Veřejné školství jako nástroj moci

Veřejné školství není jen výuka čtení a psaní. Je to prostor, kde se učíme klást otázky. A právě proto je trnem v oku těm, kteří chtějí formovat budoucí generace směrem k poslušnosti.

Škola jako bitevní pole

Nacisté to věděli. Vymazali z učebnic Darwinovu evoluci a místo ní vštěpovali teorii rasové nadřazenosti. Komunisté to věděli také. V Československu normalizační učebnice dějepisu zamlčely západní odboj a literární kánon očistily od „nespolehlivých autorů“. Dnes to ví Putin, když přepisuje dějiny druhé světové války a do ruských učebnic přidává kapitoly oslavující „obrannou operaci“ na Ukrajině.

Kdo kontroluje obsah toho, co ze školy vychází, má v ruce továrnu na poslušnost. Veřejné školství je od svého počátku více než jen výuka čtení a počítání. Je to místo, kde se lidé učí klást otázky, a právě otázky bývají pro autority jakéhokoliv státu nebezpečné. Kdo se ptá, proč se věci dějí tak, jak se dějí, ten dříve či později narazí na hranice mocenských struktur.

Veřejná škola je zkrátka příliš mocná, protože nabízí prostor pro divergentní myšlení, schopnost hledat alternativy, zkoušet vidět svět z více úhlů a hlavně, zpochybňovat dané pořádky. A právě to je noční můrou každého, kdo si přeje stát poslušných občanů, co tiše mlčí, namísto aktivních a kritických lidí reagujících na problémy celé společnosti.

Současná tvář boje o veřejné školství

V USA se dnes nehraje jen o to, co děti čtou, ale o přepsání samotné reality. V roce 2023 texaský vzdělávací úřad schválil učebnice, kde se otroctví proměnilo v „nucenou migraci pracovníků“. Cynický eufemismus, který má zahladit jeden z pilířů americké historie. Ve stejnou dobu mizí z knihoven celé kapitoly o klimatické změně a evoluční teorii, ale i romány nositelky Nobelovy ceny Toni Morrison.

Morrison ve svých dílech přímo vykresluje strašlivé dopady otroctví, rasové segregace a ztrátu lidskosti. A právě to je trnem v oku těm, kteří by si raději dějiny uhladili do hezka. Trochu to připomíná kombinaci pojmů „Motýle“ a „zaklekněte na ně“. S dovětkem „sorry jako“.

Zákazy se týkají především knih The Bluest Eye a Beloved. Konzervativní skupiny a někteří rodiče tvrdí, že popisy jsou „příliš drsné“ či „traumatizující“, protože otevřeně mluví o sexuálním zneužívání, incestu a brutalitě otroctví. Argumentují také, že knihy jsou „sexuálně explicitní“, „nevhodné pro mládež“ nebo „příliš narovnávají historii“.

Iniciativy jsou často kryty rétorikou ochrany dětí, což působí absurdně, když si uvědomíme, kolika formám násilí jsou děti vystaveny denně v televizi, na Netflixu nebo na sociálních sítích.

Už v roce 2011 ve státě Indiana prosadil republikánský guvernér masivní voucherový program, který měl „dát rodičům volbu“. Výsledek? Když děti přecházely do soukromých škol, jejich výsledky v matematice prudce klesly a trvalo roky, než se z toho vzpamatovaly. Žádný zázračný recept, jen úpadek veřejného školství, které přišlo o peníze. A venkovské rodiny? Ty často nemají žádnou alternativu, protože soukromé školy tam prostě nejsou.

V Maďarsku Orbánova vláda v roce 2020 zase nahradila moderní literaturu nacionalistickými klasikami a ze školních osnov vyškrtla texty, které by žáky vedly k diskusi o identitě, genderu nebo menšinách. Cílem jsou jednoduché polopravdy, a hlavně to, aby se děti naučily poslušnosti namísto kritickému myšlení.

A v Česku? Zatímco některé politické strany slibují před volbami inkluzi zrušit a jiné ji chtějí „jen“ revidovat, málokdo řeší to podstatné, a tím je posílení školních psychologů, asistentů a speciálních programů, které by inkluzi daly skutečný smysl. Když se totiž princip rovnosti dětí oslabí už na základní škole, těžko se z nich stanou občané, kteří budou demokracii brát jako vlastní hodnotu.

A co největší riziko? Vzniká začarovaný kruh. Na jedné straně systém veřejných služeb státu, který je podfinancovaný a přetížený, čímž se stává snadno kritizovatelným, což slouží jako záminka pro jeho další oslabení. A na konci toho kruhu už nestojí univerzální škola přístupná všem, ale roztříštěná síť institucí, kde záleží víc na peněžence rodičů než na potřebách a schopnostech dítěte.

