Zobrazují se příspěvky se štítkemtělo. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemtělo. Zobrazit všechny příspěvky

Co jste zač? Herkules nebo Adonis?


Otázka vzhledu našeho těla jde naší civilizací napříč časem. Vždy hrála důležitou součást popisu role daného jedince a jeho zařazení se do společnosti. A taky nám nyní přináší nové problémy.

Píše se o všech možných poruchách těla. Většinou v souvislosti s jeho vývojem a přechodem k dospělosti. Především se zmiňují bulimie nebo anorexie u žen. Ale co muži? Mají muži v tomto případě výjimku anebo jsme si až dosud podobných poruch u nich nevšímali? A znáte Adonisův komplex? Který dnes začíná postihovat i ženy?

O co tedy jde? Všimli jste si, jak moc nám v posledních letech přibyla tzv. fitka neboli fitness centra? Jde o stále stoupající trend, který sebou nese další navazující průmysl. Spolu se samotným cvičením jde také o doplňky stravy působící na tělo, moderní látky sloužící jako hezký obal cvičenců, speciální kosmetiku a obuv.

Kam jsme se to dostali od prvních posiloven v 60. letech v garážích, kde si cvičenci po vzoru Arnoldových svalů svařovali z železného odpadu činky a pak s nimi zkoušeli pohnout? Došli jsem k profi světovým soutěžím krásy vysportovaného těla mužů i žen, ale jde v nich jenom o tělesnou krásu?

 A jde ještě o sport?

A nejsou to jen ony. Velice cool je dneska být „strongman“ nebo pěstovat sílu na klasický silový trojboj — bench press, dřep s činkou a mrtvý tah. V posledních letech si získala oblibu také kalistenika, což je posilování vahou vlastního těla.

Přemýšleli jsme však nad tím, proč tohle přišlo tak najednou? Kde se vzala, tu se vzala? Když jste cvičili před padesáti lety v garáži, nevěděl o tom nikdo, často ani rodina ne. Díky internetu, a hlavně sociálním sítím se začaly rychle šířit informace. I o tom, jaká jste právě zvedli kila, se dnes dozvíte ihned jednou fotkou z fitka.

A proč s tím, jak vypadají v přiléhavém tílku či plavkách, zaplavují mnozí svět? Jde ještě o sport a o krásu? O chuť se ukázat? Nevím, ale přemýšlel někdo z těchto cvičenců i nad tím, že se třeba jedná jen o náhražku kdysi tak nepopulární činnosti, které se říkalo fyzická práce? Kdy si sport už vlastně uzurpoval původní smysl práce – uvolnit fyzickou energii?

Pozor však. Pohyb má mnoho výhod. Dokáže dobře pomoci změnit naši hmotnost a přispívá ke zdravému životnímu stylu, který je super v prevenci civilizačních chorob. Když cvičím vnímám srdce a působení oběhové soustavy, kostry a samozřejmě svalů. Cvičením se vyplavují do těla endorfiny, tedy hormony štěstí. Takže jsou to i psychická pozitiva a to ve snížení stresu, možné deprese, konfliktních nálad a zvyšování sebevědomí. To vše je ok.

Zkusme se na to podívat ještě trochu jinak. Práce v tom drsném slova smyslu skutečné dřiny hodně ubylo, Spoustu z ní dnes zvládnou stroje, Kdo by si dneska kopal sám studnu, že? Nebo zahloubil základy domu? Těžká práce se vytratila sice ze života, ale ne z podvědomí. Tělo po ní získávalo pocit únavy, který byl důležitým signálem, toho, že člověk pracoval na hranici svých sil a díky tomu měl pocit, že je platným členem společenství. Kdyby nepracoval, propadal by se studem. Odtud endorfiny. To vše se hodilo na těžkou fyzickou práci kdysi. Ne však dnes.

Pro pocit úlevy nahradilo tělo práci sportem, další zátěžovou fyzickou aktivitou, kterou se však v přehnaném slova smyslu ničí víc než předtím těžkou prací. Posilování je fajn, ale podle čeho se řídí vkus cvičenců? S kým se porovnávají? A jak vypadají jejich idoly?

