Jak naložit s Babou Jagou v novém věku?


S psycholožkou Evou Boháčkovou jsme si položili otázku: Jak naložit s Babou Jagou? Jak k ní přistupovat? Jaké je její místo v dnešním světě? Jak jí co nejlépe integrovat na naší cestě tak, aby to bylo v souladu s novým paradigmatem? Jak se s ní na praktické rovině má muž a žena potkat? Jak ji uctít (uznat, nezavírat ji jako smrtku do sudu) a současně jí nebýt lapeni?

Konstelační proces nám přinesl následující vhled.

Pro ženy

Každý se ve svém životě nevyhnutelně setká s utrpením. Část tvé bolesti zůstala někde v tobě nahromaděna. Můžeš ji nepřijmout a pěstovat si na základě ní křivdu, pocit nespravedlnosti, že se tak nemělo stát. Můžeš se postavit nad život, který běží, nad přírodu a říct si: ne, to se nemělo stát, to je špatně. Pak tato bolest zůstane v tobě nestrávena, stane se křivdou, obviněním a můžeš ji použít jako prach, který smísíš se svoji mocí a silou vmetneš ji do tváře svému muži. Můžeš si tuto křivdu pěstovat a na základě ní mít neustále připravenou munici proti svým "mužským nepřátelům". Tento černý prach bude ovlivňovat tvoje vnímání vztahů a jakoby pokřiví světničku, v které žiješ, takže si budeš vše, co se děje, intepretovat v pokřivené podobě. Muže, který je tvým přítelem, budeš vnímat jako nepřítele. Budeš muže vnímat se psí hlavou. Z toho budou vznikat další boje a bolestné momenty, které ti vyrobí další bolest, takže budeš mít vždy dost černého prachu k dispozici. Zvykneš si na toto drama, vztahovou bitvu a budeš v ní dál pokračovat, bitva vyplní svým dramatickým dějem tvé vztahové pole. Přes něho nebude jasně vidět, kdo vedle tebe doopravdy stojí, nebude jasně vidět, jestli je mezi vámi láska, nebude jasně vidět, kdo má a nemá otevřené srdce - to vše bude jakoby v mlze, oparu, jako se střelný prach vznáší nad bojištěm lásky.

"Dokud své křivdy nestrávíš, tato zrnka budou neustále ucpávat hladký strojek partnerského soužití: v tvých intimních vztazích nebude možné se jasně domluvit, budou neustále vznikat nejasnosti, na základě nichž nedochází k win-win situacím," zazní v konstelaci.

Anebo je tu druhá možnost. Vezmeš svou bolest, své zranění, svá černá zrnka a jedno po druhém sníš - strávíš, přijmeš. Nebudeš jim přikládat ani menší význam, ani větší. Nebudeš zveličovat své utrpení, ani jej nebudeš popírat a znehodnocovat. Uznáš, co se stalo, tak, jak se to stalo. Ne méně, ne více. Strávíš svá hořká zrnka, přijmeš je zcela, bez představy, že něco mělo být jinak. Pokud se tak stalo, mělo se stát. Mělo-li pršet, pršelo. Svítilo-li slunce, svítilo. Bylo to tak. I tebe něco zranilo, stalo se tak, přijmi to. Bez patosu, bez viny (tvé či někoho jiného). Nech to zaznít jako přírodní děj, který proběhl.

