Jedna stará sufijská pohádka vypráví příběh lásky kováře a jeho ženy. Můj děda byl kovář a tak se u nás tahle pohádka dědí. Našel jsem ji v několika knihách a jsem rád, že je pořád tak krásná.
Krásná jako modlitební koberec, o kterém taky vypráví. Žil kdysi kdesi jeden kovář. Byl milý, moudrý a vážený muž. Takoví lidé jsou v každé době těmi, kteří vládnou nepoctivě, nesnášeni. Tohoto kováře nespravedlivě nařkli z několika zločinů a odsoudili jej k doživotnímu životu v žaláři. Vězení tak hlubokému a temnému, že tam paprsky denního světla zavítali, vždy jen na pár chvil.
Po nějaké době jeho života ve vězení přišla za králem oné země kovářova žena, která ho velice milovala. A prosila jej na kolenou a se slzami v očích, aby vladař dovolil, by svému muži mohla dát aspoň modlitební kobereček, aby se mohl každý den modlit. Král její žádosti vyhověl a dovolil ženě, aby svému muži modlitební kobereček donesla. Mluvit s ním sice nemohla a ani dotknout se jej nemohla, ale aspoň na chvíli spatřila jeho oči, když se vynořily z temnoty žaláře.
Několik slz ukáplo na koberec, a tu její muž vzal ten kobereček a klekl si na něj a líbal ta mokrá místa. I přes mnoho ran, co tehdy od strážců utržil, si koberec uchránil a odnesl do vězení. A tak v něm každý den ráno vstal a znovu a znovu, den za dnem se na něm oddaně modlil ráno, v poledne i večer.
O mnoho let později muž z vězení utekl. Když se ho lidé ptali, jak se vlastně dostal ven, vysvětloval jim, že po letech klanění se se Bohu a množství pronesených modliteb za své osvobození, spatřil najednou něco, co jej upoutalo. Světlo na chvíli, když odtáhl hlavu, odhalilo přímo před ním v místech, kde se jej dotýkal čelem, něco jakoby vetkaný vzor. A tak jej začal hledat po celém modlitebním koberečku, až přišel na to, že je v něm vetkán rukou jeho ženy, nákres zámku, který byl ve dveřích jeho cely. A který byl uvnitř všude stejný a byl ve všech dveří a vratech v paláci. Jakmile si tedy uvědomil, že už ví vše, co potřebuje k útěku, začal se přátelit se svými strážci. Přesvědčil je, že se jim všem bude žít lépe, když budou spolupracovat a všichni společně utečou z paláce. Strážci souhlasili, protože i když oni byly strážci, věděli, že i oni jsou jen ve vězení. Také toužili utéci, ale neměli jak.
A tak se kovář a jeho strážci rozhodli pro následující plán: oni mu budou potají nosit kousky kovu. On za ně bude vyrábět něco užitečného, a oni to budou po trzích prodávat. To proto, aby nashromáždili peníze, které budu všichni potřebovat k útěku, aby se dostali z moci zlého vladaře. Nanosili mu postupně nářadí a kovář začal tepat a tepat. Až teprve z posledního kusu kovu vyrobil klíč, který otevíral všechny dveře. Pak té poslední noci, když už bylo vše připravené, kovář a strážci odemkli vězení i palác a vyšli vstříc chladné poušti, kde v na ně se zásobami a koňmi, čekala jeho milující žena.
Jediné, co z vězení tehdy neodnesl, byl onen kobereček. Kovář nechal kobereček ve vězení, aby každý další vězeň, který bude dostatečně chytrý a vzorek koberce rozluští, mohl také utéci. A tak se tehdy kovář setkal s milující ženou, z bývalých strážců se stali jeho blízcí přátelé a žili až do smrti šťastně a pospolu. Láska a šikovnost zvítězily.
Říká se, když se tenhle příběh vypráví, že je to příběh o tom, že zámek je naše osobnost, modlitební kobereček je systém vedoucí k jejímu pochopení a klíčem k otevření a pochopení naší osobnosti je obyčejná práce. Práce trpělivá, každodenní a pokorná. I když mu koberec donesla jeho žena, Jungiáni by řekli , že to byl symbol Animé, ženské, nevědomé části duše; musel kovář vyrobit něco užitečného pro své strážce. Vědomě vyrobit se záměrem je symbolikou pro Animus, mužskou část duše.
