NÁPOJ LÁSKY 💜 č. 666

Takto vypadá bezpodmínečná láska ve skutečnosti. Pokud by někdo skutečně lásku viděl, vypadala by takto. V předu vychrtlý a starý Don Quichotte a vzadu za ním obstarožní tlouštík Sancho Panza. To je ovšem pro většinu z žen nepřijatelný obraz. Žádný pan “božský”, ale trouba na chromém koni . I proto žijeme nikoliv ve skutečnosti, ale v představách. V romantických představách .

V podobenství románu o Tristanovi a Izoldě se tomu místu, kde se to vše odehrává, říká Moroiský les . Představuje naše vnitřní představy. Svět, který se dělí na tam (mýtiny a louky prosvětlené vědomím) a tady (temný les nevědomí). A já - muž, který náhle z lesa vyšel, se rozhlížím po tomto světě a vnímám jej takový, jaký je. Poprvé . Poprvé si uvědomuji, že ten les mizící vzadu za mnou byl odjakživa mou součástí. Součásti, které jsem neznal, nedotkl se jí a ani jí nepoznal přímo. Nýbrž jen zprostředkovaně a to díky ženě. Skrze její tělo, srdce i mysl, jsem dostal možnost být aspoň chvíli, s touto částí sebe sama.

Zbavený iluzivního vlivu nápoje lásky a zaklínadel, jsem nyní střízlivý a vnímající. Když se zbavíte romantické projekce , která ve vaší duši budí výše zmíněné představy, získáte sílu, porušit ono zakleté ticho. Získáte sílu k tomu, spatřit sebe i ženu takovou, jaká je. Spatřit jí jako člověka, kterého mohu milovat proto jaký je, a ne v něm vnímat nositelku mé ztracené části duše a mého neprožitého života. Mám možnost vytvořit si vztah k ženě nikoliv jako k nosiči informací, k nimž jsem bez ní neměl přístup, ale jako k individuu, k sobě rovné bytosti . Mám možnost ji poznávat takovou jaká je, v její úplnosti. A s tím i všechna její nadání i schopnosti.

To, ale v ženě (žijící v představách o potřebě ženy především jako velké MATKY) vyvolává hrůzu a odpor. Najednou není nikdo, kdo by ji potřeboval, Kdo by na ní závisel. Není někdo, kdo by ji potřeboval . A tak většinou přesvědčí sebe samu, že spatřit sebe samu, což by ji po tomto aktu změny čekalo, je ta nejděsivější a nejhorší katastrofa, co ji kdy mohla potkat.

“Divine” - božské představy jsou s fouknutím vánku  pryč a před námi stojí obyčejný člověk. Je zklamaná, protože před ní nestojí pohádkový král , ale lidská bytost, která je vším možným, jenom ne vtělením jejich snů. Už svou pouhou přítomností dává ženě najevo, že něco udělala špatně. Jediná šance pro ní, jak to zastavit, je zbavit se ho .

A tak namísto, aby svou duši a srdce vložila do rukou svého muže, utíká nazpět do lesa. Nazpět k svému vysněnému neexistujícímu králi, aby mu dala zpět do rukou odpovědnost za prožitek své mužské části duše. Pro mne , který tu nyní stojím sám a opuštěn, je to pocit, který nikomu nepřeji. Smíchaná bolest, strach, opovržení, nechuť být tím obyčejným člověkem, kterým jsem se právě stal. A byl přitom nejposvátnějším kroku svého bytí ihned odmítnut svou vlastním ženou.

Tou, která nyní spěchá do tmy nevědomí, jehož se tak bojí, ale v němž je pro ni snad uschována naděje, že jednoho dne potká onoho vysněného muže , který z ní snadno a rychle udělá celého člověka. A její život bude dokonalost sama. Velice těžko chápe, že s tím mužem může žít, mít k němu blízko už nyní, aniž by se snažila jej pouze využít k prožívání své neprožité části duše. To však většinou ženy dělají. Ženy poskytují sebe mužům jen jako . A my jim oplátkou činíme to samé.

Je to paradox. Být hospodyní , být vychovatelkou a služkou nechce žádná žena. Bojují proti tomu, jako proti nepřirozené roli. Proč však některá žena neprotestuje, když se stane pouhým?mužovým projekčním plátnem? Plátnem, na němž si muž pouští kino svých představ o ženě bohyni, kněžce a dárkyni života.

To ženám nevadí, že jsou jen zaprášenými prázdnými zrcadly? A že se nestávají lidskými bytostmi, ale pouhými odrazy mužských ideálů či vysněných fantazií? A tak se musí snažit, někdy i hodně, aby vypadaly jako hollywoodská hvězdička, musí se oblékat, provokativně líčit, hodně přes míru vonět a chovat se tak, aby se všechny staly kolektivním obrazem své vnitřní animy. Prstenu moci, kterým nám vládnou. Prstenem moci  a nápojem lásky . A když k tomu ještě použijí sex? Ženství se nám tak smrsklo jen na “vtělení” mužských představ, nikoliv na to být skutečně samostatnou individualitou, prožívající svůj život.

