Mýtus o nacionalismu

 

Jsme jediná civilizace na jedné planetě. Potýkáme se s mnoha problémy, avšak i příležitostmi. Nabízí na ně nacionalismus odpovědi? Obávám se, že jen rychlejší díru a sešup do pekla.

Vykořenit mýty, které žijí svým životem v tzv. „selském rozumu“, jde ztuha. Především pak tento - a sice, že nacionalismus je přirozenou součástí lidského vývoje a má biologicko-sociologické kořeny. Jistě, homo sapiens je sociální tvor. A má v genech kódován život v skupinách. Jenže, člověk žil pouze v malých tlupách a jeho skupinová příslušnost končí u tzv. Dunbarového čísla, tedy schopnosti jen určitého omezeného počtu jedinců, s kterými je jako jednotlivec schopen udržovat stálé sociální vztahy.

Nebo se vážně domníváte, že jde o stejnou oddanost i v případě ČR, a to k deseti miliónům lidí označených jako Češi? Lidé si vybudovali svůj národní stát z hlediska času nedávno. Před pár tisíci lety. V původní tlupě již nebyla schopnost řešit nastalé problémy své doby. Ať už to byla potopa, hladomor kvůli suchu nebo potřeba postavit pevnější silnici, která by spojila dva sousední sídlištní celky.

Když se zeptám, zdali znáte příslušníky svého národa, vyjmenujete svou rodinu, včetně jejich černých ovcí. O nich toho víme dost. Ovšem nevíme zhola nic o všech ostatních lidech, kteří mají v dokladech, v kolonce občanství, napsáno Češi. A to, že to tam je, je výsledkem sociálního inženýrství = propagandy celého společenství, kde žiji, nikoliv výsledek pravěkých citů k národu jako celku.

Ono společenství se prostě postaralo o mé potřeby. A vybudovalo k tomu národ, včetně jeho jazyka, území a jeho obrany, sociálních systémů, zdravotní péče, školství, pracovních příležitostí. Abychom si rozuměli, nemám nic proti hrdému patriotismu.

Žádná společnost dnes nemůže fungovat bez kolektivu, bez loajality a bez empatie, kterou jsme rozšířili na celý národ. Věříme-li v jedinečnost svého národa a cítíme-li k němu oddanost - to vše nás motivuje k tomu, starat se o sebe navzájem více než jen v okruhu své rodiny. A v případě potřeby, se pro tento celek i obětovat. Příkladem pozitivní stránky takovéto motivace je současná Ukrajina.

Ale když se podíváme na druhou stranu ukrajinské fronty, uvidíme i tu druhou negativní formu nacionalismu. Uvidíme šovinistický ultranacionalismus, který namísto pokorné jedinečnosti svého národa, začal vyznávat jeho nadřazenost vůči všemu a všem.

A systém vyžadující po svých obyvatelích takovouto absurdní loajalitu, vytváří jen podhoubí k tomu, aby z něj vyrostlo násilí. Nacionalismus totiž vždycky dojde k válce, protože nakonec nedokáže ubrzdit to tzv. „národní nadšení“, a jak víme z fyziky, síla, která se dala do pohybu, se nezastaví tak snadno.

Proč tu mluvím o nacionalistické agresi ze strany Ruska? Jde o příklad ze současnosti. Příklad toho, k čemu nacionalismus může lidi přivést. A každý nacionalistický stát ospravedlňuje svou vojenskou agresi tím, že: „… se jen brání před hrozbami svých sousedů“. 

Což byla mimochodem úvodní věta ruských médií při překročení ukrajinských hranic v únoru 2022. Rusko od svého vzniku až dosud absolvovalo obrovský počet vojenských konfliktů. A zatímco všechny státy světa s počátkem 21. století od nacionálního boje postupně ustoupily, Rusko nikoliv.

Došlo to v dějinách i tak daleko, že lidem druhého státu byla jedno, jaká jatka vyvolala jejich „vojenská pomoc“ či „speciální vojenská operace“. Ať už to bylo u Verdunu nebo v Buči. Dokud mi můj národní stát zajištoval bezpečí a blahobyt, byly jeho občané ochotni tolerovat i tyto krvavé morální daně. A držet hubu a krok. Příkladem je i český komunistický režim od 1948 do 1989.