Z vězení se nikdy nikdo nedostal zadarmo. A nebo sám. A tak také my. Trávíme celý život uzavřeni ve vězení svých představ a strachů, případně zlosti, které nám odpírají pohled na věci kolem nás v jejich skutečnosti. A celou tu dobu, co se ve svém vězení modlíme za své osvobození, máme tyto prostředky přímo "pod nosem". A mnohdy do nich tím nosem i drcneme, ale protože jsme si jich nepovšimli, nevidíme v nich nic víc než ozdobu vetkanou do koberce. Smyslem života je umět pochopit jeho SYMBOLIKU. Uvidět v tom, co vidíme, to, co vidět není. Probudit se, abychom dokázali rozluštit obrázek zámku, který nám umožní utéci.
To mě učil můj děda, můj táta a já to budu dělat, dokud budu dýchat. Bude odemykat, ale i zamykat. Oboje je třeba. A nejen o vánocích. Aby si každý, kdo si uvědomí, že žije ve vězení, mohl otevřít. Sice najde jen další poušť, která jej donutí putovat dále a dále, ale umožní mu svobodně pochybovat a žít život, který chce on sám. Ne ten, který nám darovali jiní lidé ve svých představách, abychom je žili.
Člověk totiž touží být v životě šťastný, i když žije takovým způsobem, že je pro něj štěstí nemožné. Odděleni od vzpomínky na to, co je v nás opravdu posvátné, strávíme svůj život jako svíčky. Vyhoříme aniž si uvědomíme, proč jsme shořeli. Nejde o to pochopit kým jsme, to víme. Jde o to, poznat ta omezení, která nás svazují. Netvořit škatulky a nerozdělovat v nich lidi a věci i děje na dobré a špatné. Jen pochopit v jaké škatulce svých představ jsme uvězněni.
Náš život tvoří vlastně to, že my na sebe zapomínáme, to že nechceme přijímat svou přirozenost a vlastně ukazuje způsob, jak se sami sebe zříkáme. Nemilujeme se. Za to máme sadu "zkušeností" a díky nim i celou sadu návyků, díky kterým odmítáme vše, co by nám mohlo jakkoliv ublížit. Odmítáme vše, protože máme ze všeho strach. Naučili jsme se jej vnímat jako děti, když jsme chtěli uvidět sami sebe jinak, v idealizované podobě. A zalíbilo se nám v této "jistotě" natolik, že jsme zcela zapomněli, kdo vlastně jsme. A pak se nám celý ten ideál zhroutí ve vteřině, když nás obejme někdo, kdo nás miluje. To protože láska neukazuje nikdy nic z toho, čemu jsme se naučili věřit hlavou, ale vždy jen srdcem.
Tak se dotkneme svého já, přirozeného kousku sebe sama, a někdy nás to donutí si i sednout na zadek, jaká je to síla. A najednou pochopíme to, co se nám odehrává v nevědomí, ukazují se nám naše traumata a rány, a my vidíme naše chování jako jejich kompenzační pomůcku. ZJISTÍME, ŽE JSME VLASTNĚ ZASPALI SAMI SEBE A SVÉ ŽIVOTY. Ta naše osobnost či ego však není "špatná" součást nás samých. Naopak. Problém je spíše v tom, že v určíte fázi klanění se na koberečku, ztratíme víru. Dobrou víru. V to, že sice nevíme, jaká bude její další fáze, ale věříme, že ji zvládneme. A tak se na své pouti zastavíme. Zamrzneme. Staneme se ledovými králi zamrzlého království, protože už si nikdo z nás raději neuvědomuje, že klidně můžeme dosahovat i něčeho většího než jistoty vhodné k přežití. Toho, že láska jistotu nepřináší. Toho, že milovat znamená, odhalit se až na dřeň. To, že podle své přirozenosti nikdo z nás většinou nežije, je pak jen důsledkem tohoto nepochopení a nepřijetí.