Pokud strávíš všechna svá zrnka bez výhrad, dojde k proměně. (Dobrá zpráva: těchto zrnek není nekonečně, je jich přesný, omezený počet). Tvoje pole se vyčistí. Zmizí mlha, zmizí distorze vnímání, zmizí pokřivení. Uvidíš jasně svou vztahovou situaci, tvá světnička bude přehledná a jasná. Vytvoří se prostornost. Zmizí tlak na "měl bys být / měla bys být / mělo to být". Uzná se vše jak, je. Každý má právo být, co je. Nic nemělo být jinak. Nic nemá být jinak. Je to právě tak, jak to je. Nenárokuje se nic nad to. V tomto prostoru se začne všem svobodně dýchat, jako po bouřce. Nyní ty i tvůj partner můžete s úlevou vnímat, jak je to mezi vámi doopravdy. Je zde vůbec srdce? Proudí zde láska? Jak to vlastně máme? Vztah se může obnovit, stejně jako může přirozeně skončit, ale obojí je v pořádku. Obojí je jasné a vyplývá z toho, je-li v daném poli láska, je-li ženino srdce otevřené. Přes mlžný opar bitvy to nemuselo být jasné: drama ovládlo pole. Tvému muži zmizí "psí hlava" a uvidíš jej ne jako svého nepřítele, ale jako svého přítele v pravém smyslu toho slova.

Nyní nastává prostota, jednoduchost, přirozené spolubytí dvou lidí, bez patosu, bez dramatu, bez velkých tragedií, vzletů a pádů - už není tak epické a monumentální (a možná se ti po tom bude stýskat): je přirozené, je obyčejné. Takové je vztahové pole, pokud se rozpustí všechna tvá hořká zrna. Baba Jaga (Čarodějnice) se rozplyne zpět ve svůj zdroj: v celek matky přírody, kde vše je, jak je.

Možná, že ti také bude líto, že najedou nezapadáš mezi ženy, které si svá zrnka pěstují a mají ve zvyku si na muže stěžovat a drát "špinavé peří". Možná, že s nimi ztratíš společnou niť. Možná, že tě "zavrhnou", protože s nimi nedržíš basu a nepřiléváš do společného ohně "stěžování si". Možná, že budeš obyčejně šťastná (s kýmkoli dle tvé volby). A možná, že tím ztrácíš onen vypravěčsky dramatický vzlet, který je v některých kolektivech potřeba.

Pro muže

Uznej, že nad mocí Baby Jagy nezvítězíš silou. Je větší než ty. Ty jsi jen člověk - ona, cosi nadosobního nebo z této roviny vypůjčeného. Možná, že budeš utíkat a zdrhat jako Jiří Bartoška ve filmu Teorie tygra - ale to nic nevyřeší. Uznej, že toto nemůžeš vyřešit za ženu. Uznej, že zde se setkáváš s něčím, nad čím nemáš žádnou moc. Je to větší než ty. Možná si tváří tvář tomu připadáš bezmocný, ale tak to je. Unes tuto bezmocnost. I v tom je kus síly ("nelakovat to"). Nic víc zde nezmůžeš.

************ 👹

Tento popis by na praktické rovině mohl stačit, ale pro ty, kdo potřebují vědět více souvislostí...

Bližší vysvětlení:

V archetypální rovině (na úrovni kolektivního nevědomí) v nás existuje vzpomínka (či představa nebo fantazie) týkající se matriarchálního uspořádání světa, kde ženy disponovaly neotřesitelnou mocí, zatímco muži byli bráni na úrovni slabých a bezmocných trubců. (Více o tom píše Michaela Freyová v článku Stín velké matky).

Stav, fenomén, naše vnitřní část či životní strategie, kterou nazývám Baba Jaga, začíná působit a ovládat pole tehdy, když dojde k prolnutí 1) vzpomínek na tento starý matriarchální svět spolu s 2) rovinou osobních, nestrávených, neakceptovaných křivd. (Tyto dvě vrstvy na sebe nasednou a ovlivní způsob, jakým si interpretujeme dění kolem sebe. Představme si oběť vybavenou pancerfaustem, která si vše, co se šustne v mužském světě, interpretuje jako nepřátelskou aktivitu nebo výzvu k pohrdání nad "mužíčkovou" slabostí. Základem vnímání situací je zde nedůvěra až paranoia).

