to už není boží starost. To je zcela v našich rukou a srdcích. Ale to už je také na jiný článek. 

MZZ 

"Bojte se pročež člověka, jenž přichází ze světla a je světlem oděn, ne toho, který přichází v temnotě a tmavý je jeho háv; neboť on to jest, kdo v temnotě tápe a potřebuje světlo, aby mohl páchat své zločiny. Ty jej však pro to světlo v temnotách brzy uvidíš, schováš se neb mu snadno unikneš, ježto on je slepý tam, kde ty jsi vidoucí." - (Misantrop, Divoká svoboda 2.)

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

zdroj: http://www.imagemaker.cz/2017/03/se...
- https://en.wikipedia.org/wiki/Tamas...

Z-KLAMAT & NE-VOLI-TELNÍ

Někdy je zajímavé zamyslet se více nad tím, co je v slovech, které s takovou lehkostí používáme ve svých postech a diskuzích?

V psychometrii neboli v oboru, který se zabývá kromě zkoumání lidské mysli taktéž její manipulací, se vyzná mnoho lidí, kteří připravují předvolební scénáře svým "vůdcům".

Demokratické strany v předvolebních kampaních tohle nepoužívají. Jelikož jde o model ovlivnění lidské mysli, která se však v podstatě řídit nedá, nejsou zase takový pitomci, aby vypustili z Pandořiny skříňky něco, co by následně zabilo i je.

A tak se k těmto metodám uchylují buď jednotlivci, jenž z důvodů vlastních jen sobě, většinou psychopatického rázu mají potřebu manipulace mysli s druhými lidmi za vrozenou potřebu a nebo státní celky, které v řadách svého vedení, mnohdy i nejvyššího mají právě takovéto psychopatické jedince.

Z klamání je slovo, spouštějící v podvědomí čtenáře proces, který evokuje v mysli čtenáře odkaz na podvědomou emoci spojenou s bolestí, lítostí. Pokouší se podsunout do podvědomí čtenářů pocit viny. Zklamání je často postaveno do střetu rolí. Jsem jako váš učitel zklamán vaší snahou o studium studente.

Zklamal jsi mne synu či dcero říkáváme ve vypjatých situacích v rodině dětem. Jde o podřízené postavení, kdy tzv. vyšší šarže jaksi popichuje a ponižuje tu nižší. Jako rodiče jsme vychováváni k tomu, že jsme ti vyšší a děti ti nižší. Snažíme se negací motivovat je k vyššímu výkonu. No a vy milé děti buď schlípnete uši a jdete to, co se po vás chce udělat a nebo se naserete. No nasrat se můžete, při výškovém a váhovém rozdílu s rodičem nemáte šanci. Pragmaticky to zhodnotíme a jdeme ...

Takže, pokud někomu píšeme zklamal jste mne nejenom, že ho nemotivujeme k tomu, aby pocítil vinu nad svým chováním, ale vytváříme do jeho nevědomí silný tlak. Tlak, který většinou ani nechápeme, že vytváříme. Což však vědí ti, kteří vám tenhle úžasný bonmot servírují ve svých prohlášeních tak často, až se stane vaší RE-KLAMOU = opakovaným klamem, který převezmete za vlastní.

A k tomu NEVOLITELNÍ? NE je zápor, VOLI může být volba nebo vůl, jakožto zdůraznění vykastrovaného býka, to jest býka, mužského podvědomého prvku, bez své přirozené síly a TELNÍ = schopnost otelit se, což je o přijetí a darování života. Jinými slovy se tohle slovo dá přeložit jako návod do vaší psychiky k tomu, aby se zablokovala a vzbudila v sobě sama strach o svých schopnostech. Předčasná ejakulace u mužů například. Opět pocit viny. Zklamal jsem ...

Zatímco její nadúžívání, v diskuzích a postech je známkou toho, že právě této skupině obyvatelstva roste chuť oplodňovat druhé svými semeny. Podle sebe soudím tebe. Ať už tělesnými, tak myšlenkovými semeny. Vzbuzuje jejich podvědomé síly, které jsou spojeny s potlačenou agresivitou a útočností. A ta roste v současnosti především u těch, kteří tato slova používají. Přesvědčují sami sebe o mužnosti a síle.

Napadlo někoho vůbec například to, komu ze zahraničí se hodí to, že se Češi hádají mezi sebou? Když historicky víme to, že náš národ byl v dobách pospolitosti celkem dost blbě přemožitelný jakoukoliv přesilou? Kdo má skutečný zájem na tom, aby se rozpadla, zatím jakž takž konsolidovaná společnost?

Na to se ptejme. Než půjdeme volit. A než půjdeme dělat cokoliv. To abysme si nadosmrti nezbyli jen jako provinilá telata. Obtížená svou (cizí) vinou a čekající. Na porážku. Nebo máte snad jinej nápad? Buu ...


MZZ






PS: k těm žlutým cedulkám v ouškách toho telátka. Vpravo je zklamat a vlevo nevolitelní. :D

Čarodějnici je třeba nechat u cesty


V tomto článku bych se rád zabýval tématem, které se mi v konstelační / terapeutické práci objevuje čím dál častěji, přitom mám pocit, že se o něm běžně příliš nemluví. Ano, mluví se o něm jako o archetypu, ale nemluví se již tolik o tom, co s námi reálně v každodenní rovině dělá. Zde jej budu pracovně nazývat "Baba Jaga" nebo "Čarodějnice", avšak toto označení je jen přibližné; jde vlastně o daleko širší pole fenoménů, které mají proměnlivou (pestrou) povahu a označení "Čarodějnice" je pro ně příliš úzké. Nebudu příliš šátrat v pohádkách, v mytologii nebo v minulosti (jen trochu a odlehčeně); chci přinést fenomenologickým způsobem "živý materiál" z každodenní praxe, z něhož si každý může vzít "to své", aniž bych si činil nároky na úplnost (zvláště pokud jde o projevy Čarodějnice v ženské psýché). Předesílám, že uvítám ženské články na toto téma, které jej předestřou v celé šíři.

Budu se nejprve věnovat mužskému světu (první část) a pak ženskému (druhá část).

I. Čarodějnice v mužském příběhu

Nejprve se pokusím podělit o zkušenost, jak se Baba Jaga projevuje v mužských konstelacích.

Východiskem je mi především moje pracovní skupina "Tajemství Železa", kde si muži v určité fázi procházejí přímo konstelací na "Babu Jagu". Jedná se o fázi, kterou bych připodobnil k "sestupu do podsvětí", do "pekla" nebo bych použil i metaforu "protažení pod kýlem". Jedná se o fázi největší a nejtemnější hlubiny, kde už slunce nesvítí, kde ze dna moře není vidět třpyt světla ani hvězd, kde nefungují ukazatelé podél cest, kde každá cesta může být tou pravou, stejně jako největší zhoubou, a kde vám nikdo nenapoví, která cesta je ta správná: jste na to sami. Jedná se o téma bloudění, tápání. A rozum - ona jiskérka, která jinak vždy svítí - je zde v koncích. Ani trochu nepomůže. Je zcela bezmocný, ba směšný. Střelka kompasu je zmagnetizovaná, jakékoli pravdy a ismy, které vám doposud fungovaly, vám jsou zde na nic. Logos zhasl jako knot svíčky v močálu. Nic nedává smysl. Jen hustohustá tma a lebky a kosti navěšené podél plotů. Bloudíte v kruzích, jakobyste vkročili do Zóny bez Stalkera (Průvodce). Ani průvodce konstelacemi, který je jindy tak nápomocen, vám zde nyní nepomůže: ať řekne cokoli, jakoby mluvil odněkud zdálky skrze plechovou rouru a hlasem jiného kmene: k vám nic nedoléhá. Jste na to sami.

To je atmosféra, v níž se muž ocitá, pokud prochází kolem domku Baby Jagy.