Změna přišla v roce 1945 spolu s Hirošimou. Po ní se už lidé neobávali války národů, ale globálního vyhlazovacího konfliktu. Pravda, paradoxně pomohla atomovka dostat nacionalismus aspoň na chvíli pod kontrolu. V době zbraní hromadného ničení může jen světové veřejné mínění mít tu moc, aby tyhle nukleární džiny zašpuntovalo v lampě. A neotíralo se o ně ani slovem, natož pak jadernými kufříky. Kubánská krize a Vietnam ukázaly jejich drápky. Pak naštěstí zvítězil rozum.

Výsledkem studené války byla globalizace, po nichž následovala osmdesátá léta blahobytu, kdy se už zdálo, že se valíme vpřed k našim nejlepším dnům lidstva. Ale taky se vrátil nacionalismus skrytý pod komunismem a socialismem rusko-východního typu. A bohužel ani osobnosti a instituce globálního kapitalismu taky moc nepřesvědčily. Spíše zklamaly a odcizily občanskou společnost lidem.

A tak nyní legitimně stoupají obavy o to, jak to bude se zdravotnictvím, kdo bude a nebude mít prostředky na vzdělávání a jak vlastně bude fungovat sociální péče až nebude nikdo, kdo by mi pomohl na nohy? O klimatické změně raději ani nedutám.

Lidé začali hledat jistoty zpátky v náručí národního státu. A vliv tzv. „žvanivých“ politiků a národně-vlastenecky zaměřených spolků vzrůstá. Opět přestáváme používat rozum a podléháme propagandě. A znovu se chodí demonstrovat pro „národní zájmy“ a v jejich jménu se zneužívají vlajky, národní symboly a hesla.

Zvykli jsme si příliš lehce na to dobré, co nám poslední desetiletí přinesla. Považovali jsme demokracii za samozřejmost. A možná i proto dnes spousta z nás opět vytahuje sirku nacionalismu bez toho, že jim jako malým dětem nedochází to, s jakým ohněm si zahrávají.

Jaderné zbraně změnily politiku. Pravda. Lidé pochopili, že naše společné přežití závisí na tom, zda bude na prvním místě světová bezpečnost nad jednotlivými státy. A všichni ti, co dnes vyvolávají hesla, že jejich „vlast je na prvním místě“, by vám měli především odpovědět na to, jak by si představovali oni ochranu svého národa před nukleární zkázou? Rozhodně se to nedá udělat žvaněním.

V roce 1964 vznikla během prezidentské kampaň Lyndona B. Johnsona, snad nejúspěšnější mírová propaganda v dějinách. Rozsahem malý TV spot tehdy obletěl celý svět. Představuje holčičku Daisy s kopretinou, jak trhá a počítá její plátky, a když napočítá desátý, ozve se chladný mužský hlas odpočítávající od deseti k nule. Jako při odpalování rakety. Potom se ozval hlas L.B Johnsona, který vysloví ta slova, která jsou zde dále citována. Varují před použitím taktických jaderných zbraní, které navrhoval ve Vietnamském konfliktu použít jeho tehdejší prezidentský protikandidát Barry Goldwater.

V úterý 3. listopadu 1964 Lyndon B. Johnson vyhrál volby s obrovským náskokem. Získal 61,1 % všech hlasů, což znamenalo více než 43 milionů voličů, tedy o 16 milionů víc, než volilo jeho soupeře. Což byl obrovský rozdíl. Ještě nikdy nikdo s takovým rozdílem v historii prezidentských voleb nevyhrál. Rozum zvítězil.

„Toto je v sázce. Buď se zasloužíme o svět, v němž budou žít všechny boží děti, nebo se svět propadne do tmy. Buď dokážeme milovat jeden druhého, nebo zahyneme.“ - LYNDON B. JOHNSON

Paradoxem je, že ten rozum zvítězil jen napůl. Na jedné straně coby „světový mírotvůrce“ pomohl Johnson zklidnit mezinárodní napětí především mezi USA a SSSR, nelze však opominout probíhající válku USA ve Vietnamu. Sice během svého působení v Bílém domě udělal i jiné a daleko lepší věci: snížil státní dluh USA z 50 na 40 %, prosadil zrušení různých rasových omezení pod názvem Civil Right Act, pracoval aktivně se sociální politikou a podporoval snahu NASA dostat člověka do vesmíru a na Měsíc. Nicméně válka ve Vietnamu se pod jeho taktovkou vyvinula tak, že se nedala ani vyhrát a ani se ctí skončit. Zemřel těsně před jejím koncem.

