PROČ? Abych nepřehlížel to, co stejně vidím ...♥

Každý den se nám dostává stále více informací svědčících o rozpadu etických norem společnosti, o brutálních napadeních z šílených, nepřátelských pohnutek. Tyto zprávy jsou však jen odrazem narůstajícího pocitu, že my i ostatní lidé ztrácíme kontrolu nad vlastními city. Nikdo není té proměnlivé záplavy citů a následné lítosti ušetřen. Tato znepokojivá skutečnost se určitým způsobem dotýká životů nás všech. V posledních dvaceti letech jsme zažili neutuchající příliv informací, které hovoří o šířící se citové otupělosti, o zoufalství a bezohlednosti v našich rodinách, obcích a v životě společnosti.

Přihlížíme vzdouvajícím se vlnám hněvu a zoufalství, ať už v podobě mlčenlivé osamělosti dětí ponechaných s televizí namísto lidské bytosti, nebo v podobě bolesti dětí opuštěných, přehlížených či zneužívaných, anebo v podobě rychle se šířící se intimity násilí v rodinách. Za abstraktními čísly vypovídajícími o nárůstu depresí po celém světě a za zprávami, jež nás upozorňují na rostoucí vlnu agrese a vzájemné nenávisti, stojí šířící se emoční ochablost. Neschopnost komunikace mezi námi lidmi jako biologickým druhem dosáhla svého vrcholu. Dospívající děti chodí do školy ozbrojeny, dálniční nehody nezřídka končívají přestřelkou, zatrpklí bývalí zaměstnanci ze závisti zmasakrují svoje kolegy. To jsou všechno hrůzné pojmy, jež vstoupily do obecného povědomí lidí teprve v posledních letech.


Mezi základní atributy lidské komunikace patří především sebeovládání, vytrvalost, schopnost vyvinout úsilí a sám sebe motivovat. A tyto schopnosti můžeme v sobě a svým příkladem i ve svých v dětech pěstovat, a poskytnout jim tak lepší základ pro využití všech nadání, kterými je obdařil život. Za touto možností se skrývá naléhavý morální motiv. Často se nám zdá, že život, který spolu sdílíme, rozežírá sobectví, násilí a zloba. A stáváme se vůči němu lhostejnými. A tady se důležitý význam emoční inteligence týká především propojení našeho přirozeného charakteru, našich instinktů a pocitů s naším rozumem. Je stále jasnější, že základní etické postoje v životě člověka pramení právě z jeho emočních schopností. Pohnutka je prostředkem emoce a semínkem všech pohnutek je naléhavá potřeba vyjádřit své srdce svým jednáním. 

Ti z nás, kteří jsou svým vášním a pohnutkám vydáni napospas - tj. ti, kteří postrádají sebekontrolu - trpí závažným nedostatkem. Bez schopnosti ovládat vlastní pohnutky v sobě nemůžeme rozvinout vůli ani charakter. Důkazem je mimo jiné i skutečnost, že kořeny lidského altruismu spočívají právě v empatii - ve schopnosti vidět a chápat emoce druhých lidí. Ne vykládat si je po svém neboli hodnotit, jak nám právě účelně vyhovují či nikoliv. To je "vyčůranost".

Pokud člověku chybí pochopení pro potřeby druhého, nedokáže mít nikoho rád. Ani sebe. Existují dvě povahové ctnosti, které naše doba nyní potřebuje nejnaléhavěji, ty, které nás tvoří inteligentními a jsou to právě tyto: SEBEOVLÁDÁNÍ a SOUCIT. I proto posledních 19 let trávím tím, že se učím jazyk psychologické interpretace vzhledu 3AXIS VISUAL Language. Abych svou přirozenou empatii a pozornost podpořil dobrými racionálními rozhodnutími. Abych totiž jen pyšně nepřehlížel to, co stejně vidím.

Víme, že citové návyky a postoje, které si osvojíme jako děti doma a ve škole, jsou podkladem pro tvorbu nervových drah v nezralém mozku dítěte, a určují tak naši emoční inteligenci. To znamená, že dětství a dospívání jsou klíčovými obdobími v životě člověka k vytvoření jeho komunikace. Právě tehdy se v nás vytvářejí emoční návyky, které později určují náš osud. Ale jsou tu i možná rizika a obtíže, které čekají na ty, jimž se v průběhu dospívání nepodaří zvládnout citovou stránku svojí osobnosti. Na ty, kteří svůj život nepřijmou se vším všudy. 

Už nyní je silně znepokojující komunikační celosvětový trend: nynější generace dětí mají mnohem více citových problémů než generace předcházející, častěji trpí osamělostí a depresemi, jsou vzteklejší a neposlušnější, impulsivnější a agresivnější, jsou nervóznější a mají větší sklony dělat si starosti než jejich rodiče či prarodiče. Řešení? Jejich čím dál větší lhostejnost, brutalita, agresivita, cynismus, nadměrné zneužívání léků.