Proč tomu tak je? Jsme konfrontováni s "předřečovým" obdobím naší psýché. Naše batolecí, nebo možná ještě embryonální část je zde uvězněna, lapena a stále zde bloudí. Můžeme mít výborné vzdělání, můžeme mít IQ až na půdu, můžeme být experti v jakémkoli oboru, dokonce můžeme být jako muži nabití silou a testosteronem, ale zde je oblast, kde nás stále cosi má v hrsti, aniž bychom to tušili. Něco v nás je zde lapeno. Netušíme to, protože nás nenapadne se sem podívat. Když se podíváme na Mrazíka, přijde nám, že je to sranda. Ale není. Zde tuhne krev v žilách. Pokud sestoupíte sem, do svého pekla, úsměv vám ztuhne, nohy zdřevění a nevíte, za žádnou cenu NEVÍTE, jak dál. (Tento druh sestupu se nazývá katabasis - doslova "jít dolů").

A není zde žádný obecný návod. VY SAMI musíte nalézt řešení. Ale cokoliv vám nabídne rozum, který tak rád řeší hádanky (ježky v kleci a Rubikovy kostky), nebude fungovat, na to můžete vzít jed. Řešení se musí objevit. Pokud vyplyne, tak z něčeho hlubšího ve vás. Ale obvykle, až když zmizí všechna naděje, až když máte pocit, že se pod kýlem už jistojistě utopíte. Tehdy se z pole tmy cosi zalykajícího, toužícího po životě, vynoří.

Mně samotnému konstelace na Babu Jagu zjevila asi takovýto obraz: Procházím pouští, vidím oázu, jdu k ní. Baba Jaga má zde podobu "Bordelmamá", která spravuje cosi jako harém, odkud musím osvobodit svou ženu / ženskou část. Tato žena je zde v klepetech Bordelmamá a jakákoli snaha o únos silou či uplácení Bordelmamá se míjí účinkem. Ať to zkouším jakkoli mazaně nebo násilně, nejde to. Po mnoha peripetiích, když už nevím kudy kam, cosi z mého nitra vytryskne slovy: "volím si lásku". Sám tomu přesně nerozumím, ale tato slova mají magický účinek. Baba Jaga, tak přesvědčená a jistá ve své pozici, neboť dívce nabízela veškerý komfort a luxus (její vězení bylo psychické), je najednou zaskočena, sebejistý úsměv jí mizí z tváře. V tu chvíli jakoby padala černoknežnická obruč s řinčením na zem. A dívka je volná. Plaše mi vychází vstříc a následuje mě do pouště. Láska byla to jediné, co Bordelmamá své dívce nabídnout nemohla. Byla to jediná škvírka, kudy mohla má dívka vyjít z vězení. Možná to byla má duše.

Orfeův sestup do podsvětí

V jiné konstelaci hrdina bloudil černočerným lesem, všude muchomůrky a kostlivčí hnáty. Jeho oči koukaly vytřeštěny do tmy. Byly to oči malého batolete. Všichni jsme cítili obrovskou nenávist, která byla v poli, ale on sám to nechápal; necítil vůbec nic. Skrze odpor / nenávist, k němu nemohlo to, co nejvíc potřeboval. Cosi, co zřejmě nikdy neměl nebo nezažil. Jakoby cítil odpor / nenávist ke všemu ženskému, ale vůbec si toho nebyl vědom. V jedné chvíli, když sám už vůbec ničemu nerozuměl, si sedl naproti dívce (ženskému principu v čisté podobě). Dlouho jí (jako malé dítě) hleděl do očí. Pak si podali ruce a on se jí (navzdory všemu, co kdy zažil) otevřel; vpustil ji k sobě. Snad poprvé. Ať to bylo cokoli, něco k němu proniklo. Poprvé se mohl dotknout Čarodějnicí "nekontaminované" ženské energie. Jakási živá voda se jej dotkla a uzdravila jeho rannou dětskou (možná dokonce embryonální) část; poprvé si jí "lokl" a přijal ji k sobě. Pak teprve mohla tato část dále růst. Teprve když povyrostla, vrátilo se světlo vědomí do konstelačního pole. Najednou chápal, cítil, žil. Tma zmizela. Byl jasný den. Baba Jaga se musela se proklínajícím, ale bezmocným chechotem zanikajícím v dáli z pole stáhnout a rozplynout.


To je jen příklad konstelačních obrazů, které jsou vždy jiné a unikátní, stejně jako jejich rozuzlení.

Ale o co tento fenomén Baby Jagy v životě muže vlastně představuje?

Muž kráčí zpříma. Jde kupředu. Má svůj vznešený cíl na obzoru. Neříkám, co to je. Možná jde lovit bizony, možná jde chytat svou Bílou Velrybu. Cosi ho vede, má svůj směr. Sleduje jakési vlákno, které se táhne celým jeho životem. Je to cosi, proč sem přišel. Je to cosi, co bytostně potřebuje. Směrnice jeho lodi.

Čarodějnice je cosi u jeho cesty, co mu říká: pojď sem, pojď za mnou, usedni, napij se mlíčka (a za zády drtí prsty odvar z muchomůrky). Muž, který se v tomto magnetickém poli ocitne, začne chodit v kruzích kolem této jedové chýše. Respektive, určitou částí jsme zde jako muži pravděpodobně chyceni, ačkoliv jiné naše (vědomé) části chtějí bujaře vykročit vpřed. Odháčkovat se odtud, od svých vlastních hlubinných mechanismů, které nás zde drží, není vůbec samozřejmé.

Čarodějnice je totiž něco, co je vlastně (v různorodé míře) v každé ženě, milence, přítelkyni i matce. Bude vás na tisíckrát pokoušet v mnoha podobách. A pozor: většinou nemá jeden zub (vhodný na otvírání piva), ani zdaleka nemusí být stará a ošklivá. Mnohokrát se převlékne, aby vás dostala právě na tom, na čem vy sami nejvíc visíte.

(Na téma čarodějnické proměny doporučuji ruský mrazivý pohádkový horor: Vij - viz ukázka níže).

Čarodějnice na sebe může brát podoby víly, princezny, rusalky, čehokoli krásného a milého. V hlubší rovině je vlastně Médiem, tak jak o ní referuje Jungova přítelkyně Toni Wolfová ve své knize o Čtyřech ženských archetypech. Chci tím říci, že tento archetyp / fenomén nemá přesné kontury a zdaleka není čímsi, co by bylo pouhou ženskou obdobou mužského archetypu Čaroděje / Mága. (Další paralelou / překryvem, je pochopitelně Jungův temný aspekt archetypu Matky - doporučuji si prostudovat. Na astrologické rovině je zřejmá paralela mezi Babou Jagou a Plutem.)

Zcela zásadní je, že Čarodějnice nemá vůči sobě mužský protipól. Je jakoby autosexuální. Král má Královnu, Mars Venuši, Slunce Lunu apod., ale Čarodějnice je ve svém království samojedinou vládkyní. (Nikdy jsem nenatrefil na jakýkoli příklad v konstelační praxi, že by se paktovala s mužským mágem - něco takového je jí zcela ukradené. Chce se mi dodat: ona tu byla dávno předtím; ještě když mágové tahali kačera). Čarodějnice je ve svém světě sama pro sebe, neohroženou vládkyní, a nemá jakýkoli zájem o partnerskou (rovnocennou) spolupráci s mužským světem; to její naopak vysloveně proti srsti (!) a blíže si o tom povíme, až se dostaneme k Čarodějnicím v ženském psychickém poli. (Otázku partnerského pólu vůči Čarodějnici řeším v článku: Drak, Kohout a Baba Jaga).

Nevím, odkud se Čarodějnice vzala, ale zdá se, že tu byla už kdysi dávno. Chodila lesem, trhala borůvky a houby a vařila lektvary. Znala tajemství přírody a rozuměla jazykům zvířat, když my muži jsme byli ještě v plenkách, ještě než jsme vymysleli železo, koně a všechny naše technologie. Ale ať jsme vymysleli cokoli, neznamená to, že by nám cokoli z toho pomohlo nad Čarodějnicí vyzrát. Její říše nezmizela. Je tu, je v nás, jako jsou v nás hadi a ptáci, kterými naše těla kdysi v genetické paměti byla. Jako savci jsme zde holt krátce, a jako lidé pouhou vteřinu. Baba Jaga je mocná; jako sama příroda.