Říká se, že se historie stále opakuje a my máme vždy možnost se z ní poučit. „Je to nacionalismus, který plodí národy, a nikoli obráceně.“ - řekl český filozof, sociolog a antropolog Ernest André Gellner. A nás nyní nezajímají vzpomínky, ale to, jak se vyvine naše budoucnost. Buď dokážeme milovat jeden druhého, a to i se všemi rozdílnostmi, podivnostmi a ismy nebo zahyneme. Možnost se rozhodnout čemu dáme šanci je naše.

Samota odpovědnosti

 

Když filosofka Hannah Arendtová pracovala s tématem zla v nás, napsala, že nejhorší zlo je vykonáváno „jen tak“. Označila za největší problém „moderní doby“ dobrovolný rozchod člověka s odpovědností za svůj osud, za svůj vztah k životu, k partnerovi.

Nejhorší zločiny nebývají vedeny žádnou ideovou pohnutkou, ale normálností. Zmíněná žena v jedné studii popsala nacistického zločince Adolfa Eichmanna odpovědného za smrt milionů židů za 2. svět. války jako normálního člověka. Masové vraždy byly pro něho způsobem administrativy a jeho mysl byla při podpisech transportů smrti zneklidněna pravděpodobně stejně silně jako mysl jiného člověka, když vaří kávu.

To, že vidíme nedostatky a rozčilujeme se pro ně, má původ v našem dětství. Asi proto mnoho lidí nadává na život, ale stále žije i ve věku 25-40 let s rodiči. Asi aby je to znovu a znovu nabíjelo zlem normality a společenské lži, v které celý život žijí, protože v tom jiném, nenormálním světě, by to to jejich „malé dítě“ prostě nezvládlo. Co na tom, že je mu 40.

Ale ani Eichman, ani tento fenomén ztracených dětí závislých na rodičích či na jiných návycích, nereagovali nikdy na vnější podněty. Vymlouvají se na ně, pravda, ale reagovaly a reagují na něco úplně jiného. Reagují takto svou závislostí na něčem vnějším, a to i na lásce a partnerovi, protože přestaly žít svůj „individuální život“ a zničily, mnohdy za vydatné pomoci rodiny a tzv. „přátel“ své ego, své já.

Přestaly žít a milovat svůj individuální život s jeho svobodou (asi proto nejhlasitěji ze všech hulákají kdykoliv a kdekoliv právě o svobodě) a z něj plynoucí odpovědnost. Arendtová jen poukázala na podobnost normality s námi se všemi, nikoliv na to, aby snadno kritizovala, co provedl Eichmann. Odmítla dojít k tomu, co nyní dělí náš svět. A je to dobře nebo špatně? Odmítla dojít k názoru, že jsou dvě kategorie lidí. Zrůdy, od kterých se můžeme vždy odvrátit a ti druzí - ty pokojné, laskavé a soucitné bytosti, které budou vždy na té správné straně.

Svým poukazem na „Eichmanna v nás“ zachránila pravda za cenu nejtrpčího osobního poznání, jednotu moderního světa. Vrátila totiž otázku odpovědnosti do nitra každého člověka.

A pokud začnete přemýšlet jako ona a myslíte-li opravdu srdcem, pak musíte stát bokem všech, úplně všech skupinových, jinými slovy mocenských vztahů a zájmů (astrálních, esoterních či těch hmotných).

Tedy zvolíte samotu. Samotu Ducha. A proto není jedno s kým TUTO samotu sdílíte. Tuhle samotu můžete sdílet jen s partnerem. S takovým, který vás opravdu miluje. A který bude ochotný až do konce života na tom, čemu ostatní říkají blahosklonně a líně vztah, neustále živě pracovat.

Sám od sebe. S obrovskou odpovědností, která však nesmí zadusit vaší svobodu. Nesmí se pro ni stát výmluvou. Tu svobodu, kterou my oba věnujeme do našeho vztahu. Skutečná láska je, když už totiž žádnou svobodu nikdy nepotřebujete a nemusíte ji po druhých ani vyžadovat.