A většina žen této roli natolik uvěřila, že odmítá jakoukoliv změnu. Raději bude hrát divadlo , jakémukoliv iluzím propadlému muži, než aby dospěla v obyčejnou smrtelnici. Být vzývána a obdivována jako bohyně je celkem přitažlivá role, co říkáte ? A jelikož k svému mužství nikdy nedospěla, nedospěla ani k tomu, aby uviděla cenu, tu strašnou cenu, kterou za tuhle iluzi platí!

Totiž muž, který pod vlivem “nápoje lásky” (romantizujících představ ) vidí v této ženě bohyni, k ní nemá vztah jako k ženě. Nemůže ji ani milovat coby ženu, ale jen jako svou projekci . jako své kino. A koni se dá kdykoliv vypnout, přerušit, film spálit, zničit. On vzývá své vlastní iluzorní božství, které do ní vložil. A ona, iluze jeho boha, nikdy nenalezne svou lidskost. Zdá se vám to jako malá cena? Výměnou za jistoty představ v nichž žijeme mnohdy celý život -  zatratit svou duši? A ztratit schopnost milovat ?

No a když projekce ustoupí, jedno z které strany, muž i žena, odchází ze vztahu pryč. A taky s tím odejde veškerá úcta, uctívání, obdiv. Vše se jen přenese na někoho jiného.

Když jdete ze vztahu, jen do dalšího vztahu, nehledáte nic než někoho, kdo bude vaši projekci nosit namísto toho posledního osla. Většina z nás žije v lese představ 🌴. Neexistují mezi námi vztahy jako mezi lidskými bytostmi . Jen plýtváme časem i energiemi svými i druhých na to, udržet vysněné projekce při životě, aby se nakonec tyto ztratily v nadpozemsky intenzivním zážitku.

Třeba mu můžete říkat osvícení . To je motiv většiny adrenalinových sportů, sexuálních eskapád, vyhulených mozků a alkoholu v našem životě. Pomáhají nám totiž dosahovat našich projekcí. Našich snových světů , kterým věříme raději než životu.

Soudobého člověka už ani nenapadne, že vztah může vzniknout i mezi dvěma úplně obyčejnými lidmi, smrtelníky, kteří se milují jako dvě nedokonalé bytosti (no a co?) a kteří sami v sobě a navzájem dovolily svým projekcím vyvanout. Vyvanout projekcím.

A to je též “správná” podstata buddhismu. Paradox, že? Vyvanutí představ o iluzích proto, aby mohl žít každý z nás svůj obyčejný lidský život. Dospět k člověku. Co s tímto vzácným učením udělali lidé? Vytvořili z něj systém odhmotnění se od sebe samých, povýšili jednu ze dvou rovnocenných složek sebe sama, ducha či energii na něco vyššího oproti hmotě a začali usilovat o splynutí s tou “správnou” částí .

Neboli vyvanou-li do svých představ, pak budou navždy uvězněni v světě toho, co si kdy sami vysnili. Jenže projekce jsou jen projekce. Napadnete-li tyto projekce třebas myšlenkou, rozumem či emocemi, oslabují. Pochybnosti otázek je totiž  ničí. A proto v nás vzniká slepá víra. V lásku bez podmínek, v cokoliv, co pomůže udržet můj svět iluzí v pořádku.

A tento hraný klid jistot nás klidně pro své iluze zahodí a zničí lásku druhých osob. Včetně těch osob (partnerů), kteří by jim příliš silně připomínali, jak moc blízko se dostali k oné hranici  mezi jejich iluzí a realitou.

Vždycky však přijde den, kdy se iluze rozplynou. Moc zaklínadel skončí, nápoje se vypijí a projekce zmizí. Střet s realitou je tak úděsný, že tyto lidi nažene nazpět do sofistikovanějších depresí, mystifikací a odporu vůči všemu, co by představovalo něco jiného než to, co se jim zdá, že je udržuje při životě.

A tak jsem na tom nyní já sám. Stojím na prahu lesa, který vzadu pomalu ustupuje a jsem na planině. Otevřel se mi nový svět. Vnímám mnoho zákoutí, možností a síly, kterou už nemohu prožívat skrze ženu.

Nemohu a taky nechci udělat z ženy nositele mých neprožitých zkušeností a nerealizovaného já. Vím, že existují věci, které musím udělat sám a musím je udělat pro sebe.

Musím si nastavit svůj vnitřní život, musím sloužit hodnotám, které pro mne mají smysl, a musím rozvíjet takové zájmy a entuziasmus, aby pramenily z mé duše. A ne aby byly vedlejším produktem života v páru se ženou. Života pofiderních závazků (desatero, prý božích přikázání ), které ani nikdo nechce v realitě dodržovat. Bojovat, ó to s nám lidem líbí, to ano .