Problémem mužské i ženské generace posledních let se velice plíživě začíná stávat tzv. bigorexie. Můj děda by dnes řekl: „…, no mají švába na mozku z toho, že si myslí, že blbě vypadají“. Ano díky sociálním sítím a internetu dnes obraz dosáhl kamkoliv na planetě. Všude se šíří hračky a vizuální obrazy, které mají až příliš nápadně zvětšený objem hrudníku a svalů všech skupin. Bodybuilder Arnold to možná jen spustil.


Ze začátku se sebou chce jen každý cvičenec něco udělat. Základní sdělení při první návštěvě ve fitku. Zvětšit hrudník, potom přidat trochu tady, trochu támhle. Fenoménem dneška je přece být tak trochu Hulk, ne? Být co největším obrem, s co nejhrozivějším vzhledem. A to vše jen proto, že si myslíme, že takové lidi bere svět vážně.

Svalová dysmorfie je duševní porucha, jež se vyznačuje především zkresleným vnímáním svého těla, abnormálními jídelními návyky a excesivním cvičením. Problematikou této poruchy se zabývají intenzivně hlavně výzkumníci v zahraničí. Tato porucha totiž může mít destruktivní potenciál s děsivými dlouhodobými účinky na zdraví jednotlivce.

A to pro opotřebení pohybového aparátu přehnaným cvičením a také zdravotními riziky spojenými s játry, ledvinami a se srdcem, které jsou způsobeny užíváním anabolik, steroidů a vůbec nadměrného množství podpůrných látek majících stimulovat náš tělesný růst.

Hodně velkou roli v nástupu tohoto onemocnění hrají také kultura mladého vzhledu, který se podsouvá i těm nejstarším lidem. Definujeme si až moc často svoje sebepojetí jako mínění druhých osob, podle již zmíněných interakcí na sociálních sítích.

A pokud považujeme svůj vzhled za naprosto nemožný, můžeme se domnívat, že nás společnost nepřijme takové, jací jsme. To nás vede k vyhýbání se situacím, kdy bychom s druhými mohli mít kontakt. Vede to k destrukci chápání komunikace ve společnosti tak, jak ji známe. Vede to k životu v osamění.

Ale ruku na srdce. Nevyděláváme snad na tom? Aspoň někteří? Vždyť nebýt toho paobrazu Arnolda, kdo by prodával všechny ty dietní plány? Hlavně po vánocích. Nebo zdravé potraviny, přirozené zkrášlovací prostředky a další a další produkty, které všechny spojuje jediné? Všechny vám naslibují opravit vadu ne zrovna ideálního body image. V podstatě neustále lomcují s naším sebevědomím a nutí nám podprahovou představu, že s námi něco není v pořádku. Ubránit se takovému tlaku není lehké.

A to jsem se nezmínil o plastické chirurgii nebo botoxu či liposukci. To je teprve byznys. O nadměrné spotřebě diuretik sloužící k odvodňování těla či příjmu nadměrného množství bobulí s obsahem vlákniny se raději zmiňovat ani nebudu.

Reklama, média a marketing je dnes zaměřen na propagaci nadměrných svalů a muskulatury. Vždyť co např. Avengers v čele s kapitánem Rogersem, který si šel dobrovolně nechat změnit kostru a svaly, ti nepůsobí zrovna podvyživeným dojmem. Možná Doctor Strange anebo Strážci galaxie, ale to byla dycinky divná banda.

Co je na tom obzvláště „chucpe“, je zaměření tohoto vlivového marketingu na dospívající. Když jsem mladým adolescentem, jsem velice citlivý na dojem, kterým působím na druhé. A nejde jen o slova. Hodně hodnotících soudů je vyřčeno neverbálně. Náklony těla k tomu, kdo se nám líbí odstup od těch, co jsou hnusní. Obdivný pohled nebo kriticky povytažené obočí. Či intonace hlasu při komunikaci.