Pokud na současnou povážlivou situaci vůbec existuje nějaký lék, jsem pevně přesvědčen, že jej musíme hledat ve způsobu, jakým připravujeme naše potomky pro život. A sami sebe také. Na to ptát se, sami sebe, PROČ? Hledat pravdivě pohnutky svého chování. Dnes totiž ponecháváme citovou výchovu našich dětí pouhé náhodě; stále katastrofálnější důsledky takového přístupu se pak snažíme přehlížet. Jedním z možných řešení současné krize lidské komunikace je nové pojetí toho, co všechno by rodiny a školy mohly dělat, aby vychovávaly celého člověka. 

Aby jej učily novému jazyku komunikace a aby v tomto procesu docházelo stále více ke spojení jeho srdce a mysli. A to dělá například systém kontextové komunikace 3AXIS®. Dokážu si představit dobu, kdy se jej budeme učit ve školách a stejně tak bude k standardnímu vzdělání zase neodmyslitelně patřit i vštěpování takových lidských ctností, jako je sebeovládání, empatie, sebeuvědomění a umění naslouchat, řešit konflikty a spolupracovat. To proto, že jsou základem růstu bytosti, které říkáme člověk.

V Etice Níkomachově, kde se Aristoteles zamýšlí nad lidskými ctnostmi, charakterem a příkladným životem, nám tento starý filozof dává nesnadný úkol: usilovat o vědomé poznání sebe sama a tím i ovládání našeho citového života. Naše vášně, pokud je prožíváme tak, aby pomohli vyjádřit to, co bysme jinak jen vyhodily na smetiště času, obsahují totiž moudrost, co střeží naše myšlenky, co tvoří naše hodnoty a zapřičiňují tak naše přežití. Avšak velmi snadno se mohou pokřivit - a k této evoluční slepotě i hluchotě dnes dochází v komunikaci bohužel až příliš často.

Podle Aristotela nespočívá tento problém v samotných citech člověka, ale především v jejich nepřiměřenosti. V nepřiměřenosti jejich vyjádření. Bez nadměrného a pyšného egoismu. S respektem k ostatnímu životu kolem. Víte, jak se dnes přezdívá těm, co získali titul MBA? Mladý, blbý, agresivní. I to o ledasčem svědčí.

Otázka PROČ je tedy zodpovězena. A otázka JAK nyní zní: Jak vnést inteligenci do našich emocí - a tím i do našeho společného života zodpovědnost, kterou za něj všichni máme?

Michal Zdeněk Zachar (s použitím knih a materiálů Daniela Golemana)

Únava

Unavují nás i pocity = přestáváme cítit. A stejně tak i tělo je unavené z fyzické zátěže. Únava znamená v těchto případech vždy jedno = spotřebovali jsme dočasně zásobu své energie. Ovšem jen dočasně. Po spánku, jídle, nebo změně kontextu naší komunikace se naše motory roztočí znovu.

Existují dva druhy únavy. Imaginární a skutečná. Obvykle si myslíme,že jsme unaveni, i když ve skutečnosti nic takového nenastalo. Získáme-li novou motivaci (někdy stačí i letní oblečení žen, že pánové) jsem často „překvapeni" jakou energii v sobě ještě objevíme. Říkáme tomu obvykle rčením „chytá druhý dech". Ke stejnému jevu dochází nejen fyzicky, i v oblasti myšlení a prožívání je to stejné. Můžeme pracovat na tom dostat se ke svému druhému zásobníku energie.

Skutečná únava, odlišná od té prvotní, nastává když jsou vyčerpány nejméně oba zásobníky. A někdy když je vyčerpán i třetí rezervoár. Pak je již nutný odpočinek na všech úrovních jinak se náš stroj zhroutí. Náš stroj je připraven vyrobit každý den vždy aspoň malý nadbytek energie všech tří druhů energií. Využíváme však pouze malou část z toho, co přijímáme. Přesto je naše energie někde ztracená a my odcházíme do postele unaveni, vyčerpáni. Proč?

Když své tělo přirovnáme třípatrovému domu, jehož každé patro je věnováno zvláštní formě práce. V přízemí probíhá náš fyzický život, v prvním patře prožíváme své emoce a v druhém neboli horním patře probíhá náš intelektuální život. Když tedy pracujeme v jednom z pater nemusíme přeci mít rozsvíceno v celém domě, ne? To by bylo plýtvání. Stejně tak bysme neměli plýtvat energií na všech třech úrovních organismu, když používáme jenom jedno. Když přemýšlíme není k tomu nutný pohyb a naopak když pracujeme fyzicky nemusíme se nijak unavovat myšlením.

Hlavní zdroje ztrát energie jsou také tři a odpovídají třem patrům našeho domu. Můžeme je popsat jako ztráta z nevědomé svalové činnosti, ztráta z bloudění myšlenek a ztráta z našich trápení.

Je dobré naučit se vypnout libovolně energii na každém patře, aby náš stroj neběžel, i když nejsme v řídící místnosti. Každá „nevědomá" činnost plýtvá vaší energií. Pouze vědomá činnost se zaměřenou energii energii samu uchovává.

První šetření energií = zaměstnávat se vědomě a volně a nedovolit žádné činnosti uniknout naší pozornosti a tím utéct s vlastní energií pryč. Např. jak právě nyní sedíte u svého PC? Se vší pravděpodobností sedíte s naprosto zbytečnou námahou. Nohy jsou napnuté, krční svaly natažené, ruce nejsou uvolněné. To znamená, že máte rozsvíceno ve všech pokojích v přízemí i když si čtete, tedy zaměstnáváte druhé patro. Náprava spočívá v uvolnění těla, když jej nepoužíváme. Pokaždé, když tělo nepoužíváme nechme jej uvolněné. Ušetříme obrovské množství energie.