Bojovat o moc prstenu, co vše váže do jednoty. Iluzorní jednoty. A tak je nyní mezi mnou a jakoukoliv ženou položen meč. Meč mého vědomí, mé individuality, mého skutečného ega, chcete-li.

Meč toho vědomí , co chce ženu vnímat v její individuální velikosti a kráse. A lidském rozměru. Uvědomil jsem si, že i ona musí mít svůj vlastní život, své vlastní důvody k bytí. Nemohu celý svůj život promítat své já do jejího bytí tak, že budu žít skrze ní. Žil bych jen jako párty obal jejího i mého neprožitého já .

Vystoupit z lesa Morois znamená prožít oba dva póly v sobě. NAJEDNOU. ZÁROVEŇ (B &13).

Vzít si nazpět svou duši je radostná bolest.

Znamená stát se skutečnou individualitou. Duchem, který se právě probudil v hmotě. Takový, a jen takový jedinec může navázat upřímný vztah k jiné lidské bytosti. K jiné duši. A to bude oním testem dospělosti. Testem dospělosti nás všech, je totiž schopnost navázat vztah.

A vztah k jiné individualitě, která sice možná ještě sama sebou nevnímána a neviděna, spíše nenáviděna, se může uskutečnit pouze tehdy, jestli budu druhého respektovat jako individualitu.

To je nejvyšší moment osobního rozvoje nás všech. Moment, který většina z nás raději propásne. Béee. Odmítneme vyjít z Morois a najdeme si sice spletitou, ale cestičku, která nás zavede nazpět. Do světa kouzel a magie  vlastních představ.

To je onen stav, kdy ve vztahu jeden druhého opouštíme, abychom “našli sami sebe”. Kráčíme cestou svobody a nevím ani jaká ještě hesla si to píšeme i tetujeme na tělo či do palice. Vypočítáme a sčítáme současnému partnerovi vše, co jsme díky “němu” (fuj - ty zlý), jako zosobnění všech těch “idiotů”, kterými jsme museli strpět a nemohli jsme si v životě nic “pořádného” realizovat.

Najednou mají všichni (i dvacetiletí) pocit, že jim život mizí mezi prsty. Chce se jim najednou začít znovu studovat, budovat novou kariéru, zdokonalovat tělo cvičením a dietami, šukat do bezvědomí, cestovat do míst, kam by se nikdy nevydali a dělat věci, které by nikdy nedělali. Sranda je to, že to mohli klidně i tady a teď a klidně s tím partnerem, který byl zrovna po jejich levé či pravé ruce .

Skutečný důvod pocitu jejich zmaru bylo to, že byly dost líní a neměli dost sebekázně to uskutečnit! A protože předpokládali, že jejich neprožitý život, za ně žije jejich partner! Předpokládali, že je přivede k úplné dokonalosti, k úplnosti! Když zjistíme, že jsme nespokojení, tím pádem dáváme raději vinu všem ostatním než sobě! Říkáme o nich, že “nám stojí v cestě”! A že nám brání být “sámi sebou”! Paradox, že? Když víme, že k spokojenému životu potřebujeme obojí! Vztah k sobě i vztah k určité osobě. Ten paradox ze všech paradoxů je, že žádný z nás nemůže být zcela samostatný, zcela sám, pokud nežije v plně fungujícím vztahu .

  Jsme dvě tváře téže skutečnosti. Máme potenciál propojit individualitu a vztah, potenciál pro to, uvolnit onen iluzorní spor o své místo na zemi. Ale proto musíme obětovat - obětovat svou představu.

Jsem venku z lesa a vím, že tím, že se vzdám způsobu dosavadního vidění animy i ženy, kterou miluji, tak o ně nepřijdu. Jistě ta žena může klidně odejít, a většinou i odchází, co s chlapem, co dospěl a já mu nemohu hrát roli matky bohyně?

Avšak v tomto případě neví bohyně, co ji čeká. A to sice, že nyní si celou svou tíhu svého nevědomí, se všemi jeho archetypy, zákoutími nevyslyšených přání a záměrů ponese sama. A to není zrovna malá tíha. Proto děláme vztahy. Jsme líní si projít svou bolestí, tak do ní cpeme ty druhé! Za sebe! A říkáme tomu láska!

 Pokud se takovéto lásky vzdáme a to skutečně upřímně; pak to vše, co vlastníme na nesprávné rovině bytí, vrátí se k nám na té rovině života, kde se to dá uskutečnit. Existují prostě současně dvě ženy, které mohu zažít a pokaždé jiným způsobem. Jedna, jenž je odrazem mé duše a ta druhá z masa a kostí.

Tvá slibující a podmaňující láska mne už má milá nikdy nezíská nazpět. Nebudu čekat nikdy v houští opodál, jak se co vyvine. Nebudu se skrývat a dělat, že náš vztah neexistuje, nebudu se stávat členem kolotoče lží, intrik a pomluv bojujících nakonec jen o jedno.