Hledáte-li své místo v životě a máte před očima neustále před očima ideál nedosažitelné krásy, dopadne to pro masu lidí jen dvěma způsoby. Když nezapadnu do kolektivu a dostanu nálepku „ten, který není dost dobrý“, může to člověka dovést až k sebevraždě. A když ne až tak daleko za tuto hranici, dík apatií vůči tomu všemu se začnu přejídat a na fyzické aktivity kašlu. Nastoupí odpor vůči tělesné aktivitě. Od třicátých let se v měřeních celosvětové populace opakovaně zvyšuje její tělesná hmotnost. V posledních letech, a to především u mužů se trend zvyšování hmotnosti objevuje i v ČR.

První způsob reakce jsem již snad dostatečně popsal v předešlém odstavci. A ten druhý, ta iluze, která nás takto posedává den, co den, je o to horší, že před třiceti lety byl na mediálním trhu jeden až dva fitness časopisy. Dnes jsou jich stovky. A dále jsou na fitness specializované TV a internetové pořady a kanály. Lidé si ale neuvědomují, že idoly v nich ukázané jsou profesionální kulturisté, kteří posilování věnují svůj veškerý čas, na rozdíl od všech běžných mužů a žen, kteří se musí starat o rodinu a chodí do práce.

Práce, která je však povětšinou fyzicky neaktivní a nedokáže je naplnit endorfiny, a tak jejich uvolnění musí hledat někde jinde. Hurá do fitka. A jsme zase na začátku dosud bludného kruhu.

Učebnicový termín pro tuto absenci chápání vlastní tělesné normálnosti je „body dysmorphic disorder“ (BDD). Osoba s BDD se může obávat o celkový vzhled svého těla a může vnímat specifickou chybu ve svém fyzickém vzhledu. A nejde o to, zda je vada skutečná, nebo jen domnělá. To je zde vedlejší. Pro ně existuje. A tak neustále přehnaně kontrolují svůj odraz v zrcadle.

Diagnostický a statistický manuál duševních poruch kategorizuje tento stav jako obsedantně-kompulzivní poruchu, protože to je to, co děláme: jsme natolik posedlí svým tělem, že se zabíráme svým odrazem v zrcadle natolik, že v něm možná žijeme aktivněji nežli v realitě. A stáváme se tak pomalu společností nikoliv Herkulů, ale Adonisů.

Kdo by nás dnes jako zemi asi tak bránil, kdyby k nám vtrhli nějaké barbarské hordy? A všichni Adonisové by zmizeli jako první, to proto, aby si nepomačkali svaly?

A jen pro úplnost, tento text není zaměřen proti cvičení a posilování a kultuře zdravého těla. Tomu všemu autor fandí. Ale někdy je dobré přemýšlet o věcech dopředu. O tom, jak žijeme a jak komunikujeme. Pozorujme se skutečně se vším všudy. Rozlišujme to, co je zdravé pro nás a co nikoliv. A zkusme na to vše zmíněné myslet dříve než zase zvedneme činku.

Únava

Unavují nás i pocity = přestáváme cítit. A stejně tak i tělo je unavené z fyzické zátěže. Únava znamená v těchto případech vždy jedno = spotřebovali jsme dočasně zásobu své energie. Ovšem jen dočasně. Po spánku, jídle, nebo změně kontextu naší komunikace se naše motory roztočí znovu.

Existují dva druhy únavy. Imaginární a skutečná. Obvykle si myslíme,že jsme unaveni, i když ve skutečnosti nic takového nenastalo. Získáme-li novou motivaci (někdy stačí i letní oblečení žen, že pánové) jsem často „překvapeni" jakou energii v sobě ještě objevíme. Říkáme tomu obvykle rčením „chytá druhý dech". Ke stejnému jevu dochází nejen fyzicky, i v oblasti myšlení a prožívání je to stejné. Můžeme pracovat na tom dostat se ke svému druhému zásobníku energie.

Skutečná únava, odlišná od té prvotní, nastává když jsou vyčerpány nejméně oba zásobníky. A někdy když je vyčerpán i třetí rezervoár. Pak je již nutný odpočinek na všech úrovních jinak se náš stroj zhroutí. Náš stroj je připraven vyrobit každý den vždy aspoň malý nadbytek energie všech tří druhů energií. Využíváme však pouze malou část z toho, co přijímáme. Přesto je naše energie někde ztracená a my odcházíme do postele unaveni, vyčerpáni. Proč?