Bezúčelné přemýšlení = ztráta energie č. 2.Ci vidíte např při cestách vlakem či v autobuse? V tramvaji či MHD? Pozorujte někdy své spolucestující. Nezabývají se řešením konkrétních případů. Jejich mysl pouze přelétá na příhodami tohoto dne, včerejška nebo minulého roku. Nesnaží se přijít ani k nějakému řešení. Vlastně ani nepřemýšlejí. Ale systém mozku, který se zabývá myšlenkami, asociacemi a obrazy využívá vaši energii. Když si později něco uvědomíte a chcete použít mozek k nějakému účelu, zjistíte, že vaše denní spotřeba energie je vyčerpána. Řešení = když přistihnete svůj mozek, jak bezcílně bloumá, dejte mu pevný rámec pro jeho činnost. Zopakujte si násobilku, mantru, řeč na setkání nebo si projděte denní rozvrh. Neponechávejte mysl, aby se sama unavovala.

Trápení aneb neúmyslné cítění je třetím zdrojem naší únavy a to asi nejčastějším. Více než plýtvání myšlenkami a tělesnou energií. Trápit se kvůli včerejším nebo zítřejším událostem, jenž nejsou přítomné, ale existují pouze v paměti nás okrádá o energii, kterou bysme mohli cítit v přítomném okamžiku. Teď. Řešením je místo toho se soustředit na přítomnou osobu nebo situaci. Ať se včerejšek a zítřek postarají sami o sebe.

Až vyzkoušíte tyto metody, velmi brzy zjistíte, že máte víc energie než teď potřebujete. A na co ji smysluplně zaměříte bude už na vás. Tak mnoho zdaru s únavou.

zdroj: Michal Zachar s použitím materiálů A.R. Orange - Šetření naší energií ze sborníku Čtvrtá cesta, nakl. Malvern 2010

Svoboda EGA je DAR lásky BOHA člověku

Bylo prolito mnoho krve. Ne pro nic. Ale pro moc. Pro MOC mužské části světa nad tou ženskou. O tom nelze vést debaty. To je fakt. Otázkou zahalenou nánosem dějin však zůstává, kdo nás k tomu přiměl. Většina tvorů si navzájem neubližuje. Nesnižuje se k napadení vlastního druhu nebo omezení jeho funkčnosti. Jedině, že by si pro to našlo svůj důvod. Nebo jim ten důvod byl podstrčen.

Je to stejné i u žen. Většina z těch, které se ve svém životě orientuje dle esoterních pojmů a ztotožňuje se s osudem nějaké porodní báby, konzultantky a terapeutky, staré moudré ženy, mystičky, bylinářky, vědmy, spirituální učitelky, řečnice, astroložky, numeroložky, energetické léčitelky, vysoké kněžky, mnišky a jeptišky, šamanky anebo vlastně s jakoukoliv jinou rolí, ve které jste rozvíjeli ženskou spirituální energii, se řada z vás ocitla blízko vábítka, kterému lze snadno podlehnout. Říká se mu touha po moci. Často se zde falešně používají slova jako soucit, touha, po-moc. Po moci. Je nám všem, nejen ženám podsouváno, že když budeme mít moc, že vše vyřešíme, a to snadno a rychle. Většinou jde však jen o zneužití moci. Proč po ní tolik toužíme? Jako „malé děti“?

Tato touha po moci vzniká z našich zranění láskou. Říkáte si, že láska nás nemůže zranit? No ona sama ne, ale její důsledky ano. Jako děti jsme byli vystaveni strachu, že když zmizí z našeho života rodič, zmizí vlastně všechno. Jeho láska k nám také. Vlastně láska jako taková. Z masa a kostí, kterou nám tehdy jako jediný kontakt se světem, naši rodiče představovaly. My jsme na nich byly tehdy, zcela závislí. I když jsme už věkem jakoby dospělí, nepřestáváme se chovat jako malé děti. A jsme tak stále závislí. Na rodičích, i na lásce. A budeme se světu snažit dokázat, že jsme ti hodné holky a kluci, a budeme všem pomáhat a ve všem jednat správně a spravedlivě. Abychom si lásku zasloužili, trpěli pro ni a vyprosili ji skrze své utrpení. To by byl fakt dobře cáklej Bůh, kterej by tohle takhle návlékl.

Nicméně to znamená, že se podvolíme druhým, nikdy se nestaneme zcela sami sebou, protože z toho všeho kolem, a nakonec i z Boha, budeme mít strach. Budeme mít strach přijmout svou sexualitu a podvolit se jí i erotické (tělesné) lásce. Budeme mít i zlost na druhé pohlaví našeho rodiče, které nás svým sexuálním nezájmem či zájmem vlastně zradil. Zlobíme se na rodiče za to, že nás jako malé děti nechávají v područí moci toho druhého z rodičů. My nevíme proč. Budeme nevědomě strachy „bez sebe“, vzájemně se obviňovat z toho, že nás druhé pohlaví (myšleno partner) ovládne, a to nám bude bránit oddat se lásce úplně a otevřeně. Jsme proto vysoce výkonní, jsme intenzivně prožívající svůj život tím, že si zakládáme na pocitu výjimečnosti. Na pocitu, který nám dali rodiče, když jsme se stali středem jejich zájmu a oni nás ukázali světu. A jelikož z tohoto pocitu výjimečnosti pramení naše moc, nemůžeme my ani ti, co jsou na nás nyní závislí, získat pocit volnosti.