Tato životní strategie dodává ženě pocit abnormální síly a nezranitelnosti. Je jakoby "nad". Způsobuje, že je na vztahové rovině tzv. "vykrytá". (Jako obraz této vykrytosti si můžeme představit ženskou postavu dole s pařezem, v němž je spojena s archetypálními energiemi přírody, zatímco místo hlavy má kovovou bojovou helmu). V situacích, které jsou těžké a zraňující, umožňuje ženě ochrana Baby Jagy "přežít", avšak současně znemožňuje vyléčení bolesti, kterou si žena v sobě nese. Určitou dávku bolesti si naopak potřebuje pěstovat a neustále (jako drogu) "vstřikovat do žil", aby se fenomén Baby Jagy udržel v běhu (jako benzín v autě). Na této bolesti, jíž důvěrně zná, může být svým způsobem závislá. (Vše, co důvěrně a dlouho známe, je pro nás bezpečné. I bolest).

Žena si z archetypální roviny vypůjčjuje něco z nadlidské nadosobní síly.

Někdy na ženských seminářích označována jako ženská síla, čímž může docházet k orwelovskému zmatení pojmů; protože ženská přirozenost unese lidskou citlivost a zranitelnost - právě k tomu je silná - a nepotřebuje se vykrývat něčím z nadosobní roviny. Ženská "síla", která nutně potřebuje oporu v archetypální nelidské dimenzi (aby se skrze ni "vykryla" a "vybetonovala" jako železný voják) je tedy naopak vlastně slabost. Na druhé straně, žena, které je dobře v lidské, přirozené, každodenní rovině, svoji slabost, citlivost a zranitelnost popírat nepotřebuje, natolik má důvěru v sebe (ve svou hodnotu) a ve svět. Může svou přirozenost vyzařovat podobně jako růže.

Která růže je silná? Ta která unese déšť a vítr a díky tomu září půvabem a svěžestí? Nebo ta, která si přes sebe dává poklop, aby se všemu uchránila?

Tam, kde je Baba Jaga (či Čarodějnice) používána v šamanské (transformační, alchymické či léčitelské práci), zajišťuje něco jako (plutonské) ochranné pole (něco jako bezpečná kachlová kamna ve světnici). To je její pozitivní funkce. Avšak pokud žena tuto archetypální roli neodkládá na pomyslném prahu mezi profesním a osobním životem, pokud svou helmu Baby Jagy neodloží, když odchází z práce domů, může se stát, že tento fenomén pak "přetéká" do jejího intimního života, kde způsobuje distorzi / pokřivení vnímání intimních vztahů a mužského světa. Tato distorze generuje další a další utrpení (v životě ženy i jejím okolí), takže je znovu přiléván olej do ohně osobních bolestí a křivd, takže se celé dění potrvzuje a zacykluje. Přibývají další hořká zrnka, přibývá další potenciální munice pro boj mezi pohlavími na základě přehazování viny. Vzniká nekonečné tragické drama.

Není možné "vymazat" z kolektivní paměti archetypální vzpomínku na matriarchát: pro tu si jakoby "můžeme vždy sáhnout". Ale můžeme na individuální rovině asimilovat bez zveličování svá jednotlivá zrnka utrpení (pomyslná zrnka kávy, hořké pilulky), což vede k rozpuštění křivd a tím i půdy, na které mocensko-obranný fenomén "Baba Jaga" stojí. (Křivda je bolest, která se - podle nás - stát neměla. Tímto stanoviskem stojíme však proti něčemu většímu, co danou bolest umožnilo. Je to jakobychom chtěli poručit větru, aby nevál a dešti, aby nepršel - po té, co jsme zmokli. To je to naše "čarování", namísto uzdravení). Fenomén Baby Jagy se pak po této asimilaci "hořkých zrn" ve své temné podobě rozplyne (její moc přestane zakřivovat vztahové pole) a Babu Jagu můžeme vnímat v její ryzí podobě, jakožto neutrální projev přirozeného přírodní dění - jakožto možnou podobu "Matky přírody". Je to jako když se rozmotá uzel a uvolní se široký prostor. Je v tom pokora vůči větší síle přírody, které již nechceme poroučet. V tomto prostoru je všem dovoleno být právě tím, čím jsou, v přítomnosti i minulosti. Neohýbáme "čarováním" to, co je, nebo to, co bylo. Máme sílu unést, co je.