O mé srdce , které tvým představám, má milá bohyně dávalo život. A stejně jako Frodo házím prsten tvého záměru, ten, co vše svírá a do “jednoty” váže, do ohně hory Orodruina .

Na prstenu je nápis: Jeden prsten vládne všem, jeden jim všem káže, jeden všechny přivede, do temnoty sváže.” Když si někdo navlékl Prsten moci, byl částečně „posunut“ z fyzického světa do světa přízraků. A není vlastně současné manželství či jakýkoliv vážně míněný vztah podobné? Tedy pokud jej uzavřou dva nedospělí jedinci, kteří si svými představami schovanými v prstenech moci, tak zároveň pečetí i svůj osud ?

A tak tu nyní stojím. Sám. Lesů je všude kolem stále dost. Budu tam chodit už jen na dřevo. Se srdcem v dlaních, dotýkat se světa mečem vědomí . A s láskou, která je mým štítem .

Říkají mi Don Quichote, a taky povídají, že jsem blázen, když v prosté děvečce Dulcinee vidím ctnostnou a šlechetnou pannu.

No, ale já vím svoje... a na dřevo přeci nechodím s mečem. Na to si beru do lesa vašich představ svou sekyru a občas i motorovou pilu, ještě ji tak 666 spustím a v tom lese bude aspoň malá planinka.

MZZ

 HUDBA: INTO THE WEST - https://youtu.be/shdiTRxTJb4

 FOTO: https://upload.wikimedia.org/…/Don_Quijote_und_Sancho_Panza…

Knihova POLY od Google je doplněna o 3D objekty

Google se angažuje také ve virtuální realitě a nyní přišel s webovou knihovnou Poly plnou 3D objektů. Kdokoliv je může zdarma použít ve svých aplikacích pro AR a VR. Objekty jsou tříděné do kategorií a najdete mezi nimi jak jednotlivé kousky jako třeba slona či hamburger, tak i celé a detailně propracované scény a místa.

Využít je můžete i pokud nejste vývojář – Windows 10 mají od verze Creators Update nativní podporu pro zobrazení 3D objektů a není problém si jakýkoliv model naimportovat do Malování 3D a například slonovi přibarvit růžové brýle. Pokud se tvorbě 3D modelů sami věnujete a chtěli byste se s nimi podělit, nic vám nebrání, kdokoliv se může zapojit a nahrát své výtvory do služby.

Poly je tak podobné Remixu 3D od Microsoftu, kde jsou převážně výtvory z Malování 3D z Windows 10.

Zdroj: 3D SCANNING - TRACKING - MAPPING

MICHAL ZACHAR, VIZÁŽISTA a DOBRÝ ČARODĚJ: JAK SI SKRZE MUŽE, MŮŽE ŽENA ZLEPŠIT ŽIVOT

S Michalem Zacharem se znám řadu let. Vstoupil do mého života jakousi „náhodou“, když mi v dobách vytáčeného internetu poslal velmi objemný nevyžádaný e-mail a zablokoval telefonní linku na poměrně dlouhou dobu.

A protože jsem ten den měla zrovna mizernou náladu a byla to ta pověstná poslední kapka, tak jsem mu za to pěkně vyčinila. Ano, i tak mohou vznikat dlouholetá přátelství, nebo možná právě tak? Když si dovolíme být sami sebou a řekneme na rovinu, jak to cítíme? To se dovíte v rozhovoru s člověkem, který se do všeho vrhá s neuvěřitelným zápalem a dokáže jím „nakazit“ i své okolí. Sám o sobě říká, že je dobrý čaroděj, a já mu to i tak nějak věřím...

Jste muž mnoha profesí a tváří, typický Blíženec, nicméně začnu tématem, které asi zajímá nejvíce žen - tématem vztahu muže a ženy. Jak se díváte na dnešní dobu, kdy ženy na jedné straně volají po rovnoprávnosti, ale pak si stěžují, že rytíři, kteří by jim podrželi aspoň dveře, asi vyhynuli? Začnu asi takto: Pamatujte si vy, všichni romantici, co vám říká vyléčený romantik! Následky romantické lásky v světě lidském jsou totiž strašlivé. Zapomeneme na své povinnosti, vzdáváme se své morálky, věrnosti, dokonce i základních požadavků života. Muž pak požaduje po ženě či přítelkyni, aby mu byla bohyní, duší a poskytla mu trvalý pocit dokonalosti. Ženy chtějí po chlapovi navíc jistotu toho, že nezklame a bude věčným plamenem touhy plát.