Co nám přináší?

Silné veřejné školství je ve skutečnosti jedním z mála skutečně univerzálních projektů, které moderní stát v posledním století dokázal vytvořit. Přináší hodnoty, jež se nedají vyčíslit jen penězi, a právě proto se jeho význam mnohými lidmi tak snadno podceňuje.

1. Rovnost šancí

Od chvíle, kdy se vzdělávání stalo právem a nikoli výsadou elit, otevřely se dveře dětem, které by jinak zůstaly mimo hru. Syn z venkovské rodiny se mohl stát vědcem, dcera dělníka učitelkou nebo lékařkou. Rovný přístup ke vzdělání zkrátka narušuje společenské hierarchie, což je důvod, proč jej mnohé mocenské struktury dodnes považují za nebezpečný luxus.

2. Sdílený základ společnosti

Škola vytváří společnou paměť, jazyk a rámec, v němž se pak všichni orientujeme. Díky tomu víme, že husitské války skutečně proběhly, že otroctví není mýtus, že planeta se otepluje a že demokracie není samozřejmost. Ve chvíli, kdy se tento základ začne drobit, když jedni věří, že klima je „jen názor“, a druzí že historii lze vymazat, společnost se mění v roztříštěné kmeny neschopné jakéhokoliv dialogu. Prostě rozděl a panuj!

3. Inovace a pokrok

Základní vědecké dovednosti, které si děti osvojují už na základní škole, schopnost pozorovat, ptát se, testovat hypotézy, jsou semínky, z nichž nám všem vyrostly obory jako moderní medicína, digitální technologie či umělá inteligence. Není tedy náhodou, že státy s nejsilnějším veřejným školstvím se staly i lídry ve vědě a průmyslu.

4. Demokratické občanství

Veřejná škola není jen o faktech, ale i o schopnosti učit se je interpretovat, porovnávat a kriticky hodnotit. V éře zahlcení informacemi je právě školství tím místem, kde se člověk učí rozpoznávat manipulaci, číst mezi řádky a argumentovat. Demokracie se bez těchto dovedností neobejde, a bez veřejného školství by je získal jen úzký okruh privilegovaných.

Co s tím?

Když se podíváme na politickou mapu Česka, většina stran o školství ráda mluví. Slibuje reformy, audity, digitalizaci nebo více peněz. Jenže následná realita toho, jak to u nás ve veřejném školství v posledních letech vypadá (a je úplně jedno, zda jde o vládu pánů Babiše či Fialy), ukazuje, že veřejné školství je v jejich očích spíš vedlejší téma než základní priorita. Mluví se o něm hodně, ale když dojde na rozhodnutí, peníze a energii si často vezmou jiné oblasti.

O to víc stojí za zmínku nové subjekty, které školství staví do popředí. Hnutí Kruh i strana Volt Česko patří mezi ty, kdo otevřeně říkají, že vzdělání a péče o děti nejsou „nákladovou položkou“, ale investicí číslo jedna. V jejich programech není školství schované mezi řádky, ale je prvním bodem, s důrazem na dostupnost, kvalitu a rovnost.

Budoucnost se nerodí v parlamentu, ale v učebnách. Proto je veřejné školství bitevním polem, proto je pod palbou. Ale také proto ho musíme bránit. Nejen čekat, co udělají politici, ale aktivně podporovat školy, zapojovat se tam jako rodiče i dobrovolníci, prostě je dobré stát se spojenci učitelů a dětí.

Veřejné školství není jen „služba státu“. Je to společný majetek i naše investice. Pokud ho nebudeme bránit a rozvíjet, bude z něj jen nástroj slepé poslušnosti, a ne nástroj k rozvoji svobody. Svobody nás všech. 

ásleduje obsah vložený z jiného webu. Zde jej můžete přeskočit.

Co s tím pro sebe?

Sedněte si na chvíli a napište si: co vám škola v dětství opravdu dala? Byla to schopnost vystoupit před třídou, první přítel, odvaha ptát se?
Pak si položte otázku: jak něco z toho dokážu dnes vrátit zpět – svým dětem, kolegům, týmu?

V koučinku na PEI se učíme, jak tyhle základy převést do současného života: propojit tělo (odvaha projevit se), emoce (důvěra) a mysl (schopnost myslet kriticky). Protože škola neskončila posledním zvoněním – pokračuje v každém z nás.