PEI = Pohyb + Emoce + Informace

Temnota není zlo, ale zrcadlo. Sedm tváří temnoty odhaluje, co v sobě skrýváme, i co může nás může uzdravit. Esej o stínu, síle a odvaze vidět ve tmě. Když se bojíme nesprávné tmy „ Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo. " - Žalmy 139:12 Tma má v naší kultuře špatnou pověst. Automaticky si ji spojujeme s nebezpečím, se zlem, s tím, co je třeba odehnat nebo vytěsnit. A přitom není tma ničím jiným než absencí světla, stejně jako mlčení není vždy znamením agrese, ale často hlubokého naslouchání. Strach z tmy je naše kulturní konstrukce, kterou nám zanechaly generace, jež potřebovaly rozlišovat, oddělovat a soudit. Hlavně to, co nepoznaly. Ale co když jsme si spletli směry? Co když to, čeho se tolik bojíme, není tma sama, ale naše projekce do ní? Tma je totiž prázdná. Nedává směr, nemá úmysl. Je neutrální. Většinu hrůz, které do ní vkládáme, si tam přinášíme jen my sami. A čím víc se jí snažíme osvítit, tím víc zůstáváme tím světlem oslněni a tudíž ...

  Když žena porodí, často zmizí. Ne z mapy, ale ze světa, který ji přestal vnímat. Mladé ženy to vidí a přestávají rodit. Ne protože nechtějí děti. Ale protože se nechtějí ztratit. A pokud nic nezměníme, začneme se ztrácet všichni. Článek 🕳️ Výkřik do tmy „ Ztratila jsem se. A nikdo si toho nevšiml. “ Takhle stručně a tiše to řekla. Seděla u stolu s rukama složenýma v klíně, obličej měla klidný, možná až moc. Takový ten druh klidu, co nevzniká z míru, ale z dlouhého mlčení. Nehledala u mě pochopení ani projevenou lítost. Nepotřebovala mou radu k žádnému osobnímu růstu. Jen chtěla vyslovit něco, co se v ní už nikam nevešlo. Ztratila se totiž. Jakoby princezna v pohádce zabloudila cestou na zámek v temném lese. Ale ztratila se i v tom skutečném světě, když se přestala poznávat. Zmizela z pracovních e-mailů, z večerních rozhovorů s přáteli, z debat o světě. Ne proto, že by neměla ...

Jedna věc je vědět, co dělá lidi šťastnými, a jiná je žít šťastný život. Ale aby byl člověk doopravdy šťasten, musí mít to, co si pod štěstím představuje on, a ne to, co si pod ním představují jiní. Velký majetek, moc politiků ani sláva vítězů nevedou k trvalému štěstí. To je zaklínadlo, kterým se každý den zaklínají ti, co chtějí sami sebe přesvědčit, že představa o štěstí implantovaná do mozku reklamním marketingem, je ta jediná správná. Když se řekne štěstí, mnozí se začnou usmívat. Vzpomenou si na okamžik, který se jim vryl do paměti a který považují za štěstí. Někomu se v něm objeví právě dostavěný dům. Někomu šťastná sázka na start-up byznys. Někomu zase radost z narození potomka jinému bolest ze ztráty rodiče, kterému však před jeho smrtí dotyčný stačil říct, co k němu cítí. I to může být štěstí. Jenže, stejně jako něco nebude bolet věčně, ani usmívat se nejde pořád. A tak to trvalé štěstí vlastně ve vnějším světě neexistuje. To trvá jen potud, co trvá daná situace či věc. Takže...

Tvořivost je prý hrající si inteligence. A když si hraje a nezlobí, záleží potom na tom, zda je to ta lidská, nebo umělá? S nástupem digitalizace planety jsme si začali uvědomovat existenci i jiné inteligence než jen té naší. Té, co jsme vytvořili a které říkáváme umělá. A jak to tak vypadá, za pár let už si před ní nebude moci být jistá žádná pracovní příležitost. Zasáhne mezi všechny obory. I do takové branže, jako je umění. Prodavači hudby už moc potřeba nebudou, protože stáhnout si dnes hudbu do mobilu či PC zvládne každý z jakéhokoliv e-shopu. Ovšem takové skladatele či zpěváky budeme potřebovat pořád, řeknete si. No, ani to už dnes není moc jisté. Používáme je sice k tomu, abychom se do toho oceánu tónů mohli ponořit s kyslíkem, tedy jakožto průvodce, kteří nám v ní ukazují cestu. Avšak kde je řečeno, že stejně dobrým, nebo lepším průvodcem by nemohla být i umělá inteligence? Dívat se na hudební kreativitu lze z několika úhlů pohledu. Jedním z nich je to, že se hudba, stejně jako...

Negativismus – (negativus = odmítající) – postoj obsahující vzdor nebo odpor vůči prosbě, požadavku či příkazu druhého, většinou z racionálního, resp. logického hlediska neodůvodněný. No a co s ním? Může mít formu pasivní (nereagování, „neslyšení“), nebo aktivní (verbální zavrhování, popírání i zlostné reakce, agresivní výpady), což souvisí s typem našeho ega, tedy osobnosti. V lidské ontogenezi jsou uváděna dvě vývojová období, pro něž jsou negativistické projevy typické: věk od 2,6 do 3,6 roku a puberta. No nevím, podle toho jsou někteří jedinci v pubertě skoro furt. Obě tato období jsou spojena s vydělováním já, rozvojem sebevědomí, vůle, individuality. Zejména v prvním dětském období může mít negativita velmi bouřlivý průběh (nezvladatelné záchvaty vzteku a agrese) a může být systematická (to je ta známá odpověď „ne“ na jakoukoliv výzvu okolí k spolupráci). Jde o odpor vůči autoritám, snaha dosáhnout nových hranic. Skoro jak některé demošky na Václaváku. Negativismus je skupina em...

Lenost je běžná lidská vlastnost. K naší obrovské škodě omezuje naší bdělost a podkopává naši důvěru a sílu. Lenost je trojího typu. První typ lenosti nás posedne jakožto orientovanost na pohodlí. Druhý typ má za následek ztrátu naší odvahy. A ten třetí, asi nejhorší, v nás vytváří postoj „je mi to úplně fuk“. To jsou tři zvykové vzorce naší mysli, ve kterých můžeme všichni lehce uvíznout. První typ lenosti ➖ tj., že máme všechno tzv. „na pohodlno“, je založena na naší chuti vyhýbat se nepohodlí. Pomalu se jí ukolébáváme tak, že si zvykneme se překážkám v životě vyhýbat, než je překonávat. To když prší, nasedneme do auta a popojedeme o půl bloku na nákup, abychom nezmokli. A jakmile se teploměr šplhá nad 25 stupňů, hledáme ovládání od klimatizace. A už při prvním mrazu zapínáme topení na maximum. Přesně tímhle způsobem ztrácíme kontakt se strukturou života. Začínáme si zvykat na rychlá řešení, která v přírodě přirozeně neexistují, a tím i na to, že automaticky přijde výsledek. Výsledek...