Syndrom podvodnice: cena za to, že jste ‚superžena‘ v práci i doma

Za fasádou girlboss ikon se skrývá únava, pochybnosti a tichý účet, který platí nejen ženy samy, ale i naše rodiny a celá ekonomika.

Cena za to, že jste „superžena“

Množí se nám obrazy žen, které stíhají úplně všechno: budují skvělé značky, vedou super týmy a zároveň udržují rodinu v chodu s úsměvem na tváři. Tento obraz se prodává jako důkaz, že ženy získaly větší moc než kdy dřív. Jenže co je schované tiše pod povrchem?

Za leskem girlboss ikon se totiž skrývá často nevyřčená únava, obrovská emoční izolace a tlak na výkon, který jim nedovoluje projevit slabost. Jak dlouho ještě budeme tleskat iluzím, zatímco ženy kolem nás za to platí vyčerpáním? Jak dlouho budeme přehlížet to, že tento tlak nesou nejen ony samy, ale i jejich rodiny a ve výsledku celá ekonomika?

Kultura „superžen“ není jejich osvobozením. Je to past, která nutí ženy dokazovat nemožné, a když se zhroutí, společnost nad tím jen pokrčí rameny. Přitom bychom si měli položit mnohem ostřejší otázku: kolik ještě talentu, zdraví a životů našich žen musí shořet, než uznáme, že cena za tuto iluzi je příliš vysoká?

Syndrom podvodnice – starý pojem v novém kabátě


Pocit, že nejste dost dobrá a že váš úspěch přišel omylem, štěstím nebo náhodou, má své jméno. Psycholožky Pauline Clance a Suzanne Imes ho popsaly už v 70. letech při práci s vysoce úspěšnými ženami. Fenomén podvodnice se tehdy objevil právě tam, kde bychom ho čekali nejméně: u žen s doktorátem, výraznými výsledky a respektem okolí. A přesto je svíral strach, že budou odhaleny jako někdo, kdo na svou roli „nemá“.


Typické rysy jsou tři: trvalá pochybnost o sobě, vedoucí k opakovaným pocitům, že někoho podvádím, a stále narůstající strach z jeho odhalení. Je to tichý dialog v hlavě: „Možná jsem tady omylem. Co když zjistí, že nejsem tak dobrá?“ Nezastaví ho ani práce navíc, ani perfektní výkon. Naopak, čím větší úspěch, tím silnější je iluzorní obava, že se jednou provalí „pravda“.

Výzkumy ukazují, že se tento fenomén vyskytuje u obou pohlaví, ale ženy zasahuje výrazně častěji. V českém prostředí se s ním setkala více než polovina žen a nejčastěji se projevuje v akademickém a výrobním prostředí. Tam, kde je žena často v menšině, na místě, které si musela tvrdě vybojovat, a kde tlak na výkon a pocity úzkosti z odhalení sílí.

Dopady nejsou jen osobní. Syndrom podvodnice spouští totiž negativní cyklus v našich životech. V prvních okamžicích vede „jen“ k depresím a úzkosti, pak však díky psychosomatickým dopadům na celé tělo k syndromu vyhoření a následně už k omezeným kariérním možnostem. Protože po tom všem si do vašeho nitra sedne trvalý strach. Ženy se méně hlásí o povýšení, vyhýbají se riziku a mluví tišeji o problémech firmy i o sobě, až zmlknou docela.

Talent, co mohl růst, se udusí pod tíhou vlastních pochybností. A my jako společnost přicházíme o pracovní schopnosti, které nutně potřebujeme. A jako lidé? O kolik soucitu, laskavosti či lásky jsme díky tomu přišli

Neoliberální feminismus – když „posílení“ znamená další tlak

To, co se nám tu na první pohled jeví jako emancipace, může být ve skutečnosti jen rafinovanější forma nátlaku směřujícího opačným směrem. Termín neoliberální feminismus zavedla Catherine Rottenbergová jako označení pro směr, který propojuje jazyk posílení žen s logikou trhu a výkonu. A politická teoretička Wendy Brownová k tomu dodává, že v neoliberálním myšlení by měly být všechny aspekty života, včetně rovnosti, chápány skrze ekonomický kalkul.