Ale pojďme zpět do mužského světa. Mluvili jsme o proměnlivých podobách, které na sebe Čarodějnice bere. (Dovedu si představit, že Nabokova Lolita mohla pro nebohého Humberta představovat konfrontaci s Čarodějnicí, byť jí nebylo ani 15). Vzhledem k tomu, že Čarodějnice je archetypální jsoucno, je vlastně potenciálně všudypřítomná v psychice všech žen a jako agent Smith z Matrixu, nás může pokoušet odkudkoli. Byť matka a její paralelní odlesky v jiných ženách se nabízí nejsnáze. Ale i kdybychom byli my muži na pustém ostrově, může Čarodějnice působit jako dynamický praobraz v naší vlastní psychice, k němuž naše dětská část lne a připoutává se k němu, i kdyby žádné ženy jaksi nebyly poblíž.

Čili konečně otázka: Co s ní?

První věc: uznat ji. Uznat její sílu. Nezahrávat si s ní. Nezlehčovat ji. Připustit, že je, že působí.

A nyní: jak ji rozpoznat? Jak ji poznat? Že je právě teď ve hře?

Začnu z obrazem z každodenního života, který má ilustrovat moment v mužském světě, kdy na moc Čarodějnice natrefíte.

Když se vracíte domů z práce a u vás doma je jaksi jiná atmosféra. Navenek se nemusí nic dít, ani lísteček se nepohne. Vaše milá "spokojeně" (ty uvozovky jsou důležité) listuje ženským magazínem, ale něco je jinak. Nazval bych to "tady čpí síra". Nebo mrazivé bezvětří. Ale k něčemu se schyluje. Naše podvědomá reakce je: nějak se proplížit kolem. Nebo zdrhnout na pivo. Být někde daleko. Nebo: usmířit si ji dopředu něčím milým. Nebo zavést řeč jinam. Protože o čem se vlastně bavit? Vždyť se přeci "nic neděje", říká rozum. Ale instinkt tuší.

Co uděláte? Můžete to rozhrábnout a jít k jádru pudla. Říznout do toho. A za chvíli začne rej. Dojde ke konfrontaci. Pokud se tedy neobrátíte zády a neutečete, pokud unesete konfrontaci s Čarodějnicí, můžete se jí postavit. Můžete jí pomyslným mečem přišpendlit na zeď, chytit ji při činu, když se právě plížila kolem a trousila "nevinné poznámky" zavánějící odvarem z mochomůrek. Vidět to a nechodit kolem horké kaše, je podle mého názoru lepší, než tuto energii nechat dominovat domácímu poli. Nicméně, nevzniká tento boj právě proto, že Čarodějnici (temný aspekt ženské síly) nechcete uznat? Nebo, co když vás tento boj vlastně baví? Jak je to?

Ze své pozice síly jí můžete v dané chvíli uznat a ustát. Zřít ji.

Čarodějnice operuje nepřímo, nechce být demaskována. Žena ani nemusí tušit, že v ní právě nabývá Čarodějnice energetické kulminace a právě začala řídit hru. Čarodějnice slyší na mužskou sílu a přímočarost a může se chtít odplížit, schovat, zalézt a nabídnout jinou, milejší tvář - odvést pozornost. (V Mrazíkovi je to ztvárněno oním slavným "Chaloupko k lesu, k Ivanovi zády!". Ivan jde do přímé konfrontace "Chaloupko, ke mě!", ale Baba Jaga touží zůstat zamaskovaná v lese. Tam je jí lépe. O důsledcích Čarodějnice dominující rodinnému poli pojednává mj. pohádka Sedmero Krkavců).

Za geniální ztvárnění Baby Jagy považuji českou televizní pohádku Jamamba (1985).
"Vyju hlady vyju hlady, žeru krávy, psy i hady." Hrdina Ježibabu přelstí tím, že jí lichotí, jak je schopná brát na sebe jakoukoli podobu a donutí jí tak k proměně v mouchu (pokud si dobře pamatuji), v této demaskované podobě je jí schopen zabít.

Když už jsme u těch pohádek, nelze nevzpomenout Perníkovou chaloupku a Barbara Conana. Když vynecháme všechny peripetie a pentličky v příběhu, co nakonec Jeníček s Babou Jagou udělá? "Mrdne s ní do pece." Můžeme o tom polemizovat, přemýšlet, vést po česku rozpravy kolem a proč, Jeníček to koneckonců mohl dělat také, ale naštěstí u toho nezůstal a "konal". Doufám, že ten závěrečný obraz pohádky je dostatečně výmluvný. Barbar Conan nevymyslel nic lepšího než Jeníček. Po té, co si Arnie odbyde své (na přímočarý čarodějčin pokyn "zaplať, barbare,"), s Čarodějkou mrští do ohně. Ivánek z Mrazíka také babici "vypráší kožich" a v řeči obrazů jde, domnívám se, o to samé. Vyprášení kožichu je za tisíc slov.

"Zaplať, barbare."

Více o souboji magie a meče naleznete v popisu archetypálního souboje Lilith a Marse.

Ale vyprášení kožichu, byť účinné, Babu Jagu neodstaví z trůnu dlouhodobě.

(V konečném důsledku rozhoduje o stažení dominantní role Čarodějnice ze svého pole totiž žena. Pokud ji žena nestáhne, neodstaví z trůnu, muž nemá šanci.)

Jinými slovy, Čarodějnici je možno uvidět, vytáhnout z bažin a vyzvat ke křížovému výslechu. Je možné s ní také vést trvalý boj, trvající mnoho let. Klidně i zákopovou válku. Boj s Čarodějnicí, ale není možné vyhrát.

Ona je větší, mocnější, je tu odpradávna. V neustálém boji s ní se mužská síla vyčerpává. Čarodějnice z boje sice možná energeticky profituje - ale muž zapomíná na svou cestu, na svůj vznešený cíl. Tudíž i boj s Čarodějnicí "venku" znamená pro muže v konečném důsledku vlastně prohru, respektive ztrátu času a energie, které mohly být investovány jinde.

Čili - opakuji - mužská cesta nespočívá v boji s Čarodějnicí uvnitř ženy. Čekání ani boj není řešení.

Muž musí tuto temnou ženskou sílu uctít, uznat ji. Je velká. Nepodceňujte ji. Nebojujte s ní. Vizte jí, vnímejte ji. Je tu. Je součástí velkého přediva stvoření. Uznejte ji.

Ale buďte silní. Neprchejte před ní, jako malí kluci. Jinak vás doběhne.

kér, kér... mladý pane ...

Pochopte, čím jste sami v sobě k Čarodějnici (jakožto archetypu), poutáni, čím jste k ní lákáni, drženi. (Jeníček by zřejmě musel demaskovat svou závislost na perníčku). Jaký s ní máte kontrakt vy? Čím si vás (vaši dětskou část, vašeho Jeníčka) drží, uplácí, získává? Proč váš kůň stále parkuje u její chaloupky? To musíte pochopit, svou krví, útrobami a bytím. Jinak nebudete moci jít dál.

Jste schopni vzdát se tohoto svůdného, ale spoutávajícího kontraktu ve prospěch něčeho jiného: své cesty?

Na vnější rovině pak muž Čarodějnici uvnitř své milé říká: nepotřebuji s tebou bojovat, pokud u tebe vládne Čarodějnice a pro muže vedle tebe není místo. Musím jít dál, jakkoli tě miluji. Má cesta je přednější než válka, jíž není možné vyhrát.

Žena je pak konfrontována s volbou, jak se svojí Čarodějnicí naložit. O čemž si povíme v druhé části.

Ve chvíli, kdy muž zvítězí nad Babou Jagou uvnitř sebe, kdy jí vlastně opouští a zanechává jí u cesty, mění Čarodějnice opět svoji podobu. To, co čpělo sírou a ovládalo celý kraj, najednou mění výraz, její závoj padá a můžete najednou vidět její pravou tvář: samotného Boha nebo smějícího se Mistra, který v této podobě stál u vaší cesty, abyste skrze tento příběh svou cestu konečně našli - nebo se na ní opět vrátili.

Nyní vidíte, že Čarodějnice byla jen dočasnou tváří všehomíra, které na sebe vzalo její podobu, aby se vám postavila do cesty, abyste skrze ni svou cestu naopak našli.