Pořád máme strach, že nás ty vagíny či penisy zcela ovládnou. Postrádáme to, co je charakteristikou dospělého člověka = vyzrálost. To je stadium života, kdy člověk zná a přijímá sám sebe. Poznám své silné stránky, ale také své slabiny a strategie ega a přijal jsem je. Nevěřím, že se člověk může 100% zbavit traumat minulosti. Ty jsou totiž uloženy v těle jako pocity viny a hanby. A většina lidí je dnes dobře obeznámena s psychologií a snaží velmi sofistikovaně popírat tyto pocity. Pak na nich však lpí a nemohou se jich zcela zbavit.

V nás, coby dětech, se silně vyvolává a živí představa, že zlost a sexualita jsou z morálního hlediska špatné pocity, jsou-li zaměřeny na rodiče. A strach bývá právě spojován s pocity hanby a viny. Projeví se to napětím v těle. A v tomto napětí strávíme jako zraněné děti za zdí svého ega, skoro celý život. Odevzdání se lásce totiž obsahuje schopnost naplno sdílet s partnerem své já. Své ego. Ne se ho zbavit. Ale prožít jej.

Takže chápete, k čemu se chci dostat? Kdo po nás chce, abychom se zbavily svého ega? Bůh to rozhodně není. Ani v jedné církvi či náboženství či filosofickém systému na světě to není nikde napsané. Nikde není jasně a přesně vyřčené, že ego je nepřítel člověka a že jediný způsob, co s ním je zbavit se ho. Proč by nás potom Bůh takové stvořil? Jakýkoliv systém, který je ve vesmíru pracuje přirozeně tak, aby šetřil energii. Pracoval, s co nejmenší námahou. Aby se totiž zbytečně nedostával do nerovnováhy. Oprostit se od něčeho, co je naši Bohem danou součástí je boj, který vedeme jen my sami se sebou. A nedáváme si pozor na to, kdo ho započal a proč. Bůh to nebyl.

Byl to Egregor – archetyp moci, židé mu říkávali Yahve, který se pokusil a zatím celkem úspěšně postavit se mezi nás a boží přítomnost. Soustřeďuje na sebe naši pozornost. Maskuje se tisícIletou bitvou dobra a zla a nikomu z nás nedochází, že to on je současně dobro i zlo. Protože jediný, kdo z toho všeho našeho nesměřování a úsilí neutopit se v tom po věky trvajícím moři chaosu má jen on. Bůh nemusí nic chtít, protože nám všechno dal. Nepotřebuje od nás nic zpátky, jak se nám to snaží nalhat mnoho tzv. „spisů“. Vyrobených naším nevědomím ovládaným touto „noční Můrou“.

K Bohu můžeme přijít ihned. Stačí totiž otevřít své srdce. Což je to jediné, kam se nikdy nikdo z nás nepodíval. Ani se k tomu nedostal. Cosi nás totiž neustále láká k osobnímu rozvoji, k cestování, k poznávání světa a života. Všechno, co jsem o životě potřeboval vědět, jsem se naučil v mateřské školce. Pak jsem namísto hledání Boha v sobě a denním životě strávil řadu let útěkem před sebou samým v domnění, že dělám dobře všem kolem. Síla, která vás nutí nemilovat, která vás nutí nevěřit v sebe, síla, která vás nutí nenávidět druhé lidi, nepochází od Boha. Boha poznáte právě podle toho, že Bůh po vás nikdy nic nechce.

Tenhle archetyp, egregor, energetický plazmoid na sebe bere často podobu zlého muže a zlé ženy. To, aby bránil ve spojení muže a ženy, kteří mají společně stejnou sílu jako Bůh. Znali jsme ji jako Isis, Lilith, Kálí, Pandóra, Morana, Skadi, Kéres, Hekaté, Hel, Coatlicue, Moira, Eset, Disy, Baba Jaga. Se jmény mužských protějšků se raději nechci ani zdržovat. Každé jen vyslovení jejich jména je posiluje energií z tohoto slova plynoucí. Kdyby tohle věděli avšak hlavně cítili, tyto tzv. samozvané kněžky a bohyně – asi by si radši utrhli jazyk. No, nemohou, jsou od svého těla, které je necitlivé, stejně jako jejich emoce i duše, odříznuti svým myšlením. A toto myšlení živené staletou nenávistí k mužům, jim nyní jen lehce našeptává. A zve je na hody.

