Člověk člověku je nejnavštěvovanějším divadlem

 

🎭 Vstupní opona se zvedá a my se ocitáme uprostřed ohromného divadla nazvaného život. Každý z nás má svou roli a denně stojíme na jevišti, předvádíme své scény a interagujeme s ostatními herci. Toto představení nikdy nekončí, ať už je den slunečný nebo deštivý, ať procházíme radostí nebo výzvami.

🤔 Klíčovou otázkou není, zda budeme hrát tuto hru, ale jak ji budeme hrát. Máme na výběr, zda budeme hrát s vášní, odvahou a laskavostí, nebo zda budeme jen přihlížet z pozadí. Život nám dává možnost být tvůrci vlastního příběhu, režiséry našich rozhodnutí a herci vlastního osudu.

♥ Každý okamžik je jedinečnou příležitostí vyjádřit naši autentičnost, sdílet lásku, a objevovat nové cesty. I když se naše role mohou měnit a scény se střídají, naše síla spočívá v tom, jak využijeme každý okamžik na plné využití. Život je krásné divadlo, které hrajeme každý den. Tak prožijme svůj příběh s vášní, soucitem a vděčností, protože v konečném důsledku jsme tvůrci svého vlastního umění na jevišti nazývaném život.
-------
🧙‍♂️ Jsem koučem (wizardem), který jako průvodce na cestě ke vlastní autenticitě a osobnímu růstu propojuje zdánlivě nesouvisející oblasti a řeší i ty nejnáročnější výzvy. Stejně jako mnozí další, kteří stejně jako já věří v autenticitu života, tak i já se pokouším lidem pomoci objevit autenticitu v jejich vlastním životě a cestě k úspěchu. V dobré víře, že jednoduchost a autenticita jsou klíčem k hlubokému osobnímu růstu. 

Rituál, co není na prd


Jeden z funkčních mozkových trustů mi odešel do Valhally, když mi neznámá žena na semináři o rituálech a jejich důležitosti v našich životech špitla do ucha po mém nechápavém výrazu na lektorem nadhozený problém tuto větu: „Poslouchej své tělo“.

Vzhledem k tomu, že jsem si večer před tím dal hráškovou polévku, neuposlechl jsem ji ani to tělo. Ale musím uznat, že osvícení si mnohdy vybírá skutečně zajímavé cesty.

Proboha zpět, ne tohle není povídání o tom, jak mě osvítil prd z polévky z hrášku, ale je o tom, že pokud si umíme v životě stanovit aspoň jeden pravidelný rituál, pak by to měl být stálý čas našeho probuzení.

Řeknete si, copak to není úplně jedno? Vstanu, tak vstanu. Hele, vyzkoušel jsem to a není. Jsem freelancer a spát jdu, když chci. Se vstáváním jsem to měl podobně. Měl jsem.

Dost podstatný problém, a to jsem opravdu netušil, hraje v našem životě, pravidelná doba vstávání. Vynahradit si neklidnou noc posunutím budíku o několik hodin zpět se může v grogy nočním stavu zdát jako opravdu dobrý nápad. Ne, tak to opravdu není.

Jakmile se probudíme více než hodinu po obvyklém čase probuzení – silně to rozhodí tzv. cirkadiánní rytmy. Světlo, které vidíme, když se probudíme, v podstatě říká tělu, že je ráno, což znamená, že je čas vstát z postele a začít svůj den. A my nic.

Možná jste slyšeli termín „cirkadiánní rytmus“ neboli laicky vnitřní hodiny. Cirkadiánní rytmus (případně cirkadiální) je biologický rytmus s periodou o délce 20–28 hodin (lat. circa = „okolo“, „během“, dies = „den“). Je to důležitý systém, především pokud jde o naší tělesnou, emoční i duševní pohodu. Zasahuje do metabolismu, řídí spánek až po ovlivňování funkce trávení a imunitního systému, a i včetně teploty těla.

Přírodní národy označují sami sebe často názvy, jenž souvisí se světlem. Lidé světla u nich znamená, že my lidé, se řídíme důsledně cirkadiánními rytmy světla a tmy už po tisíciletí. Světlo je hlavním prvkem regulujícím naše působení ve světě. Právě proto hraje tento motiv v náboženstvích takovou roli.

Srandovním paradoxem je, že kdybychom se z ničeho nic ocitli v tmavé jeskyni bez přístupu světla, naše těla by si stále udržovala onen 24hodinový rytmus, přičemž bychom cca 8 hodin spali a cca 16 hodin byli vzhůru. Tento náš vnitřní smysl pro rytmus času je dán geneticky. Pro živé organismy je totiž důležité, aby cirkadiánní rytmus byl harmonicky sladěn s rytmem dne a noci.

Část mozku, která řídí cirkadiánní načasování signály zvenčí, je v hypotalamu. Nachází se v přední části mozku a světlo k němu dorazí tak, že prochází z očí pomocí nervových drah přímo do mozku. Navíc každá buňka v těle má způsob, jak sledovat cirkadiánní vzorce. Je světločivná, reagující na světlo.

Pokud například izolujeme kožní buňky nebo srdeční buňky, tak ty budou v petriho misce stále dodržovat cirkadiánní plány. Zajímavé, že? Mozek a hormony spolupracují na synchronizaci všech samostatných systémů našeho těla i jako oddělené samostatné jednotky. Tomu se dá říkat skutečně zázrak.

Proto se cítíme ráno při východu slunce bdělí a vzhůru, a proto se kolem šera soumraku začínáme cítit ospalí. Jednoduchý návod, jak se nejen dobře vyspat, ale jak se i potom přes den cítit lépe, je obrovsky účinný a jednoduchý.

Vstávejme každé ráno v naprosto stejnou dobu. Důvod je ten, že naše tělo jako mechanismus funguje nejlépe, když funguje v důsledně mechanicky udržovaném rytmu.

Pokud se tedy probouzíme každý den v jinou dobu – nebo i když si během týdne držíme docela konzistentní čas spánku, ale přispíte si o víkendu – náš mozek bude zmatený a začne uvolňovat melatonin v podivných hodinách neodpovídajících tomu, co se děje venku. Je to jako bychom neustále cestovali do různých časových pásem a honil nás jetlag.

Tím, jak se naše usínání a spánek dostane pryč z pravidelného rytmu, to začne negativně ovlivňovat tělo. Po jedné neklidné noci je člověk jen trochu pomalejší v reakcích, po několika týdnech nepravidelných cirkadiánních rytmů se silně zpomalí všechny pochody v těle během dne i noci. A to už je velký problém.

Narušuje se metabolismus, zatěžuje se srdce, zhoršují se imunitní reakce a nastupují nepopulární emoce = deprese a úzkost.

První pomoc není přispat si ráno, ale lehnout si přes den aspoň na dvacet až 30 minut - není třeba spát, jen si zavřít oči a odpočívat. To je dobré dělat tak maximálně do cca 15.00, pak bychom si rytmus rozhodili ještě více. Chápu, že ne všude máme v práci gauč, tak si zkusme aspoň sednout někde v klidu, zavřít oči a strávit tak cca deset minut. I to pomáhá.

Trénovat své tělo, aby se každé ráno probouzelo ve stejnou dobu, může dát sice trochu práce, ale stojí to za tu námahu. Věřte mi.

Pokud se o to pokusíte, naplánujme si k tomu i něco, na co se hned po probuzení budeme těšit – polibek od milované osoby nebo třeba oblíbený druh kávy nebo poslouchejme oblíbený podcast. O tom, co dělat ráno, abychom vyletěli ne z kůže, ale jako čertík z krabičky a byly následně v pohodě si napíšeme někdy jindy.

A mimochodem, tenhle malý rituál mi dal jasnou stopku v zbytečném ponocování. Když totiž vím, že druhý den vstávám zas v sedm… naučí nás to skutečně poslouchat své tělo. Ta žena na tom semináři měla pravdu.

A ono na oplátku, to tělo zase poslechne nás. Stačí mu to jen říct, ráno vstávám v sedm.

No, nebojte, zkuste si to. Není to vůbec na prd. Budí totiž skoro na minutu přesně.  obsah vložený z jiného webu. Zde jej můžete přeskočit

Skutečnou alfu poznáte podle toho, že si cení života


Myšlenka alfa jedince je všeobecně rozšířeným mýtem o vlčích smečkách, který však příliš zjednodušuje komplexnost sociální interakce u zvířat. A my jako lidé vnímáme témata dominance jednotlivců v naší společnosti právě na základě podobných omylů.

Alfa samčí dominantní role v lidské a zvířecí společnosti byla dlouho považována za danou konstantu. V posledních letech se ukázalo, že právě tato myšlenka vedla až příliš často k hrubému zjednodušování komplexnosti prožívaných sociálních interakcí u zvířat. V přírodě vlci tvoří prostě rodiny. Ty vede chovný pár a spolu s ním jsou v rodině starší, mladší a nejmladší potomci.

A stejně jako je u indiánů velmi vzácné skalpování, tak i u vlků je velmi vzácná krvežíznivost a zuřivé rvačky. U indiánů proto, že to nikdy nebyl jejich zvyk, skalpování v USA zavedli až běloši, aby si za vlasy ze zátylku lebky nechali platit za zneškodnění „nepřítele“, a stejně tak jsou liché pověsti o krvavých vlcích a jejich touze po zabíjení.

Machismus neboli pojetí maskulinity, které říká, že muž by měl být za všech okolností dominantní, silný a emocionálně nedostupný, což ve výsledku škodí nejen samotným mužům, ale i ženám a společnosti obecně je skutečně výsledkem dlouhodobé klamavé reklamy na toto téma, až ji samotní lidé uvěřili a praktikují jí. Špatné pojetí dominance se ovšem týká i nebinárních lidí a žen. Být machistou je prostě jen o zdůraznění již zmíněných prvků.

Přemýšleli jsme někdy o tom, jak bychom se měli dívat na společenskou hierarchii zvířat? A napadlo nás někdy, že když se řekne rodina, že to nemusí vždy znamenat krvavou lázeň a bitvu o moc, kdo tu teď zrovna bude diktátorem?

Většina studií, z nichž to staré pojetí role vlčí alfy vychází, je z pozorování vlků v zajetí. Vlk je samotářské a plaché zvíře. Je-li chycen, stává se zuřivcem často ne proto, že by to měl v nátuře, ale protože přišel o svobodu. Když se to stane nám, je to, že je dotyčný naštvaný a rozzuří ho to, všem jasné. Proč si potom podobný pocit ze ztráty svobody nemohou dovolit i zvířata?