A to je špatné? Namísto abychom hledali dokonalost v sobě, tam, kde naše nevědomá část duše přebývá, jezdíme „šamanit“ na druhý konec světa požadujíce, aby se nám vše vnitřní dostalo z vnějšku. Copak se svatosti dosahuje tím, že si stoupnu na kámen, kde možná stál Ježíš, Buddha nebo Mohamed, když nemáme před tím ve své duši, jejich doporučení pro život zpracovaná ve svém srdci? A když už je tam máme, proč tam potřebujeme jezdit? Vím to, procoural jsem taky skoro půl Evropy a Asie. Jsme tak zaujatí promítáním našeho vnitřního kina, tedy projektováním našich vnitřních ideálů do své partnerky, že téměř nikdo z nás mužů nepozoruje, jaká hodnota a krása se skrývá v ženě, kterou má skutečně před sebou. A bohužel to nevidí ani naše partnerky.

Nějaký osobní příklad? Třeba když jsem svou bývalou přítelkyni upozornil, že to, co dělá, je sice krávovina, ale kvůli tomu, že ji nepřestanu milovat. Nechtějte vidět dotčenou ženu nad její nenaplněnou představou rytíře, co ji sice miluje, ale sprostě se u toho rytířství mluvit nemůže. Podotýkám, že se mne ptala ona sama a neprozřetelně řekla, že chce slyšet pravdu. No nechtěla. Chtěla, abych jí lhal. Ne miloval.

Nedokázala pochopit, že jí nemusíte rozumět nebo snad chválit, ale můžete ji milovat? Myslíte, že raději chtěla slyšet, že to, co dělá, je podle vás skvělé? Síla lidí spočívá v jejich vyjádření se. A měli bychom se učit se vyjadřovat pravdivě k našim vztahům, k lásce a ke všemu, co nás obklopuje. Třeba účesem, make-upem či oblečením. A věřte mi, že některé ty „outfity“, co nás obklopují, jsou sprostější (ukecanější) než dlaždič.

Kdyby jejich nositelé věděli, co na sebe symbolicky vizuálně píšou, ani by si je nenavlékli. To jen potvrzuje teorii, že naše civilizace, která se chlubí tím, že umí číst a psát, je ale naprosto vizuálně negramotná. 

Tím se dostáváme k další významné kapitole vašeho života. Pořádáte kurzy pro vizážisty, radíte ženám, jak se líčit a oblékat, aby se líbily mužům. Kterých hlavních chyb se ženy dopouštějí na své úpravě zevnějšku, pokud to lze takto zjednodušeně říct? Asi se budete smát, ale nejzákladnější chyba spočívá nikoliv v technice make-upu, sladění barev a celkovém stylu, ale v tom, že žena ani netuší, proč se chce muži líbit. A co vlastně chce tím líbením se dosahovat? Z toho potom plyne to, že volíme neadekvátní prostředky k oblékání se, a tím tvoříme naprosto jinou komunikační realitu svému okolí a i sami sobě.

Nějaký ten příklad prosím, na kterém bychom si to vysvětlili... Pamatuji se na jednu dámu, která byla díky své výchově velmi razantní, ale oblečení bylo romantizující, volánky a kytičky, drobné vzory splývavé materiály... A ženy, kterým v kolektivu šéfovala, nemohly přijít na to, jak je možné, že šéfova je na pohled milá, ale jinak jako břitva. No a lidi se střídali a firmu to štvalo...Tak jsme převlékli image za tvrdší, a bylo po problémech, protože je snadnější doladit image k podstatě člověka, jaký je, než obráceně.

Michal Zachar pomáhá k úspěchu nejen vizážistům, i dívkám v soutěžích Miss

Tak to je jistě pravda. A přes tu podstatu člověka se pomalu stáčíme jinam. Dnes se do módy dostává zájem o esoterické vědy, orientální přístupy, ale navracíme se i k moudrosti našich babiček. Vy často zmiňujete na svých stránkách feng shui. Kde jste to naučil vy a jakým způsobem předáváte tyto znalosti svým klientům? V dobách, kdy jsem začínal, to je před dvaceti lety, mi bylo o feng-shui známo jen velmi málo, tedy čistě něco ve smyslu pokus omyl. Abych nerozzlobil pravověrné feng-shuisty, bych se spíše přirovnal k člověku, který praktikuje intuitivní feng-shui. Tj. mívám pocit, a ten si pak jdu ověřit k mistrům FS nebo do literatury. A tak se postupně rodilo to, co dneska předávám klientům např. při poradenství při ladění interiéru ve spojení s 3AXIS® (projekt Michala Zachara, poznámka redakce). 

No a klienti, kteří mne až tak neznají, si vždycky říkají: „Sakra, proč chce ten chlap takové peníze za to, že pošoupnul dva květináče?“ Pak mi za čtvrt roku volají a říkají, že jsem měl pravdu. Ale tady nejde o to, kdo měl jakou pravdu. Pravda je jen jedna a mně jde o to ukázat jim jejich pravdu v jejich prostoru tak, aby na ně působila. Pro ně zapůsobila. Na ně i na jejich klienty. A to samé můžete dělat i s člověkem. Někdy stačí udělat velmi málo, ale výsledky jsou úžasné.

