PEI = Pohyb + Emoce + Informace

Chronická bolest není jen fyzická. Často nás drží víc naše přesvědčení o ní než tělo. Odvaha znovu se hýbat ukazuje, že klíč k uzdravení vede přes psychiku, důvěru a dlouhodobou práci. Inspirace Četl jsem příběh australského hasiče, který po úrazu zad žil roky v přesvědčení, že jeho tělo je zničené. Trápila ho představa, že už se nikdy nepostaví na surf. Zkoušel fyzioterapii, pilates, chiropraktika a nic nezabralo. Až narazil na přístup, který mu neřekl, co je špatně s jeho páteří, ale ukázal mu, že tím největším vězením pro jeho pohyblivost, je jeho vlastní strach. A najednou se dokázal sám vrátit k pohybu. Podobný příběh jsem si za posledních několik let vyslechl několikrát. A vlastně se stal i mě samotnému. A ne, tenhle článek není návod ani reklama. Je to jen připomínka toho, že námi prožívaná bolest se pro nás často stává mentální klecí, která následně omezí náš pohyb. Psychika jako klíč k tělu Naše tělo není porcelánová váza, která se při prvním drcnutí do překážky rozpadne. Post...

Za fasádou girlboss ikon se skrývá únava, pochybnosti a tichý účet, který platí nejen ženy samy, ale i naše rodiny a celá ekonomika. Cena za to, že jste „superžena“ Množí se nám obrazy žen, které stíhají úplně všechno: budují skvělé značky, vedou super týmy a zároveň udržují rodinu v chodu s úsměvem na tváři. Tento obraz se prodává jako důkaz, že ženy získaly větší moc než kdy dřív. Jenže co je schované tiše pod povrchem? Za leskem girlboss ikon se totiž skrývá často nevyřčená únava, obrovská emoční izolace a tlak na výkon, který jim nedovoluje projevit slabost. Jak dlouho ještě budeme tleskat iluzím, zatímco ženy kolem nás za to platí vyčerpáním? Jak dlouho budeme přehlížet to, že tento tlak nesou nejen ony samy, ale i jejich rodiny a ve výsledku celá ekonomika? Kultura „superžen“ není jejich osvobozením. Je to past, která nutí ženy dokazovat nemožné, a když se zhroutí, společnost nad tím jen pokrčí rameny. Přitom bychom si měli položit mnohem ostřejší otázku: kolik ještě talentu, zdr...

Veřejné školství není jen výuka čtení a psaní. Je to prostor, kde se učíme klást otázky. A právě proto je trnem v oku těm, kteří chtějí formovat budoucí generace směrem k poslušnosti. Škola jako bitevní pole Nacisté to věděli. Vymazali z učebnic Darwinovu evoluci a místo ní vštěpovali teorii rasové nadřazenosti. Komunisté to věděli také. V Československu normalizační učebnice dějepisu zamlčely západní odboj a literární kánon očistily od „nespolehlivých autorů“. Dnes to ví Putin, když přepisuje dějiny druhé světové války a do ruských učebnic přidává kapitoly oslavující „obrannou operaci“ na Ukrajině. Kdo kontroluje obsah toho, co ze školy vychází, má v ruce továrnu na poslušnost. Veřejné školství je od svého počátku více než jen výuka čtení a počítání. Je to místo, kde se lidé učí klást otázky, a právě otázky bývají pro autority jakéhokoliv státu nebezpečné. Kdo se ptá, proč se věci dějí tak, jak se dějí, ten dříve či později narazí na hranice mocenských struktur. Veřejná škola je zkrá...

Stačí pár minut denně a radost může změnit celý den. Psychologie ukazuje, že drobné micro-acts posilují spánek, emoce i pocit vlivu. Skutečné štěstí není na displeji, ale v okamžiku, který prožijeme. Asi to znáte. Někde jste a najednou vám v uších zazní smích. Ne ironický výsměch, ale laskavý, vřelý, nakažlivý smích, který vás donutí zvednout hlavu a pátravě se rozhlédnout po jeho zdroji. A i když ten zrovna nenajdete, uvědomíte v následující chvíli, hele najednou je mi líp. Radost nepotřebuje moc, stačí jí k dosažení úspěchu několik vteřin. Takže ti krátký okamžik připomene, že nemusíš čekat na sobotu a jízdu na kole nebo wellness víkend anebo prostě „až bude klid“. Klid nebude v podstatě nikdy. Ale zaposlouchat se do malé drobné radosti stojí rozhodně za to. Jen pár vteřin, v nichž je skryta ohromná síla. Co říká výzkum (Big Joy Project) Ukazuje se, že věda má pro tuto jednoduchou zkušenost překvapivě přesný a výstižný jazyk. Podle rozsáhlé studie Big Joy Project, vedené Stanfordským...