Tím se láme téma bloudění, motání se v kruhu; vnitřní, závislá část v muži se uvolňuje, a s tímto rozuzlením se rozpouští umrtvující stagnace. A jeho cesta, na níž se jeho vnitřní části konečně, sešikované, potkávají a propojují, nabývá ostřejších, jasnějších kontur. Paprsky se sbíhají. Jako loukotě doprostřed kola, což je sluneční symbol. Kolo se roztáčí. Jeho energie se slévají ve prospěch společného jednotícího vektoru.

Tímto příběhem si však musí každý muž projít sám za sebe svým jedinečným způsobem.



II. Čarodějnice v ženském příběhu

Jsem si vědom, že nemohu jako muž předestřít něco, co se týká žen, v celé šíři. Přesto se pokusím sdílet to, co jsem zažil v konstelacích se ženami, kde se Čarodějnice objevovala. Berme to jen jako příspěvek do diskuze z mé omezené perspektivy.

Také je třeba pochopit, že nebudu hovořit o Čarodějnici jako takové, ale hovořím o své zkušenosti z konstelační práce s tím, pokud Čarodějnice ženskému poli dominuje (tzn. žena neřídí svůj život, ale je tímto archetypem řízena!) Hovořím o speciální situaci, která může a nemusí nastat a která se tedy v žádném případě netýká všech žen. Projev Čarodějnice, která "nesedí na trůně", která zaujímá v poli jinou pozici, může být dočista jiný. Je to jako když by rodinnému poli dominovalo dítě a psal bych článek o "malém tyranovi", což neznamená, že lze klást rovnítko dítě = tyran. (Dítě se chová jako tyran, jen pokud mu to ostatní komponenty v poli umožňují). Stejně tak nelze zaměňovat "dominující čarodějnici" a archetyp Čarodějnice jako takový, jakkoli je demaskování dominující moci Čarodějnice uvnitř systému pro celkové pochopení působení tohoto archetypu důležité.

Čarodějnice uvnitř ženského pole, pokud mu dominuje, prohlašuje: muži nejsou potřeba, muži jsou slabí, není radno jim věřit, popř. muži vlastně neexistují (ve smyslu "praví muži"). Čili vytváří něco jako matriarchální formu vlády - "včelí královna", kde muži jsou redukováni na úroveň trubců, nemluvňat a nedorostlých synků. Není uznána "mužská síla" nebo "mužský princip", v jeho ryzosti. Tato síla je vnímána jako "problém". Je s ní veden boj. (Krásně to ilustruje staré polské sci-fi Sexmise, kde ze vyobrazena postapokalyptická matriarchální společnost, kde vládnou ženy a z mužů jsou uděláni odstrašující slabomyslní nepřátelé, zatímco ženy však musejí brát pilulky, aby neměly milostné choutky. Sami však přestávají být ženskými a stávají se jakousi militantně-racionální karikaturou muže.)


Sexmise (1983)
Čarodějnice se snaží svou moc v psychickém poli udržet na úkor naplnění instinktivních a emocionálně - partnerských potřeb. Ženy s dominující Čarodějnicí jsou obvykle odpojené od svých vlastních potřeb, necítí, co vlastně chtějí a bytostně potřebují a zažívají velkou frustraci v partnerských vztazích. Zesilené je téma kontroly, ovládání, neschopnost "pustit kontrolu", což souvisí se sníženou schopností zažívat orgasmus, odevzdání, uvolnění a naplnění. Jsou odpojené od vlastního těla, nevnímají jeho signály. Více vše snaží řídit hlavou. Hlava se bojí pustit kontrolu. Sexuální energie slouží mocenským hrám (udržení vlivu nad někým - např. vábení a pak odmítnutí nebo z existenčních důvodů) více než primární erotické slasti a lásce. To platí bez ohledu na věk.

Nezaměřuji se nyní na příčiny, anamnézu, které k něčemu takovému vedou (co tomu v minulosti předcházelo), neboť často je toto hledání ospravedlněním daného stavu věcí a nevede k řešení. (Mám to tak, protože mi udělali to a to, takže je zde kauzální příčina, a proto to vlastně nemohu mít jinak a musím čarodějnici dovolit dominovat i nadále). Jinými slovy, Čarodějnice se postará o dobré argumenty, aby ospravedlnila svou pozici na trůně. (Čarodějnice vůbec, ráda mluví a ovládá pole neustálými řečmi, které odsávají energii a upoutávají pozornost, přičemž nejde o to, co říká, ale o udružení svého vlivu; jakoby tak "zašlemení" komunikační prostor svými tlachy, že už není prů-duch).

Bez hledání vysvětlení v minulosti je však patrné, že energie je uvnitř psychiky dlouhodobě investována do posilování a držení moci a slasti z moci (pomsty, boje, kastrování, zneuznání) na úkor slasti z plně zažívaného erotického života, což zahrnuje sexualitu i emocionalitu. (To první je živeno a krmeno, zatímco to druhé čím dál víc hladoví). Výhodou této strategie (životního stylu) je bezpečí, neboť pokud se neodevzdám a neotevřu mužskému světu, mohu být nezranitelná, nic mi nemůže ublížit: tzn. díky Čarodějnici jsem (nebo se domnívám, že jsem) skvěle chráněná. Tato "kapsulovitost" (ochranné uzavření se) se jeví jako výhodné a bezpečné. Jakákoli závislost na mužích se jeví jako ohrožující, tzn. mým zájmem je učinit muže závislé na mně, avšak sama zůstat v "kapsulovitě" bezpečné (odtažité) pozici. Díky této strategii se kolem mě (kolem "včelí královny", v mém poli) objevují muži, kterým takový model nevědomě vyhovuje; tzn. ti, kteří jsou slabí, bezpeční - či naopak hrůzostrašně maskulinní a agresivní, takže se původní přesvědčení (uzavřít se a nedůvěřovat) potvrzuje a jeví jako naprosto logická (super výhodná) strategie.

"Kapsulovitost", zapouzdření má svou analogii na fyzické rovině v podobě bloků v oblasti prvních dvou čaker. Časté je oddělení srdce versus sexuality. (Každá z obou rovin funguje odděleně. Toto oddělení ubírá sexuální energii její trasmutačně alchymický potenciál. Sexuální energie nemůže bez synchronního propojení se srdcem stoupat vzhůru a pronikat do jemnějších sfér bytosti. Sexuální energie pak zůstává pouze v syrově-animální podobě a jeví se "hlavě" extrémně nebezpečně. O to větší důvod, proč ji zapouzdřit. Problém se zacykluje.)

Časté je, že si žena s dominující Čarodějnicí spíše sama vyhlídne muže, partnera, který pak reaguje na její pobídku, neboť tato volba vyhovuje obranným mechanismům - je vybrán muž, který nemá šanci tyto strategie rozbít. Pokud by si muž vyhlédl ji, je možné, že to bude někdo, kdo bude schopen tyto mechanismy rozkrýt nebo s nimi půjde do konfrontace. Což si Čarodějnice v ženě nepřeje, avšak jiné její části mohou na takovou možnost čekat a doufat v ni, neboť by to pro ni znamenalo vysvobození z pomyslného začarovaného zámku a "věži ze slonoviny". Také je možné, že pro ženu je snadné najít erotické uspokojení v rámci méně vážných vztahů, které nejsou tak bytostně ohrožující, ať už se jedná o milence nebo náhodný sex, avšak v rámci plnohodnotného vztahu, kde jsou ve hře všechny složky naší psychiky, je to pro ní obtížné (tam se jeví odevzdání fatální a nebezpečné). Viděl jsem varianty, kdy ženy preferují narcistní muže, ve smyslu citově nedostupné, vzdálené, protože ona psychická vzdálenost zajišťuje bezpečí ve smyslu "to mě neohrožuje", zde se mohu otevřít, vyjít z "kapsulovitosti". Tato vazba může směřovat i na muže nedostupné ve smyslu, že s nimi reálný vztah nepřichází v úvahu (něco zásadního tomu brání), takže i zde se mohu cítit bezpečně, pokud se eroticky odevzdám. Protože ani zde - se neodevzdávám na celé rovině svého bytí. Žena s dominující Čarodějnicí tak vůbec nemusí mít pocit, že je "velká a mocná", ale může přijít s tím, že stále potkává muže "s kterými to nejde". Není si vědoma mocenské struktury uvnitř vlastní psýché, která skutečným (a tedy potenciálně ohrožujícím) vztahům brání - a vytváří podvědomě dopředu vždy "bezpečnou selekci".