Vyprávěl jste mi příběh o dvou sestrách, jak se jedna ptala, co děláte s tou druhou, že tak rozkvetla. Co s ní tedy děláte? V podstatě takové ty základní věci, které zná většina lidí - barevnou typologii, nákupy a styling nového šatníku, výuku správného provedení pracovního make-upu, ale taky výuku komunikačních dovedností až po tarot, ale vše šité na míru dotyčnému tak, aby všem změnám a posunům rozuměl a pochopil je. Protože teprve pak je může i plně využít. Jde o tzv. IMAGE COACHING.

Lidé s vyšším přehledem o své osobnosti mají také dobré předpoklady být dobří manažeři, vůdčí osobnosti, poradci, ale také přátelé, milenci a partneři. Mají tedy velký potenciál uplatnění sama sebe ve společnosti. Dokážou předpovídat problémy (konflikty) před tím, než se zcela rozvinou, tudíž jim jsou schopni zabránit. Ovládají komunikaci a vyjadřováni pomocí svého vzhledu, díky kterým rozumí svému okolí a okolí rozumí jim.

Velmi praktické věci. Vím o vás ovšem, že skládáte také krásné básničky. Myslíte, že žije mezi námi hodně mužů romantiků, pokud to tak mohu nazvat? Nebo se zeptám jinak a vrátím se tak ještě k počátku našeho povídání: Jak se liší prožívání různých významných událostí z pohledu muže a ženy. V mnoha rodinách se šíří ono otřepané, že chlapi přece nepláčou, ale na druhou stranu nechce žádná žena bezcitného samce.
Jak jsem říkal v úvodu. My všichni jsme postiženi romantickou vlnou, co trvá od středověku. Ale neuvědomujeme si, že ona vlna romantismu byla vztažena historicky k období, kdy lidé hledali nový směr žití, a tento byl zaměřen dovnitř. A my si často pleteme vnitřní a vnější. Přátelé, manželský pár se nyní rozchází kvůli tomu, že se žena probrala pozdě ze své romantické představy o svém muži.

A když muž chvíli spásným nebyl, tak na oplátku spásla ona jeho. Otázka pak je, co si z tohoto neromantického zápasu nikoliv o lásku, ale o moc, odnese do života jejich šestiletý syn. Proto by bylo dobré asi nechat ženy jezdit na motorkách a kluky zase v klidu brečet při romantických filmech - viz např. poslední sekvence filmu Bělásek. Naše výchova by měla přinášet mužům více citu ze strany jejich matek, nikoliv zaměření na exkluzivní hračky, ale na stisk ruky nebo pomazlení se. Na dotyk z lásky. To je to, co nám chybí.

Ženám zase přízeň jejich otců, kteří si nedělají srandičky ze svých princezen a naprosto vážně vezmou v potaz dívčí hry na krásu. Rodí se z toho ty krásné princezny pro naše prince, a naopak princové, kteří si považují žen a jejich přínos našemu jinam mnohdy fádnímu světu...

Téma WMW 2018 zpracovali Helena Burešová Skuhrovcová a Lukáš Bureš a MZZ

Takže nejste tak úplně proti romantice, jak se v úvodu zdálo, když jste suše zkonstatoval, že jste vyléčený romantik? (smích) Jistě jsem, ale právě proto si mohu to, čemu říkáme romantika, taky užít. Lidé, kteří mne znají, vám potvrdí, že se dokážu dotknout jejich ideálů, které jim jen pomáhám dávat více na světlo. A to nejde bez posvátné úcty k člověku jako bytosti. Jak mi řekla jednou jedna žena: „díky za váš human respect“. 

Jste velmi aktivní na internetu, zvláště na facebooku. Líbí se vám tento virtuální život, který řada lidí kritizuje? Dnešní puberťáci často místo randění venku „chatují“ a pak se stane, že mladý úspěšný muž zrozpačití, když má oslovit nějakou ženu... nebo se mýlím? Aktivní? Prostě na fcb pracuji. Spravuji několik stránek firmám a radím lidem, jimž jde krom vizuálního vzhledu o jejich firemní a lidskou komunikaci. A jde jim taky o to, aby jejich posty měly zajímavý obsah, a společně to ladíme tak, aby jim vnitřně odpovídal a dobře je prezentoval. Učíme se spolu tvořit jejich vyjádření se. Autenticitu, kterou mnohdy oni sami nenašli.