Výsledek? Odpovědnost za překonání strukturálních překážek není přenesena na systém, ale vrácena na jednotlivé osoby. Nestačí být dost dobrá. Musíte být lepší. A ještě lepší. Nestačí uspět. Musíte neustále dokazovat, že si svůj úspěch zasloužíte. Znovu a znovu. „Buď lepší, dokaž víc, překonej překážky.“ Pozor, toto není motivace. To je mind zadání.

A tím vzniká kulturní archetyp superženy, a to ženy, která má být všechno najednou: výrazně efektivní manažerkou, inspirující mentorkou, trpělivou matkou, vše chápající partnerkou, atletkou či jogínkou, krásnou a vyrovnanou bytostí. Dokonalostí, v níž neexistuje prostor pro vnitřní konflikt, únavu, omyl ani vlastní vztek.

Z tohoto sevření pak logicky vzniká nový typ vnitřního selhání: superžena-podvodnice. Už nejde jen o to, že jen pochybujete, zda jste dobré. Začnete sami sobě nalhávat, že selháváte ve všech rolích, protože nejste dokonalé v žádné z nich. A logicky být ani nemůžete. Ale společnost vám mezitím stále tleská, protože jste „vzorem“ pro ostatní. Já tomu říkám prostě šílenství.

Vnitřní soupeření a dilema sesterstv

Syndrom podvodnice nevzniká jen kvůli tlakům zvenčí. Často se rodí tam, kde bychom čekali pochopení, mezi ženami samotnými. Výzkumy i zkušenosti ukazují, že se ve vedoucích rolích objevují jemné formy genderové konkurence: fenomén včelí královny (žena ve vedoucí pozici, která si chrání svůj status tím, že podporuje patriarchální normy a znevažuje jiné ženy), ženská misogynie (vnitřní přijetí negativních stereotypů o ženách samotnými ženami) nebo opakované mikroagrese mezi kolegyněmi.

Nejsilněji se to projevuje v okamžicích, kdy je žena zranitelná, například po návratu z mateřské. Neodsuzují ji muži, ale jiné ženy, které její tempo poměřují se svým vlastním. „Já se vrátila za tři měsíce, zvládla jsem to. Tak to určitě zvládneš taky.“ K už tak náročné situaci po mateřské přibude další, naprosto zbytečný test loajality, disciplíny a výdrže.

Tam, kde by měla být solidarita, vzniká naopak pocit ohrožení. Soutěží se o omezený počet míst, které systém dovolí ženám obsadit. Vzniká tak atmosféra, v níž jsou jiné ženy vnímány ne jako spojenkyně, ale jako mé potenciální riziko. A to celé posiluje pocit, že jsem podvodnice. Pokud mě neuznávají ani ty, které ví, jak těžké to je, opravdu sem patřím?

Dilema sesterství tak v žádném případě není o selháních jednotlivých žen. Je to symptom nemocného hierarchického systému moci, který nepočítá s kolektivním úspěchem žen, ale nutí je mezi sebou soupeřit.

Skrytý účet pro společnost

Tlak na výkon, dokonalost a sebekontrolu, který zažívají ženy, není jen jejich osobní problém. Nese s sebou skryté, ale závažné náklady, které postupně oslabují celý společenský systém. Tento účet je tichý, rozložený v čase a o to je nebezpečnější.

1. Individuální zdraví a životní spokojenost žen

Když žena dlouhodobě nese tlak, že musí být nejlepší ve všem, začne se drolit nejprve uvnitř. Vyčerpání, přetížení a neustálé pochybnosti. To vše postupně narušuje psychické i fyzické zdraví. Jenže tím to nekončí. Tento stav se přelévá do rodin, partnerských vztahů i výchovy dětí. Ženy, které samy nemají kde čerpat životní pohodu, nemohou dál udržovat zdravé vztahy. Ztrácí se důvěra, trpělivost i schopnost být oporou. A společnost přichází o něco nenahraditelného.

2. Kvalita leadershipu

V prostředí, kde se očekává bezchybnost a skvělá image, se z autentického vedení stává herecký výkon. Místo pravdivého vedení lidí vzniká kultura masky, vyjádření se bez prostoru pro chybu, zranitelnost nebo různé životní rytmy. Ženy nejsou oceňovány za svou hloubku a zkušenost, ale za to, jak dobře hrají roli superženy. A přitom právě autenticita je jedním z hlavních faktorů důvěry a dlouhodobého vlivu na její osobnost, rodinu i práci.