Role se obrací. Vyřídíme si to s vámi, ukážeme vám. Pořád jen boj o moc. No, nemáme si, co vyčítat, my muži jsme do toho spadli jako první. Taky jsme naletěli tomu napovídání zpoza závěsu nevědomí, že ženy nás ohrožují a že jsou naším nepřítelem. Ne nemá cenu trhat závěsem a pokoušet se na všechno přijít tzv. poznáním. Poznání, pokud se realizuje pouze v hlavě, je stejně k ničemu. Když své poznání neukládáme a nezapamatováváme si jej v těle, to abychom příště mohli zas o něco lépe cítit své rozhodnutí v srdci, tak k čemu nám je? K ničemu.

V lásce totiž není nejdůležitější dávání – to vyvolává jen nerovnováhu, ale hlavní je otevřenost a upřímnost. V přijetí. I sebe sama. Ten, komu se však musíte otevřít jako prvnímu, jste vy sami a až potom se otevíráte někomu jinému. Vyžaduje to navázání kontaktu s těmi nejhlubšími pocity, které můžeme vhodným způsobem vyjadřovat. Uvědomit si, že máme-li my muži zlost na ženy, pak na všechny ženy a ženy zase na všechny muže, protože každý z nich svým způsobem představoval našeho druhého rodiče, kterého jsme milovali. Je těžké to jenom zkusit, natož si tím projít. A proto žijeme v párech. Dva tohle dokáží zvládnout lépe než jeden. V jednotě je síla. Moc k tomu dosáhnout lásky.

Většina žen se v hraní těchto na počátku zmíněných rolí přímo vyžívá, protože jim usnadňují kontakt s jejich podstatou. Jen JAKO. Nalhávají jim, že jejich role ženy je nepodstatné. Kdo se totiž ovládá snadněji? Nablble ulétla a astrálně se smýkající vesmírná bohyně anebo silná a života plná žena. Obyčejná žena? Láskyplná žena? Copak by proti láskyplné ženě či muži měl jakýkoliv egregor možnost uplatnit jakoukoliv moc? Ani kapku.

Problém je v tom, že tyto role, které tak snaživě hrajeme, jsou jen ROLE na dobu určitou. A proto nás nutí cosi podvědomě tyto role neustále střídat, neustále něco vykonávat – přeložte si to = VY něco KONÁTE, vykonáváte. Za koho? Pro koho? Kdo má užitek z vašeho vědomí? Z vaší prázdnoty? Z rozplynutí vás a vašeho ega? Které by vás proti podobným „zmr..m“, silně chránilo? Role nutící pracovat s jakoukoliv jinou než vlastní energií nepochází od Boha. Ale vždy od někoho, kdo se za Boha vydává. Umí dělat i zázraky. Jistě je silný. Jistě je strašlivě silný.

Má obrovskou moc. Kterou jsme mu my sami dali tím, že ji nevěnujeme sami sobě. Něco změnit chce vždy ten, kdo není spokojen se stavem v tomto okamžiku. Nyní. Největšího podvodu na životě se dopouštíme, když vyměníme to, co máme, za to, co chceme. Za to, co nám našeptal strýček Skrblík. Hlas vycházející z astrální entity, co se živí tím, že krade lidem energii lásky, a pozornosti skrze naše nevědomí, které jsme si my nechali tímto hlasem ukrást.

A tak nás nutí tento okamžik pořád opakovaně opouštět. Měnit, chce vždy jen moc. Láska měnit nic nepotřebuje. Miluje to, co je tak, jak to je. Moc pro změnu najde v mysli vždy rozumný důvod. Normální žena se nejprve stává ženou a až teprve pak jakoukoliv jinou rolí. Dnes je to obráceně. Ženou se nechce stát nikdo a smysl sebe sama hledáme a nacházíme v rolích – roll plays.

Základní role každého z nás je být ženou a mužem. To však znamená, dospět k tomu nic neměnit. V asklépiovské tradici to znamenalo, že pouze bůh (odpovídající archetyp jakožto psychický faktor), který nemoc způsobil, ji dokáže vyléčit. Takže se s ním musíme znovu spojit. V sobě. nalézt ho v sobě a zarazit mu tyhle rejdy.

Jediné, jak můžeme změnit sebe a svět, je neuctívat rádobyBoha, který nás ovládá a to tak, že mu neposkytneme žádnou moc k našemu ovládání a že se naopak budeme pokoušet čím dál více otevírat sami sobě. Své sobecké, egoistické lásce. K sobě samému. Milujte bližního, jako sebe samého. Tedy nejprve sebe a až pak bližního. Zatím jsme malé závislé děti, otevřené vůči jakémukoliv negativnímu chování více než je zdrávo. Vzdáváme se nezávislosti v naději, že se partner postará. Tím se staneme oním malým děckem, co si myslí, že tak naplní svůj nenaplněný sexuální vztah s rodičem opačného pohlaví.

Většina z nás se zamiluje, protože chce být svému partnerovi neustále k dispozici. To je ale služba. Nikoliv sdílení. Při sdílení jsou oba dva partneři na stejné úrovni, ovšem při službě je jeden výš a jeden níž. A proto většina vztahů končí tak, jak končí. Nadřazený partner hledá vzrušení z nudy mimo vztah, a ačkoliv se vymluví na mnoho dobrých důvodů, ani jeden není pravda o něm a o partnerovi. Ten podřízený se snaží ještě lépe sloužit, obětovat se a to je taky k prdu. Nefunguje to. Nenaplňuje to. A nikdy to naplnit nemůže. Partner je ten, kdo po vás v životě chce, abyste dospěli. K rozhodnutí milovat sebe. Ne jeho. Sebe. A to je asi největší překážka našich lidských vztahů. Nenávist k sobě samým, živená zezadu rádobyBohem, který chce, abychom milovali především jeho. Ne jeden druhého.