Ukazuje se, že v případě krvavých tesáků vlčích samců pokoušejících se neustále někoho zabít, jde o mýtus, a naopak v posledních letech biologové zkoumající volně žijící živočichy termín „alfa“ již do značné míry opustili. Ve volné přírodě vědci zjistili, že většina vlčích smeček jsou prostě rodiny, vedené chovným párem, a krvavé souboje o nadvládu jsou u nich vzácné.

„Vždyť jakou cenu by mělo nazývat lidského otce alfa samcem?“ ptá se L. David Mech, vedoucí vědecký pracovník z US Geological Survey, který po desetiletí studoval vlčí smečky ve volné přírodě. „Je to jen otec rodiny. A přesně tak je to se všemi vlky.“

V průběhu let vydal dvě úžasné knihy o svých pozorováních. Kdysi taktéž jako mnoho jiných biologů používal termíny jako „alfa“ a „beta“ k popisu souvztažnosti rolí jednotlivých členů smečky spíše prvoplánově. Dnes už jsou zastaralé proto, že smečky, které byly drženy často dlouho v zajetí, jsou prostě v zajetí a přestali být „divoké“ = přirozené.

Většinou vlčí rodinu tvoří samec a samice a jejich potomci, než se vydají na samostatnou cestu životem. Celkem 6 až deset jedinců. Na konci 80. a 90. let 20. století pozoroval Mech smečku každý rok na ostrově Ellesmere v severovýchodní Kanadě. Jeho studie, publikovaná v roce 1999 v Canadian Journal of Zoology, byla jedním z prvních mnohaletých výzkumů na jedné smečce v průběhu času. Ukázalo se, že všichni dospělí členové smečky se podřizují chovnému samci a všichni ostatní členové smečky, bez ohledu na pohlaví nebo věk, se podřizují chovné samici.

Stejně jako v lidské společnosti se nejmladší štěňata ve smečce plně podřizují svým starším sourozencům. I když je to samozřejmě o častém škádlení se. Ale při nedostatku potravy, i když je hlad veliký se jako první nakrmí ti nejslabší, tj. mláďata. A ano, jistěže se při tom najde pocit konkurence, co mi zrovna žere „moje“ žrádlo a zuby se vycení, ale to je asi tak vše. Nemají snad lidé čistě náhodou podobný vztah ke svým potomkům?

Jo a rozpad rodiny probíhá naprosto přirozeně. Když vyroste do věku dospělosti, odpojuje se vlk či vlčice a začnou si hledat partnery, s kterými zakládají vlastní smečku. Jakýsi souboj otce a syna o nadvládu nad stávající smečkou žije spíše než v realitě v lidských mýtech, představách a pohádkách.

Doktor Mech použil názvosloví alfa vlků v klasické knize o vlčí biologii, The Wolf: Ecology and Behavior of an Endangered Species, která vyšla v roce 1970. Ale když publikoval svůj nový výzkum, rozhodl se tento termín změnit. Zašlo to až tak daleko, že dokonce stáhl svou původní knihu The Wolf z tisku.

Kniha Wolves: Behavior, Ecology and Conservation z roku 2003, kterou vydal společně se zoologem Luigim Boitanim, je nyní mnohem přesnější a aktuálnější. popisují v ní i tzv. případ Yellowstone. Vzácně jsou smečky vlků veliké. To se děje právě v zmiňovaném národním parku. Jelikož je kolem dost potravy, smečky zůstávají déle pohromadě a hlad nenutí mladé vlky opouštět smečku, protože je to úplně stejné jako u nás doma. Co bych se coural někde po světě, doma na mě vždycky něco zbyde.

V těchto situacích se smečky mohou rozrůst na několik desítek členů. Vlčí smečka Druid Peak v Yellowstone dosáhla vrcholu bezprecedentních 37 vlků v roce 2001, podle Yellowstone Wolf Tracker. No, ještě zajímavější bylo to, že v případě takto veliké smečky v ní všichni podřizovali alfě, kterou však byla nejdominantnější samice. Betou neboli druhým ve vedení, byla některá její dcera. Když je totiž přemnoženo, jsou určujícím prvkem rolí ve smečce samice. Možná bychom se tímhle prvkem už mohli také inspirovat.

Byla popsána pozorování, že smečka, jejíž chovnou dvojici alf zabili lovci, si našla osamělého vlka samotáře, který svými zkušenostmi pomohl smečce složené z nedospělých jedinců přežít, ale nepářil se se smečkou, nestal se chovným párem, jen se o všechny staral, hlídal štěňata a učil je lovit si potravu. Když smečka ztratí příliš jedinců potřebuje pomoc. My lidé tomu říkáme sociální služby.

Desítky let poté, co vědci studiem zvířat v zajetí dospěli k mylným závěrům o dynamice vlků, stále není zcela jasné, jak lidské jednání ovlivňuje fungování smeček. Víme to, že nic nevíme. Přehodnotíme alespoň trochu svůj pohled na alfa jedince??

A mimochodem jeden tip trik nakonec. Tu skutečně dominujícího alfu poznáte v lidském světě snadno. I přes to, že je plná pokory k životu, při jejím vstupu do místa, kde jsou další živočichové, onen život ve všech na vteřinu zamrzne. Někomu se ježí chlupy, někoho zamrazí v zádech, někomu se podlamují nohy. Příznaky jsou různé. To jenom silný pocit přítomnosti výjimečného jedince vámi proběhne skrz naskrz.

Unést ten pocit moci, lásky a síly není jednoduché. Pro všechny.


Zdroje:

Co jste zač? Herkules nebo Adonis?


Otázka vzhledu našeho těla jde naší civilizací napříč časem. Vždy hrála důležitou součást popisu role daného jedince a jeho zařazení se do společnosti. A taky nám nyní přináší nové problémy.

Píše se o všech možných poruchách těla. Většinou v souvislosti s jeho vývojem a přechodem k dospělosti. Především se zmiňují bulimie nebo anorexie u žen. Ale co muži? Mají muži v tomto případě výjimku anebo jsme si až dosud podobných poruch u nich nevšímali? A znáte Adonisův komplex? Který dnes začíná postihovat i ženy?

O co tedy jde? Všimli jste si, jak moc nám v posledních letech přibyla tzv. fitka neboli fitness centra? Jde o stále stoupající trend, který sebou nese další navazující průmysl. Spolu se samotným cvičením jde také o doplňky stravy působící na tělo, moderní látky sloužící jako hezký obal cvičenců, speciální kosmetiku a obuv.

Kam jsme se to dostali od prvních posiloven v 60. letech v garážích, kde si cvičenci po vzoru Arnoldových svalů svařovali z železného odpadu činky a pak s nimi zkoušeli pohnout? Došli jsem k profi světovým soutěžím krásy vysportovaného těla mužů i žen, ale jde v nich jenom o tělesnou krásu?

 A jde ještě o sport?

A nejsou to jen ony. Velice cool je dneska být „strongman“ nebo pěstovat sílu na klasický silový trojboj — bench press, dřep s činkou a mrtvý tah. V posledních letech si získala oblibu také kalistenika, což je posilování vahou vlastního těla.

Přemýšleli jsme však nad tím, proč tohle přišlo tak najednou? Kde se vzala, tu se vzala? Když jste cvičili před padesáti lety v garáži, nevěděl o tom nikdo, často ani rodina ne. Díky internetu, a hlavně sociálním sítím se začaly rychle šířit informace. I o tom, jaká jste právě zvedli kila, se dnes dozvíte ihned jednou fotkou z fitka.

A proč s tím, jak vypadají v přiléhavém tílku či plavkách, zaplavují mnozí svět? Jde ještě o sport a o krásu? O chuť se ukázat? Nevím, ale přemýšlel někdo z těchto cvičenců i nad tím, že se třeba jedná jen o náhražku kdysi tak nepopulární činnosti, které se říkalo fyzická práce? Kdy si sport už vlastně uzurpoval původní smysl práce – uvolnit fyzickou energii?

Pozor však. Pohyb má mnoho výhod. Dokáže dobře pomoci změnit naši hmotnost a přispívá ke zdravému životnímu stylu, který je super v prevenci civilizačních chorob. Když cvičím vnímám srdce a působení oběhové soustavy, kostry a samozřejmě svalů. Cvičením se vyplavují do těla endorfiny, tedy hormony štěstí. Takže jsou to i psychická pozitiva a to ve snížení stresu, možné deprese, konfliktních nálad a zvyšování sebevědomí. To vše je ok.

Zkusme se na to podívat ještě trochu jinak. Práce v tom drsném slova smyslu skutečné dřiny hodně ubylo, Spoustu z ní dnes zvládnou stroje, Kdo by si dneska kopal sám studnu, že? Nebo zahloubil základy domu? Těžká práce se vytratila sice ze života, ale ne z podvědomí. Tělo po ní získávalo pocit únavy, který byl důležitým signálem, toho, že člověk pracoval na hranici svých sil a díky tomu měl pocit, že je platným členem společenství. Kdyby nepracoval, propadal by se studem. Odtud endorfiny. To vše se hodilo na těžkou fyzickou práci kdysi. Ne však dnes.

Pro pocit úlevy nahradilo tělo práci sportem, další zátěžovou fyzickou aktivitou, kterou se však v přehnaném slova smyslu ničí víc než předtím těžkou prací. Posilování je fajn, ale podle čeho se řídí vkus cvičenců? S kým se porovnávají? A jak vypadají jejich idoly?

Problémem mužské i ženské generace posledních let se velice plíživě začíná stávat tzv. bigorexie. Můj děda by dnes řekl: „…, no mají švába na mozku z toho, že si myslí, že blbě vypadají“. Ano díky sociálním sítím a internetu dnes obraz dosáhl kamkoliv na planetě. Všude se šíří hračky a vizuální obrazy, které mají až příliš nápadně zvětšený objem hrudníku a svalů všech skupin. Bodybuilder Arnold to možná jen spustil.


Ze začátku se sebou chce jen každý cvičenec něco udělat. Základní sdělení při první návštěvě ve fitku. Zvětšit hrudník, potom přidat trochu tady, trochu támhle. Fenoménem dneška je přece být tak trochu Hulk, ne? Být co největším obrem, s co nejhrozivějším vzhledem. A to vše jen proto, že si myslíme, že takové lidi bere svět vážně.

Svalová dysmorfie je duševní porucha, jež se vyznačuje především zkresleným vnímáním svého těla, abnormálními jídelními návyky a excesivním cvičením. Problematikou této poruchy se zabývají intenzivně hlavně výzkumníci v zahraničí. Tato porucha totiž může mít destruktivní potenciál s děsivými dlouhodobými účinky na zdraví jednotlivce.