Čili i fenomén Baby Jagy je z určité perspektivy přirozenou součástí přírodního dění, avšak cílem tohoto článku je vnést do tohoto dění větší jasnost, aby se pomyslné uzlíky mohly rozmotat.

Důležité je, že žena se může rozhodnout toto pole rozpustit sama v sobě a že (ačkoliv terapie může být nápomocná), k tomu nic vnějšího nutně nepotřebuje.

* PS:

Ještě informace pro ty, kteří dělají konstelace. Protože Baba Jaga je super-mocná entita, je možné, že pokud se schází skupinka žen, které si pro sebe konstelují, může Baba Jaga dost ovlivňovat to, co probíhá v celé konstelaci (či jiné skupinové aktivitě). Její "gravitace" na způsob "černé díry" ohne pole tak, že vyjde právě to, co by se Babě Jaze líbilo a nepustí je to do témat, do kterých si to Baba Jaga nepřeje. Vytváří to silný protiodpor, aby se nějaké věci neotvíraly a zůstaly uzamčeny. Může se stát, že konstelaci nevede konstelář, ale Baba Jaga. Zvláště citlivé to může být v případě mužsko-ženských témat. Raději s touto možností počítejte.

Autorem článku je : Vojta Franče

Krása Prahy z pohledu 360 foto - katedrála sv. Víta, Pražský hrad

360 stupňové foto na několika pozicích kolem dokola katedrály Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha (často zkráceně, dle původního zasvěcení, jen katedrála svatého Víta či svatovítská katedrála) je nejvýznamnější český římskokatolický kostel a dominanta Pražského hradu. Jižní věž katedrály je s výškou 96,6 m třetí nejvyšší kostelní věží v Česku.

Již od desátého století je svatovítský kostel sídelním kostelem biskupa pražské diecéze, roku 1344 povýšené na arcidiecézi. Při této příležitosti byla zahájena stavba trojlodní gotické katedrály se třemi věžemi, přerušená však husitskými válkami. Přes snahy o dostavbu a dílčí doplňky (vrchol jižní věže) došlo k dostavbě západní části s lodí a dvouvěžovitým průčelím až po pěti stech letech, od roku 1873 a slavnostně byla dokončena roku 1929 k tehdy předpokládanému tisíciletému výročí úmrtí svatého Václava, zakladatele kostela. Součástí katedrály je celá řada významných uměleckých památek z různých staletí včetně období dostavby, k nejvýznamnějším patří díla z doby gotické výstavby katedrály (např. kaple sv. Václava, mozaika Posledního soudu a portréty na triforiu).














Být Daidalem, Ikarem nebo Pirátem ...

Poznání viditelného vychází z neviditelného a neviditelné poznáváme pomocí symbolů, kterými jsou viditelné věci. A nám si nyní nezbývá než si přiznat, že hodnoty našeho bludiště se už vyčerpali a neuspokojují naše současné nároky. A my neustále opakujeme dva naučené postupy, jak se se zdmi labyrintu zvaného svět, vyrovnat. Daidalos a Íkaros z pověsti o Theseovi. Daidalos zosobňuje starou vyčichlou filozofií naivní spirituality, s jejíž pomocí on sám postavil zdi labyrintu, který ho posléze uvěznil. Ikaros zase umělá křídla naší techniky. Oba dva přístupy skončí tragicky.

Problém v obou dvou přístupech je, že oba dva zcela zapomněli a podešli od toho, co jako symbol představovali v starých jazycích křídla. A to byl dech. Plíce. Je-li pro Číňany srdce orgán, který je tím hlavním ministerským předsedou, vykonávající příkazy země středu (Císaře), pak jsou plíce ministrem, který spojuje Stát (člověka) s nebeskou říší. Plíce jsou pánem dechu. A dýchání je neustálým pohybem, prouděním mezi centrem každého světa, každé bytosti a prostorem kolem. Vesmírem.

