Lenost, 3x a dost


Lenost je běžná lidská vlastnost. K naší obrovské škodě omezuje naší bdělost a podkopává naši důvěru a sílu. Lenost je trojího typu.

První typ lenosti nás posedne jakožto orientovanost na pohodlí. Druhý typ má za následek ztrátu naší odvahy. A ten třetí, asi nejhorší, v nás vytváří postoj „je mi to úplně fuk“. To jsou tři zvykové vzorce naší mysli, ve kterých můžeme všichni lehce uvíznout.

První typ lenosti

➖ tj., že máme všechno tzv. „na pohodlno“, je založena na naší chuti vyhýbat se nepohodlí. Pomalu se jí ukolébáváme tak, že si zvykneme se překážkám v životě vyhýbat, než je překonávat. To když prší, nasedneme do auta a popojedeme o půl bloku na nákup, abychom nezmokli. A jakmile se teploměr šplhá nad 25 stupňů, hledáme ovládání od klimatizace. A už při prvním mrazu zapínáme topení na maximum. Přesně tímhle způsobem ztrácíme kontakt se strukturou života. Začínáme si zvykat na rychlá řešení, která v přírodě přirozeně neexistují, a tím i na to, že automaticky přijde výsledek. Výsledek se musí projevit! No, světe div se, nemusí.

A právě tenhle typ lenosti nás dovede k zlosti. Když nefunguje auto, když nám vypnou vodu a nebo dojde k výpadku elektřiny a my máme plnou lednici i mrazák - explodujeme. A tahle orientace na snadno dosažitelné věci otupuje náš smysl pro vnímání a skutečné ocenění hodnot všeho. Pro ocenění zvuků, vůní, pohledů. A my jsme kvůli tomu nespokojení. Víc a víc.

Druhý typ lenosti

➖ je ztrátou odvahy. Cítíme v sobě jakousi beznaděj, často doprovázenou pocitem, že „jsme chudáci“. Máme dojem, že jsme na tom zle, že nemáme sílu vyřešit ty věci, které před nás staví svět. Sedíme před televizí, čučíme na romantické filmy, jíme, pijeme, často kouříme a tupě přepínáme program za programem. Nemůžeme se ani pohnout za nějakým svým snem. A když už se něco donutíme udělat, děláme to s obrovským pocitem studu.

Zapomněli jsme, že nejvíce nám pomáhala radost a těšení se ze společně prožitých chvil plných poznání a vnímání druhých lidí, věcí, přírody kolem sebe. Ztratíme hlavně odvahu se podívat sami sobě do očí v zrcadle. Zkuste si to. Je to výborný tip&trik pro překonávání lenosti. Jen se při prvních pokusech nedivte, že začnete při pohledu do zrcadla brečet jako želvy. Neuhýbat očima! Jen to nechte vytéct, odpustit.

Třetí typ lenosti

➖ je charakteristický jeho rozhořčením. Je mi to úplně fuk = dali jsme světu něco a předpokládáme, že svět nám to nejméně stonásobně vrátí. Zatímco předchozí ztráta odvahy byla skoro až jemně zranitelná, tahle sekvence je mnohem, mnohem horší. Je agresivnější a vyzývavější. „Svět je zkažený. Nedává mi, co si zasloužím.“ - výsledkem tohoto postoje je vždy rvačka, ať už v baru, strkanice v autobuse, nebo domácí násilí.

A nebo zalezeme pod peřinu, přitáhneme si ji přes hlavu a trucujeme. A běda, když se nás někdo pokusí rozveselit. Žijeme v tu chvíli v pocitu, že jsme jako lidé nedocenění a že nás druzí jen snižují. Ale taky nechceme najít cestu, jak z toho ven. Chceme jen vysedávat a cítit se vinou svých chmur sklíčeně. A tuhle svou lenivost využíváme jako nástroj pomsty. A neuvědomujeme si, že právě tenhle typ lenosti se snadno zvrtne do ochromující deprese.

Co s tím?

Inu, obvykle se nám lenost nechce prozkoumávat. Chceme být k sobě shovívaví, ignorovat nebo zatracovat. Chceme pokračovat v těchto bezcenných strategiích, protože si neuvědomujeme, že úleva, kterou přinášejí, je pouze chvilková. Chceme pokračovat ve svých útěcích orientovaných na pohodlí. Promlouvat k sobě do nekonečna o tom, jak jsme ztratili odvahu a přežvykovat bezzubě v puse fatalismus, že je nám všechno fuk.

V určité fázi vás potkají otázky. Například si uvědomíte, proč vlastně trpím? No asi proto, že když jsem to 3× udělal blbě, tak to zákonitě k lepšímu výsledku nepovede a nemůže za to nikdo jiný než já. To je ta nahá pravda, co nechceme vnímat. A mimochodem lenost je mistrem ve vymýšlení výmluv typu: kdo za to může? Ty, dycky ty, já ani náhodou.

To, co pomáhá, je soucit, jemnost a něha.

Musíme poznat, že ostatní zažívají podobné strachy jako my. Dáváme si pozor na historky, které nám v panice hledaného řešení servíruje mozek a všímáme si, jak nám kupříkladu dříve ohebné tělo tuhne. A najednou pochopíme, že historkám už nemusíme věřit. Zkusme dýchání tonglen, meditujme vsedě, zkoušejme se naučit mudry a dýchat s nimi do celého těla. Zkuste cokoliv. Jak? Jakkoliv.

Najednou zjistíme, že to, co nás zahlcovalo a zplavovalo, byla jen syrová emoční energie. A my nevěděli, co s ní. Začneme pociťovat určitou něhu a uvědomujeme si čím dál víc, že stejně jako my se nechává chytit každý a že my máme všichni možnost být skutečně svobodní. Ne spoutaní svou vlastní leností.

Lenost není strašná ani báječná. Je to základní kvalita naší životní energie, která je pouze neukotvená a neklidná. A my prostě jen nevíme, co s ní. Klid a ukotvení ji můžeme dát tím, pro co se rozhodneme, že se stane naším životem.

A to je obrovská možnost transformace. Odemyká obrovský rezervoár sil, jenž byl obvykle zablokován naší tendencí od všeho důležitého zdrhnout. Jako to dělají malé děti. Když neví, co mají dělat, aby byli okolím přijímané, najednou zvadnou a předstírají nemoc nebo cokoliv, co jim umožní přežít tu pro ně nepříjemnou emoci. A někdo v tom vydrží skvěle až do důchodu. Znáte, že?

Naše lenost se naším rozhodnutím rozpadne.

Bez klapek na očích i uších, které nám k tomu pohotově nasadí ego, se totiž spojujeme s novou čerstvostí života. S jeho novou vizí. Která nahradí naši vlastní lenost neboli naši egoistickou bezohlednost tím, k čemu bychom mohli jednou dojít všichni, kdybychom nebyli líní. K pomoci a soucitu. K sobě a pak i druhým.

A přejme si k tomu, co říkával ctihodný Chögyam Trungpa Rinpočhe: „Nechť jsi v zahradě mdlého rozumu bombardován kokosovými ořechy bdělosti.“

Žádné komentáře:

Okomentovat

Pei - Inspirátor

Člověk člověku je nejnavštěvovanějším divadlem

   Vstupní opona se zvedá a my se ocitáme uprostřed ohromného divadla nazvaného život. Každý z nás má svou roli a denně stojíme na jevišti, ...