Pokud se však ptáme jiných částí v ženě, které dlouhodobě zažívají frustraci, mají zájem na proměně, která by vedla k naplnění. Tudíž žena se může rozhodnout, že navzdory bezesporným výhodám, která jí mocenská "kapsulovitost" přináší, je možné zvolit si i jinou cestu, která by vedla k otevření se a naplnění v milostném životě, přestože tato cesta obnáší "sesazení" Čarodejnice z trůnu.

Ještě, než se dostaneme k řešení, jedna poznámka. Žena snažící se tyto problémy (frustrace) řešit, se může ocitnout v ženském kruhu (skupině, terapii), která nabízí duchovní rozvoj nebo psychoterapeutickou intervenci, avšak díky atraktivitě podobných polí se může stát, že této skupině šéfuje žena, jejíž pole je rovněž nevědomě řízeno Čarodějnicí. Tato žena může mít skvělé terapeutické nebo duchovní schopnosti a může jednat v dobré víře a snaží se ženám skutečně pomoci. Avšak, pokud si není vědoma dominance Čarodejnice uvnitř sebe, povede ženy tím způsobem, který vede k většímu rozkolu uvnitř jejich partnerských vztahů. Tzn. žena má pocit, že se zdokonaluje, roste, zpracovává si své problémy, ale její vztah doma obvykle uvadá, její frustrace rostou, spíše zjišťuje co všechno by mohla chtít a nemá, a proto to řeší výměnou partnera a pak znovu a znovu. Chci tím říci, že moc Čarodějnice, která je s námi odedávna, si zaslouží respekt, může být velmi přínosná, neboť disponuje schopnostmi, o kterých se mužům ani nesní, avšak stejně tak může být destruktivní a i v rámci skupinového působení zasévá semínka sváru, boje a nenávisti mezi mužským a ženským principem, namísto jejich propojení a synchronizaci. (Více o ženských kruzích nevědomě následujících staré kulty dávnověku v článku Michaely Freyové Stín Velké Matky).


Nyní se pokusím naznačit řešení. Co jsem (zatím) mohl vidět, je na dominující Čarodějnici uvnitř ženské psýché jediný lék. Žena, která se rozhodne jít si za stavem naplnění, navzdory svůdné ochranné moci Čarodějnice, je konfrontována s tímto krokem a volbou. Říci muži po svém boku, respektive mužskému principu, "následuji tě".

Tento krok vede k tomu, že se její pole otevře pro (zdravou) mužskou energii, která nyní může v jejím poli zaujmout právoplatné místo. Vytvoří se zde prostor pro "Krále", Muže, Partnera, jemuž je dána důvěra. Žena jej může obejmout, sklonit hlavu na jeho rameno: podob je mnoho. Ale dává mužskému prvku důvěru, činí se vůči němu (opět) zranitelná, připouští (určitou míru) závislosti a je schopná mu přenechat (v určitých oblastech) vedení.

Tento krok nemá jen důsledky na rovině partnerských vztahů (najednou se může objevit muž, který mi partnersky vyhovuje - nebo se tak muž, který už po mém boku je, začne chovat, protože je mu dán prostor). Má důsledky i pro duchovní růst ženy, neboť i ona, v moci své vlastní Čarodějnice, stojí v jakýchsi bažinách (bezpečně mocenské) stagnace, na níž si sama neumí najít lék. Zažil jsem mnohokrát v konstelaci, že pokud žena překročí pomyslný práh a zvolí si "následování" (učiní tento odvážný krok), otvírá se určitému druhu světla nebo energie, které uvnitř ní cosi rozsvěcí a probouzí a který k ní jinak, přes filtry Čarodějnice, nemá přístup. (Připadá mi to jako takový "uranský švih", jakási forma iniciace). Neříkám, že tento impulz musí nutně vzejít od reálného muže po jejím boku, a že k němu nemůže žena dospět uvnitř sebe, kontaktem s vlastním mužským proudem. Každopádně, bez tohoto kroku je tento druh mužského duchovního, probouzejícího impulzu, nemožný.

Co to znamená "následuji tě"? Znamená to: připouštím, že jsi potřebný, že jsi důležitý, že máš zde své místo, že bez tebe nemohu plně žit. Jsem ochotna tě následovat v tvém vedení tam, kde ty vidíš lépe, následuji tvou sílu, protože vím, že je pro mě dobrá, ačkoliv mi může ublížit a možná mi také mnohokrát ublížila. Přesto jí znovu dávám důvěru, neboť bez ní nelze plně být ženou. Jako žena potřebuji mužský princip (v sobě i po svém boku). A já jsem ta, kdo rozhoduje o své důvěře. Má důvěra je dar, který si dávám sama sobě, který dávám nám oběma, který dávám naším dětem, kteří tvou zdravou sílu potřebují také. Má důvěra umožňuje naše spolubytí. Žádná kauzální událost nemůže ovlivnit mou volbu, zda důvěru dám či nedám, to je můj krok. Já tímto krokem utvářím svůj život. Já tím dávám možnost, aby můj život rozkvetl. Možná, že nerozkvete, možná, že mou důvěru zklameš, ale když tento krok neudělám, vím, že nerozkvete zcela určitě, byť mě bude má mocenská hradba skvěle chránit před zraněními.

Pokud žena tento krok udělá, Čarodejnice, kterou nešlo zrušit pěstmi, magií, sliby, ani jadernými hlavicemi, se smrští, stáhne, uvolní pole ze svého sevření, stáhne se do bodu pouhé potenciality.

Co říci na závěr? Ženy: chcete dál stát před prahem nebo za prahem?
Muži: Uznejte tuto sílu - ale pak ji nechte u cesty.


******************************** 


3. Dodatek o komplementaritě polarit

Vzhledem k mnohým reakcím na tento článek bych ještě rád na závěr něco doplnil. Mnohé ženy považují "následování" muže za jakési ponížení, zneuctění, porobení a vnímají takové vyjádření jako šovinistické a přežité. Domnívám se, že jde o hluboké nepochopení.

Následování muže ženou v žádném případě neznamená, že mužská energie nebo princip je ženskému jakkoli nadřazená. Obě polarity jsou komplementárně toužebně se potřebující jako jin a jang nebo jako plus a mínus tvořící elektrický náboj. Když žena následuje muže, když se jin odevzdává jangu, dochází totiž k důležité protireakci z druhého pólu. Jang, muž, přebírá ochrannou a silovou pozici ve smyslu: chráním tě, miluji tě, sloužím ti, sdílím s tebou své zdroje, zahrnuji tě, bojuji za tebe, umírám za tebe, expanduji pro tebe a celý svět ti skládám k nohám, neboť nabíjíš můj život vyšším smyslem! Svou sílu dávám do tvých služeb. Když mi skláníš hlavu na má ramena, beru tě do náručí a ponesu tě. Toto se pak děje uvnitř nás - i navenek. Představme si to jako když rytíř klečí před královnou a říká: za tebe bojovat - povznáší mé srdce, má paní. Síla slouží lásce. Forma obsahu. Budování smyslu. Paže srdci.

Je-li jinová polarita odkrytá a zranitelná, zdravá jangová energie toho nikdy nezneužije: chce jí chránit a vytyčit jí mačetou mezi pralesními trny bezpečnou cestu a pronést ji tudy v náručí. To je odměna, protireakce, o které žena pochopitelně nemusí mít tušení, neboť to ze své zkušenosti nemusí znát. Zvláště žena, která se celý život obrňuje v mocenské, jangové, maskulinní pozici, se může celý život setkávat s reakcí, že jí muži nepodrží dveře, nepomohou ji, když je v nesnázích, na všechno je sama, unavená, udřená, vyšťavená, nekvetoucí apod. Proč? Protože navenek vyzařuje: já jsem silná, zvládnu to sama: nesahej na mě, debile. (Nectím mužskou kvalitu, není potřebná, vystačím si sama, zvládnu totéž, co každej chlap levou zadní, natřu ti to, koukej). V protireakci se tak muži k ní opravdu chovají.