V bibli jsou první slova knihy Genesis "Bara-šit-bara" = tvoří, stahuje se, tvoří. Světlo-temnota-světlo ... spouští rytmus nádech-výdech-nádech ... a my dýcháme s tím vším. Plicní strom se v hebrejštině řekne "rea", a to se dá číst vysloveno "roe" jako světlo v dechu. Zatímco naše ledviny jakoby kořeny stromu života slyší ozvěny a hlasy našeho nevědomí, pak naše plíce "vidí". Jenomže, když člověk odešel z Edenu a zahalil se do oděvu z kůže, tedy přijal hmotnou podobu, přestal vnímat své vnitřní světlo a stal se slepým. My jsme dnes slepými mudrlanty s vyspělou civilizací a prabídnou duší.

Onen symbolismus této pověsti je v jejím poselství. Na obzoru je vidět loď, kam oba nedoletěli. Pevnou část sebe sama, plujícím mořem nejistot. K ní nemohli nikdy doletět. Neviděli a nenaslouchali sami sobě. nepoučili se z toho, co se z něj dozvěděli. Na to uletět z labyrintu nepotřebovali nová křídla, ale nový dech. Nové pojetí dechu. Jenž se rodí ze setkávání se se sebou samým.

A proto to pirátství. Piráti museli v sobě vyloupit do posledního centu své nevědomé představy a zbavit se jich, svrhnout je do moře nevědomí kam patří, aby mohli objevit, to co jsou zač = to jest kam vlastně  chtějí plout. Aby získali svobodu. A svoboda nespočívá jenom v tom, vyletět nahoru a získat nadhled. Ty dva tehdy nezabilo slunce tím, že jim roztavilo vosk na křídlech. Zabili se sami tím, že si neuvědomili to, jak mocně slunce působí, protože byly z toho nadhledu oslnění. Oslnění náhle nabytým poznáním a z něj plynoucí MOCÍ. Je dobré si uvědomit, že stejného pohledu dosahujeme i my nyní v současném světě.

Náš svět dosahuje vrcholu ve svém šílenství a lidé se v labyrintu zvaném svět zabíjejí jako ty krysy, chycené v pasti. Vládne nám strach. A tak strach dává na jedné straně lidem do úst a do rukou zbraně, kterými se pokouší si uhájit kus pevné země, těsně před tím než ji zalije moře. A nebo nám může strach dát vesla, napnout plachty a pokusit se plout. Jistě, nikdo nevíme kam a zda vůbec doplujeme. Ale stoupáme k novému rozpětí plic. K novému dechu ve výdechu a nádechu. Rodící se ze setkání člověka s jeho vlastními mýty. Aby nám to nepoznané odhalilo svá tajemství. Tady a teď. A ne až vydechneme naposledy.

MZZ


První vize k labyrintům 🔮 - Eva Vrtalová



Roku 340 před naším letopočtem žil na pobřeží Bílého moře kmen, jehož posvátné zvíře byl medvěd. I stalo se, že jeden z mužů kmene zabil medvěda v boji buď on, nebo medvěd. Kmen se muže začal bát, že síla medvěda je v něm. I vyloučili ho a odvezli na Zaječí ostrov na Solovkách. Dovolili, aby s ním jela i žena, která muže milovala.

Přežili tam a časem se jim narodil syn. Když bylo synovi 15 let, zavalila jeho rodiče rozestavěná loď. Díval se, jak pomalu umírají, protože neměl dost síly, aby loď nadzvedl a rodiče vytáhl. Zůstal sám. Byl šílený smutkem, samotou, beznadějí.