Tu vyžaduje jen a jen nedospělé ego člověka. Dospělí se jí vzdávají ve prospěch toho, co většina neumí pochopit. Ale po čem celý život touží. Touží po závislosti, ne po vztahu. Touží po obdivu, ne po přítomnosti. Touží po moci, ne po soucitu.

No a věnovat svou svobodu tomu druhému můžete jen tehdy, když spolu vaše dvě já vytvoří MY. Takže na tu správnou lásku jsou fakt potřeba tři. Vy dva s láskou.

PS: na fotografii je můj pradědeček. Z I. svět. války se už nevrátil, to je jeho poslední fotografie. A taky to jediné, co po něm našemu rodu zůstalo. Zůstala po něm však jeho postoje a bystrá mysl a taky moc laskavé srdce. To je naše rodinné MY.

A vědomí, že my, co žijeme nyní, to jen chceme zkusit ukázat těm ostatním. Stejně jako oni to své nám. S láskou.

NÁPOJ LÁSKY 💜 č. 666

Takto vypadá bezpodmínečná láska ve skutečnosti. Pokud by někdo skutečně lásku viděl, vypadala by takto. V předu vychrtlý a starý Don Quichotte a vzadu za ním obstarožní tlouštík Sancho Panza. To je ovšem pro většinu z žen nepřijatelný obraz. Žádný pan “božský”, ale trouba na chromém koni . I proto žijeme nikoliv ve skutečnosti, ale v představách. V romantických představách .

V podobenství románu o Tristanovi a Izoldě se tomu místu, kde se to vše odehrává, říká Moroiský les . Představuje naše vnitřní představy. Svět, který se dělí na tam (mýtiny a louky prosvětlené vědomím) a tady (temný les nevědomí). A já - muž, který náhle z lesa vyšel, se rozhlížím po tomto světě a vnímám jej takový, jaký je. Poprvé . Poprvé si uvědomuji, že ten les mizící vzadu za mnou byl odjakživa mou součástí. Součásti, které jsem neznal, nedotkl se jí a ani jí nepoznal přímo. Nýbrž jen zprostředkovaně a to díky ženě. Skrze její tělo, srdce i mysl, jsem dostal možnost být aspoň chvíli, s touto částí sebe sama.

Zbavený iluzivního vlivu nápoje lásky a zaklínadel, jsem nyní střízlivý a vnímající. Když se zbavíte romantické projekce , která ve vaší duši budí výše zmíněné představy, získáte sílu, porušit ono zakleté ticho. Získáte sílu k tomu, spatřit sebe i ženu takovou, jaká je. Spatřit jí jako člověka, kterého mohu milovat proto jaký je, a ne v něm vnímat nositelku mé ztracené části duše a mého neprožitého života. Mám možnost vytvořit si vztah k ženě nikoliv jako k nosiči informací, k nimž jsem bez ní neměl přístup, ale jako k individuu, k sobě rovné bytosti . Mám možnost ji poznávat takovou jaká je, v její úplnosti. A s tím i všechna její nadání i schopnosti.

To, ale v ženě (žijící v představách o potřebě ženy především jako velké MATKY) vyvolává hrůzu a odpor. Najednou není nikdo, kdo by ji potřeboval, Kdo by na ní závisel. Není někdo, kdo by ji potřeboval . A tak většinou přesvědčí sebe samu, že spatřit sebe samu, což by ji po tomto aktu změny čekalo, je ta nejděsivější a nejhorší katastrofa, co ji kdy mohla potkat.

“Divine” - božské představy jsou s fouknutím vánku  pryč a před námi stojí obyčejný člověk. Je zklamaná, protože před ní nestojí pohádkový král , ale lidská bytost, která je vším možným, jenom ne vtělením jejich snů. Už svou pouhou přítomností dává ženě najevo, že něco udělala špatně. Jediná šance pro ní, jak to zastavit, je zbavit se ho .

A tak namísto, aby svou duši a srdce vložila do rukou svého muže, utíká nazpět do lesa. Nazpět k svému vysněnému neexistujícímu králi, aby mu dala zpět do rukou odpovědnost za prožitek své mužské části duše. Pro mne , který tu nyní stojím sám a opuštěn, je to pocit, který nikomu nepřeji. Smíchaná bolest, strach, opovržení, nechuť být tím obyčejným člověkem, kterým jsem se právě stal. A byl přitom nejposvátnějším kroku svého bytí ihned odmítnut svou vlastním ženou.