Svatební cesta do Jiljí

Jako opačný příklad uvedu herečku Libušku Šafránkovou. "Vy, že byste to nezvládl?", říká v Svatební cestě do Jiljí se svýma nevinnýma kukadlama železničáři, "jste naše jediná naděje, bez vás jsme prostě ztracení," visí mu na rtech. A co udělá jinak zachmuřený, nevrlý železničář? Nastartuje drezínu s jakýmsi mladíkovským pocitem u srdce a úsměv mu počne hrát na rtech. To je příklad ženy, která se nemusí chránit za pomoci Baby Jagy. Příklad ženy, která důvěřuje, která předává mužskému principu vedení - to je skutečným významem slova "následuji tě". Žena, která to umí, která umí zůstat v jinové pozici (v ženské energii, ženské síle), není v žádném případě slabší nebo méně hodnotná než muž. Jako není růže slabší než kámen. (Resp. je i není, disponuje silou jiného řádu). V této křehké důvěře, obklopena ženským půvabem, dává světu samu sebe, je si vědoma své hodnoty (růže ví, že je růže) a celý mužský svět se může přetrhnout, startuje drezíny a dává se do pohybu. Upadnutím jejího kapesníčku počínají války o Tróju. Ženské 'následuji tě' přináší mužské 'sloužím ti'.

Máte z těchto obrazů pocit, že žena je muži podřízena? Není. V tom se jin sklání k jangu a jang k jinu a v hluboké propojenosti tančí světem. Obojí je gestem nejhlubší vzájemné lásky.

Pointou není hra na to, kdo z koho, kdo má navrch. Pointou je propojení jinu a jangu, obsahu a formy, smyslu a činu, obou polarit uvnitř nás samotných i v reálných vztazích. K tomu je třeba obě dvě v sobě i ve všem ctít, vnímat je, dát jim jejich váhu. Následování přibližuje jin k jangové ochraně a síle a vyvazuje ji ze samoty a izolace směrem k lásce.

Autor textu: Vojta Franče

Jak naložit s Babou Jagou v novém věku?


S psycholožkou Evou Boháčkovou jsme si položili otázku: Jak naložit s Babou Jagou? Jak k ní přistupovat? Jaké je její místo v dnešním světě? Jak jí co nejlépe integrovat na naší cestě tak, aby to bylo v souladu s novým paradigmatem? Jak se s ní na praktické rovině má muž a žena potkat? Jak ji uctít (uznat, nezavírat ji jako smrtku do sudu) a současně jí nebýt lapeni?

Konstelační proces nám přinesl následující vhled.

Pro ženy

Každý se ve svém životě nevyhnutelně setká s utrpením. Část tvé bolesti zůstala někde v tobě nahromaděna. Můžeš ji nepřijmout a pěstovat si na základě ní křivdu, pocit nespravedlnosti, že se tak nemělo stát. Můžeš se postavit nad život, který běží, nad přírodu a říct si: ne, to se nemělo stát, to je špatně. Pak tato bolest zůstane v tobě nestrávena, stane se křivdou, obviněním a můžeš ji použít jako prach, který smísíš se svoji mocí a silou vmetneš ji do tváře svému muži. Můžeš si tuto křivdu pěstovat a na základě ní mít neustále připravenou munici proti svým "mužským nepřátelům". Tento černý prach bude ovlivňovat tvoje vnímání vztahů a jakoby pokřiví světničku, v které žiješ, takže si budeš vše, co se děje, intepretovat v pokřivené podobě. Muže, který je tvým přítelem, budeš vnímat jako nepřítele. Budeš muže vnímat se psí hlavou. Z toho budou vznikat další boje a bolestné momenty, které ti vyrobí další bolest, takže budeš mít vždy dost černého prachu k dispozici. Zvykneš si na toto drama, vztahovou bitvu a budeš v ní dál pokračovat, bitva vyplní svým dramatickým dějem tvé vztahové pole. Přes něho nebude jasně vidět, kdo vedle tebe doopravdy stojí, nebude jasně vidět, jestli je mezi vámi láska, nebude jasně vidět, kdo má a nemá otevřené srdce - to vše bude jakoby v mlze, oparu, jako se střelný prach vznáší nad bojištěm lásky.

"Dokud své křivdy nestrávíš, tato zrnka budou neustále ucpávat hladký strojek partnerského soužití: v tvých intimních vztazích nebude možné se jasně domluvit, budou neustále vznikat nejasnosti, na základě nichž nedochází k win-win situacím," zazní v konstelaci.

Anebo je tu druhá možnost. Vezmeš svou bolest, své zranění, svá černá zrnka a jedno po druhém sníš - strávíš, přijmeš. Nebudeš jim přikládat ani menší význam, ani větší. Nebudeš zveličovat své utrpení, ani jej nebudeš popírat a znehodnocovat. Uznáš, co se stalo, tak, jak se to stalo. Ne méně, ne více. Strávíš svá hořká zrnka, přijmeš je zcela, bez představy, že něco mělo být jinak. Pokud se tak stalo, mělo se stát. Mělo-li pršet, pršelo. Svítilo-li slunce, svítilo. Bylo to tak. I tebe něco zranilo, stalo se tak, přijmi to. Bez patosu, bez viny (tvé či někoho jiného). Nech to zaznít jako přírodní děj, který proběhl.

Pokud strávíš všechna svá zrnka bez výhrad, dojde k proměně. (Dobrá zpráva: těchto zrnek není nekonečně, je jich přesný, omezený počet). Tvoje pole se vyčistí. Zmizí mlha, zmizí distorze vnímání, zmizí pokřivení. Uvidíš jasně svou vztahovou situaci, tvá světnička bude přehledná a jasná. Vytvoří se prostornost. Zmizí tlak na "měl bys být / měla bys být / mělo to být". Uzná se vše jak, je. Každý má právo být, co je. Nic nemělo být jinak. Nic nemá být jinak. Je to právě tak, jak to je. Nenárokuje se nic nad to. V tomto prostoru se začne všem svobodně dýchat, jako po bouřce. Nyní ty i tvůj partner můžete s úlevou vnímat, jak je to mezi vámi doopravdy. Je zde vůbec srdce? Proudí zde láska? Jak to vlastně máme? Vztah se může obnovit, stejně jako může přirozeně skončit, ale obojí je v pořádku. Obojí je jasné a vyplývá z toho, je-li v daném poli láska, je-li ženino srdce otevřené. Přes mlžný opar bitvy to nemuselo být jasné: drama ovládlo pole. Tvému muži zmizí "psí hlava" a uvidíš jej ne jako svého nepřítele, ale jako svého přítele v pravém smyslu toho slova.

Nyní nastává prostota, jednoduchost, přirozené spolubytí dvou lidí, bez patosu, bez dramatu, bez velkých tragedií, vzletů a pádů - už není tak epické a monumentální (a možná se ti po tom bude stýskat): je přirozené, je obyčejné. Takové je vztahové pole, pokud se rozpustí všechna tvá hořká zrna. Baba Jaga (Čarodějnice) se rozplyne zpět ve svůj zdroj: v celek matky přírody, kde vše je, jak je.

Možná, že ti také bude líto, že najedou nezapadáš mezi ženy, které si svá zrnka pěstují a mají ve zvyku si na muže stěžovat a drát "špinavé peří". Možná, že s nimi ztratíš společnou niť. Možná, že tě "zavrhnou", protože s nimi nedržíš basu a nepřiléváš do společného ohně "stěžování si". Možná, že budeš obyčejně šťastná (s kýmkoli dle tvé volby). A možná, že tím ztrácíš onen vypravěčsky dramatický vzlet, který je v některých kolektivech potřeba.

Pro muže

Uznej, že nad mocí Baby Jagy nezvítězíš silou. Je větší než ty. Ty jsi jen člověk - ona, cosi nadosobního nebo z této roviny vypůjčeného. Možná, že budeš utíkat a zdrhat jako Jiří Bartoška ve filmu Teorie tygra - ale to nic nevyřeší. Uznej, že toto nemůžeš vyřešit za ženu. Uznej, že zde se setkáváš s něčím, nad čím nemáš žádnou moc. Je to větší než ty. Možná si tváří tvář tomu připadáš bezmocný, ale tak to je. Unes tuto bezmocnost. I v tom je kus síly ("nelakovat to"). Nic víc zde nezmůžeš.

************ 👹

Tento popis by na praktické rovině mohl stačit, ale pro ty, kdo potřebují vědět více souvislostí...