A s tím oslovením žen? ... Puberťáci se zase pomalu vracejí do parku a na stará randění. Vlna lásky z fcb chatu už trochu opadává. Víte, lidé dříve nebo později začnou ve všem hledat nějaký smysl. A pokud jim nedává smysl ani trochu z té virtuální reality, co by v ní pak dělali? Ale vnímám fcb jako nástroj aktivní komunikace a přenosu informací. Sám s ním často pracuji se svými klienty. A jen pro upřesnění - existuje jen jeden život. Záleží na vás, jestli jej strávíte virtuálně, nebo v realitě. Mí někteří známí zase meditují i tři hodiny denně, a jaký je rozdíl mezi fcb a meditací? V obou případech je pozornost zaměřena někam, kde ten dotyčný žije. A je jen na jeho uvážení, proč a jak tam žije. Možná se uchylujeme do virtuálního či meditativního světa proto, že v tom současném „reálném“ světě té svobody mnoho nenacházíme. A možná je moje práce nacházení svobody v tom, v čem by ji mnozí ani trochu nehledali. Třeba ve fcb. A třeba v mytí nádobí. To je skvělá meditace.

Něco na tom může být... A nakonec téma zdraví. Máte za sebou celkem vážné zdravotní problémy. Co vás naučily? Kam váš život posunuly a jak máme reagovat na podobné signály těla, které nám často vysílá. Jak nepřehlédnout, co nám chce zoufale říct? Jsem úplně stejný jako všichni lidé. Mám v sobě energii, kterou jen neumím nasměrovat k tomu, co by mohla dělat, tj. pomáhat mi s mým životem. Ale naše tělo není blbé a vždy nám dokáže říci, co a jak. To jenom my jsme se mu odnaučili porozumět a spoléháme se na ty druhé, kteří to řadu let studovali, že oni tomu rozumí. Tedy dáváme odpovědnost za svoje životy na ramena jiným. A to se nám většinou vymstí. V tom, že se nám pak najednou energie nedostává a my vyhoříme.

A já už mám představ a iluzí dost. Rozhodl jsem se, že už si nebudu lhát. Nebudu se cpát drahými léky, když nevím, v čem mi mají pomoci. Podcenil jsem své lékaře domnívaje se, jako všichni, že mi pomohou. Nakonec jsem se rozhodl lékaře změnit, a to mi v podstatě zachránilo život. Také mi došlo, co mi škodí. Moje výchova mi zakazovala lidem kolem mne ubližovat, tak jsem svůj vztek a bolest obracel sám proti sobě. A to mě zabíjelo.To nedělejte. Učte se všechny emoce ventilovat hned, avšak vždy přijatelným způsobem pro druhé. Tak, aby vám i jim přinášely radost. Život.

Bolest, vztek i závist nás namísto toho likviduje. Doslova fyzicky. Ale jsem si našel možnost transformovat tu sílu, co mě bourala, do stavu, kdy mi i něco dávala. A tak jsem si například začal psát básně, jako emoční vzkazy sobě i ostatním. Je jedno, jak budete vyjadřovat svůj život. Hlavně to dělejte! Jak? Jakkoliv! Umožníte tím svému životu se kontrolovaně projevovat. Kontrolované ve smyslu, umět mu dát směr a rytmus.

Jinak vám v těle zůstává jen nekontrolovatelné bujení, že?

Děkuji za rozhovor Marcela Macáková - ŽENA-IN

Náš image je výpovědí i o naší spiritualitě i archetypech

Spiritual Image je vlastně provádění osobnostního rozvoje jedince skrze jeho oblečení a doplňky, včetně líčení. Image coaching. Spiritualita je umění proměny. Neměli bychom svůj život přitesávat podle předem určené formy. Není třeba mít pevný plán či řád. Spiritualita je duchovnost. Je třeba se znovu naučit naslouchat sám sobě.

Pevný řád máme - v sobě – jen ho neznáme, případně ho odmítáme (z nějakých mnohdy neznámých či převzatých důvodů)…ač mám kudrnaté vlasy, toužím po rovných. Jít svému vnitřnímu řádu naproti tak, aby se objevil i navenek. Spíše se potřebujeme naučit být pozorní k vnitřnímu rytmu svého života a ten můžeme objevit i ve svém oblékání, nalíčení či doplňcích.

Lidé se příliš často snaží změnit svůj život požíváním vůle jako jakéhosi kladiva, kterému jejich intelekt stanoví cíl programu a vůle pak život zdeformuje do žádané podoby.- naším kladivem je naše mysl a jsme často společností snadno manipulovatelní pod záminkou správně-špatně. Přistoupit takto k posvátnosti lidské existence je velmi hrubé a povrchní. Odcizuje nás to našemu nitru. A my pak mnoho let bloudíme po pouštích svých mechanických duchovních programů. Kde nakonec umíráme žízní i hladem, který si způsobujeme my sami. Zvenku vypadáme černě, šedě, nezajímavě.

Pro umění žít v souladu s vlastní duší neexistují žádná obecná pravidla – je jím náš vnitřní řád – „kupodivu“ navíc velmi dobře koreluje s přírodními zákony. My vám však umožníme pochopit a porozumět mu i navenek. Staneme se vašimi průvodci, kteří vás skrze váš "outfit" dovedou do vnitřního světa vašeho srdce.