Tou, která nyní spěchá do tmy nevědomí, jehož se tak bojí, ale v němž je pro ni snad uschována naděje, že jednoho dne potká onoho vysněného muže , který z ní snadno a rychle udělá celého člověka. A její život bude dokonalost sama. Velice těžko chápe, že s tím mužem může žít, mít k němu blízko už nyní, aniž by se snažila jej pouze využít k prožívání své neprožité části duše. To však většinou ženy dělají. Ženy poskytují sebe mužům jen jako . A my jim oplátkou činíme to samé.

Je to paradox. Být hospodyní , být vychovatelkou a služkou nechce žádná žena. Bojují proti tomu, jako proti nepřirozené roli. Proč však některá žena neprotestuje, když se stane pouhým?mužovým projekčním plátnem? Plátnem, na němž si muž pouští kino svých představ o ženě bohyni, kněžce a dárkyni života.

To ženám nevadí, že jsou jen zaprášenými prázdnými zrcadly? A že se nestávají lidskými bytostmi, ale pouhými odrazy mužských ideálů či vysněných fantazií? A tak se musí snažit, někdy i hodně, aby vypadaly jako hollywoodská hvězdička, musí se oblékat, provokativně líčit, hodně přes míru vonět a chovat se tak, aby se všechny staly kolektivním obrazem své vnitřní animy. Prstenu moci, kterým nám vládnou. Prstenem moci  a nápojem lásky . A když k tomu ještě použijí sex? Ženství se nám tak smrsklo jen na “vtělení” mužských představ, nikoliv na to být skutečně samostatnou individualitou, prožívající svůj život.

A většina žen této roli natolik uvěřila, že odmítá jakoukoliv změnu. Raději bude hrát divadlo , jakémukoliv iluzím propadlému muži, než aby dospěla v obyčejnou smrtelnici. Být vzývána a obdivována jako bohyně je celkem přitažlivá role, co říkáte ? A jelikož k svému mužství nikdy nedospěla, nedospěla ani k tomu, aby uviděla cenu, tu strašnou cenu, kterou za tuhle iluzi platí!

Totiž muž, který pod vlivem “nápoje lásky” (romantizujících představ ) vidí v této ženě bohyni, k ní nemá vztah jako k ženě. Nemůže ji ani milovat coby ženu, ale jen jako svou projekci . jako své kino. A koni se dá kdykoliv vypnout, přerušit, film spálit, zničit. On vzývá své vlastní iluzorní božství, které do ní vložil. A ona, iluze jeho boha, nikdy nenalezne svou lidskost. Zdá se vám to jako malá cena? Výměnou za jistoty představ v nichž žijeme mnohdy celý život -  zatratit svou duši? A ztratit schopnost milovat ?

No a když projekce ustoupí, jedno z které strany, muž i žena, odchází ze vztahu pryč. A taky s tím odejde veškerá úcta, uctívání, obdiv. Vše se jen přenese na někoho jiného.

Když jdete ze vztahu, jen do dalšího vztahu, nehledáte nic než někoho, kdo bude vaši projekci nosit namísto toho posledního osla. Většina z nás žije v lese představ 🌴. Neexistují mezi námi vztahy jako mezi lidskými bytostmi . Jen plýtváme časem i energiemi svými i druhých na to, udržet vysněné projekce při životě, aby se nakonec tyto ztratily v nadpozemsky intenzivním zážitku.

Třeba mu můžete říkat osvícení . To je motiv většiny adrenalinových sportů, sexuálních eskapád, vyhulených mozků a alkoholu v našem životě. Pomáhají nám totiž dosahovat našich projekcí. Našich snových světů , kterým věříme raději než životu.

Soudobého člověka už ani nenapadne, že vztah může vzniknout i mezi dvěma úplně obyčejnými lidmi, smrtelníky, kteří se milují jako dvě nedokonalé bytosti (no a co?) a kteří sami v sobě a navzájem dovolily svým projekcím vyvanout. Vyvanout projekcím.

A to je též “správná” podstata buddhismu. Paradox, že? Vyvanutí představ o iluzích proto, aby mohl žít každý z nás svůj obyčejný lidský život. Dospět k člověku. Co s tímto vzácným učením udělali lidé? Vytvořili z něj systém odhmotnění se od sebe samých, povýšili jednu ze dvou rovnocenných složek sebe sama, ducha či energii na něco vyššího oproti hmotě a začali usilovat o splynutí s tou “správnou” částí .