Postupně nanosil kameny na loď a vytvořil rodičům pohřební mohylu. Ale jak kameny nosil, ucítil jejich energii, jejich vibrace. A začal hledat průchod mezi živými a mrtvými. Chtěl zpátky k rodičům. Začal stavět labyrinty, tak, jak mu kameny říkaly, vytvářel bránu, kudy projít k zemřelým. Až u sedmnáctého obrazce- labyrintu ten průchod našel......

Včera tu byl vodorovný déšť, vichr. Duchové se zlobili. Vstoupili jsme do jejich domu, aniž bychom dostali svolení. Žádala jsem tedy včera o dovolení.

Byl tu gulag, je tu pohřebiště námořníků, co se nevrátili z cest. Je tu mnoho, mnoho uvízlých duší.


Půjdu dnes hledat sedmnáctý labyrint.... :)

ZDROJ: Eva Vrtalová - VELKÝ VÝLET

MUŽ ♥ ŽENA.

Člověk je v bibli tvor, který bude zván mužem a ženou. Kniha Genesis, verš 27 (Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.)

MUŽ - A - ŽENA. Snad jen doplnění. Člověk se ČLOVĚKEM stává. Nikoliv rodí. Rodíme se jako lidé. A člověkem se můžeme stát. Tehdy, když si uvědomíme, že nejprve je třeba dát si rámec (MUŽ) a stanovit si hranice a priority (a proto se píše jako první muž, ale to neznamená nic víc a nic méně než označení postupu, nikoliv významu!!) a teprve potom se do toho dostal i obsah (ŽENA). Kladem muže je, že umí sdělit své myšlenky a vymezit se a kladem ženy, že je umí naplnit.

Většinou to děláme přesně obráceně, Nejprve bezmyšlenkovitě rozpleskneme svou vnitřní ženu, všude kam to jde a pak jdeme kolíkovat teritorium. No všichni se máme ještě hodně, co učit...

Chcete-li vidět své skutečné já, nesmíte se nechat oklamat zkresleným obrazem a musíte se dívat hlouběji…

Obraz vašeho skutečného já se nepodobá žádnému slovnímu popisu vašeho já. Můžete se mylně domnívat, že když poznáte své já, všechno ve vašem životě začne být jasné.

Tak tomu ovšem není. Když se dostanete k jádru svého já, naleznete jen nekonečné a nepopsatelné tajemství.

Teprve pak si uvědomíte, že být sám sebou předpokládá volbu a tvorbu, nikoli nalezení něčeho daného.

A až dosáhnete této úrovně, musíte se rozhodnout, čím chcete v daném okamžiku být…a to je pak váš život.

Pěkný den MZZ

Co je to 360 foto?


Mám rád nové technologie. A protože spolupracuji na fcb profilu firmy Belidis, řekl jsem si, že je i vyzkouším. Můj mobil už má naštěstí výkon potřebný k pořízení 360 stupňové fotografie a tak jsem vzal stativ a šel jsem tuto prodejnu navštívit. Paní Alenka se stihla ještě krásně usmívat a Miroslav vzadu ani nevěděl, že se fotí. Oba jsou po uši ponoření do svého bylinkového království. A to je moc dobře. Takovýchto ostrůvků pohody na světě už mnoho není. A i bylinky odsud chutnají prostě jinak. No koukněte se sami. :) A když budete i vy, chtít vyfotit svou místnost či své místo, pomocí této technologie, stačí mi napsat. E-mail je v kontaktech a mobil taky. MZZ

S láskou


Srdce je podstatou světa.
Vyprávím mu o našem zatmění.
Které postihuje hlavně srdce.
V jeho každodenním bití.
Co tluče záškubem svalů.
Připraveno nikdy nepřestat.
To my mu dáváme směr.
A taky naději, že má vytrvat.
Ale namísto věčnosti má boj.
A srdce neumí bojovat věčně.
Věčnost je jen ve chvíli lásky.
Která nás volá svým tichem.
A tak se i v nás ozve ticho.
Ticho smrti s věčností srdce.
A my nevěřící jdeme na věčnost.
Bojíme se tolik ukázat svou nesmrtelnost?
Že raději zastavujeme svá srdce.
Zastavujeme je životem bez lásky.
A věčnost je tak mrtvá tím tichem.
Bez tlukotu láskyplných srdcí.
Našich srdcí zpívajících ve smíru.
O tom, že pochopila sebe.