A to pro opotřebení pohybového aparátu přehnaným cvičením a také zdravotními riziky spojenými s játry, ledvinami a se srdcem, které jsou způsobeny užíváním anabolik, steroidů a vůbec nadměrného množství podpůrných látek majících stimulovat náš tělesný růst.

Hodně velkou roli v nástupu tohoto onemocnění hrají také kultura mladého vzhledu, který se podsouvá i těm nejstarším lidem. Definujeme si až moc často svoje sebepojetí jako mínění druhých osob, podle již zmíněných interakcí na sociálních sítích.

A pokud považujeme svůj vzhled za naprosto nemožný, můžeme se domnívat, že nás společnost nepřijme takové, jací jsme. To nás vede k vyhýbání se situacím, kdy bychom s druhými mohli mít kontakt. Vede to k destrukci chápání komunikace ve společnosti tak, jak ji známe. Vede to k životu v osamění.

Ale ruku na srdce. Nevyděláváme snad na tom? Aspoň někteří? Vždyť nebýt toho paobrazu Arnolda, kdo by prodával všechny ty dietní plány? Hlavně po vánocích. Nebo zdravé potraviny, přirozené zkrášlovací prostředky a další a další produkty, které všechny spojuje jediné? Všechny vám naslibují opravit vadu ne zrovna ideálního body image. V podstatě neustále lomcují s naším sebevědomím a nutí nám podprahovou představu, že s námi něco není v pořádku. Ubránit se takovému tlaku není lehké.

A to jsem se nezmínil o plastické chirurgii nebo botoxu či liposukci. To je teprve byznys. O nadměrné spotřebě diuretik sloužící k odvodňování těla či příjmu nadměrného množství bobulí s obsahem vlákniny se raději zmiňovat ani nebudu.

Reklama, média a marketing je dnes zaměřen na propagaci nadměrných svalů a muskulatury. Vždyť co např. Avengers v čele s kapitánem Rogersem, který si šel dobrovolně nechat změnit kostru a svaly, ti nepůsobí zrovna podvyživeným dojmem. Možná Doctor Strange anebo Strážci galaxie, ale to byla dycinky divná banda.

Co je na tom obzvláště „chucpe“, je zaměření tohoto vlivového marketingu na dospívající. Když jsem mladým adolescentem, jsem velice citlivý na dojem, kterým působím na druhé. A nejde jen o slova. Hodně hodnotících soudů je vyřčeno neverbálně. Náklony těla k tomu, kdo se nám líbí odstup od těch, co jsou hnusní. Obdivný pohled nebo kriticky povytažené obočí. Či intonace hlasu při komunikaci.

Hledáte-li své místo v životě a máte před očima neustále před očima ideál nedosažitelné krásy, dopadne to pro masu lidí jen dvěma způsoby. Když nezapadnu do kolektivu a dostanu nálepku „ten, který není dost dobrý“, může to člověka dovést až k sebevraždě. A když ne až tak daleko za tuto hranici, dík apatií vůči tomu všemu se začnu přejídat a na fyzické aktivity kašlu. Nastoupí odpor vůči tělesné aktivitě. Od třicátých let se v měřeních celosvětové populace opakovaně zvyšuje její tělesná hmotnost. V posledních letech, a to především u mužů se trend zvyšování hmotnosti objevuje i v ČR.

První způsob reakce jsem již snad dostatečně popsal v předešlém odstavci. A ten druhý, ta iluze, která nás takto posedává den, co den, je o to horší, že před třiceti lety byl na mediálním trhu jeden až dva fitness časopisy. Dnes jsou jich stovky. A dále jsou na fitness specializované TV a internetové pořady a kanály. Lidé si ale neuvědomují, že idoly v nich ukázané jsou profesionální kulturisté, kteří posilování věnují svůj veškerý čas, na rozdíl od všech běžných mužů a žen, kteří se musí starat o rodinu a chodí do práce.

Práce, která je však povětšinou fyzicky neaktivní a nedokáže je naplnit endorfiny, a tak jejich uvolnění musí hledat někde jinde. Hurá do fitka. A jsme zase na začátku dosud bludného kruhu.

Učebnicový termín pro tuto absenci chápání vlastní tělesné normálnosti je „body dysmorphic disorder“ (BDD). Osoba s BDD se může obávat o celkový vzhled svého těla a může vnímat specifickou chybu ve svém fyzickém vzhledu. A nejde o to, zda je vada skutečná, nebo jen domnělá. To je zde vedlejší. Pro ně existuje. A tak neustále přehnaně kontrolují svůj odraz v zrcadle.

Diagnostický a statistický manuál duševních poruch kategorizuje tento stav jako obsedantně-kompulzivní poruchu, protože to je to, co děláme: jsme natolik posedlí svým tělem, že se zabíráme svým odrazem v zrcadle natolik, že v něm možná žijeme aktivněji nežli v realitě. A stáváme se tak pomalu společností nikoliv Herkulů, ale Adonisů.

Kdo by nás dnes jako zemi asi tak bránil, kdyby k nám vtrhli nějaké barbarské hordy? A všichni Adonisové by zmizeli jako první, to proto, aby si nepomačkali svaly?

A jen pro úplnost, tento text není zaměřen proti cvičení a posilování a kultuře zdravého těla. Tomu všemu autor fandí. Ale někdy je dobré přemýšlet o věcech dopředu. O tom, jak žijeme a jak komunikujeme. Pozorujme se skutečně se vším všudy. Rozlišujme to, co je zdravé pro nás a co nikoliv. A zkusme na to vše zmíněné myslet dříve než zase zvedneme činku.

Štěstí je krásná věc


Jedna věc je vědět, co dělá lidi šťastnými, a jiná je žít šťastný život. Ale aby byl člověk doopravdy šťasten, musí mít to, co si pod štěstím představuje on, a ne to, co si pod ním představují jiní.

Velký majetek, moc politiků ani sláva vítězů nevedou k trvalému štěstí. To je zaklínadlo, kterým se každý den zaklínají ti, co chtějí sami sebe přesvědčit, že představa o štěstí implantovaná do mozku reklamním marketingem, je ta jediná správná.

Když se řekne štěstí, mnozí se začnou usmívat. Vzpomenou si na okamžik, který se jim vryl do paměti a který považují za štěstí. Někomu se v něm objeví právě dostavěný dům. Někomu šťastná sázka na start-up byznys. Někomu zase radost z narození potomka jinému bolest ze ztráty rodiče, kterému však před jeho smrtí dotyčný stačil říct, co k němu cítí. I to může být štěstí.

Jenže, stejně jako něco nebude bolet věčně, ani usmívat se nejde pořád. A tak to trvalé štěstí vlastně ve vnějším světě neexistuje. To trvá jen potud, co trvá daná situace či věc. Takže se v tom případě nebavíme o štěstí, ale o tom, že to, pod čím si mnozí štěstí představují, je vlastně závislost.

To skutečně trvalé štěstí lze najít v hloubce svých pocitů uvnitř sebe sama. V srdci. Je to jednoduché. Milujete-li někoho, jste s ním, anebo bez něho? Udělejte to stejně. Prostě buďte se svým srdcem v kontaktu.

Učte se vnímat a rozlišovat své emoce a jejich ozvěny v něm. Najdete je v naší společné komunikaci, v akceptaci toho, že cítíme i strach nebo bolest. V prostém prožívání toho, co k nám přijde ze života.

Někteří jdou za štěstím jako za svým cílem. Proč ne. Cíle nám dávají směr pro každodenní život. Jsou užitečné. Jdeme za tím, co chceme. Cestou zažíváme různá dobrodružství i příkoří. Jako v pohádkových příbězích. Někdy dojdeme až nakonec a uzavře se vše. Splní se náš cíl. Ale splnění cíle ještě nemusí přinést ten očekávaný pocit štěstí. Rozhodně ne toho trvalého.

K tomu nás může cesta dovést, to je pravda. Když si každý její krok prožijeme v našem těle jako odraz našich emocí. Těch, kterými jinak jen tak reagujeme na svět kolem.

A právě tohle je důležitá poznámka. Pořád si během cesty uvědomujme své pocity. A pokud nejsme během cesty šťastní, měli bychom se oprávněně ptát, zda má cenu vůbec někam jít? Je snadné se nechat zabalit do představ o dosažení výsledku a věřit, že na tom závisí naše štěstí. Ne, nezávisí. Mějme cíle, ale připravme se je nechat jít. A stanovit si jiné. Nejde totiž vůbec o plnění cílů, ale o to, že díky nim, stále více a více používáme sami sebe a tím se víc a více poznáváme.

Protože svět kolem nás můžeme poznat jen do té hloubky, do jaké dojdeme s poznáním my sami v sobě. Hlavně se přitom cestování nenechme zmást různými příběhy.

Existuje mnoho příběhů o tom, co obnáší šťastný život. Příkladem může být příběh závisláka - plniče cílů, co tvrdí, že: až toho dosáhnu, budu šťastný. No, dosáhne a stejně nebude, protože pocit dosažení cíle ve vnějším světě přinese jen pocit štěstí na krátkou dobu. A po vystřízlivění se zase hledá další. Jako dávku drogy.

Dalším oblíbeným příběhem je, že za peníze si koupíte štěstí. Kdo přemýšlí srdcem, tomu je jasné, že mít více peněz je bezvýznamné ve srovnání s kvalitními vztahy, starostí se o své duševní a fyzické zdraví a smysluplným životem v souladu s našimi přesvědčeními a hodnotami. Přesto jsou tyto věci bohužel často obětovány ve snaze získat více.

Tyto příběhy přetrvávají, protože podporují současný ekonomický systém, který je navržen tak, aby zvyšoval HDP spíše než aby zlepšoval blahobyt lidí a této planety.

Jedna věc, je důležitá pro tzv. trvale šťastný život. A to jsou vztahy mezi lidmi. Láskyplné, vášnivé i soucitné zároveň. Není snadné je získat. Často si je ani neuvědomujeme a myslíme si, že nás lidé budou milovat jen tehdy, když splníme určitá kritéria.

Ale když někdy zkusíte cestovat jen tak, budete překvapeni stejně jako jsem byl kdysi já. Lidé mě neznámého pozvali klidně k nim domů. A nabídli mi jídlo nebo přístřeší. I když sami měli málo, rozdělili se. O úsměv, o polévku a peníze na cestu. To, co mi zbylo po všech těch útrapách, co tam byly též, byla jejich laskavost, soucit a štědrost.

To byla tedy první věc, kterou krom srdce a cesty poznávání našich emocí můžeme hledat jako spojitost se štěstím ve vnějším světě. Ta druhá je příroda.