Neboli vyvanou-li do svých představ, pak budou navždy uvězněni v světě toho, co si kdy sami vysnili. Jenže projekce jsou jen projekce. Napadnete-li tyto projekce třebas myšlenkou, rozumem či emocemi, oslabují. Pochybnosti otázek je totiž  ničí. A proto v nás vzniká slepá víra. V lásku bez podmínek, v cokoliv, co pomůže udržet můj svět iluzí v pořádku.

A tento hraný klid jistot nás klidně pro své iluze zahodí a zničí lásku druhých osob. Včetně těch osob (partnerů), kteří by jim příliš silně připomínali, jak moc blízko se dostali k oné hranici  mezi jejich iluzí a realitou.

Vždycky však přijde den, kdy se iluze rozplynou. Moc zaklínadel skončí, nápoje se vypijí a projekce zmizí. Střet s realitou je tak úděsný, že tyto lidi nažene nazpět do sofistikovanějších depresí, mystifikací a odporu vůči všemu, co by představovalo něco jiného než to, co se jim zdá, že je udržuje při životě.

A tak jsem na tom nyní já sám. Stojím na prahu lesa, který vzadu pomalu ustupuje a jsem na planině. Otevřel se mi nový svět. Vnímám mnoho zákoutí, možností a síly, kterou už nemohu prožívat skrze ženu.

Nemohu a taky nechci udělat z ženy nositele mých neprožitých zkušeností a nerealizovaného já. Vím, že existují věci, které musím udělat sám a musím je udělat pro sebe.

Musím si nastavit svůj vnitřní život, musím sloužit hodnotám, které pro mne mají smysl, a musím rozvíjet takové zájmy a entuziasmus, aby pramenily z mé duše. A ne aby byly vedlejším produktem života v páru se ženou. Života pofiderních závazků (desatero, prý božích přikázání ), které ani nikdo nechce v realitě dodržovat. Bojovat, ó to s nám lidem líbí, to ano .

Bojovat o moc prstenu, co vše váže do jednoty. Iluzorní jednoty. A tak je nyní mezi mnou a jakoukoliv ženou položen meč. Meč mého vědomí, mé individuality, mého skutečného ega, chcete-li.

Meč toho vědomí , co chce ženu vnímat v její individuální velikosti a kráse. A lidském rozměru. Uvědomil jsem si, že i ona musí mít svůj vlastní život, své vlastní důvody k bytí. Nemohu celý svůj život promítat své já do jejího bytí tak, že budu žít skrze ní. Žil bych jen jako párty obal jejího i mého neprožitého já .

Vystoupit z lesa Morois znamená prožít oba dva póly v sobě. NAJEDNOU. ZÁROVEŇ (B &13).

Vzít si nazpět svou duši je radostná bolest.

Znamená stát se skutečnou individualitou. Duchem, který se právě probudil v hmotě. Takový, a jen takový jedinec může navázat upřímný vztah k jiné lidské bytosti. K jiné duši. A to bude oním testem dospělosti. Testem dospělosti nás všech, je totiž schopnost navázat vztah.

A vztah k jiné individualitě, která sice možná ještě sama sebou nevnímána a neviděna, spíše nenáviděna, se může uskutečnit pouze tehdy, jestli budu druhého respektovat jako individualitu.

To je nejvyšší moment osobního rozvoje nás všech. Moment, který většina z nás raději propásne. Béee. Odmítneme vyjít z Morois a najdeme si sice spletitou, ale cestičku, která nás zavede nazpět. Do světa kouzel a magie  vlastních představ.

To je onen stav, kdy ve vztahu jeden druhého opouštíme, abychom “našli sami sebe”. Kráčíme cestou svobody a nevím ani jaká ještě hesla si to píšeme i tetujeme na tělo či do palice. Vypočítáme a sčítáme současnému partnerovi vše, co jsme díky “němu” (fuj - ty zlý), jako zosobnění všech těch “idiotů”, kterými jsme museli strpět a nemohli jsme si v životě nic “pořádného” realizovat.