Nejsme jen tím, čeho všeho jsme v život dosáhli. A zázrak spočívá mnohdy v tom, když přestaneme obhajovat svou osobnost, ale uvědomíme si svého ducha, a to, že naše osobnost je pouhým nástrojem (kladivem), skrze který se tento duch projevuje. Tehdy nastává vzplanutí ducha, záblesk božího světla uvnitř nás, který zažehne to světlo, co už někde skoro skomíralo. Bylo by naivní myslet si, že jeden takový zázrak probuzení (a je to stejně bolestivá rána, jako mnohdy tím kladivem) nás osvobodí od identifikace se svou osobností. Když se však naučíme zůstat v klidu a být přítomni v sobě i pod každodenním tlakem, může nám to usnadnit život.
A nakonec po tom všem vyprávění mi děda řekl: Víš, nikomu to neříkej. Lidé jsou příliš pyšní na to, to pochopit. Myslí si, že byly přeci vždy vzhůru a tudíž, že byly i vždy pány svých myšlenek, pocitů i činů. A to je jejich největší omyl. Všichni vlastně chtěli slyšet jen tyhle věty. Jsi dobrý. Jsi chtěný. Milujeme tě takového, jaký jsi. Vidíme tě takového, jaký jsi. Tvé potřeby nejsou pro nikoho problém. Jsi v bezpečí. Postaráme se o tebe. Nezradíme tě. Záleží nám na tom, že jsi tady. To vše jsou věty, po kterých všichni v hloubi duše toužíme. Nikdy je skutečně neuslyšíme. Protože, když se v Bibli říká, že na Adama padl hluboký spánek, nikde se v ní dále nemluví o tom, že by se z tohoto spánku, kdy byl probudil. To za nás hochu nikdo nikdy neudělá."
Nemusíme vylepšovat sami sebe. Musíme jen nechat odejít to, co blokuje naše srdce. A někdy je tím vším, celý náš dosavadní život. Tak až s ním budete hotovi, nezapomeňte na to nechat po sobě svůj modlitební kobereček tak, aby jej ti, co jej potřebují, mohli najít. ♥ MZZ
Krásná jako modlitební koberec, o kterém taky vypráví. Žil kdysi kdesi jeden kovář. Byl milý, moudrý a vážený muž. Takoví lidé jsou v každé době těmi, kteří vládnou nepoctivě, nesnášeni. Tohoto kováře nespravedlivě nařkli z několika zločinů a odsoudili jej k doživotnímu životu v žaláři. Vězení tak hlubokému a temnému, že tam paprsky denního světla zavítali, vždy jen na pár chvil.
Po nějaké době jeho života ve vězení přišla za králem oné země kovářova žena, která ho velice milovala. A prosila jej na kolenou a se slzami v očích, aby vladař dovolil, by svému muži mohla dát aspoň modlitební kobereček, aby se mohl každý den modlit. Král její žádosti vyhověl a dovolil ženě, aby svému muži modlitební kobereček donesla. Mluvit s ním sice nemohla a ani dotknout se jej nemohla, ale aspoň na chvíli spatřila jeho oči, když se vynořily z temnoty žaláře.
Několik slz ukáplo na koberec, a tu její muž vzal ten kobereček a klekl si na něj a líbal ta mokrá místa. I přes mnoho ran, co tehdy od strážců utržil, si koberec uchránil a odnesl do vězení. A tak v něm každý den ráno vstal a znovu a znovu, den za dnem se na něm oddaně modlil ráno, v poledne i večer.
O mnoho let později muž z vězení utekl. Když se ho lidé ptali, jak se vlastně dostal ven, vysvětloval jim, že po letech klanění se se Bohu a množství pronesených modliteb za své osvobození, spatřil najednou něco, co jej upoutalo. Světlo na chvíli, když odtáhl hlavu, odhalilo přímo před ním v místech, kde se jej dotýkal čelem, něco jakoby vetkaný vzor. A tak jej začal hledat po celém modlitebním koberečku, až přišel na to, že je v něm vetkán rukou jeho ženy, nákres zámku, který byl ve dveřích jeho cely. A který byl uvnitř všude stejný a byl ve všech dveří a vratech v paláci. Jakmile si tedy uvědomil, že už ví vše, co potřebuje k útěku, začal se přátelit se svými strážci. Přesvědčil je, že se jim všem bude žít lépe, když budou spolupracovat a všichni společně utečou z paláce. Strážci souhlasili, protože i když oni byly strážci, věděli, že i oni jsou jen ve vězení. Také toužili utéci, ale neměli jak.
