PEI = Pohyb + Emoce + Informace

Abychom se mohli nadechnout, potřebujeme prostor. Nejen ten kolem těla, ale i ten uvnitř. Jenže svět, který jsme si zaplnili až po okraj, dýchat neumí. A tak pomalu dusí i nás. Dýchá ještě prostor? Když se kolem sebe rozhlédneme, máloco zůstává nedotčeno lidskou činností. Země je čím dál plnější množstvím staveb, a vnitřní prostory našich domovů jsou zaplněné až po poslední centimetr. Všechno sice něco říká, ale všechno zároveň něco chce. Prostor. A přitom právě ten, co zůstává tichým, nenápadným, volným místem, bývá tím nejdůležitějším. To je totiž to jediné místo, v němž se může odehrát skutečný pohyb. Prostor, který nevyplňuje shluk věcí. V našich domovech, pracovních směnách i digitálních světech jsme si zvykli maximalizovat, efektivizovat, využívat každé volné místo. Jenže tím nám zároveň mizí ona nepostřehnutelná trocha prostoru, která dává našemu životu rytmus. Když je všechno zaplněné, nezůstává už kam vejít, ani odkud vyjít. A to platí nejen pro věci, ale i pro myšlenky. Zvykl...

Když se tetování dotýká víc než kůže. Co všechno v sobě může nést obraz, který nejde smýt – a co všechno může neviditelně změnit? Kdysi to byl znak příslušnosti k pouličnímu gangu či rituálnímu obřadu přírodních národů. Dnes je to často osobní rituál, vzpomínka, terapie nebo módní manifest. Tetování samo se stalo nejen obrazem těla, ale daleko hlubším voláním , kterým lidé vyjadřují, co nešlo říct jinak. Jenže jak hluboko tenhle obraz vlastně sahá a jak hluboko zasahuje? V době, kdy je těžké poznat, co je skutečné a co je jen filtr, si někteří nechávají pravdu vytetovat přímo na kůži. Ale možná tím nevědomky otevírají víc, než by čekali. Tetování jako kulturní a osobní fenomén Tetování je stejně staré jako lidstvo samo. První známky tohoto fenoménu byly nalezeny na těle muže, který se více jak pět tisíc let po své smrti stal slavným coby „ ledový muž “ Ötzi. Jeho tělo, objevené v alpském ledu, neslo desítky různých tetovacích značek. Zdobení těla se v různých kulturách vyskytovalo témě...

Temnota není zlo, ale zrcadlo. Sedm tváří temnoty odhaluje, co v sobě skrýváme, i co může nás může uzdravit. Esej o stínu, síle a odvaze vidět ve tmě. Když se bojíme nesprávné tmy „ Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo. " - Žalmy 139:12 Tma má v naší kultuře špatnou pověst. Automaticky si ji spojujeme s nebezpečím, se zlem, s tím, co je třeba odehnat nebo vytěsnit. A přitom není tma ničím jiným než absencí světla, stejně jako mlčení není vždy znamením agrese, ale často hlubokého naslouchání. Strach z tmy je naše kulturní konstrukce, kterou nám zanechaly generace, jež potřebovaly rozlišovat, oddělovat a soudit. Hlavně to, co nepoznaly. Ale co když jsme si spletli směry? Co když to, čeho se tolik bojíme, není tma sama, ale naše projekce do ní? Tma je totiž prázdná. Nedává směr, nemá úmysl. Je neutrální. Většinu hrůz, které do ní vkládáme, si tam přinášíme jen my sami. A čím víc se jí snažíme osvítit, tím víc zůstáváme tím světlem oslněni a tudíž ...

Zvířata milují sexuální rozmanitost a žijí bez předsudků. Objevte, jak bonobové, delfíni či tučňáci tvoří vazby přesahující naše škatulky a co nás učí o pravé síle a svobodě. Opičí zrcadlo společnosti „ Tohle není přirozené .“ Kolikrát už jste tuhle větu slyšeli, když někdo mluvil o dvou mužích, kteří spolu vychovávají dítě? Nebo o ženě, která se rozhodla změnit pohlaví? Nebo o transgender člověku, který se prostě nevejde do žádné kolonky? Kolonky normálnosti, kterou mají jiní rádi přehledně zaškrtnutou? „T o přece odporuje přírodnímu řádu .“ Jenže, jaký řád máme vlastně na mysli? Protože pokud se podíváme do přírody, té skutečné, nikoli té v politických MAGA projevech, tak žádná binární, heteronormativní rovnice tam neplatí. Příroda nezná „ správné “ pohlaví, nevyžaduje monogamii, ani neřeší, kdo s kým spí. Neexistuje tam ideologie. Existuje tu jen rozmanitost. A co je možná ještě podstatnější, v přírodě neexistuje vyloučení. U bonobů, delfínů, tučňáků nebo labutí černých je homosexuá...

Lenost je běžná lidská vlastnost. K naší obrovské škodě omezuje naší bdělost a podkopává naši důvěru a sílu. Lenost je trojího typu. První typ lenosti nás posedne jakožto orientovanost na pohodlí. Druhý typ má za následek ztrátu naší odvahy. A ten třetí, asi nejhorší, v nás vytváří postoj „je mi to úplně fuk“. To jsou tři zvykové vzorce naší mysli, ve kterých můžeme všichni lehce uvíznout. První typ lenosti ➖ tj., že máme všechno tzv. „na pohodlno“, je založena na naší chuti vyhýbat se nepohodlí. Pomalu se jí ukolébáváme tak, že si zvykneme se překážkám v životě vyhýbat, než je překonávat. To když prší, nasedneme do auta a popojedeme o půl bloku na nákup, abychom nezmokli. A jakmile se teploměr šplhá nad 25 stupňů, hledáme ovládání od klimatizace. A už při prvním mrazu zapínáme topení na maximum. Přesně tímhle způsobem ztrácíme kontakt se strukturou života. Začínáme si zvykat na rychlá řešení, která v přírodě přirozeně neexistují, a tím i na to, že automaticky přijde výsledek. Výsledek...