Najednou mají všichni (i dvacetiletí) pocit, že jim život mizí mezi prsty. Chce se jim najednou začít znovu studovat, budovat novou kariéru, zdokonalovat tělo cvičením a dietami, šukat do bezvědomí, cestovat do míst, kam by se nikdy nevydali a dělat věci, které by nikdy nedělali. Sranda je to, že to mohli klidně i tady a teď a klidně s tím partnerem, který byl zrovna po jejich levé či pravé ruce .

Skutečný důvod pocitu jejich zmaru bylo to, že byly dost líní a neměli dost sebekázně to uskutečnit! A protože předpokládali, že jejich neprožitý život, za ně žije jejich partner! Předpokládali, že je přivede k úplné dokonalosti, k úplnosti! Když zjistíme, že jsme nespokojení, tím pádem dáváme raději vinu všem ostatním než sobě! Říkáme o nich, že “nám stojí v cestě”! A že nám brání být “sámi sebou”! Paradox, že? Když víme, že k spokojenému životu potřebujeme obojí! Vztah k sobě i vztah k určité osobě. Ten paradox ze všech paradoxů je, že žádný z nás nemůže být zcela samostatný, zcela sám, pokud nežije v plně fungujícím vztahu .

  Jsme dvě tváře téže skutečnosti. Máme potenciál propojit individualitu a vztah, potenciál pro to, uvolnit onen iluzorní spor o své místo na zemi. Ale proto musíme obětovat - obětovat svou představu.

Jsem venku z lesa a vím, že tím, že se vzdám způsobu dosavadního vidění animy i ženy, kterou miluji, tak o ně nepřijdu. Jistě ta žena může klidně odejít, a většinou i odchází, co s chlapem, co dospěl a já mu nemohu hrát roli matky bohyně?

Avšak v tomto případě neví bohyně, co ji čeká. A to sice, že nyní si celou svou tíhu svého nevědomí, se všemi jeho archetypy, zákoutími nevyslyšených přání a záměrů ponese sama. A to není zrovna malá tíha. Proto děláme vztahy. Jsme líní si projít svou bolestí, tak do ní cpeme ty druhé! Za sebe! A říkáme tomu láska!

 Pokud se takovéto lásky vzdáme a to skutečně upřímně; pak to vše, co vlastníme na nesprávné rovině bytí, vrátí se k nám na té rovině života, kde se to dá uskutečnit. Existují prostě současně dvě ženy, které mohu zažít a pokaždé jiným způsobem. Jedna, jenž je odrazem mé duše a ta druhá z masa a kostí.

Tvá slibující a podmaňující láska mne už má milá nikdy nezíská nazpět. Nebudu čekat nikdy v houští opodál, jak se co vyvine. Nebudu se skrývat a dělat, že náš vztah neexistuje, nebudu se stávat členem kolotoče lží, intrik a pomluv bojujících nakonec jen o jedno.

O mé srdce , které tvým představám, má milá bohyně dávalo život. A stejně jako Frodo házím prsten tvého záměru, ten, co vše svírá a do “jednoty” váže, do ohně hory Orodruina .

Na prstenu je nápis: Jeden prsten vládne všem, jeden jim všem káže, jeden všechny přivede, do temnoty sváže.” Když si někdo navlékl Prsten moci, byl částečně „posunut“ z fyzického světa do světa přízraků. A není vlastně současné manželství či jakýkoliv vážně míněný vztah podobné? Tedy pokud jej uzavřou dva nedospělí jedinci, kteří si svými představami schovanými v prstenech moci, tak zároveň pečetí i svůj osud ?

A tak tu nyní stojím. Sám. Lesů je všude kolem stále dost. Budu tam chodit už jen na dřevo. Se srdcem v dlaních, dotýkat se světa mečem vědomí . A s láskou, která je mým štítem .

Říkají mi Don Quichote, a taky povídají, že jsem blázen, když v prosté děvečce Dulcinee vidím ctnostnou a šlechetnou pannu.

No, ale já vím svoje... a na dřevo přeci nechodím s mečem. Na to si beru do lesa vašich představ svou sekyru a občas i motorovou pilu, ještě ji tak 666 spustím a v tom lese bude aspoň malá planinka.

MZZ

 HUDBA: INTO THE WEST - https://youtu.be/shdiTRxTJb4

 FOTO: https://upload.wikimedia.org/…/Don_Quijote_und_Sancho_Panza…