V tomto čase se potkáváme s tím, že je v osobním a firemním prostředí kladen velký důraz na image jako na skoro nepostradatelnou až životodárnou sílu. A není to proto, že by ji firmy tak milovaly. Oceňují ji především proto, že situace vztahů mezi lidmi a na trhu práce a jejich změny jsou v této době tak nevyzpytatelné a tempo změn je tak závratně rychlé, že staré modely již nefungují.

Dnes se proto opět otvíráme vzhledu, image a imaginacím, práce s barvami a tvary ve vnějším i vnitřním prostředí. Image je vnější, zobrazením vnitřní kreativní tvořivé síly člověka. Jeho citovosti, niternosti a ženskosti. Překonává různé prahy a objevuje možnosti. Nabízí svět poznávání a kreativity, a tím i skvělých možností, o kterých se lineární mysl usilující o řízení a soustředěná na venkovní svět ani nedozví.

Mnoho z nás se snaží dokazovat svá tvrzení a nebo osobnostní rozvoj pomocí takových různých tezí, které nemůže nikdo úspěšně kritizovat ani vyvrátit. Vytváříme tak svět mrtvých zón úniku ze sebe a od sebe sama, nikoliv vlastního souznění. My spatřujeme řešení v tom, nacházet najít v každém z nás něco zajímavého a originálního a to pak ukázat navenek. Avšak to můžeme jen tehdy, pokud půjdeme stezkou, kterou ještě nikdy nešel.

My hledáme a pomáháme (po)odhalit každému z vás vaši vlastní image, vaši vlastní identitu a tím i utváříme možnost Vám utvářet i vaši vlastní osobnost. Možná poprvé ve vašem životě...

A proč zrovna image? Víte mnoho z nás se rádo spoléhá na "spolehlivá" řešení. Dokonce i způsob, jakým kde co kritizujeme je stále stejný. Často se stane, že nový přístup přinese také nový styl myšlení. Zdánlivě neřešitelné náhle získávají svěží a nekonvenční způsob řešení. Že je to vzrušující? Skutečné poznání přináší člověku schopnost vidět se takový jakým ve skutečnosti je. Nikoliv jen svůj odraz v zrcadle. Používáme-li příliš svůj intelekt a vůli, může se stát, že vaše práce ovládne i vaši identitu. Často se člověk, ta pestrá a bohatá komplexnost duše a ducha scvrkne na pouhou pracovní roli. A my se stáváme vězni své role. Existence se redukuje jen na práci. A postupně se rezignuje na vše niterné. Je to pohodlnější. Přitom se svému vnitřnímu životu více a více vzdalujeme.

Možnosti, které spali pod povrchem jednotvárnosti, však procitají.

A proč zrovna image - současný svět vytváří formy, škatulky, rámce – potřebuje je, kvůli pořádku, systému, logice zařazení (převažující maskulinní společnost). Chci-li v tomto světě fungovat, potřebuju se do něj zařadit a je pro mě dobré vědět, ve které škatulce, rámci (oblečení, bydlení, společenském a profesní zařazení) se budu cítit dobře, co je mi vlastní, co je pro mě ještě přijatelné a co už ne, případně jak mohu upravit onu škatulku, aby to pro mě bylo o spokojeném žití, vědět, do jakého kompromisu mohu ještě jít a čemu se už vyhnout.

A zároveň nás cosi táhne nazpět do tajemných hlubin duše. Často se při setkání s takovýmto člověkem setkáváme jen s jeho rolí. Hledáte osobu, ale nenajdete ji. Lidé i firmy si dnes začínají uvědomovat nesmírný význam živé a kreativní práce s image a imaginací, jež objevují stále nové možnosti, a smiřují se s nevyzpytatelnou anarchií, která k nim patří. Tvorba image je skok, který je pro plný a hluboký lidský život nezbytný.

A tak tvorbou našeho image vkládáme více energie tam, kam skutečně patří. Do sebe sama. Člověk, jehož práce je založena na tvorbě vaší image a imaginaci s ní, pracuje s jádrem sebe sama i vaším, v míře dosud nepoznané. Proto dnešní svět tolik potřebuje básníky vašeho vzhledu. Umělec - imagemaker může do vašeho světa vnést svěžest, kterou náš svět často postrádá a otevřít okna i dveře tam, kde dosud stály neproniknutelné zdi.

Mají-li se spontaneita, intuice a kreativita stát součástí vašeho života - vítejte. Napište mi, co potřebujete na wizard.michal@gmail.com. Nemožné ihned, zázraky do tří dnů.

PS: všimli jste si na obou fotografiích nejprve té modelky nebo té kabelky? Čeho chcete, aby si vaši lidé, kolem vás na vás všímali jako toho prvotního impulsu ke komunikaci? To jsou věci, které řešíme každodenně, každý v jiné rovině a sociální skupině. Ale na všechny kolem z nás potom působí. Jak tedy chcete působit VY?

Michal Zdeněk Zachar