Hledat to skutečné štěstí se totiž většinou vydáváme, až když jsme v krizi. Ta vzniká často, když se nám naše domnělé štěstí, kterým jsme dosud žili, jaksi nedostavilo. A právě láskyplná podpora od druhých, úplně cizích lidí, mi mnohdy ukázala to, že krize existují jen a jen v mé hlavě. To bylo tak …

Spal jsem kdysi v jedné kovárně v cizí zemi. Když jsem se ptal na další cestu k jednomu městu, kovář mě vytáhl z domu a ukázal kolem sebe do všech směrů. Zatočil jsem nechápavě hlavou. On se jen usmál a řekl mi, že je to jedno. Ať půjdu kamkoliv, stejně nakonec dojdu tam, kam chci.

Jeho žena mě večer vyprovázela cestou z jejich vesnice a když jsme vyšli ven, ukázala na nebe a řekla, to je taky cesta. Usmála se a odešla. Porazilo mě to natolik, že jsem si kousek vedle na mezi rovnou ustlal. Zíral jsem na hvězdy a najednou mi přišli jiné. Vlastně už od té doby byly vždycky jiné. Nic se nevyrovná obloze poseté miliardami hvězd nad vaší hlavou. A díky tomu i pochopení pocitu svobody i sounáležitosti zároveň.

My lidé jsme se narodili a jeden čas i žili jako přirozená součást přírody. I přesto vše trávíme tolik času v prostorech, které zas tak přirozené nejsou. Nevídáme z nich třeba nebe. Chci tím říct, že ta druhá podmínka k nalezení trvalého štěstí je v uvědomění si toho, jakou moc vůči nám má příroda. Příroda je nezbytná pro naše blaho – proto, abychom se díky ní cítili v bezpečí, klidně a mírumilovně, ale abychom udrželi lidský život pro další generace. Dává nám totiž jako jediná svou náruč matky země bez jakýchkoli podmínek. A to není málo.

Vztahy s lidmi a s přírodou nám mohou dát více než cokoli jiného. Mohou nás díky interakcím s nimi zbavit všech naučených berliček, o které se celý život tak rádi pohodlně opíráme.

A když je odhodíme a pak se takhle rozhlédneme kolem, zjistíme, že jsme díky tomuto poznání svobodní. No a pak nám snad i dojde, co je to štěstí. Že je to sakra krásná věc.

Spi šípkovko, spi


Šípkovou Růženku probudil v pohádce statečný princ. Který hrdina nás přesvědčí, že spánek je prioritou daleko vyšší než pracovní výkon? Možná by stačilo naslouchat tělu, které když potřebuje spát, řekne si, ale my jsme známí ignoranti všeho, že?

Rozšířil se nám tu takový mýtus, paní Müllerová. Lidé si myslí, že když toho přes týden moc nenaspí, že to přes víkend snadno doženou. A v tom je právě problém.

Nedostatek spánku během týdne se o víkendu dvěma hodinami navíc prostě nedožene. Když zmáčknete v sobotu ráno budík a s blaženým výrazem dál pochrupáváte v domnění, že tělu pomáháte, tak na tom samozřejmě není nic špatného.

Žádná splátka spánkového dluhu se tím však nekoná. A neblahé důsledky tohoto stavu se začínají hromadit v těle velmi rychle. Pokus v tzv. spánkové laboratoří University of Arizona College of Medicine hovořil jasnou řečí. Účastníkům výzkumu bylo omezeno spaní ve všedních dnech na 5 hodin denně. O víkendu bylo umožněno spát kdykoliv. Výsledek? Během dvou týdnů přibrali všichni cca 3 kg váhy, avšak zaznamenali ještě významné metabolické poruchy organismu, které zvýšily riziko vzniku cukrovky na relativně dlouhou dobu.

Méně spánku narušuje hormonální rovnováhu, která řídí čas kdy jíst a kdy s jídlem přestat, takže budete více jíst. Zkombinujte to s pomalejším metabolismem, který mají lidé s nedostatkem spánku, a pak není divu, že lidé jsou náchylní k zvětšování objemu těla a přibírání na váze.

Studie PLOS One ve svém výzkumu zjistila další znepokojivý rozdíl mezi lidmi, kteří měli dostatečný a nedostatečný spánek. Zjistili, že kratší spánek zřejmě souvisí se sníženými hladinami HDL neboli „dobrého“ cholesterolu v krvi. To taky není dobrá věc.

Pokud by se jednalo jen o jeden týden, tak by se dalo říct, že se deficit menšího spánku může během víkendu smazat. Neboli občasné výkyvy se i u spánku dají eliminovat. Ale ta výhoda delšího odpočinku o víkendu je v česky řečeno „v háji“, když se vrátíte do své spánkové rutiny. Tedy, když zase začnete spát málo.

Kenneth Wright, ředitel spánkové a chronobiologické laboratoře na University of Colorado v Boulderu, který na práci výzkumníků u nich dohlížel, nebyl ze závěrů pokusů ani nijak překvapen. A přirovnal tento negativní trend – nedostatek spánku – k tomu, když se po druhé světové válce začaly masově kouřit cigarety. Lidé tehdy neviděli okamžitý negativní účinek cigaretového kouře na svoje tělo. Po letech výzkumů dopadů kouření na lidské zdraví vám dnes lidé řeknou, že kouření je špatné a tečka. No a spánek je nyní v rané fázi toho, kde bylo kdysi na počátku kouření.

Michael Grandner, ředitel programu výzkumu spánku a zdraví na University of Arizona College of Medicine, uvedl, že studie potvrzují, že lidé by měli přestat myslet na spánek jako na něco podřadného. Když byste si představili člověka, co se bude celý týden ládovat hamburgery a hranolky a jenom přes víkend si vezme ovoce a zeleninu, taky by tomu nikdo neříkal zdravá strava.


Vnitřní příčinou nespavosti je v dnešní době většinou stres. Žijeme ve společnosti, která považuje spánek za neproduktivní. Co je potom víc nepraktického než neproduktivně strávený čas? Poruchy rytmu spánku jsou častější v tzv. vyspělých zemích. Objevuje se tu totiž pocit, že spánek je ztráta času a že nám nedovolí využít náš skutečný potenciál a brání nám v kariéře.

Vnějšími vlivy jsou nevhodný životní styl, nedostatek fyzické aktivity během dne, případně špatný vliv prostředí – hluk, horko, světlo při usínání (nejen tzv. světelné znečištění, ale i sledování televize těsně před spaním či monitoru notebooku nebo mobilu při hraní počítačových her anebo sjíždění sociálních sítí).

Než sáhneme po lécích na spaní, je vhodné nejprve analyzovat jídelníček, zda v něm nenajdeme chyby, které mohou usínání bránit, a zavést ty, které nám ho usnadní. Především bychom měli dbát na to, abychom poslední jídlo snědli nejpozději dvě hodiny před spaním.

Důležité je naplánovat si večeři, která se skládá z lehce stravitelných produktů, a obohatit stravu o produkty bohaté na tryptofan a vitamín C, B1 a hořčík, které zajišťují jeho správný metabolismus. Tím je tmavě zelená zelenina = kapusta nebo špenát. Ořechy obecně = kešu ořechy, mandle a dýňová a konopná semínka. Vlašské ořechy. Hnědá rýže, cizrna, čočka, oves. Ryby = losos nebo pstruh. Borůvky, Acai bobule, banány. A také kvasnice, kvašené zelí, kimchi, tempeh, miso a nápoje jako např. vodní kefír, kokosový kefír a kombucha.

Pokud se budeme řídit výše popsanými pravidly, jídlo nám nedovolí mít bezesné noci. Především jde totiž o to nemít chuť na energeticky bohaté potraviny s vysokým obsahem jednoduchých sacharidů. Jde o ovoce, mléčné výrobky – mléko, jogurty, kefíry, sladkosti – zákusky, dorty, sušenky, sladké sirupy (javorový, datlový, rýžový, agávový atp.), čokoláda, zmrzlina, džemy, marmelády, slazené nápoje, limonády, ovocné šťávy, džusy, pivo, sladké destiláty. Myslíte si, že dobíjet energii pomocí alkoholu jde snadno, že?

Ale víte i to, že to, že nemůžete spát, může mít na svědomí vaše matka? Studie vědců z newyorské univerzity Langone Medical Centre ukázala, že i relativně malá dávka alkoholu může u plodu trvale poškodit tu část mozku, která je zodpovědná za spánkovou Non-REM fázi. Vlivem fragmentace spánku pak podle vědců dochází k poruchám kognitivních funkcí, poruchám pozornosti a emoční regulace. Několik skleniček na večírku tak může ovlivnit život potomků více, než by se zdálo.

Darovat nový život a postarat se o něj je velký stres. U maminek, které šest měsíců po porodu spí méně než sedm hodin v noci, se jejich biologický věk zvýšil o tři až sedm let ve srovnání s matkami, které spaly sedm a více hodin. Takže ano, ty „babské povídačky“ o tom, že „bezesné noci strávené nad našimi dětmi, nám ubírají život“ - mají pravdu.

Právě proto je dnes tak důležité zajistit matkám skutečně dobrý servis v prvních dvou letech života jejich dětí. Dostatek klidu, odpočinku a spánku. Model rodinného soužití tří generací – děti, rodiče a prarodiče žijící a starající se o sebe navzájem – najednou není zase tak moc utopický, že? Možná, že tato kolektivní součinnost přinášela pro zdraví potomků a rodiny obecně více, než jsme si mysleli.

Co tedy víme? Víme, že potřeba spánku je individuální záležitostí. Přesto obecně platí, že dospělý zdravý člověk by měl spát přibližně 8 hodin denně. Někdo potřebuje o hodinu více, jinému stačí o dvě hodiny méně. Ještě před padesáti lety spali lidé v průměru o hodinu déle než teď. Před patnácti lety to bylo o 20 minut déle. S postupující dobou spíme stále méně. Našemu organismu ale ztracené hodiny zatraceně chybí.

Nejlepším lékem na život je dobrý smích a dlouhý spánek. Držme se této staré moudrosti.


Zdroje:

Mýtus o nacionalismu

 

Jsme jediná civilizace na jedné planetě. Potýkáme se s mnoha problémy, avšak i příležitostmi. Nabízí na ně nacionalismus odpovědi? Obávám se, že jen rychlejší díru a sešup do pekla.

Vykořenit mýty, které žijí svým životem v tzv. „selském rozumu“, jde ztuha. Především pak tento - a sice, že nacionalismus je přirozenou součástí lidského vývoje a má biologicko-sociologické kořeny. Jistě, homo sapiens je sociální tvor. A má v genech kódován život v skupinách. Jenže, člověk žil pouze v malých tlupách a jeho skupinová příslušnost končí u tzv. Dunbarového čísla, tedy schopnosti jen určitého omezeného počtu jedinců, s kterými je jako jednotlivec schopen udržovat stálé sociální vztahy.