3. Firemní inovace a udržitelnost

Každá firma, která věří, že výkonný talent lze vytěžit donekonečna, staví svůj růst na iluzi. Sebelepší talent není perpetuum mobile. Vyhoření není potom jen osobní selhání, je to životu nebezpečný stav, který ohrožuje i celou organizaci. Když firma ignoruje reálné potřeby svých zaměstnankyň, přichází nejen o lidi, ale i o sílu inovaci, kontinuitu a schopnost adaptace. Ztrácí se v tichu, co po nich zbývá, a spolu s ním se ztrácí i schopnost firmy naslouchat tomu, co by šlo udělat jinak a lépe.

4. Společenský potenciál

Kde bychom jako lidstvo už byly, kdybychom nevyčerpávali polovinu populace, aby se cítila jako podvodnice? Kolik úžasných objevů, revolučních změn, autentického vůdcovství, empatie nebo péče jsme si nechali utéct, protože jsme ženám místo podpory nastavovali další a další testy? Tento ztracený potenciál není poetická otázka. Je to strategická slabina civilizace, která se tímhle krokem zříká vlastní energie.

Výzva k novým příběhům

Říkat ženám, ať jsou „víc sebevědomé“, nestačí. Tento apel totiž opakuje tutéž chybu: zodpovědnost opět přenáší na ně. Ale sebevědomí není elixír, který si můžete natřít na ranní obličej spolu s make-upem. Roste v kultuře, která vás vidí, slyší a neodměřuje lásku ani respekt výkonem.

Potřebujeme změnit základní kód, kterým mluvíme o práci, úspěchu i síle. Potřebujeme autenticitu místo dokonalosti. Potřebujeme zranitelnost jako legitimní součást leadershipu. A především potřebujeme respekt k různým životním rytmům, protože ne každý výkon musí mít podobu nepřetržité křivky růstu.

To znamená radikální přehodnocení vztahu firem ke svým zaměstnankyním, zvlášť k matkám. Obnovit zpřetrhané vazby, udržovat je živé, umožnit ženám vracet se do práce bez pocitu provinění. Neptat se, kdy se vrátí naplno, ale co konkrétně potřebují, aby se mohly vrátit jako celé lidské bytosti.

Znamená to také přestat slepě tleskat falešným vzorům. Popkultura často jen recykluje ideál superženy v novém obalu: silné, neohrožené, bez slabin. Ale co když právě slabina je vstupní brána k opravdové lidskosti? Kolik toho vlastně víme o ženách, které nejsou jako Captain Marvel? A proč je tak málo vyprávěných příběhů o selhání, pochybnostech nebo hledání vnitřního klidu?

A tak se ptám. Co uděláme, aby si ženy už nemusely nasazovat tu iluzorní masku superžen?

Chcete žít bez masky superženy?

Za fasádou superžen se odehrává příběh, který známe příliš dobře – únava, pochybnosti a tlak, který pomalu ničí zdraví i vztahy. Koučink není náplast, ale cesta, jak znovu najít vlastní rytmus, hlas a hodnotu. V bezpečném prostoru je možné pojmenovat strachy, rozmotat klubko cizích očekávání a znovu se spojit s tím, co dává životu smysl.

Pokud se vás dotýká pocit, že musíte pořád něco dokazovat, je nejvyšší čas to zastavit. Ne proto, že byste selhávaly, ale proto, že nikdo z nás nemá být věčně pod maskou. Koučink vám může nabídnout zrcadlo i oporu, kde se učíte říkat ne, stavět hranice a znovu objevovat vlastní sílu – takovou, která není založená na dokonalosti, ale na autenticitě. To je první krok k tomu, aby maska superženy už nemusela být součástí vašeho života.

Každá změna začíná rozhovorem. V koučinku hledáme společně cesty, jak se vrátit k sobě samým – k autenticitě, k životnímu rytmu, který vám dává smysl, a k vnitřní síle, která není založená na dokonalosti.

Pokud cítíte, že se vás téma syndromu podvodnice dotýká, nebo že tlak na výkon už bere příliš mnoho energie, můžete se na nás obrátit. Koučink není rychlé řešení, ale prostor, kde se můžete nadechnout a začít tvořit svůj vlastní příběh.