PEI = Pohyb + Emoce + Informace

🌿 Před časem jsem vedl menší projekt s kolegou, který měl na klíčové rozhodnutí úplně jiný názor než já. Byl jsem přesvědčený, že mám pravdu. Data mi dávala za pravdu, zkušenost mi dávala za pravdu, dokonce i intuice mi dávala za pravdu. Jenže on trval na svém se stejnou jistotou. Probrali jsme to jednou, podruhé, potřetí. Argumenty se opakovaly, jen hlasitěji. A pak jsem si všiml něčeho, co mě zastavilo víc než jakýkoliv protiargument: nešlo mi už o to, jaké řešení bude lepší pro projekt. Šlo mi o to, abych vyhrál já. To rozpoznání bylo nepříjemné. Ne proto, že bych zjistil, že se pletu ve věci samé, ale proto, že jsem zjistil, jak snadno se z profesionální diskuze stane osobní bitva o to, kdo z nás dvou je ten chytřejší. Rozhodl jsem se ustoupit. Ne proto, že bych přestal věřit svému řešení, ale protože jsem si položil otázku, kterou si klademe málokdy: co skutečně ztratím, když tady prohraju? A odpověď byla jednoduchá. Ztratím pocit, že jsem měl navrch. Nic víc. Projekt nakonec...

💁‍♀️ Znám případ ženy, které budu říkat Klára, protože na jméně nezáleží – na tom, co prožila, ano. Klára roky fungovala v tempu, které jí okolí obdivovalo. Vstávala v pět, končila v jedenáct, a když se jí někdo zeptal, jak to zvládá, odpověděla, že „to prostě musí jít“. Pak přišel den, kdy jí lékař řekl větu, kterou slýchám v mentoringu čím dál častěji: vaše tělo vám dávno posílalo signály, jen jste je přeslechla. Klářin příběh není výjimečný. Je to variace na téma, které otevírá i kniha o adaptogenech – že skutečná odolnost neznamená vydržet víc, ale vědět, kdy přestat. Nikola Mrázová i Ondřej Petr v rozhovoru popisují stejnou křižovatku: bod, kdy si člověk musí přiznat, že kontrola, o které si myslel, že ji má nad zdravím a výkonem, byla vždycky jen iluzí. 👣 Otázka, kterou si na této křižovatce klademe, zní obvykle takto: co je dnes těžší, začít na sobě pracovat, nebo si dovolit zpomalit? Odpověď není univerzální, ale vzorec v příbězích mých klientů se opakuje. Začít je aktivní kr...

👿 Sledoval jsem vládní tiskovku. Byla tam nažehlená saka i odznáčky České republiky. Ale scéna při níž premiér vypeskoval ministra obrany v přímém přenosu. Tak tahle scéna z vládní tiskovky mě přiměla položit si otázku, kterou bych rád předal dál. Kolikrát za týden věříte slovům někoho, kdo vám právě v tu chvíli tělem říká pravý opak? 🧭 Naučit se to není špionáž, je to sebeobrana. Tři signály, které stojí za pozornost, pokud chcete přestat věřit jen tomu, co slyšíte. Za prvé, nesoulad v tempu . Když někdo mluví rychleji než obvykle a přitom tvrdí, že je v klidu, věřte tempu, ne obsahu. Tělo nezvládá lhát stejnou rychlostí, jakou lže jazyk. Za druhé, směr pozornosti . Sledujte, kam někomu ve chvíli rozhodování utíkají oči. Ne k vám, ne k problému, ale ke dveřím, k hodinkám, k telefonu. To je odpověď dřív, než padne první slovo. Za třetí, tělo v prostoru . Člověk, který za vámi skutečně stojí, se k vám naklání. Člověk, který vás jen taktizuje, si drží odstup i v místnosti o velikos...

😇 Před pár lety jsem seděl naproti člověku, který mi řekl jednu větu, na kterou dodnes myslím, kdykoli se rozhoduju o něčem důležitém. Řekl mi, že se právě rozhodl přestat s téměř vším, s prací, která ho nebavila, se vztahem, který ho vysával, i s koníčky, které mu už nic nedávaly. Čekal jsem, že bude vypadat uvolněně. Vypadal vyčerpaně. 🌱 Trvalo mi dlouho pochopit, proč. Škrtání či zbavování se problémových věcí, vztahů atp. totiž vytváří iluzi pokroku, ale vy najednou máte prázdno tam, kde předtím byl problém, a ten pocit si snadno splete s úlevou.  🍔 Jenže prázdno není řešení, je to jen jiná forma nedostatku. Stejný mechanismus mimochodem funguje i v těle: když člověk drasticky omezí, co jí, tělo na to krátkodobě zareaguje úlevou, ale dlouhodobě tím vyhladoví přesně ty procesy, které mělo udržet v rovnováze. Co ubude, to už nikdo nenahradí sám od sebe. Ten člověk se mi ozval o půl roku později. Neřekl mi, že si našel nové zaměstnání nebo nový vztah. Řekl mi, že si podle mé te...

🫂 Sedím u stolu s tchánem, který věří, že svět spěje do záhuby kvůli lidem, jako jsem já, a se švagrovou, která si myslí totéž o lidech, jako je on. Mlčím a jím knedlík. Ne z nerozhodnosti, ale proto, že v tu chvíli cítím pravdu na obou stranách stolu a nevím, koho z nich mám napadnout jako prvního. 🍽️ Roky jsem tenhle vnitřní rozpor považoval za vadu. Dospělý člověk přece musí mít jasno, musí si vybrat stranu a hájit ji do roztrhání těla. Realita je míň hrdinská a o to zajímavější: bojím se o bezpečí blízkých, a v tu chvíli jsem konzervativní jako skála. Nesnáším nespravedlnost danou náhodou narození, a v tu chvíli jsem liberální až na půdu. Obě potřeby jsou moje, a klidně se občas perou v jedné hlavě u jednoho oběda. Umlčování jedné strany ve prospěch druhé nezabralo o nic líp, než umlčování hladu tím, že přestanete vařit. Konflikt se jen přestěhoval hlouběji, kde čekal v podobě podráždění na každého, kdo mi tu druhou půlku ukazoval. 🌿 Zlom přišel, když jsem přestal řešit, ...

🎱 Toužíme po jednom čísle. Po osmi dnech. Po pěti krocích. Po třech zásadách. Když tato čísla máme, máme i klid. Konečně někdo rozhodl za nás. Jenže to číslo skoro vždycky lže. U dovolené to vidíme jasně. Věda spočítala vrchol dovolené u osmého dne a média z toho udělala pravidlo. Ideální dovolená trvá 8 dní. Žena, která ten výzkum vedla, ale říká něco jiného. Říká, že ideální délku nelze změřit. Že do toho vstupuje počasí, lidé kolem vás, vaše nálada. Že žádné čisté číslo z toho nikdy nevypadne. A to je věc, kterou stojí za to si odnést mnohem dál než jen na pláž. Hledáme návody na život. Kolik hodin spánku. Kolik sklenic vody. Kolik let do svatby. Líbí se nám to, protože nás to zbavuje rozhodování. Někdo chytrý spočítal, my jen posloucháme. Když to nevyjde, vina je v čísle, ne v nás. Ale tady je ta dobrá zpráva. Když neexistuje správné číslo, neexistuje ani způsob, jak prohrát. Věda u téhle otázky říká pokorně, že neví. A nechává rozhodnutí tam, kam patří. Na vás. To zní m...