Vyzrálá, dospělá láska není odevzdání já někomu jinému, ale svobodné odevzdání se svému já. Ego se vzdává vlády nad osobností a předává tuto moc srdci. Svobodně. A při tomto procesu nezaniká. Naopak. Posiluje ho to, protože jako kořeny v těle jsou nyní vyživovány radostí z bytí. Kterou cítíme coby svou SVOBODU.. Když řeknete: „já tě miluju“! – je vaše JÁ stejně silné jako váš pocit LÁSKY. A láska může žít jedině ze svobody. Nikdy ne ze závislosti.

Lásku dostáváme darem. A stejným darem se stáváme sami pro sebe.JÁ JSEM JÁ. Jsou nyní jedno. Jedno - ta. Vyzrálá osoba je schopná stát na vlastních nohách, a je-li to třeba, vyjádřit své pocity naplno a svobodně. To není sobecká láska, právě proto, že jako partneři jsme nyní ochotni vše sdílet. Je sice zaměřená taky na ego, ale právě proto vnáší do vztahu pocit vzrušení – emovere – emoce, protože tak se nyní poznávají dva lidé, kteří milují já toho druhého. Dva, kteří se milují jako JEDEN. Ne, kteří jsou stejní. Naopak. Kteří jsou rozdílní.

Takže se zamyslete milé dámy. Chcete být malými holčičkami a dál vyhledávat postavu muže = otce, který by nyní měl změnit věci, které se staly v minulosti? Měl by vás obdivovat, říkat vám, že jste krásná, ctít vaši nevinnost a ochraňovat vás proti útokům zlé matky? Uvědomujete si, jak nesplnitelná vize to je? A jak sami sebe vháníte do provozování archetypu zlé Baby Jagy? Která nemusela být ani tou zlou, když by ji, k tomu někdo nenašeptával důvod. Zlost je třeba vyjádřit a třebas i pořádně nahlas. Ne však proto, aby za to zaplatil někdo jiný svým bytím. K tomu nás Bůh, ten skutečný, nestvořil.

A proč jsem to psal? Inu, když si uvědomíte, že žena a jedině žena, je schopná vychovat muže a další ženu, co by své potomky. Matka vychová jen děti. Malé děti. Nadosmrti ustrašené děti bojící se o svou existenci a na matce závislé. Chtěla by tohle skutečná Bohyně Matka? Ženská polovina Boha? Žena? Jinak svět ovládne chaos. A kdo bude jeho králem? Pardon, královnou?

MZZ


SEDM TVÁŘÍ TEMNOTY

Na začátek jeden citát z bible: "Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo." - (bible, Žalmy 139:12) "Svět se vyvinul ze základní hmotné podstaty (prakrti) a je obdařen třemi vlastnostmi (guna); jsou to sattva (dobro, ctnost), radžas (vášnivost) a tamas (tma, zlo), které skládají povahu prakrti jako třípramennou šňůru. Vnímáme je jako vlastnosti veškerenstva, jež prostupují všechno - lidi, zvířata, neživé objekty i jakoukoli činnost a dění. Převažuje-li sattva, dává vzniknout pravdě, dobrotě a kráse, radžas násilí, hněvu a činorodosti a tamas zlu, hlouposti a neštěstí." - (D. Zbavitel, Starověká Indie 2.)

Bojíme se tmy, pošetilí a hloupí, důvěřující autoritám, které tmu prohlásily za zlobu a neštěstí. Stejně jako radost ani krása nevznikají kvůli nějakému prvku, ale kvůli nám lidem, tak i tma, dostane svou hrůznou tvář, vždy jen díky nám, lidem. Ta slova rozdělující člověka na části, jej skutečně fyzicky rozdělují, protože tvoří předpojatost. Nejsou popisem. Snaží se přiřadit k tzv. popisu i význam. A tím tvoří naše bloky. Pravý popis nevkládá významy. A prvotní význam slova guna, byl tendence. TENDENCE znamená sklon, směřování neboli záměr, nikoliv stálé určení, ale několik možností fungujících zároveň zároveň. Ani slovo o tom, jakého jsou významu. Tendence je možnost učinit i tmu dobrem a lásku tím, co zabíjí. 
V systému 3AXIS® popíšu jednu lidskou tvář na konci každá ze tří os, kterými definujeme náš fyzikální svět. Čili máme tu celkem šest tváří, coby boží výstup. Jedna tvář, jeden popis, který v sobě,může se tato rovina prolínat se skládá ze 4 různých směrů - z nich vzniká rovina. A v ní se zjevuje hmota. Jeden hmotný výstup se skládá ze čtyř, nejméně čtyř různých částí, aby byl definovatelný a objevitelný v tomto světě. Tedy skládá se z 5 prvků, ale to sem nyní netahejme. Opravdu nic není ve zlé tmě a nic není jen chaosem, pokud ji my sami nedáváme přednost před láskou. Proto mne děsí tma. Ne ta vnější. Byl jsem ponořen v tmě chaosu skoro 48 hodin, když jsem chodil Slovenskými opálovými doly. A nic. Nic se nedělo, žádné boje, výčitky, stesky strasti. Nic nepřicházelo, nic mne neohrožovalo. To mne tam ve tmě tolik neděsilo. 
Děsí mne temnota vnitřní. Temnota lidského srdce. Z ní pochází veškeré zlo člověka. Z níž pochází vůle zapudit druhého jen proto, aby se ukázalo světlo, v které věřím. Já věřím. Světlo je věcí pýchy. Marnivosti a touhy ovládat a panovat všemu kolem, světlo je totiž synonymem MOCI. Ďáblové z temnot světlo nepotřebují. A my bychom se měli děsit především člověka, který má tmavé myšlenky a světlé meče svých myšlenek v rukou. To je "ďábel", který k tomu páchat zlo ani tu tmu moc nepotřebuje. 