A tak se kovář a jeho strážci rozhodli pro následující plán: oni mu budou potají nosit kousky kovu. On za ně bude vyrábět něco užitečného, a oni to budou po trzích prodávat. To proto, aby nashromáždili peníze, které budu všichni potřebovat k útěku, aby se dostali z moci zlého vladaře. Nanosili mu postupně nářadí a kovář začal tepat a tepat. Až teprve z posledního kusu kovu vyrobil klíč, který otevíral všechny dveře. Pak té poslední noci, když už bylo vše připravené, kovář a strážci odemkli vězení i palác a vyšli vstříc chladné poušti, kde v na ně se zásobami a koňmi, čekala jeho milující žena.
Jediné, co z vězení tehdy neodnesl, byl onen kobereček. Kovář nechal kobereček ve vězení, aby každý další vězeň, který bude dostatečně chytrý a vzorek koberce rozluští, mohl také utéci. A tak se tehdy kovář setkal s milující ženou, z bývalých strážců se stali jeho blízcí přátelé a žili až do smrti šťastně a pospolu. Láska a šikovnost zvítězily.
Říká se, když se tenhle příběh vypráví, že je to příběh o tom, že zámek je naše osobnost, modlitební kobereček je systém vedoucí k jejímu pochopení a klíčem k otevření a pochopení naší osobnosti je obyčejná práce. Práce trpělivá, každodenní a pokorná. I když mu koberec donesla jeho žena, Jungiáni by řekli , že to byl symbol Animé, ženské, nevědomé části duše; musel kovář vyrobit něco užitečného pro své strážce. Vědomě vyrobit se záměrem je symbolikou pro Animus, mužskou část duše.
Z vězení se nikdy nikdo nedostal zadarmo. A nebo sám. A tak také my. Trávíme celý život uzavřeni ve vězení svých představ a strachů, případně zlosti, které nám odpírají pohled na věci kolem nás v jejich skutečnosti. A celou tu dobu, co se ve svém vězení modlíme za své osvobození, máme tyto prostředky přímo "pod nosem". A mnohdy do nich tím nosem i drcneme, ale protože jsme si jich nepovšimli, nevidíme v nich nic víc než ozdobu vetkanou do koberce. Smyslem života je umět pochopit jeho SYMBOLIKU. Uvidět v tom, co vidíme, to, co vidět není. Probudit se, abychom dokázali rozluštit obrázek zámku, který nám umožní utéci.
To mě učil můj děda, můj táta a já to budu dělat, dokud budu dýchat. Bude odemykat, ale i zamykat. Oboje je třeba. A nejen o vánocích. Aby si každý, kdo si uvědomí, že žije ve vězení, mohl otevřít. Sice najde jen další poušť, která jej donutí putovat dále a dále, ale umožní mu svobodně pochybovat a žít život, který chce on sám. Ne ten, který nám darovali jiní lidé ve svých představách, abychom je žili.
Člověk totiž touží být v životě šťastný, i když žije takovým způsobem, že je pro něj štěstí nemožné. Odděleni od vzpomínky na to, co je v nás opravdu posvátné, strávíme svůj život jako svíčky. Vyhoříme aniž si uvědomíme, proč jsme shořeli. Nejde o to pochopit kým jsme, to víme. Jde o to, poznat ta omezení, která nás svazují. Netvořit škatulky a nerozdělovat v nich lidi a věci i děje na dobré a špatné. Jen pochopit v jaké škatulce svých představ jsme uvězněni.
