PEI = Pohyb + Emoce + Informace

Návrat do práce po mateřské v Česku připomíná běh proti všem. Místo férových podmínek čeká ženy nižší plat, horší pozice a stigma, že jsou problémem. Slovo „návrat“ evokuje to, že se člověk vrací na stejné místo, odkud odešel. Pro většinu českých žen – matek je to ale pouhá iluze. Do původní role a s původním respektem se dostane opravdu jen menšina. Podle studie Mumdoo z jejich posledního průzkumu až 70 % žen po návratu do práce čelí znevýhodnění. A to jak ztrátě místa, snížení mzdy nebo odmítnutí částečného úvazku, který by kvůli malému dítěti potřebovaly. Pro řadu z nich to znamená šok: místo očekávané jistoty přichází nejistota. Firma Deloitte ve svých studiích přitom zjistila, že i ženy, které chtějí pracovat už při rodičovské, se často neuplatní. Fakta ukazují, že nejde o jakousi individuální slabost, ale bohužel o systémový tlak. První zlom: ztráta kompetence Žena se po letech vrací do práce, ale místo uznání své práce většinou slyší, že „už není tak flexibilní“. Formálně jde mo...

Vyhoření není selhání, ale důsledek systému, který zapomněl, že žena není stroj. Tento článek nabízí nový kompas – dřív, než tě vlastní tělo zastaví. „Dělám všechno správně. Proč se cítím hůř než kdy dřív?“ Tuhle větu jsem slyšel při koučování a mentorování tolikrát, že už ji snad poznám jen z tónu. Přicházejí muži, ale hlavně ženy, které mají výsledky, úsměv, plán i vděčnost. Dělají vše „správně“, a přesto se necítí dobře. A někdy ani vlastně neví proč. Jako by náš systém společnosti postavený na jejich výkonu zapomněl, že člověk není stroj. Úspěch je dnes často spojen s obrovskou vnitřní cenou: tlakem, vinou, vyčerpáním, které však nikdo nevidí. Protože přece všechno zvládáme, že? Začíná to nenápadně, třeba si chceš jen na chvíli sednout a najednou zjistíš, že to nedokážeš. Nebo nemáš sílu být milá na partnera či k dětem. Potřebuješ být sama, ale ani to nejde zařídit. Nechceš nic řešit, jen na chvíli vypnout. Problém začíná v tom, že si v tom chvatu málokdo uvědomuje, že ten obrovsk...

Umělá inteligence dnes umí plnit úkoly. Je jako malý řidič v naleštěném autíčku – jede dopředu, ale neví kam. Skutečná tvorba však vyžaduje něco víc: sdílený záměr, odpovědnost a dialog. Umělá inteligence je čím dál šikovnější. Umí psát texty, kreslit obrázky i analyzovat data. Ale jedna věc jí pořád uniká: spolupráce. Neví, co chceš vytvořit. Neumí ti naslouchat. A nerozumí, že tvoříš v kontextu času a prostoru, v němž právě jsi. Tahle slabina však není chybou systému, je výzvou pro nás. Protože jedině člověk může být tím, kdo AI naučí myslet ve vztazích. Jde ale také o to v jakých vztazích. Sloužit vs. spolupracovat Umělá inteligence se dnes používá hlavně v režimu služby. Dostaneš shrnutí textu, návrh grafu, odpověď na otázku. Je to stejné, jako když klikneš na ikonu tiskárny, spustí se v ní určitý proces a výsledek je hotový. Sloužit znamená vykonat příkaz bez ohledu na širší kontext. Jenže spolupráce je něco úplně jiného. Vzniká tam, kde se sice sdílí cíl, ale kde obě strany neso...

Proč je každodenní učení silnější než si myslíme Učení obvykle nastává tehdy, když uděláte chybu a pak změníte své chování, abyste ji neopakovali. Učení je jedním z těch slov, která si při jejich vyslovení ostatní spojují s čímsi strukturovaným, oficiálním a až znepokojivě systematickým. Jsou to povětšinou místa našeho dětství. Školní lavice, tabule a křída, přezdívky učitelů a bohužel často ještě stále přítomný zápas s biflováním. S trochou nadsázky bychom mohli říct, že pro některé skončí učení ve chvíli, kdy si naposledy nasadí promoční střapce. Co když je to ale přesně naopak? Co když se to nejpodstatnější začínáme učit až ve chvíli, kdy opustíme učebny? Inu, každý den vstřebáváme nové informace. Učíme se neustále a většinu z toho si ani neuvědomujeme. Mozek není pasivní schránka, kterou jednou provždy naplníme. Je to procesor. Neustále propojuje, odpojuje, opravuje a hledá cesty, jak reagovat efektivněji. Neučíme se proto, že bychom se chtěli zlepšit. Učíme se, protože je to způso...