Bližší vysvětlení:

V archetypální rovině (na úrovni kolektivního nevědomí) v nás existuje vzpomínka (či představa nebo fantazie) týkající se matriarchálního uspořádání světa, kde ženy disponovaly neotřesitelnou mocí, zatímco muži byli bráni na úrovni slabých a bezmocných trubců. (Více o tom píše Michaela Freyová v článku Stín velké matky).

Stav, fenomén, naše vnitřní část či životní strategie, kterou nazývám Baba Jaga, začíná působit a ovládat pole tehdy, když dojde k prolnutí 1) vzpomínek na tento starý matriarchální svět spolu s 2) rovinou osobních, nestrávených, neakceptovaných křivd. (Tyto dvě vrstvy na sebe nasednou a ovlivní způsob, jakým si interpretujeme dění kolem sebe. Představme si oběť vybavenou pancerfaustem, která si vše, co se šustne v mužském světě, interpretuje jako nepřátelskou aktivitu nebo výzvu k pohrdání nad "mužíčkovou" slabostí. Základem vnímání situací je zde nedůvěra až paranoia).

Tato životní strategie dodává ženě pocit abnormální síly a nezranitelnosti. Je jakoby "nad". Způsobuje, že je na vztahové rovině tzv. "vykrytá". (Jako obraz této vykrytosti si můžeme představit ženskou postavu dole s pařezem, v němž je spojena s archetypálními energiemi přírody, zatímco místo hlavy má kovovou bojovou helmu). V situacích, které jsou těžké a zraňující, umožňuje ženě ochrana Baby Jagy "přežít", avšak současně znemožňuje vyléčení bolesti, kterou si žena v sobě nese. Určitou dávku bolesti si naopak potřebuje pěstovat a neustále (jako drogu) "vstřikovat do žil", aby se fenomén Baby Jagy udržel v běhu (jako benzín v autě). Na této bolesti, jíž důvěrně zná, může být svým způsobem závislá. (Vše, co důvěrně a dlouho známe, je pro nás bezpečné. I bolest).

Žena si z archetypální roviny vypůjčjuje něco z nadlidské nadosobní síly.

Někdy na ženských seminářích označována jako ženská síla, čímž může docházet k orwelovskému zmatení pojmů; protože ženská přirozenost unese lidskou citlivost a zranitelnost - právě k tomu je silná - a nepotřebuje se vykrývat něčím z nadosobní roviny. Ženská "síla", která nutně potřebuje oporu v archetypální nelidské dimenzi (aby se skrze ni "vykryla" a "vybetonovala" jako železný voják) je tedy naopak vlastně slabost. Na druhé straně, žena, které je dobře v lidské, přirozené, každodenní rovině, svoji slabost, citlivost a zranitelnost popírat nepotřebuje, natolik má důvěru v sebe (ve svou hodnotu) a ve svět. Může svou přirozenost vyzařovat podobně jako růže.

Která růže je silná? Ta která unese déšť a vítr a díky tomu září půvabem a svěžestí? Nebo ta, která si přes sebe dává poklop, aby se všemu uchránila?

Tam, kde je Baba Jaga (či Čarodějnice) používána v šamanské (transformační, alchymické či léčitelské práci), zajišťuje něco jako (plutonské) ochranné pole (něco jako bezpečná kachlová kamna ve světnici). To je její pozitivní funkce. Avšak pokud žena tuto archetypální roli neodkládá na pomyslném prahu mezi profesním a osobním životem, pokud svou helmu Baby Jagy neodloží, když odchází z práce domů, může se stát, že tento fenomén pak "přetéká" do jejího intimního života, kde způsobuje distorzi / pokřivení vnímání intimních vztahů a mužského světa. Tato distorze generuje další a další utrpení (v životě ženy i jejím okolí), takže je znovu přiléván olej do ohně osobních bolestí a křivd, takže se celé dění potrvzuje a zacykluje. Přibývají další hořká zrnka, přibývá další potenciální munice pro boj mezi pohlavími na základě přehazování viny. Vzniká nekonečné tragické drama.

Není možné "vymazat" z kolektivní paměti archetypální vzpomínku na matriarchát: pro tu si jakoby "můžeme vždy sáhnout". Ale můžeme na individuální rovině asimilovat bez zveličování svá jednotlivá zrnka utrpení (pomyslná zrnka kávy, hořké pilulky), což vede k rozpuštění křivd a tím i půdy, na které mocensko-obranný fenomén "Baba Jaga" stojí. (Křivda je bolest, která se - podle nás - stát neměla. Tímto stanoviskem stojíme však proti něčemu většímu, co danou bolest umožnilo. Je to jakobychom chtěli poručit větru, aby nevál a dešti, aby nepršel - po té, co jsme zmokli. To je to naše "čarování", namísto uzdravení). Fenomén Baby Jagy se pak po této asimilaci "hořkých zrn" ve své temné podobě rozplyne (její moc přestane zakřivovat vztahové pole) a Babu Jagu můžeme vnímat v její ryzí podobě, jakožto neutrální projev přirozeného přírodní dění - jakožto možnou podobu "Matky přírody". Je to jako když se rozmotá uzel a uvolní se široký prostor. Je v tom pokora vůči větší síle přírody, které již nechceme poroučet. V tomto prostoru je všem dovoleno být právě tím, čím jsou, v přítomnosti i minulosti. Neohýbáme "čarováním" to, co je, nebo to, co bylo. Máme sílu unést, co je.

Čili i fenomén Baby Jagy je z určité perspektivy přirozenou součástí přírodního dění, avšak cílem tohoto článku je vnést do tohoto dění větší jasnost, aby se pomyslné uzlíky mohly rozmotat.

Důležité je, že žena se může rozhodnout toto pole rozpustit sama v sobě a že (ačkoliv terapie může být nápomocná), k tomu nic vnějšího nutně nepotřebuje.

* PS:

Ještě informace pro ty, kteří dělají konstelace. Protože Baba Jaga je super-mocná entita, je možné, že pokud se schází skupinka žen, které si pro sebe konstelují, může Baba Jaga dost ovlivňovat to, co probíhá v celé konstelaci (či jiné skupinové aktivitě). Její "gravitace" na způsob "černé díry" ohne pole tak, že vyjde právě to, co by se Babě Jaze líbilo a nepustí je to do témat, do kterých si to Baba Jaga nepřeje. Vytváří to silný protiodpor, aby se nějaké věci neotvíraly a zůstaly uzamčeny. Může se stát, že konstelaci nevede konstelář, ale Baba Jaga. Zvláště citlivé to může být v případě mužsko-ženských témat. Raději s touto možností počítejte.

Autorem článku je : Vojta Franče

Krása Prahy z pohledu 360 foto - katedrála sv. Víta, Pražský hrad

360 stupňové foto na několika pozicích kolem dokola katedrály Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha (často zkráceně, dle původního zasvěcení, jen katedrála svatého Víta či svatovítská katedrála) je nejvýznamnější český římskokatolický kostel a dominanta Pražského hradu. Jižní věž katedrály je s výškou 96,6 m třetí nejvyšší kostelní věží v Česku.

Již od desátého století je svatovítský kostel sídelním kostelem biskupa pražské diecéze, roku 1344 povýšené na arcidiecézi. Při této příležitosti byla zahájena stavba trojlodní gotické katedrály se třemi věžemi, přerušená však husitskými válkami. Přes snahy o dostavbu a dílčí doplňky (vrchol jižní věže) došlo k dostavbě západní části s lodí a dvouvěžovitým průčelím až po pěti stech letech, od roku 1873 a slavnostně byla dokončena roku 1929 k tehdy předpokládanému tisíciletému výročí úmrtí svatého Václava, zakladatele kostela. Součástí katedrály je celá řada významných uměleckých památek z různých staletí včetně období dostavby, k nejvýznamnějším patří díla z doby gotické výstavby katedrály (např. kaple sv. Václava, mozaika Posledního soudu a portréty na triforiu).














Být Daidalem, Ikarem nebo Pirátem ...