Nebo se vážně domníváte, že jde o stejnou oddanost i v případě ČR, a to k deseti miliónům lidí označených jako Češi? Lidé si vybudovali svůj národní stát z hlediska času nedávno. Před pár tisíci lety. V původní tlupě již nebyla schopnost řešit nastalé problémy své doby. Ať už to byla potopa, hladomor kvůli suchu nebo potřeba postavit pevnější silnici, která by spojila dva sousední sídlištní celky.

Když se zeptám, zdali znáte příslušníky svého národa, vyjmenujete svou rodinu, včetně jejich černých ovcí. O nich toho víme dost. Ovšem nevíme zhola nic o všech ostatních lidech, kteří mají v dokladech, v kolonce občanství, napsáno Češi. A to, že to tam je, je výsledkem sociálního inženýrství = propagandy celého společenství, kde žiji, nikoliv výsledek pravěkých citů k národu jako celku.

Ono společenství se prostě postaralo o mé potřeby. A vybudovalo k tomu národ, včetně jeho jazyka, území a jeho obrany, sociálních systémů, zdravotní péče, školství, pracovních příležitostí. Abychom si rozuměli, nemám nic proti hrdému patriotismu.

Žádná společnost dnes nemůže fungovat bez kolektivu, bez loajality a bez empatie, kterou jsme rozšířili na celý národ. Věříme-li v jedinečnost svého národa a cítíme-li k němu oddanost - to vše nás motivuje k tomu, starat se o sebe navzájem více než jen v okruhu své rodiny. A v případě potřeby, se pro tento celek i obětovat. Příkladem pozitivní stránky takovéto motivace je současná Ukrajina.

Ale když se podíváme na druhou stranu ukrajinské fronty, uvidíme i tu druhou negativní formu nacionalismu. Uvidíme šovinistický ultranacionalismus, který namísto pokorné jedinečnosti svého národa, začal vyznávat jeho nadřazenost vůči všemu a všem.

A systém vyžadující po svých obyvatelích takovouto absurdní loajalitu, vytváří jen podhoubí k tomu, aby z něj vyrostlo násilí. Nacionalismus totiž vždycky dojde k válce, protože nakonec nedokáže ubrzdit to tzv. „národní nadšení“, a jak víme z fyziky, síla, která se dala do pohybu, se nezastaví tak snadno.

Proč tu mluvím o nacionalistické agresi ze strany Ruska? Jde o příklad ze současnosti. Příklad toho, k čemu nacionalismus může lidi přivést. A každý nacionalistický stát ospravedlňuje svou vojenskou agresi tím, že: „… se jen brání před hrozbami svých sousedů“. 

Což byla mimochodem úvodní věta ruských médií při překročení ukrajinských hranic v únoru 2022. Rusko od svého vzniku až dosud absolvovalo obrovský počet vojenských konfliktů. A zatímco všechny státy světa s počátkem 21. století od nacionálního boje postupně ustoupily, Rusko nikoliv.

Došlo to v dějinách i tak daleko, že lidem druhého státu byla jedno, jaká jatka vyvolala jejich „vojenská pomoc“ či „speciální vojenská operace“. Ať už to bylo u Verdunu nebo v Buči. Dokud mi můj národní stát zajištoval bezpečí a blahobyt, byly jeho občané ochotni tolerovat i tyto krvavé morální daně. A držet hubu a krok. Příkladem je i český komunistický režim od 1948 do 1989.

Změna přišla v roce 1945 spolu s Hirošimou. Po ní se už lidé neobávali války národů, ale globálního vyhlazovacího konfliktu. Pravda, paradoxně pomohla atomovka dostat nacionalismus aspoň na chvíli pod kontrolu. V době zbraní hromadného ničení může jen světové veřejné mínění mít tu moc, aby tyhle nukleární džiny zašpuntovalo v lampě. A neotíralo se o ně ani slovem, natož pak jadernými kufříky. Kubánská krize a Vietnam ukázaly jejich drápky. Pak naštěstí zvítězil rozum.

Výsledkem studené války byla globalizace, po nichž následovala osmdesátá léta blahobytu, kdy se už zdálo, že se valíme vpřed k našim nejlepším dnům lidstva. Ale taky se vrátil nacionalismus skrytý pod komunismem a socialismem rusko-východního typu. A bohužel ani osobnosti a instituce globálního kapitalismu taky moc nepřesvědčily. Spíše zklamaly a odcizily občanskou společnost lidem.

A tak nyní legitimně stoupají obavy o to, jak to bude se zdravotnictvím, kdo bude a nebude mít prostředky na vzdělávání a jak vlastně bude fungovat sociální péče až nebude nikdo, kdo by mi pomohl na nohy? O klimatické změně raději ani nedutám.

Lidé začali hledat jistoty zpátky v náručí národního státu. A vliv tzv. „žvanivých“ politiků a národně-vlastenecky zaměřených spolků vzrůstá. Opět přestáváme používat rozum a podléháme propagandě. A znovu se chodí demonstrovat pro „národní zájmy“ a v jejich jménu se zneužívají vlajky, národní symboly a hesla.

Zvykli jsme si příliš lehce na to dobré, co nám poslední desetiletí přinesla. Považovali jsme demokracii za samozřejmost. A možná i proto dnes spousta z nás opět vytahuje sirku nacionalismu bez toho, že jim jako malým dětem nedochází to, s jakým ohněm si zahrávají.

Jaderné zbraně změnily politiku. Pravda. Lidé pochopili, že naše společné přežití závisí na tom, zda bude na prvním místě světová bezpečnost nad jednotlivými státy. A všichni ti, co dnes vyvolávají hesla, že jejich „vlast je na prvním místě“, by vám měli především odpovědět na to, jak by si představovali oni ochranu svého národa před nukleární zkázou? Rozhodně se to nedá udělat žvaněním.

V roce 1964 vznikla během prezidentské kampaň Lyndona B. Johnsona, snad nejúspěšnější mírová propaganda v dějinách. Rozsahem malý TV spot tehdy obletěl celý svět. Představuje holčičku Daisy s kopretinou, jak trhá a počítá její plátky, a když napočítá desátý, ozve se chladný mužský hlas odpočítávající od deseti k nule. Jako při odpalování rakety. Potom se ozval hlas L.B Johnsona, který vysloví ta slova, která jsou zde dále citována. Varují před použitím taktických jaderných zbraní, které navrhoval ve Vietnamském konfliktu použít jeho tehdejší prezidentský protikandidát Barry Goldwater.

V úterý 3. listopadu 1964 Lyndon B. Johnson vyhrál volby s obrovským náskokem. Získal 61,1 % všech hlasů, což znamenalo více než 43 milionů voličů, tedy o 16 milionů víc, než volilo jeho soupeře. Což byl obrovský rozdíl. Ještě nikdy nikdo s takovým rozdílem v historii prezidentských voleb nevyhrál. Rozum zvítězil.

Toto je v sázce. Buď se zasloužíme o svět, v němž budou žít všechny boží děti, nebo se svět propadne do tmy. Buď dokážeme milovat jeden druhého, nebo zahyneme.“ - LYNDON B. JOHNSON

Paradoxem je, že ten rozum zvítězil jen napůl. Na jedné straně coby „světový mírotvůrce“ pomohl Johnson zklidnit mezinárodní napětí především mezi USA a SSSR, nelze však opominout probíhající válku USA ve Vietnamu. Sice během svého působení v Bílém domě udělal i jiné a daleko lepší věci: snížil státní dluh USA z 50 na 40 %, prosadil zrušení různých rasových omezení pod názvem Civil Right Act, pracoval aktivně se sociální politikou a podporoval snahu NASA dostat člověka do vesmíru a na Měsíc. Nicméně válka ve Vietnamu se pod jeho taktovkou vyvinula tak, že se nedala ani vyhrát a ani se ctí skončit. Zemřel těsně před jejím koncem.

Říká se, že se historie stále opakuje a my máme vždy možnost se z ní poučit. „Je to nacionalismus, který plodí národy, a nikoli obráceně.“ - řekl český filozof, sociolog a antropolog Ernest André Gellner. A nás nyní nezajímají vzpomínky, ale to, jak se vyvine naše budoucnost. Buď dokážeme milovat jeden druhého, a to i se všemi rozdílnostmi, podivnostmi a ismy nebo zahyneme. Možnost se rozhodnout čemu dáme šanci je naše.

Umělá inteligence trochu jinak - hudební tvořivost


Tvořivost je prý hrající si inteligence. A když si hraje a nezlobí, záleží potom na tom, zda je to ta lidská, nebo umělá?


S nástupem digitalizace planety jsme si začali uvědomovat existenci i jiné inteligence než jen té naší. Té, co jsme vytvořili a které říkáváme umělá. A jak to tak vypadá, za pár let už si před ní nebude moci být jistá žádná pracovní příležitost. Zasáhne mezi všechny obory. I do takové branže, jako je umění.

Prodavači hudby už moc potřeba nebudou, protože stáhnout si dnes hudbu do mobilu či PC zvládne každý z jakéhokoliv e-shopu. Ovšem takové skladatele či zpěváky budeme potřebovat pořád, řeknete si. No, ani to už dnes není moc jisté. Používáme je sice k tomu, abychom se do toho oceánu tónů mohli ponořit s kyslíkem, tedy jakožto průvodce, kteří nám v ní ukazují cestu. Avšak kde je řečeno, že stejně dobrým, nebo lepším průvodcem by nemohla být i umělá inteligence?

Dívat se na hudební kreativitu lze z několika úhlů pohledu. Jedním z nich je to, že se hudba, stejně jako veškeré umění, zabývá lidskými emocemi. A my potom tvořivost chápeme jako náhlý zrod myšlenky, kterou pomocí našeho vědomí zprostředkujeme ostatním. Zápisem do not, nahrávkou, zpěvem či hrou orchestru. To vše podle našeho nápadu, který jsme kreativně rozvedli v dané hudební dílo a jeho produkci. Kdo však dnes může říci, že umělá inteligence nebude schopna téhož?

Asi si budeme nejprve sami pro sebe potřebovat umění trochu více popsat. Pořád ho možná chápeme příliš mysticky. Vytváříme si sami pro sebe dojem, že díky jednomu dobrému motivu, který zaujme jiné lidi, je náš mozek něčím výjimečný. A ano i ne. Jedinečný určitě, ale ne jediný. Když umíme dnes už skoro vše změřit, jak dlouho bude asi trvat, než se dají do těla implementovat čidla, která budou umět detekovat veškerá biometrická data?

