Zobrazují se příspěvky se štítkemnacismus. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemnacismus. Zobrazit všechny příspěvky

Samota odpovědnosti

 

Když filosofka Hannah Arendtová pracovala s tématem zla v nás, napsala, že nejhorší zlo je vykonáváno „jen tak“. Označila za největší problém „moderní doby“ dobrovolný rozchod člověka s odpovědností za svůj osud, za svůj vztah k životu, k partnerovi.

Nejhorší zločiny nebývají vedeny žádnou ideovou pohnutkou, ale normálností. Zmíněná žena v jedné studii popsala nacistického zločince Adolfa Eichmanna odpovědného za smrt milionů židů za 2. svět. války jako normálního člověka. Masové vraždy byly pro něho způsobem administrativy a jeho mysl byla při podpisech transportů smrti zneklidněna pravděpodobně stejně silně jako mysl jiného člověka, když vaří kávu.

To, že vidíme nedostatky a rozčilujeme se pro ně, má původ v našem dětství. Asi proto mnoho lidí nadává na život, ale stále žije i ve věku 25-40 let s rodiči. Asi aby je to znovu a znovu nabíjelo zlem normality a společenské lži, v které celý život žijí, protože v tom jiném, nenormálním světě, by to to jejich „malé dítě“ prostě nezvládlo. Co na tom, že je mu 40.

Ale ani Eichman, ani tento fenomén ztracených dětí závislých na rodičích či na jiných návycích, nereagovali nikdy na vnější podněty. Vymlouvají se na ně, pravda, ale reagovaly a reagují na něco úplně jiného. Reagují takto svou závislostí na něčem vnějším, a to i na lásce a partnerovi, protože přestaly žít svůj „individuální život“ a zničily, mnohdy za vydatné pomoci rodiny a tzv. „přátel“ své ego, své já.

Přestaly žít a milovat svůj individuální život s jeho svobodou (asi proto nejhlasitěji ze všech hulákají kdykoliv a kdekoliv právě o svobodě) a z něj plynoucí odpovědnost. Arendtová jen poukázala na podobnost normality s námi se všemi, nikoliv na to, aby snadno kritizovala, co provedl Eichmann. Odmítla dojít k tomu, co nyní dělí náš svět. A je to dobře nebo špatně? Odmítla dojít k názoru, že jsou dvě kategorie lidí. Zrůdy, od kterých se můžeme vždy odvrátit a ti druzí - ty pokojné, laskavé a soucitné bytosti, které budou vždy na té správné straně.

Svým poukazem na „Eichmanna v nás“ zachránila pravda za cenu nejtrpčího osobního poznání, jednotu moderního světa. Vrátila totiž otázku odpovědnosti do nitra každého člověka.

A pokud začnete přemýšlet jako ona a myslíte-li opravdu srdcem, pak musíte stát bokem všech, úplně všech skupinových, jinými slovy mocenských vztahů a zájmů (astrálních, esoterních či těch hmotných).

Tedy zvolíte samotu. Samotu Ducha. A proto není jedno s kým TUTO samotu sdílíte. Tuhle samotu můžete sdílet jen s partnerem. S takovým, který vás opravdu miluje. A který bude ochotný až do konce života na tom, čemu ostatní říkají blahosklonně a líně vztah, neustále živě pracovat.

Sám od sebe. S obrovskou odpovědností, která však nesmí zadusit vaší svobodu. Nesmí se pro ni stát výmluvou. Tu svobodu, kterou my oba věnujeme do našeho vztahu. Skutečná láska je, když už totiž žádnou svobodu nikdy nepotřebujete a nemusíte ji po druhých ani vyžadovat.

Tu vyžaduje jen a jen nedospělé ego člověka. Dospělí se jí vzdávají ve prospěch toho, co většina neumí pochopit. Ale po čem celý život touží. Touží po závislosti, ne po vztahu. Touží po obdivu, ne po přítomnosti. Touží po moci, ne po soucitu.

No a věnovat svou svobodu tomu druhému můžete jen tehdy, když spolu vaše dvě já vytvoří MY. Takže na tu správnou lásku jsou fakt potřeba tři. Vy dva s láskou.

PS: na fotografii je můj pradědeček. Z I. svět. války se už nevrátil, to je jeho poslední fotografie. A taky to jediné, co po něm našemu rodu zůstalo. Zůstala po něm však jeho postoje a bystrá mysl a taky moc laskavé srdce. To je naše rodinné MY.

A vědomí, že my, co žijeme nyní, to jen chceme zkusit ukázat těm ostatním. Stejně jako oni to své nám. S láskou.

Pei - Inspirátor

Člověk člověku je nejnavštěvovanějším divadlem

   Vstupní opona se zvedá a my se ocitáme uprostřed ohromného divadla nazvaného život. Každý z nás má svou roli a denně stojíme na jevišti, ...