Zvířata se tmy nebojí. Neděsí je. Je to součást jejich přirozenosti. Člověk dnes už přirozený není. A tak možná odtud pramení ona příchylnost starých kultur ke tmě, k přirozenosti.  K onomu rozdělení, k popisu, co měl stanovit, k čemu je, která že ta síla vlastně vhodná. Popis indických gun nebyl popis vlastností, ale popisem k tomu, na co se může, která síla  použít. K oné síle tamas. Indové říkávali, že člověk žije ve tmě proto, aby páchal buď zločiny, nebo prostopášnosti. A zatemnělá mysl člověka je zdrojem toho nejhoršího zla na Zemi, spojovaného především se sexuálními úchylkami. A takovéto činy mají vždy vztah s agresí, násilím a sexualitou. Indové takovým TMÁŘŮM říkají odnepaměti "tamasičtí lidé", to jest lidé temnoty, podle hindského slova tamas, česky tma. Co když však měla tato označení směru slova SÍLA označovat jen pudovost. sexualitu a právě tuto její nespoutanou a obrovskou sílu? 

Koneckonců je indická civilizace pověstná svým tantrickým pokusem ovládnout sílu sexuality pramenící z této temnoty. Pokud však sami nejste temnotou, nemůžete poznat a ani pochopit, jaká že to síla z oné temnoty právě přichází. Otevřít se plně temnotě znamená ji však v sobě integrovat. A tuto schopnost nezískáte pojídáním mrtvol na hřbitově a rituálním milovaní na lidských ostatcích. A ani souložení skupiny fanatických věřících v bezpodmínečnou lásku. A za tento jejich omyl, domnívat se, že tmu zkrotíte jen tak, zaplatila zle celá jejich civilizace. Vojta Franče by možná řekl: "Nedovedli přijmout svou babu Jagu za svou. Slované mají přísloví, že: "tma lidi nejí, ale povaluje". Jak příhodné, že by Slované byly ti, co ještě utekli z Indie včas? Než je ta mocichtivá temná stránka lidí - tedy zlo pocházející z nich samých, je samotné zcela ovládla a povalila? Povalila jejich civilizaci.
Všichni staří Řekové, cestovatelé, zdůrazňují například jako zvláštní zvyk panující v Indii mnohoženství a všímají si samozřejmě také satí, obřadu, při němž se manželka, které zemřel muž, nechává zaživa upálit spolu s jeho mrtvolou. Řečtí starověcí autoři uvádějí pro tuto zvláštnost indického života i kuriózní „vysvětlení“, jehož původ není znám – v minulosti prý byly tak časté případy, že manželka otrávila svého nemilovaného chotě, až bylo úředně nařízeno, aby vždy odešla ze světa společně s ním. A tak se zabránilo tomu, aby jej trávila, ale naopak, aby strávila po boku svého může celý život, starajíce se vždy o jeho život více nežli o svůj, z jednoduchého důvodu. Ze strachu o svůj život. Je snad toto nařízení, při němž měl mrtvý muž a živý žena vzplanout plamenem, něčím milujícím? Je činem lásky nebo nejhlubšího tmářství, ke kterému mohla Indy dovést právě jejich chuť si hrát se silami, které je ovládly více než si oni sami uvědomovali? 

Tma chaosu je jenom jedna. Je hluboká asi nejméně jako hluboký vesmír 9 a je v každém z nás. Tmy se není třeba bát. Je třeba vědět, že ji určují 4 směry. A ty se v každé rovině bytí, viz obrázek tří os, projevují jiným vzhledem, temperamentem, aktivitou a přirozeností

Všichni jsme se zrodily ze tmy. A z ní prý vystoupilo na počátku i sedm tváří. Šest lidských a jedna boží. Sedm tváří temnoty. Všichni jsme se zrodily z nevědomosti. Tím, že ten, kdo nám vdechl život, to učinil dvěma vědomými slovy: "miluji tě". Dvěma nejtemnějšími slovy. Která nám dala život. Proto se těchto slov tolik bojíme. Mohou totiž dávat i brát. A to už není boží starost. To je zcela v našich rukou a srdcích. Ale to už je také na jiný článek. 