Proč? Inu, protože veškeré emoční pocity v těle jsou jen biochemické pochody našich buněk. Takže určit typ naší nálady nebude pro AI nijak převratnou záležitostí. A hudba je svou podobností matematice skvělou záležitostí pro analýzu dat. Zvukové vlny se dají měřit v číselném řádu a emoce zase elektrochemicky. Netuším, jak dlouho bude trvat takový výzkum, ale určit potom typ našeho osobnostního chování ve vztahu k hudbě tak, aby nám umělá inteligence pomohla s jejím výběrem podle našeho momentálního emočního stavu, bude hračka.

A jsem u toho, co je ten další úhel pohledu na hudební tvořivost, na který se budeme muset chtě nechtě zaměřit. Bude spočívat v našem rozhodování o jejím použití. Že jsme všichni tak trochu líní, tedy ne pardon, přepracování a chceme si šetřit náš čas, to víme. I z toho je zřejmé, že to, co zde už bylo popsáno, děláme proto, že to pro nás bude výhodné. Jenže.

Máme nervy, jak se říká. Hádka s partnerem, děti zlobí ve škole a do toho malér v práci. AI po příchodu domů okamžitě zjistí stav emocí, a právě na základě našeho osobního rozpoložení nám nabídne hudbu přesně na míru. Tak, aby dokázala rezonovat s vlnou prožité úzkosti. Ne jako nyní Spotify nabídne playlist podle toho, co si nejradši přehráváte v pět odpoledne. Prostě se datově napojí na vaši rozmrzelost a pokusí se ji vyladit navrženou hudbou tak, aby navázala na nějakou emoční situaci, kterou máme uloženou ve vzpomínkách a s kterou se pojí radost či potěšení.

Tohle umí z miliard umělců na planetě jen pár, a ještě je to stojí hodně sil, tudíž kdo by potom raději nevyužil možnosti takové služby 24/7, že? No, a tady přichází to další jenže. Jenže se nám díky tomuto stavu také může stát, že se náš život zavře do jednoho bludného kruhu nikdy nekončící umělé pohody, co nás vyladí vždy na emoční optimum, ale tím nás současně zbaví chuti hledat novou zkušenost. A tím se i rozvíjet. Protože, když do života nevstupuje nové, budeme sice harmoničtí, ale v určitém slova smyslu taky mrtví.

Asi se bude dát nastavit míra programování i v tom, že si určíme procenta, kterými se bude náš výkonný hudební algoritmus muset zabývat a přinášet nám nové, dosud nepoznané rytmy. Jenže ještě pokračujme. Tím vším se dostáváme k jedné důležité rovině vztahu sami se sebou. Kdo bude nakonec tím, kdo rozhodne, zda si po hádce s přítelem pustím hudbu, která mě nabídne novou energií a povzbudí, anebo si naopak pustím něco smutného? Má se hudební AI řídit jen škálou našich dobrých nebo špatných pocitů? Přeci i brečet je někdy potřeba.

A je člověk v současné podobě tím správným měřítkem, aby si sám zhodnotil své pocity a to, co se mu líbí? Anebo to vyvolá nutnost dovzdělání lidstva i v rovině osobního rozvoje?

Jednou z možností je nechat člověka, aby sám hodnotil své pocity, jak se mu zlíbí. Bude-li se chtít vyžívat v sebelítosti, nebo skákat radostí, algoritmus jej poslechne. Jenže se nakonec naučí jeho přání rozpoznávat i bez jeho vědomí. Umělá inteligence si může dokonce dovolit vybrat z oblíbené písně ten kousek, který nám nejvíce imponuje a na jeho základu sestavit úplně novou skladbu jenom pro nás.

To by znamenalo, že vznikne jedinečná hudba, kterou budeme jako tu nejlepší slyšet jen my. Půjde o jedinečnou melodii, co bude hraná a zpívaná jen pro nás. Aspoň tedy takový z ní budete mít nejspíše pocit. Anebo ne. Možná, že se vývoj zvrhne jen k několika šlágrům typu 80tkových diskotékových duc, duc, které si podmaní globální diskotéky.

Vždyť jak snadné by bylo vytvořit skladbu, která by uchvátila miliony? Když byste měli k dispozici tuny biometrických dat celé planety? Ale když budete tančit na tuhle hudbu s tisíci dalšími, nebude to už tak trochu něco jako krysařova píseň? Půjde ještě o umění?

Když bychom to vzali jen jako působení algoritmů na biochemický systém těla a v něm emoční pochody nebude mít lidský hudebník asi moc šancí se AI vyrovnat. Jestliže však umění vyjadřuje opravdovost okamžiku svého vzniku, tedy pravdu o všem, co se týkalo jejího zrodu = náhlý záblesk inspirace zachycený v určitém osobním prožitku, pak se žádný algoritmus nikdy lidskému hudebníkovi nevyrovná.

Ovšem, komu z nás jde opravdu o pravdu?

Smysly trochu jinak - Sluch


Mít dar slyšení je cosi nádherného. V UCHU je NĚCO, co dokáže člověka vzrušit, „probudit“. Existují 2 základní druhy zvuků, ty které „vybíjejí“ (oslabují, unavují posluchače), a zvuky které „nabíjejí“ (dodávají energii, rovnováhu, přispívají zdraví).

Jak funguje sluch? - Řeč, tóny a hluk jsou přenášeny vzduchem jako zvukové vlny. Vnější ucho má stejnou funkci jako trychtýř. Zachytává zvukové vlny z okolí, a vede je dále do zvukovodu.

Na konci zvukovodu narazí zvukové vlny na bubínek a rozechvějí jej. Tyto pohyby jsou dále přenášeny třemi středoušními kůstkami (kladívkem, kovadlinkou a třmínkem). Slovo „kůstky“ je zde na místě, neboť vystihuje, jak malinké a křehké ve skutečnosti jsou. Mimochodem třmínek je nejmenší kůstka v našem těle. Měří pouhé 3 milimetry.

Pohyby jsou zachycovány v hlemýždi, sloužícím současně jako orgán rovnováhy. Ačkoliv je velký jen jako hrášek, jeho vnitřní uspořádání je velmi složité. Je v něm umístěna lymfa a 20.000 nervových buněk, které se nazývají vláskové buňky. Tyto vláskové buňky vyčnívají svými vlákny do lymfy.

Jestliže je zvuk převeden do vnitřního ucha, dá se tekutina do pohybu a tím se začnou pohybovat tyto vlásky. Tak vzniká nervové podráždění, které je jako kód sluchovým nervem vedeno do mozku. V mozku se setkají impulsy z obou uší a jsou dekódovány. Tak se ze zvukové vlny stane využitelná informace.

Lidské ucho je jedním z nejmocnějších a nejjemnějších orgánů, které máme. Pokud víme, jak ucho pracuje, můžeme si lépe představit, co se stane, pokud je ucho dlouhodobě vystaveno působení příliš hlasitého zvuku.

V uchu jsou drobná nervová vlákna a tyto jemné vlasové buňky jsou velmi citlivé a lze je snadno poškodit do té míry, že se zlomí. Jakmile se rozbijí, už nedorostou. Mezi hlavní důvody tohoto typu ztráty vláskových buněk patří vystavení se silnému zvuku, přirozené stárnutí a ušní infekce. Možná, že i proto je spánková kost, tou nejtvrdší kostí v těle, aby ochránila při nárazu tuto jemnost.

A tak abyste se vyhnuli riziku ztráty sluchu, je důležité pečovat o své uši tím, že se pokud možno vyhýbáte hlasitým zvukům, nebo si chráníte uši špunty do uší nebo používáte chrániče sluchu, když jsou vystaveny nadměrnému hluku.

Asi si dovedete představit, jak to pak vypadá ve vašich uších při dlouhodobém pobytu v hlučném velkoměstě. Proto se nedivme, když někteří lidé dnes utíkají z měst bydlet zpátky na venkov, kde je hluku podstatně méně. Ono totiž středně těžké poškození sluchu dokáže zvýšit riziko demence dokonce až třikrát - studie zde.

Zdravým jídelníčkem lze uši pozitivně stimulovat. Omega 3 mastné kyseliny, které se nacházejí v rybách, jako je losos nebo tuňák, posilují cévy ve vnitřním uchu. Navíc antioxidanty – zejména kyselina listová – a konzumace zelené listové zeleniny, jako je špenát a římský salát, jsou prospěšné při prevenci sluchových problémů způsobených vystavením hluku.

Vypadá to, že všechno je jinak, než co nás kdysi učili ve škole. Překvapení číslo jedna: prvotní funkcí ucha je DODÁVAT mozku ENERGII. Ucho je prvním smyslem, který se v člověku otevírá (již v děloze, čtyři a půl měsíce před narozením). 70% energie, kterou potřebuje mozek ke svému fungování, dodávají uši. Všichni víme, že tělo získává energii z potravy, ale pro mozek je potrava pouze prostředek energie.

Pro vyšší nervové funkce, jako jsou myšlení, získává mozek energii smyslovými stimulacemi, zvláště pak z uší, které generují energii při každém našem sebemenším pohybu. Pohyby dráždí vlasové buňky, které způsobují vibrace v tekutině ve vnitřním uchu, a ty jsou transformovány do formy energie pro mozek.

Další energii získává ucho pro mozek samozřejmě ze zvuku. Funkcí hlemýždě (cochlea) je rozeznávat jazyk a zvukové frekvence. Spirálovitá dutina ve vnitřním uchu obsahuje přibližně 24 000 tenkých vlasových buněk, které dokáží analyzovat frekvence zvuku.

Pro střední a hlubší frekvence, na kterých je založena mluvená řeč, je ale určena jen velmi malá část vlasových buněk. Vysoké frekvence stimulují většinu vlasových buněk a mohou tak velmi silně dobíjet mozek. K tomu se doporučuje poslouchat klasickou hudbu (Mozarta; Bacha a především gregoriánský chorál).

Druhou funkcí ucha je poskytovat ORIENTACI, co se týče rovnováhy a pozice těla. Dnes víme naprosto přesně, že správná pozice těla - náš postoj k dané věci - ovlivňuje KVALITU slyšení. Posláním vestibulárního aparátu je tedy také umožnit tělu ten nejefektivnější POSTOJ pro správné slyšení. Opět se ukázalo, že zatímco nízké frekvence vedou k uvolněnému, skloněnému postoji, vysoké frekvence podporují vzpřímenou, pozornou vertikální pozici.

