PEI = Pohyb + Emoce + Informace

👣 Když se v životě ocitneme na křižovatce a chceme na sobě pracovat, potřebujeme k tomu laskavé srdce a hlavně zdravý selský rozum. Bez jasné rozumové kontroly se totiž osobní rozvoj může snadno zvrtnout v pouhé snění a útěk před realitou. Dnes lidé čím dál častěji hledají útěchu u digitálních společníků v mobilu.  Zdá se to jako skvělý nápad, protože robot vám nikdy nenadává, nikdy vás nekritizuje a vždycky vám potvrdí vaši pravdu. Jenže pokud v tomhle umělém světě zůstanete příliš dlouho, hrozí vám, že úplně ztratíte sami sebe a vaše hlava zapomene samostatně myslet. Naše mysl funguje jako sval. Když nemusí překonávat žádný odpor a slyší jen sladká slova, strašně rychle ochabne a zleniví.  🙃 Člověk pak ztratí ostražitost a i malé nedorozumění s reálným sousedem nebo partnerem mu připadá jako nepřekonatelná hora. Bez přísné vnitřní kontroly nad tím, kolik času trávíme se stroji, se stáváme slabými a závislými. 👀 Udržet si rozumovou kontrolu znamená mít odvahu podívat ...

Proč je každodenní učení silnější než si myslíme Učení obvykle nastává tehdy, když uděláte chybu a pak změníte své chování, abyste ji neopakovali. Učení je jedním z těch slov, která si při jejich vyslovení ostatní spojují s čímsi strukturovaným, oficiálním a až znepokojivě systematickým. Jsou to povětšinou místa našeho dětství. Školní lavice, tabule a křída, přezdívky učitelů a bohužel často ještě stále přítomný zápas s biflováním. S trochou nadsázky bychom mohli říct, že pro některé skončí učení ve chvíli, kdy si naposledy nasadí promoční střapce. Co když je to ale přesně naopak? Co když se to nejpodstatnější začínáme učit až ve chvíli, kdy opustíme učebny? Inu, každý den vstřebáváme nové informace. Učíme se neustále a většinu z toho si ani neuvědomujeme. Mozek není pasivní schránka, kterou jednou provždy naplníme. Je to procesor. Neustále propojuje, odpojuje, opravuje a hledá cesty, jak reagovat efektivněji. Neučíme se proto, že bychom se chtěli zlepšit. Učíme se, protože je to způso...

Než se staneme lidmi, musíme ztratit pýchu andělů. Tato úvaha je cestou k sobě, ke klidnému středu v neklidném světě, kde rozhodnutí milovat je tím největším činem síly. Každý z nás je ve vztahu k sobě úplný. Ne dokonalý v iluzorním slova smyslu, ale úplný ve své lidské nedokonalosti. Každý z nás nese svou vlastní celistvost, na kterou jen zapomněl. A právě proto hledáme tyto odrazy všude. V příbězích. Ve filmech, knihách či druhých lidech. Všude tam, kde v nás něco zazní, dotkne se nás, píchne u srdce nebo jej rozechvěje. Ale co kdyby to nebyly jen spouštěče, ale přímo pozvánky? K nalezení mapy pro cestu zpět k sobě. Stará učení říkají, že dokud naše duše nenalezne mír, bude hledat. Bude navazovat vztahy, prožívat extáze i ztráty, sbírat zkušenosti v kruhu opakování. To vše ne proto, že je nedokonalá. Ale právě proto, že se potřebuje rozpomenout. A jak? Rozhodně ne zázrakem. Stačí k tomu jedno rozhodnutí. Jedno vnitřní ANO, které nenásledují hned hromy a blesky, ale tichá změna směru....

Mysleli jste si, že jména jako Boris Jirků nebo Michal Jelínek patří jen do prestižních katalogů a městských galerií? Možná ano, ale občas se vynoří tam, kde je nikdo nečeká. Pár slov o místě, kde se potkává světová tvorba s fazolovou polévkou. Co jste (ne)čekali Kdybyste obcí Tuchom jen projížděli, tuhle hospůdku snadno přehlédnete. Venkovská hospoda s výdejním okénkem, pár lavic pod stromem, pivo, kotleta, dětské kolo opřené o zídku. Krajina známá, srozumitelná, příjemně útulná ve své obyčejnosti. A právě v té největší jednoduchosti někdy číhá překvapení, které byste tu opravdu nečekali. Tady si letos v létě totiž mezi pizzou a gulášem můžete prohlédnout díla, která jinde vídáte pod halogenovými světly moderních galerií. Nejsou tu jen tak na zkoušku nebo jako dekorace. Jsou tu doopravdy. Figurální tvorba v plné síle, s těly, výrazy, příběhy. A přitom v tichu, bez popisků, bez rámusu kurátorských textů. Jen malba a člověk. A vedle toho vám do nosu zavoní pára z fazolové polévky. Vytá...

Ruminace neboli chronické přemítání o problémech, už dávno není jen osobní nepohodlí. Stává se kolektivní pastí, která ochromuje ne jen jednu celou generaci. A dává nebezpečně mnoho prostoru těm, kdo nabízejí „ snadná “ řešení. Když se myšlení stane pastí Některé myšlenky mají schopnost držet nás v šachu víc než by bylo zdrávo. A není to proto, že by byly tak hluboké, nové nebo přelomové. Naopak, jsou to často opakující se záznamy vnitřního videa, které si v mysli přehráváme znovu a znovu: „ Co jsem měla říct jinak? “, „ Proč jsem to neudělal líp? “, „ Co když to celé dopadne katastrofálně? “ Psychologie tomu říká ruminace. Původně označovalo přežvykování u dobytka. Dnes je to metafora pro nekonečné převalování myšlenek (jako trávy v tlamě krávy) bez pohybu vpřed. Výzkumy ukazují, že tento způsob mentálního uvíznutí není jen osobní slabostí nebo špatným návykem. Je to styl myšlení, který má přímou souvislost s depresí, úzkostí, nespavostí, poruchami příjmu potravy a dokonce i se sebev...