Když své tělo přirovnáme třípatrovému domu, jehož každé patro je věnováno zvláštní formě práce. V přízemí probíhá náš fyzický život, v prvním patře prožíváme své emoce a v druhém neboli horním patře probíhá náš intelektuální život. Když tedy pracujeme v jednom z pater nemusíme přeci mít rozsvíceno v celém domě, ne? To by bylo plýtvání. Stejně tak bysme neměli plýtvat energií na všech třech úrovních organismu, když používáme jenom jedno. Když přemýšlíme není k tomu nutný pohyb a naopak když pracujeme fyzicky nemusíme se nijak unavovat myšlením.

Hlavní zdroje ztrát energie jsou také tři a odpovídají třem patrům našeho domu. Můžeme je popsat jako ztráta z nevědomé svalové činnosti, ztráta z bloudění myšlenek a ztráta z našich trápení.

Je dobré naučit se vypnout libovolně energii na každém patře, aby náš stroj neběžel, i když nejsme v řídící místnosti. Každá „nevědomá" činnost plýtvá vaší energií. Pouze vědomá činnost se zaměřenou energii energii samu uchovává.

První šetření energií = zaměstnávat se vědomě a volně a nedovolit žádné činnosti uniknout naší pozornosti a tím utéct s vlastní energií pryč. Např. jak právě nyní sedíte u svého PC? Se vší pravděpodobností sedíte s naprosto zbytečnou námahou. Nohy jsou napnuté, krční svaly natažené, ruce nejsou uvolněné. To znamená, že máte rozsvíceno ve všech pokojích v přízemí i když si čtete, tedy zaměstnáváte druhé patro. Náprava spočívá v uvolnění těla, když jej nepoužíváme. Pokaždé, když tělo nepoužíváme nechme jej uvolněné. Ušetříme obrovské množství energie.

Bezúčelné přemýšlení = ztráta energie č. 2.Ci vidíte např při cestách vlakem či v autobuse? V tramvaji či MHD? Pozorujte někdy své spolucestující. Nezabývají se řešením konkrétních případů. Jejich mysl pouze přelétá na příhodami tohoto dne, včerejška nebo minulého roku. Nesnaží se přijít ani k nějakému řešení. Vlastně ani nepřemýšlejí. Ale systém mozku, který se zabývá myšlenkami, asociacemi a obrazy využívá vaši energii. Když si později něco uvědomíte a chcete použít mozek k nějakému účelu, zjistíte, že vaše denní spotřeba energie je vyčerpána. Řešení = když přistihnete svůj mozek, jak bezcílně bloumá, dejte mu pevný rámec pro jeho činnost. Zopakujte si násobilku, mantru, řeč na setkání nebo si projděte denní rozvrh. Neponechávejte mysl, aby se sama unavovala.

Trápení aneb neúmyslné cítění je třetím zdrojem naší únavy a to asi nejčastějším. Více než plýtvání myšlenkami a tělesnou energií. Trápit se kvůli včerejším nebo zítřejším událostem, jenž nejsou přítomné, ale existují pouze v paměti nás okrádá o energii, kterou bysme mohli cítit v přítomném okamžiku. Teď. Řešením je místo toho se soustředit na přítomnou osobu nebo situaci. Ať se včerejšek a zítřek postarají sami o sebe.

Až vyzkoušíte tyto metody, velmi brzy zjistíte, že máte víc energie než teď potřebujete. A na co ji smysluplně zaměříte bude už na vás. Tak mnoho zdaru s únavou.

zdroj: Michal Zachar s použitím materiálů A.R. Orange - Šetření naší energií ze sborníku Čtvrtá cesta, nakl. Malvern 2010

Pei - Inspirátor

Člověk člověku je nejnavštěvovanějším divadlem

   Vstupní opona se zvedá a my se ocitáme uprostřed ohromného divadla nazvaného život. Každý z nás má svou roli a denně stojíme na jevišti, ...