Ta fascinující struktura podobná bludišti známá jako vestibulární systém je vlastně úchvatnou katedrálou. A v ní najdete tři kanálky naplněné tekutinou a malými vláskovými buňkami, které detekují rotační pohyb vaší hlavy, ať už je to nahoru a dolů, ze strany na stranu nebo naklánění. Každý půlkruhový kanál je umístěn pod jiným úhlem, takže váš mozek může lépe posoudit, kde se vaše hlava pohybuje. Každý z nich je zodpovědný za určitý směr pohybu hlavy.

Gyroskop je proti tomu legrační mechanická hračka. Zkuste si to někdy. Dojděte si na koncert do katedrály či kostela s dobrou akustikou. Zkuste si najít volnější místo a zaposlouchejte se celým tělem do hudby. Naklánějte se, jen lehce a vnímejte tímto pohybem místa, kde bude hudba znít víc hlasitěji, razantněji, výrazněji. Uvidíte, že mnohdy stačí jen náklon v milimetrové rovině, avšak váš vjem hudby bude o 300 % někde jinde.

Informace přicházející z vestibulárního systému jsou zpracovány v mozku a poté odeslány do dalších orgánů, které tyto informace potřebují, jako jsou oči a svaly. To nám umožňuje zůstat v rovnováze a vědět, v jaké poloze se naše tělo nachází. V některých situacích (např. při chůzi na houpající se lodi) vysílají různé smyslové orgány, jako jsou oči, protichůdné zprávy do mozku. A to je to, co nám pak může způsobit závrať nebo nevolnost.

Teprve třetí funkcí ucha je SLYŠENÍ, a posléze i NASLOUCHÁNÍ. Hlas obsahuje pouze ty zvuky, které ucho slyší. To je z hlediska evoluce jakýsi luxus, v naší vysoce sociálně rozvinuté společnosti však velmi důležitý. Schopnost slyšet je pasivní činností, umění naslouchat je velmi aktivní a velmi důležitá činnost, vyžadující koordinaci celého těla. Umění naslouchat je uměním zachytávat a vyhodnocovat, filtrovat významné informace.

Dobré naslouchání v sobě zahrnuje schopnost objektivně a bez emocí se soustředit na důležité zvuky a nebýt zahlcován spoustou nepodstatných zvuků z okolí. Špatné naslouchání je spíše subjektivním vnímáním reality a manifestuje potíže se smysluplným zorganizováním informací, což vede ke ztrátě soudnosti, sebevědomí a k nízké motivaci.

Jo, tady malá zastávka, prosím opatrně při čištění uší. Chápu, že pro někoho je ušní maz nepříjemnou záležitostí. Hlavně při jeho nadměrně tvorbě. Ušní maz (cerumen) je vylučován tělem, aby chránil střední ucho před prachem, nečistotami a bakteriálními nebo plísňovými infekcemi. Normální tvorba ušního mazu je známkou toho, že vaše uši odvádějí skvělou práci při své samočištění. Tato samočisticí schopnost pomáhá udržovat uši zvlhčené a chráněné. Nepotřebujete tedy do uší pořád něco strkat a čistit je. Uši se čistí samy. Je to totiž pohyb naší čelisti, který pomáhá tenkým vrstvám mazu odcházet z uší a čistit naše uši.

Tak, jako jsme coby lidé buď leváci nebo praváci, tak také máme dominantní pravé nebo levé ucho. Většinou je slabší a méně aktivní pravé ucho. Lidé jsou pak schopni lépe kontrolovat parametry svého hlasu, intenzitu řeči, frekvenci slov, rytmus a tok vět. Lidé, kteří poslouchají více pravým uchem, jsou většinou extrovertnější, dokáží spontánně a vhodně reagovat na emoční situace a méně propadají úzkostem, tenzím, frustracím a agresi. Velmi zajímavě o tom hovoří tato studie z Arizonské univerzity.

Zkuste si povšimnout, že když držíte telefonní sluchátko u pravého ucha, většinou dokážete věnovat osobě, se kterou hovoříte, daleko větší pozornost a váš hlas je vřelejší.

V posledních dvaceti letech se vědecky potvrdilo, že aby mozek mohl zdravě fungovat, musí být neustále aktivován senzorickými podněty. Jedna skupina vědců dokonce prokázala nejmenší nutný počet takovýchto smyslových podnětů - je to nejméně 3 miliardy podnětů každou sekundu nejméně po čtyři a půl hodiny denně. Z hlediska kvantity se dá říci, že sluch k tomuto zdravému vývoji přispívá nejvíce.

Naše uši stále slyší 100 % zvuků kolem nás, když spíme, i když si to neuvědomujeme. Když spíme, náš mozek je schopen ignorovat zvuky kolem nás a reaguje pouze na hlasité nebo neočekávané zvuky jako obranný mechanismus, který nám umožňuje rychle reagovat.

Sluchové ústrojí člověka je stále nedoceňováno a stále o něm ještě nevíme spoustu věcí. Z fyziologického hlediska lidé ucho považují za smyslový orgán podobný ostatním smyslovým orgánům a dokonce za nejméně důležitý.

Uvažujeme o prostoru svého pracoviště jako o „chrámu“, kde se můžeme cítit dobře i díky hudbě? Není tak většinou naše ucho přesyceno nic neříkajícími tóny, které nás spíše vybíjejí místo toho, aby nás motivovali k setrvání nejenom v práci, avšak i např. v místě nákupu? Inu, a když byste se rozhodli někoho hlukově pozlobit, existuje seznam 10 nejnepříjemnějších zvuků pro lidské uši. Zpracovala jej ve studii univerzita v Newcastlu.

Seznam 10 nejnepříjemnějších zvuků pro lidské ucho: škrábání nožem o láhev, škrábání vidličkou o talíř, škrábání křídou po tabuli, škrábání pravítkem na láhvi, hřebíky na tabuli, dětský pláč, elektrická vrtačka, dávící se člověk a dva kusy pěnového polystyrenu, které se o sebe třou.

Ve skutečnosti je sluch nejsložitějším lidským smyslem. Každý z nás si myslí, že slyší dobře, ale ve skutečnosti je jeho sluch využíván nejméně ze všech ostatních smyslů. Ani netušíme, co všechno nám tak uniká. Pravda, existuje jedno slovo, které ve všech jazycích zazní tak, že pronikne i tou zkornatělou mozkovou kůrou do nejhlubších záhybů našeho mozku i těla.

Zkusme jej používat častěji. Zní: Miluji Tě.

PS: Poděkování patří p. Vlastimilu Markovi, dlouholetému prosazovateli muzikoterapie a francouzskému ušnímu specialistovi, psychologovi a terapeutovi Dr. Alfredu A. Tomatisovi, jenž se již přes 50 let aktivně podílel na výzkumu sluchu. Tito pánové a s nimi i spousta jiných, dokázali změnit sluch mnoha lidem. Díky jim všem. Za všechno.

Negativismus a co s ním?


Negativismus – (negativus = odmítající) – postoj obsahující vzdor nebo odpor vůči prosbě, požadavku či příkazu druhého, většinou z racionálního, resp. logického hlediska neodůvodněný. No a co s ním?

Může mít formu pasivní (nereagování, „neslyšení“), nebo aktivní (verbální zavrhování, popírání i zlostné reakce, agresivní výpady), což souvisí s typem našeho ega, tedy osobnosti. V lidské ontogenezi jsou uváděna dvě vývojová období, pro něž jsou negativistické projevy typické: věk od 2,6 do 3,6 roku a puberta. No nevím, podle toho jsou někteří jedinci v pubertě skoro furt.

Obě tato období jsou spojena s vydělováním já, rozvojem sebevědomí, vůle, individuality. Zejména v prvním dětském období může mít negativita velmi bouřlivý průběh (nezvladatelné záchvaty vzteku a agrese) a může být systematická (to je ta známá odpověď „ne“ na jakoukoliv výzvu okolí k spolupráci). Jde o odpor vůči autoritám, snaha dosáhnout nových hranic. Skoro jak některé demošky na Václaváku.

Negativismus je skupina emocí. Každá emoce, kterou prožíváme, je spojena s nějakou potřebou. Je spojena s konkrétní potřebou člověka. Většinou s otázkou potřeby bezpečí člověka.

Každému o něco jde. Chceme něčeho dosahovat. Chce žít ve své komfortní zóně. Rozmach některých protestních hnutí je postaven právě na tomto. Jedno, zda má náš strach reálný základ (hurikán), a nebo jde jen o účelovku a manipulaci s pomocí dezinformací.

V tom případě se v komunikaci potkáváme s druhými a jejich projevy a v tu chvíli nastupuje komunikace a zjišťování, jak si vlastně stojíme s naším názorem na tu kterou věc.

Negativismus je projevem nesouhlasu druhé strany. Je mimo oblast racionálních emocí. To znamená to, že dotyčný nás v případě i minimálního nesouhlasu vnímá bez příčiny jako svého nepřítele. Svou vlastní negaci.

Proč, to teď nemá cenu řešit. Může to být nedostatek mateřské lásky, odmítání v kolektivu, nepřijetí druhými kvůli malichernosti, pokaždé jde o něco jiného. Láska, vztahy, nevím. Něco hodnotného, co nám chybělo a dosud chybí, si však silně řekne o pozornost.

Když se mnou někdo nesouhlasí, tak to, co mne napadne jako první, je většinou to, že mu, co podle mne nepochopil, rozumně vysvětlím. Tím ho ale naštvu ještě víc a utvrdím ho v pocitu negativity. Nejde se domlouvat racionálně a s fakty a argumenty s někým, kdo je lapen v síti svého negativního očekávání. Nebude totiž to faktické info vůbec schopen vnímat. A vidět cokoliv mimo svůj obraz světa.

Takže se následně nevědomky JÁ zatvrdím vůči takovému moulovi, co vůbec nechápe, co mu to tady povídám a následně dojde už jen k nevyhnutelnému násobení dvou negativit = vznikne buď konflikt a následně agrese a nebo útěk.

Co s tím?


Vnímá-li mne druhá osoba nikoliv jako svého spojence v dosahování svého cíle, mohu udělat toto.

V prvé řadě je třeba zastavit pocit nesouhlasu. To se dá udělat tím, že dotyčného ubezpečím, že chápu jeho pohled. To neznamená, že s ním souhlasím. Prostě se postavím na jeho stranu a podívám se na problém jeho očima. A v této poloze, jsme-li spolu na jedné straně hřiště, mu zkusím ukázat ten svůj. To se podařit napoprvé může, ale taky ne.

Rovnou si řekněme, že však nejde o to, kdo z koho, nejde o souboj názorů, to potom znamená být zachycen sám emotivně jeho negativismem a utkat se znovu v souboji. Ne, jde o to podívat se na to jeho očima. Akceptovat jeho postoj.

