Být Daidalem, Ikarem nebo Pirátem ...

Poznání viditelného vychází z neviditelného a neviditelné poznáváme pomocí symbolů, kterými jsou viditelné věci. A nám si nyní nezbývá než si přiznat, že hodnoty našeho bludiště se už vyčerpali a neuspokojují naše současné nároky. A my neustále opakujeme dva naučené postupy, jak se se zdmi labyrintu zvaného svět, vyrovnat. Daidalos a Íkaros z pověsti o Theseovi. Daidalos zosobňuje starou vyčichlou filozofií naivní spirituality, s jejíž pomocí on sám postavil zdi labyrintu, který ho posléze uvěznil. Ikaros zase umělá křídla naší techniky. Oba dva přístupy skončí tragicky.

Problém v obou dvou přístupech je, že oba dva zcela zapomněli a podešli od toho, co jako symbol představovali v starých jazycích křídla. A to byl dech. Plíce. Je-li pro Číňany srdce orgán, který je tím hlavním ministerským předsedou, vykonávající příkazy země středu (Císaře), pak jsou plíce ministrem, který spojuje Stát (člověka) s nebeskou říší. Plíce jsou pánem dechu. A dýchání je neustálým pohybem, prouděním mezi centrem každého světa, každé bytosti a prostorem kolem. Vesmírem.

V bibli jsou první slova knihy Genesis "Bara-šit-bara" = tvoří, stahuje se, tvoří. Světlo-temnota-světlo ... spouští rytmus nádech-výdech-nádech ... a my dýcháme s tím vším. Plicní strom se v hebrejštině řekne "rea", a to se dá číst vysloveno "roe" jako světlo v dechu. Zatímco naše ledviny jakoby kořeny stromu života slyší ozvěny a hlasy našeho nevědomí, pak naše plíce "vidí". Jenomže, když člověk odešel z Edenu a zahalil se do oděvu z kůže, tedy přijal hmotnou podobu, přestal vnímat své vnitřní světlo a stal se slepým. My jsme dnes slepými mudrlanty s vyspělou civilizací a prabídnou duší.

Onen symbolismus této pověsti je v jejím poselství. Na obzoru je vidět loď, kam oba nedoletěli. Pevnou část sebe sama, plujícím mořem nejistot. K ní nemohli nikdy doletět. Neviděli a nenaslouchali sami sobě. nepoučili se z toho, co se z něj dozvěděli. Na to uletět z labyrintu nepotřebovali nová křídla, ale nový dech. Nové pojetí dechu. Jenž se rodí ze setkávání se se sebou samým.

A proto to pirátství. Piráti museli v sobě vyloupit do posledního centu své nevědomé představy a zbavit se jich, svrhnout je do moře nevědomí kam patří, aby mohli objevit, to co jsou zač = to jest kam vlastně  chtějí plout. Aby získali svobodu. A svoboda nespočívá jenom v tom, vyletět nahoru a získat nadhled. Ty dva tehdy nezabilo slunce tím, že jim roztavilo vosk na křídlech. Zabili se sami tím, že si neuvědomili to, jak mocně slunce působí, protože byly z toho nadhledu oslnění. Oslnění náhle nabytým poznáním a z něj plynoucí MOCÍ. Je dobré si uvědomit, že stejného pohledu dosahujeme i my nyní v současném světě.

Náš svět dosahuje vrcholu ve svém šílenství a lidé se v labyrintu zvaném svět zabíjejí jako ty krysy, chycené v pasti. Vládne nám strach. A tak strach dává na jedné straně lidem do úst a do rukou zbraně, kterými se pokouší si uhájit kus pevné země, těsně před tím než ji zalije moře. A nebo nám může strach dát vesla, napnout plachty a pokusit se plout. Jistě, nikdo nevíme kam a zda vůbec doplujeme. Ale stoupáme k novému rozpětí plic. K novému dechu ve výdechu a nádechu. Rodící se ze setkání člověka s jeho vlastními mýty. Aby nám to nepoznané odhalilo svá tajemství. Tady a teď. A ne až vydechneme naposledy.

MZZ


Komentáře