Náš život tvoří vlastně to, že my na sebe zapomínáme, to že nechceme přijímat svou přirozenost a vlastně ukazuje způsob, jak se sami sebe zříkáme. Nemilujeme se. Za to máme sadu "zkušeností" a díky nim i celou sadu návyků, díky kterým odmítáme vše, co by nám mohlo jakkoliv ublížit. Odmítáme vše, protože máme ze všeho strach. Naučili jsme se jej vnímat jako děti, když jsme chtěli uvidět sami sebe jinak, v idealizované podobě. A zalíbilo se nám v této "jistotě" natolik, že jsme zcela zapomněli, kdo vlastně jsme. A pak se nám celý ten ideál zhroutí ve vteřině, když nás obejme někdo, kdo nás miluje. To protože láska neukazuje nikdy nic z toho, čemu jsme se naučili věřit hlavou, ale vždy jen srdcem.
Tak se dotkneme svého já, přirozeného kousku sebe sama, a někdy nás to donutí si i sednout na zadek, jaká je to síla. A najednou pochopíme to, co se nám odehrává v nevědomí, ukazují se nám naše traumata a rány, a my vidíme naše chování jako jejich kompenzační pomůcku. ZJISTÍME, ŽE JSME VLASTNĚ ZASPALI SAMI SEBE A SVÉ ŽIVOTY. Ta naše osobnost či ego však není "špatná" součást nás samých. Naopak. Problém je spíše v tom, že v určíte fázi klanění se na koberečku, ztratíme víru. Dobrou víru. V to, že sice nevíme, jaká bude její další fáze, ale věříme, že ji zvládneme. A tak se na své pouti zastavíme. Zamrzneme. Staneme se ledovými králi zamrzlého království, protože už si nikdo z nás raději neuvědomuje, že klidně můžeme dosahovat i něčeho většího než jistoty vhodné k přežití. Toho, že láska jistotu nepřináší. Toho, že milovat znamená, odhalit se až na dřeň. To, že podle své přirozenosti nikdo z nás většinou nežije, je pak jen důsledkem tohoto nepochopení a nepřijetí.
Nejsme jen tím, čeho všeho jsme v život dosáhli. A zázrak spočívá mnohdy v tom, když přestaneme obhajovat svou osobnost, ale uvědomíme si svého ducha, a to, že naše osobnost je pouhým nástrojem (kladivem), skrze který se tento duch projevuje. Tehdy nastává vzplanutí ducha, záblesk božího světla uvnitř nás, který zažehne to světlo, co už někde skoro skomíralo. Bylo by naivní myslet si, že jeden takový zázrak probuzení (a je to stejně bolestivá rána, jako mnohdy tím kladivem) nás osvobodí od identifikace se svou osobností. Když se však naučíme zůstat v klidu a být přítomni v sobě i pod každodenním tlakem, může nám to usnadnit život.
A nakonec po tom všem vyprávění mi děda řekl: Víš, nikomu to neříkej. Lidé jsou příliš pyšní na to, to pochopit. Myslí si, že byly přeci vždy vzhůru a tudíž, že byly i vždy pány svých myšlenek, pocitů i činů. A to je jejich největší omyl. Všichni vlastně chtěli slyšet jen tyhle věty. Jsi dobrý. Jsi chtěný. Milujeme tě takového, jaký jsi. Vidíme tě takového, jaký jsi. Tvé potřeby nejsou pro nikoho problém. Jsi v bezpečí. Postaráme se o tebe. Nezradíme tě. Záleží nám na tom, že jsi tady. To vše jsou věty, po kterých všichni v hloubi duše toužíme. Nikdy je skutečně neuslyšíme. Protože, když se v Bibli říká, že na Adama padl hluboký spánek, nikde se v ní dále nemluví o tom, že by se z tohoto spánku, kdy byl probudil. To za nás hochu nikdo nikdy neudělá."
Nemusíme vylepšovat sami sebe. Musíme jen nechat odejít to, co blokuje naše srdce. A někdy je tím vším, celý náš dosavadní život. Tak až s ním budete hotovi, nezapomeňte na to nechat po sobě svůj modlitební kobereček tak, aby jej ti, co jej potřebují, mohli najít. ♥ MZZ