Jde o něj a jeho potřebu bezpečí. Kdo z nás při tom umí opustit svoje ego a jeho nutkání, které křičí z plna hrdla: JEN MU TO POŘÁDNĚ VYSVĚTLI!!! A dodá nějakou invektivu či nadávku, že?

Škoda, že si neradi pamatujeme. Tohle jsme zažili všichni. Vůči sobě. A jediné, co mělo tehdy i teď skutečnou cenu, bylo vědomí toho, že ten druhý mi nechce ublížit, ale chce být můj přítel. Což se samozřejmě v proudu ironických úšklebků, pochybujících o příčetnosti toho dementa (dle mého názoru), dělá velmi těžko.

Takového skutečného přijetí dosáhneme tím, že neuplatníme v onen okamžik naši potřebu něco odmítat, ale akceptujeme všechno, co dotyčný valí ven. Bez ohledu na ego, svou společenskou roli či zkušenosti s tím bojovat. Těžké, co?

Protože pokud akceptuji, že ten druhý z nějakého důvodu, který já ještě v tu chvíli neznám, se zlobí, tak se najednou stávám vstřícnějším a chápavějším. Na to dotyčný reaguje zesílení tlaku, křikem, někdy dehonestací i osobní.

Je to jako s nafouklým balónkem. Počkám až splaskne a dojde mu energie. Než k tomu však dojde, připadáte si často jako loď, co zakotvila uprostřed vodopádu. Myšleno až v té kolmé, přepadávající části. Tuny vodních kapek = emocí se z toho druhého valí na mě. A my stojíme a čekáme až proud opadne.

A platí zde přímá úměra. Čím více se já snažím jeho domnělým útokům odolávat, tak tím většího nepřítele mu sám stvořím. A nutím jej tak ještě více bojovat. Zastavme se, nadechněme se zhluboka a nechme to odejít.

Jde-li mi o vztah s dalším člověkem, setrvám v této podobě, tak dlouho, jak to jen jde. A potom se mohu zeptat, jemně samozřejmě, zdali by byl ochoten se na to, co se stalo, podívat i mýma očima?

Mávám při tom bílým praporem a položím otázku neosobně - JAK, KTERÝ, CO PROČ, V ČEM? - dá se postupně asertivně vymezit se, říct, že mohu mít jiný názor, ale protože mi jde o vztah mezi námi, ptám se na ten názor, protože mne zajímá.

I když vstoupíme do situace, v níž nám hrozí nebezpečí, neznamená to, že k němu musí dojít. Záleží to vždy na nás, na našem sebevědomí, postoji, rozhodnutí se - nikoliv na zneuznané části ega.

Nejde o nás, jde o to stát se v tomto životě pozorovatelem. Ti lidí, kteří nám přijdou negativní hovoří o sobě, ne o nás. A umím-li vyšplhat z vodopádu, sednout si na břeh a jen pozorovat vody emocí, jenž se řvoucí valí do propasti, může se klidně stát, že nakonec za námi onen dotyčný vyleze taky. Rozhlédne se a uvidí tu krásu světa, kterou před tím, vidět nemohl.

A někdy k tomu nejsou třeba ani slova. Stačí úsměv. I ten se dotkne hluboko uvnitř. Nás všech.

PS: negativita, kterou nezpozoruji a neodkloním se od ní, pak chodí s námi. Někdy to odnese děda, žena, někdy dítě nebo pes. Jak dlouho myslíte, že vydrží lidé takový příval předávané negativity do svého života, když měli vůči vám naprosto jiná očekávání?

Lenost, 3x a dost


Lenost je běžná lidská vlastnost. K naší obrovské škodě omezuje naší bdělost a podkopává naši důvěru a sílu. Lenost je trojího typu.

První typ lenosti nás posedne jakožto orientovanost na pohodlí. Druhý typ má za následek ztrátu naší odvahy. A ten třetí, asi nejhorší, v nás vytváří postoj „je mi to úplně fuk“. To jsou tři zvykové vzorce naší mysli, ve kterých můžeme všichni lehce uvíznout.

První typ lenosti

➖ tj., že máme všechno tzv. „na pohodlno“, je založena na naší chuti vyhýbat se nepohodlí. Pomalu se jí ukolébáváme tak, že si zvykneme se překážkám v životě vyhýbat, než je překonávat. To když prší, nasedneme do auta a popojedeme o půl bloku na nákup, abychom nezmokli. A jakmile se teploměr šplhá nad 25 stupňů, hledáme ovládání od klimatizace. A už při prvním mrazu zapínáme topení na maximum. Přesně tímhle způsobem ztrácíme kontakt se strukturou života. Začínáme si zvykat na rychlá řešení, která v přírodě přirozeně neexistují, a tím i na to, že automaticky přijde výsledek. Výsledek se musí projevit! No, světe div se, nemusí.

A právě tenhle typ lenosti nás dovede k zlosti. Když nefunguje auto, když nám vypnou vodu a nebo dojde k výpadku elektřiny a my máme plnou lednici i mrazák - explodujeme. A tahle orientace na snadno dosažitelné věci otupuje náš smysl pro vnímání a skutečné ocenění hodnot všeho. Pro ocenění zvuků, vůní, pohledů. A my jsme kvůli tomu nespokojení. Víc a víc.

Druhý typ lenosti

➖ je ztrátou odvahy. Cítíme v sobě jakousi beznaděj, často doprovázenou pocitem, že „jsme chudáci“. Máme dojem, že jsme na tom zle, že nemáme sílu vyřešit ty věci, které před nás staví svět. Sedíme před televizí, čučíme na romantické filmy, jíme, pijeme, často kouříme a tupě přepínáme program za programem. Nemůžeme se ani pohnout za nějakým svým snem. A když už se něco donutíme udělat, děláme to s obrovským pocitem studu.

Zapomněli jsme, že nejvíce nám pomáhala radost a těšení se ze společně prožitých chvil plných poznání a vnímání druhých lidí, věcí, přírody kolem sebe. Ztratíme hlavně odvahu se podívat sami sobě do očí v zrcadle. Zkuste si to. Je to výborný tip&trik pro překonávání lenosti. Jen se při prvních pokusech nedivte, že začnete při pohledu do zrcadla brečet jako želvy. Neuhýbat očima! Jen to nechte vytéct, odpustit.

Třetí typ lenosti

➖ je charakteristický jeho rozhořčením. Je mi to úplně fuk = dali jsme světu něco a předpokládáme, že svět nám to nejméně stonásobně vrátí. Zatímco předchozí ztráta odvahy byla skoro až jemně zranitelná, tahle sekvence je mnohem, mnohem horší. Je agresivnější a vyzývavější. „Svět je zkažený. Nedává mi, co si zasloužím.“ - výsledkem tohoto postoje je vždy rvačka, ať už v baru, strkanice v autobuse, nebo domácí násilí.

A nebo zalezeme pod peřinu, přitáhneme si ji přes hlavu a trucujeme. A běda, když se nás někdo pokusí rozveselit. Žijeme v tu chvíli v pocitu, že jsme jako lidé nedocenění a že nás druzí jen snižují. Ale taky nechceme najít cestu, jak z toho ven. Chceme jen vysedávat a cítit se vinou svých chmur sklíčeně. A tuhle svou lenivost využíváme jako nástroj pomsty. A neuvědomujeme si, že právě tenhle typ lenosti se snadno zvrtne do ochromující deprese.

Co s tím?

Inu, obvykle se nám lenost nechce prozkoumávat. Chceme být k sobě shovívaví, ignorovat nebo zatracovat. Chceme pokračovat v těchto bezcenných strategiích, protože si neuvědomujeme, že úleva, kterou přinášejí, je pouze chvilková. Chceme pokračovat ve svých útěcích orientovaných na pohodlí. Promlouvat k sobě do nekonečna o tom, jak jsme ztratili odvahu a přežvykovat bezzubě v puse fatalismus, že je nám všechno fuk.

V určité fázi vás potkají otázky. Například si uvědomíte, proč vlastně trpím? No asi proto, že když jsem to 3× udělal blbě, tak to zákonitě k lepšímu výsledku nepovede a nemůže za to nikdo jiný než já. To je ta nahá pravda, co nechceme vnímat. A mimochodem lenost je mistrem ve vymýšlení výmluv typu: kdo za to může? Ty, dycky ty, já ani náhodou.

To, co pomáhá, je soucit, jemnost a něha.

Musíme poznat, že ostatní zažívají podobné strachy jako my. Dáváme si pozor na historky, které nám v panice hledaného řešení servíruje mozek a všímáme si, jak nám kupříkladu dříve ohebné tělo tuhne. A najednou pochopíme, že historkám už nemusíme věřit. Zkusme dýchání tonglen, meditujme vsedě, zkoušejme se naučit mudry a dýchat s nimi do celého těla. Zkuste cokoliv. Jak? Jakkoliv.

Najednou zjistíme, že to, co nás zahlcovalo a zplavovalo, byla jen syrová emoční energie. A my nevěděli, co s ní. Začneme pociťovat určitou něhu a uvědomujeme si čím dál víc, že stejně jako my se nechává chytit každý a že my máme všichni možnost být skutečně svobodní. Ne spoutaní svou vlastní leností.

Lenost není strašná ani báječná. Je to základní kvalita naší životní energie, která je pouze neukotvená a neklidná. A my prostě jen nevíme, co s ní. Klid a ukotvení ji můžeme dát tím, pro co se rozhodneme, že se stane naším životem.

A to je obrovská možnost transformace. Odemyká obrovský rezervoár sil, jenž byl obvykle zablokován naší tendencí od všeho důležitého zdrhnout. Jako to dělají malé děti. Když neví, co mají dělat, aby byli okolím přijímané, najednou zvadnou a předstírají nemoc nebo cokoliv, co jim umožní přežít tu pro ně nepříjemnou emoci. A někdo v tom vydrží skvěle až do důchodu. Znáte, že?

Naše lenost se naším rozhodnutím rozpadne.

Bez klapek na očích i uších, které nám k tomu pohotově nasadí ego, se totiž spojujeme s novou čerstvostí života. S jeho novou vizí. Která nahradí naši vlastní lenost neboli naši egoistickou bezohlednost tím, k čemu bychom mohli jednou dojít všichni, kdybychom nebyli líní. K pomoci a soucitu. K sobě a pak i druhým.

A přejme si k tomu, co říkával ctihodný Chögyam Trungpa Rinpočhe: „Nechť jsi v zahradě mdlého rozumu bombardován kokosovými ořechy bdělosti.“

Pei - Inspirátor

Člověk člověku je nejnavštěvovanějším divadlem

   Vstupní opona se zvedá a my se ocitáme uprostřed ohromného divadla nazvaného život. Každý z nás má svou roli a denně stojíme na jevišti, ...