Poznání viditelného vychází z neviditelného a neviditelné poznáváme pomocí symbolů, kterými jsou viditelné věci. A nám si nyní nezbývá než si přiznat, že hodnoty našeho bludiště se už vyčerpali a neuspokojují naše současné nároky. A my neustále opakujeme dva naučené postupy, jak se se zdmi labyrintu zvaného svět, vyrovnat. Daidalos a Íkaros z pověsti o Theseovi. Daidalos zosobňuje starou vyčichlou filozofií naivní spirituality, s jejíž pomocí on sám postavil zdi labyrintu, který ho posléze uvěznil. Ikaros zase umělá křídla naší techniky. Oba dva přístupy skončí tragicky.

Problém v obou dvou přístupech je, že oba dva zcela zapomněli a podešli od toho, co jako symbol představovali v starých jazycích křídla. A to byl dech. Plíce. Je-li pro Číňany srdce orgán, který je tím hlavním ministerským předsedou, vykonávající příkazy země středu (Císaře), pak jsou plíce ministrem, který spojuje Stát (člověka) s nebeskou říší. Plíce jsou pánem dechu. A dýchání je neustálým pohybem, prouděním mezi centrem každého světa, každé bytosti a prostorem kolem. Vesmírem.

V bibli jsou první slova knihy Genesis "Bara-šit-bara" = tvoří, stahuje se, tvoří. Světlo-temnota-světlo ... spouští rytmus nádech-výdech-nádech ... a my dýcháme s tím vším. Plicní strom se v hebrejštině řekne "rea", a to se dá číst vysloveno "roe" jako světlo v dechu. Zatímco naše ledviny jakoby kořeny stromu života slyší ozvěny a hlasy našeho nevědomí, pak naše plíce "vidí". Jenomže, když člověk odešel z Edenu a zahalil se do oděvu z kůže, tedy přijal hmotnou podobu, přestal vnímat své vnitřní světlo a stal se slepým. My jsme dnes slepými mudrlanty s vyspělou civilizací a prabídnou duší.

Onen symbolismus této pověsti je v jejím poselství. Na obzoru je vidět loď, kam oba nedoletěli. Pevnou část sebe sama, plujícím mořem nejistot. K ní nemohli nikdy doletět. Neviděli a nenaslouchali sami sobě. nepoučili se z toho, co se z něj dozvěděli. Na to uletět z labyrintu nepotřebovali nová křídla, ale nový dech. Nové pojetí dechu. Jenž se rodí ze setkávání se se sebou samým.

A proto to pirátství. Piráti museli v sobě vyloupit do posledního centu své nevědomé představy a zbavit se jich, svrhnout je do moře nevědomí kam patří, aby mohli objevit, to co jsou zač = to jest kam vlastně  chtějí plout. Aby získali svobodu. A svoboda nespočívá jenom v tom, vyletět nahoru a získat nadhled. Ty dva tehdy nezabilo slunce tím, že jim roztavilo vosk na křídlech. Zabili se sami tím, že si neuvědomili to, jak mocně slunce působí, protože byly z toho nadhledu oslnění. Oslnění náhle nabytým poznáním a z něj plynoucí MOCÍ. Je dobré si uvědomit, že stejného pohledu dosahujeme i my nyní v současném světě.

Náš svět dosahuje vrcholu ve svém šílenství a lidé se v labyrintu zvaném svět zabíjejí jako ty krysy, chycené v pasti. Vládne nám strach. A tak strach dává na jedné straně lidem do úst a do rukou zbraně, kterými se pokouší si uhájit kus pevné země, těsně před tím než ji zalije moře. A nebo nám může strach dát vesla, napnout plachty a pokusit se plout. Jistě, nikdo nevíme kam a zda vůbec doplujeme. Ale stoupáme k novému rozpětí plic. K novému dechu ve výdechu a nádechu. Rodící se ze setkání člověka s jeho vlastními mýty. Aby nám to nepoznané odhalilo svá tajemství. Tady a teď. A ne až vydechneme naposledy.

MZZ


První vize k labyrintům 🔮 - Eva Vrtalová



Roku 340 před naším letopočtem žil na pobřeží Bílého moře kmen, jehož posvátné zvíře byl medvěd. I stalo se, že jeden z mužů kmene zabil medvěda v boji buď on, nebo medvěd. Kmen se muže začal bát, že síla medvěda je v něm. I vyloučili ho a odvezli na Zaječí ostrov na Solovkách. Dovolili, aby s ním jela i žena, která muže milovala.

Přežili tam a časem se jim narodil syn. Když bylo synovi 15 let, zavalila jeho rodiče rozestavěná loď. Díval se, jak pomalu umírají, protože neměl dost síly, aby loď nadzvedl a rodiče vytáhl. Zůstal sám. Byl šílený smutkem, samotou, beznadějí.

Postupně nanosil kameny na loď a vytvořil rodičům pohřební mohylu. Ale jak kameny nosil, ucítil jejich energii, jejich vibrace. A začal hledat průchod mezi živými a mrtvými. Chtěl zpátky k rodičům. Začal stavět labyrinty, tak, jak mu kameny říkaly, vytvářel bránu, kudy projít k zemřelým. Až u sedmnáctého obrazce- labyrintu ten průchod našel......

Včera tu byl vodorovný déšť, vichr. Duchové se zlobili. Vstoupili jsme do jejich domu, aniž bychom dostali svolení. Žádala jsem tedy včera o dovolení.

Byl tu gulag, je tu pohřebiště námořníků, co se nevrátili z cest. Je tu mnoho, mnoho uvízlých duší.


Půjdu dnes hledat sedmnáctý labyrint.... :)

ZDROJ: Eva Vrtalová - VELKÝ VÝLET

MUŽ ♥ ŽENA.

Člověk je v bibli tvor, který bude zván mužem a ženou. Kniha Genesis, verš 27 (Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.)

MUŽ - A - ŽENA. Snad jen doplnění. Člověk se ČLOVĚKEM stává. Nikoliv rodí. Rodíme se jako lidé. A člověkem se můžeme stát. Tehdy, když si uvědomíme, že nejprve je třeba dát si rámec (MUŽ) a stanovit si hranice a priority (a proto se píše jako první muž, ale to neznamená nic víc a nic méně než označení postupu, nikoliv významu!!) a teprve potom se do toho dostal i obsah (ŽENA). Kladem muže je, že umí sdělit své myšlenky a vymezit se a kladem ženy, že je umí naplnit.

Většinou to děláme přesně obráceně, Nejprve bezmyšlenkovitě rozpleskneme svou vnitřní ženu, všude kam to jde a pak jdeme kolíkovat teritorium. No všichni se máme ještě hodně, co učit...

Chcete-li vidět své skutečné já, nesmíte se nechat oklamat zkresleným obrazem a musíte se dívat hlouběji…

Obraz vašeho skutečného já se nepodobá žádnému slovnímu popisu vašeho já. Můžete se mylně domnívat, že když poznáte své já, všechno ve vašem životě začne být jasné.

Tak tomu ovšem není. Když se dostanete k jádru svého já, naleznete jen nekonečné a nepopsatelné tajemství.

Teprve pak si uvědomíte, že být sám sebou předpokládá volbu a tvorbu, nikoli nalezení něčeho daného.

A až dosáhnete této úrovně, musíte se rozhodnout, čím chcete v daném okamžiku být…a to je pak váš život.

Pěkný den MZZ

Co je to 360 foto?


Mám rád nové technologie. A protože spolupracuji na fcb profilu firmy Belidis, řekl jsem si, že je i vyzkouším. Můj mobil už má naštěstí výkon potřebný k pořízení 360 stupňové fotografie a tak jsem vzal stativ a šel jsem tuto prodejnu navštívit. Paní Alenka se stihla ještě krásně usmívat a Miroslav vzadu ani nevěděl, že se fotí. Oba jsou po uši ponoření do svého bylinkového království. A to je moc dobře. Takovýchto ostrůvků pohody na světě už mnoho není. A i bylinky odsud chutnají prostě jinak. No koukněte se sami. :) A když budete i vy, chtít vyfotit svou místnost či své místo, pomocí této technologie, stačí mi napsat. E-mail je v kontaktech a mobil taky. MZZ

Pei - Inspirátor

Člověk člověku je nejnavštěvovanějším divadlem

   Vstupní opona se zvedá a my se ocitáme uprostřed ohromného divadla nazvaného život. Každý z nás má svou roli a denně stojíme na jevišti, ...