PEI = Pohyb + Emoce + Informace

🌿 Před časem jsem vedl menší projekt s kolegou, který měl na klíčové rozhodnutí úplně jiný názor než já. Byl jsem přesvědčený, že mám pravdu. Data mi dávala za pravdu, zkušenost mi dávala za pravdu, dokonce i intuice mi dávala za pravdu. Jenže on trval na svém se stejnou jistotou. Probrali jsme to jednou, podruhé, potřetí. Argumenty se opakovaly, jen hlasitěji. A pak jsem si všiml něčeho, co mě zastavilo víc než jakýkoliv protiargument: nešlo mi už o to, jaké řešení bude lepší pro projekt. Šlo mi o to, abych vyhrál já. To rozpoznání bylo nepříjemné. Ne proto, že bych zjistil, že se pletu ve věci samé, ale proto, že jsem zjistil, jak snadno se z profesionální diskuze stane osobní bitva o to, kdo z nás dvou je ten chytřejší. Rozhodl jsem se ustoupit. Ne proto, že bych přestal věřit svému řešení, ale protože jsem si položil otázku, kterou si klademe málokdy: co skutečně ztratím, když tady prohraju? A odpověď byla jednoduchá. Ztratím pocit, že jsem měl navrch. Nic víc. Projekt nakonec...

🛋️ Mrazivý chlad z odmítnutí bolí lidskou psýchu hlouběji než jakýkoliv otevřený konflikt. Ignorování a citový odstup totiž prožíváme jako emocionální izolaci, která paralyzuje v dětství naše těla a v budoucnosti i dospělé vztahy. Naučme se rozbít tento transgenerační kolotoč tichého trestání a odpusťme si konečně vlastní nedokonalost. Přiznat si, že jsem se v jistých situacích choval jako naprostý blbec, vyžaduje větší odvahu než skočit padákem. Lidská psyché má totiž úžasnou schopnost racionalizovat vlastní agresi a svalovat vinu na druhé, jen aby si nemusela sednout na lavici obžalovaných. 💔 Kdykoliv mě moji klienti na životních křižovatkách žádají o rozkrytí jejich nefunkčních vztahových vzorců, musíme jít hluboko pod povrch přítomných konfliktů. Často objevujeme unavené dospělé, kteří jsou stále chyceni v pasti dětského podmiňování. Byli vychováni otci, kteří tvořili pravidla hry metodou zlomení ducha, a naučili je, že lásku si musí zasloužit absolutním perfekcionismem. ⚖️ V dos...

 🌙 Stojíte na břehu a čekáte, až vás někdo zachrání, nebo už se topíte v nánosech cizích očekávání?  Většina lidí, které potkávám ve chvílích jejich životních krizí, trpí podivnou iluzí.  Věří, že čím více se pro druhého „rozdají“, tím více budou milováni. Je to nebezpečný sebeklam, který nevede k oltáři, ale do emocionálního krematoria. Když se v tom druhém úplně rozpustíte, co vlastně zbývá k milování? Pokud ztratíte své hrany, své touhy a své „ne“, stanete se pro partnera neviditelnými.  Skutečná láska totiž není o smazání rozdílů, ale o jiskření mezi dvěma jasně definovanými póly.  Aby mohl vzniknout elektrický výboj, potřebujete plus a mínus.  Pokud se obě strany stanou beztvarou hmotou „dobroty“, nastává tma. Zde jsou tři pilíře, na kterých stojí vztah dvou svobodných bytostí: Vědomá sobeckost: Schopnost říct „toto potřebuji já, aby mi bylo dobře“, aniž byste cítili vinu. Jen spokojený člověk může být zdrojem pro ostatní. Hranice jako projev úcty: ...

V mentoringu a koučinku se často setkávám s fenoménem, kterému říkám "duchovní kariérismus". Moje klientky jsou úspěšné ženy, které jsou zvyklé dosahovat cílů, plnit plány a být nejlepší ve všem, co dělají. A pak si do tohoto nastavení přidají meditaci.  Jenže právě tady narážíme na zeď. Meditace totiž není cesta k výsledku, ale návratem do prostoru, kde žádné výsledky neexistují. Pokud k ní přistupujete jako k projektu, který má zvýšit vaši efektivitu nebo vám přinést duchovní uznání, okamžitě ten prostor uzavíráte. ✨ Proč je to tak důležité v reálném životě? Protože se stáváme tím, co každý den praktikujeme. Pokud vaše vnitřní praxe spočívá v honbě za klidem, ve skutečnosti jen posilujete sval "honby". Vytváříte si tak další stresový faktor v už tak nabitém kalendáři. Skutečná meditace začíná až tam, kde jste ochotné vidět pravdu svého nitra bez filtrů a masek úspěchu. Je to návrat k proudu, který v nás už dávno teče, ne k technice, kterou je třeba vylepšovat. Pýc...

V koučinku se často setkáváme s lidmi, kteří si pletou rozvoj se sebezdokonalováním. Chtějí být lepší, rychlejší, úspěšnější. Jenže právě tato posedlost růstem je někdy tím, co jim v růstu brání. Ego se převlékne za osobní rozvoj a přesvědčí nás, že když na sobě „makáme“, jsme duchovnější. Ve skutečnosti jen posilujeme jeho pozici – tu tichou kancelář v hlavě, která chce všechno řídit. Ego není nepřítel. Je to náš manažer. Potřebujeme ho, aby plánoval, vyjednával, chránil hranice. Jenže když začne řídit i to, co se řídit nedá - jako emoce, vztahy, spontánnost, vzniká vnitřní korporátní firma. A v ní už není místo pro kreativitu, intuici ani radost. V koučování se tomu říká přesycení výkonem . Klient dělá všechno správně, ale necítí naplnění. Jeho ego se živí dosažením, ne prožitkem. A tady nastupuje druhá strana práce, učení se nechat věci dít. Vědomý kouč pracuje s paradoxem: vede k cíli tím, že učí zpomalit. Pomáhá klientovi znovu slyšet, co je v něm skutečné, a co jen opakuje nau...