Spiritual Image aneb jsem zahradníkem...

Můj děda byl zedník. A úžasný. Stavěl a budoval a to, co postavil přes x-lety, dodnes stojí. Ale jaký byl i zahradník. Taky úžasný. Vypěstoval mnoho krásných květů, které potěšili mnoho lidí ve chvílích smutku i radosti. A já jsem se vždycky bránil být zahradníkem. Skoro jsem tu práci tam na zahradě nenáviděl. Nevnímal jsem, co za množství užitečných věcí mi dala. Bolavé ruce, ohnutá záda, trpělivé plení záhonků, nošení vody a zalévání. Když nyní dělám s lidmi na tvorbě jejich image uvědomuji si, že vlastně nedělám nic jiného než co mě učil můj dědeček, i otec. Dělám zahradníka. A to nejkrásnější, co můžete pak od lidí kolem slyšet je tohle: "Víš jsi taková trochu jiná, taková krásnější". Co s tebou ten Zachar dělá. Hm, no stříhá květy, prohrabuje se kořínky, učí odstraňovat plevel, nanáší ochranné prostředky, taky se květiny musí pravidelně zalévat, stříhat suché stonky, jéje toho je... 

Neznám mysticko-křestaňské estoerní tradice; mahajana a hinajana jsou pro mě dva vozy a jeden je prý větší; sufi bylo sprosté slovo, jako že jdu pomalu do kopce; Buddha se mi motal s Rámou i s ramou; nestudoval jsem zenové teorie; možná jednou, dvakrát jsem praktikoval zazen a mé myšlenky mi létaly stejně zběsile jako vyplašené vosy, nestudoval jsem nikdy u žádných mistrů, nevedl sáhodlouhé disputace či rozhovory s pomazanými i promazanými mistry, ani nenavštěvoval ctné školy.

Učit se spitirualitu ve škole? Áááá, nevím jestli se dá něco bez lásky naučit, nebo to jde jen pojmenovat? Pojmenuj to, co je a ve chvíli, kdy otevřeš ústa je už všechno pryč. I když na druhou stranu, když to, na co myslíš s láskou, s láskou i vyslovíš a tím tomu dáš život, tak se to projeví i ve tvých činech, dáváš pak ve všem, co děláš svému životu lásku. V dobré víře. A dobrá víra není jen heslo na erbu. Je to živá spiritualita. Pokud ji žijete.

Snad životu nerozumím ani kapánek, a tak tu teď pěstuju jen tuhle svou zahradu lásky.Jdu naslouchat k vodě jejím vlnkám, vnímat zpěv ptáků, kteří zpívají jenom tak, jdu se dívat se na stromy, které dávají stín v parném létu - prostě jen tak. Beru s láskou vše, co by vnímání, prožívání života, každým okamžikem, každou buňkou těla.

A je mi úplně jedno, sedím-li doma v tiché meditaci nebo jedu tramvají za klientem, mysl je mysl a kdo sedí na miskách vah, tomu se jen motá hlava.

Vlastně ani nevím, proč něco nazývat názvem spiritual image, stejně tak to mohu nazvat moje zem, co je mým životem, štěkajícím psem a nebo jen poletujícím papírem...jsem to, co jsem. Zahradníkem. A z vás udělám jen to, co chcete. Vy. Vždycky v dobré víře. Krásně. A s láskou.

Michal Zdeněk Zachar, SPIRITUAL IMAGE

Pei - Inspirátor

Člověk člověku je nejnavštěvovanějším divadlem

   Vstupní opona se zvedá a my se ocitáme uprostřed ohromného divadla nazvaného život. Každý z nás má svou roli a denně stojíme na jevišti, ...