MZZ 

"Bojte se pročež člověka, jenž přichází ze světla a je světlem oděn, ne toho, který přichází v temnotě a tmavý je jeho háv; neboť on to jest, kdo v temnotě tápe a potřebuje světlo, aby mohl páchat své zločiny. Ty jej však pro to světlo v temnotách brzy uvidíš, schováš se neb mu snadno unikneš, ježto on je slepý tam, kde ty jsi vidoucí." - (Misantrop, Divoká svoboda 2.)

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

zdroj: http://www.imagemaker.cz/2017/03/se...
- https://en.wikipedia.org/wiki/Tamas...

Z-KLAMAT & NE-VOLI-TELNÍ

Někdy je zajímavé zamyslet se více nad tím, co je v slovech, které s takovou lehkostí používáme ve svých postech a diskuzích?

V psychometrii neboli v oboru, který se zabývá kromě zkoumání lidské mysli taktéž její manipulací, se vyzná mnoho lidí, kteří připravují předvolební scénáře svým "vůdcům".

Demokratické strany v předvolebních kampaních tohle nepoužívají. Jelikož jde o model ovlivnění lidské mysli, která se však v podstatě řídit nedá, nejsou zase takový pitomci, aby vypustili z Pandořiny skříňky něco, co by následně zabilo i je.

A tak se k těmto metodám uchylují buď jednotlivci, jenž z důvodů vlastních jen sobě, většinou psychopatického rázu mají potřebu manipulace mysli s druhými lidmi za vrozenou potřebu a nebo státní celky, které v řadách svého vedení, mnohdy i nejvyššího mají právě takovéto psychopatické jedince.

Z klamání je slovo, spouštějící v podvědomí čtenáře proces, který evokuje v mysli čtenáře odkaz na podvědomou emoci spojenou s bolestí, lítostí. Pokouší se podsunout do podvědomí čtenářů pocit viny. Zklamání je často postaveno do střetu rolí. Jsem jako váš učitel zklamán vaší snahou o studium studente.

Zklamal jsi mne synu či dcero říkáváme ve vypjatých situacích v rodině dětem. Jde o podřízené postavení, kdy tzv. vyšší šarže jaksi popichuje a ponižuje tu nižší. Jako rodiče jsme vychováváni k tomu, že jsme ti vyšší a děti ti nižší. Snažíme se negací motivovat je k vyššímu výkonu. No a vy milé děti buď schlípnete uši a jdete to, co se po vás chce udělat a nebo se naserete. No nasrat se můžete, při výškovém a váhovém rozdílu s rodičem nemáte šanci. Pragmaticky to zhodnotíme a jdeme ...

Takže, pokud někomu píšeme zklamal jste mne nejenom, že ho nemotivujeme k tomu, aby pocítil vinu nad svým chováním, ale vytváříme do jeho nevědomí silný tlak. Tlak, který většinou ani nechápeme, že vytváříme. Což však vědí ti, kteří vám tenhle úžasný bonmot servírují ve svých prohlášeních tak často, až se stane vaší RE-KLAMOU = opakovaným klamem, který převezmete za vlastní.

A k tomu NEVOLITELNÍ? NE je zápor, VOLI může být volba nebo vůl, jakožto zdůraznění vykastrovaného býka, to jest býka, mužského podvědomého prvku, bez své přirozené síly a TELNÍ = schopnost otelit se, což je o přijetí a darování života. Jinými slovy se tohle slovo dá přeložit jako návod do vaší psychiky k tomu, aby se zablokovala a vzbudila v sobě sama strach o svých schopnostech. Předčasná ejakulace u mužů například. Opět pocit viny. Zklamal jsem ...

Zatímco její nadúžívání, v diskuzích a postech je známkou toho, že právě této skupině obyvatelstva roste chuť oplodňovat druhé svými semeny. Podle sebe soudím tebe. Ať už tělesnými, tak myšlenkovými semeny. Vzbuzuje jejich podvědomé síly, které jsou spojeny s potlačenou agresivitou a útočností. A ta roste v současnosti především u těch, kteří tato slova používají. Přesvědčují sami sebe o mužnosti a síle.

Napadlo někoho vůbec například to, komu ze zahraničí se hodí to, že se Češi hádají mezi sebou? Když historicky víme to, že náš národ byl v dobách pospolitosti celkem dost blbě přemožitelný jakoukoliv přesilou? Kdo má skutečný zájem na tom, aby se rozpadla, zatím jakž takž konsolidovaná společnost?

Na to se ptejme. Než půjdeme volit. A než půjdeme dělat cokoliv. To abysme si nadosmrti nezbyli jen jako provinilá telata. Obtížená svou (cizí) vinou a čekající. Na porážku. Nebo máte snad jinej nápad? Buu ...


MZZ






PS: k těm žlutým cedulkám v ouškách toho telátka. Vpravo je zklamat a vlevo nevolitelní. :D

Čarodějnici je třeba nechat u cesty


V tomto článku bych se rád zabýval tématem, které se mi v konstelační / terapeutické práci objevuje čím dál častěji, přitom mám pocit, že se o něm běžně příliš nemluví. Ano, mluví se o něm jako o archetypu, ale nemluví se již tolik o tom, co s námi reálně v každodenní rovině dělá. Zde jej budu pracovně nazývat "Baba Jaga" nebo "Čarodějnice", avšak toto označení je jen přibližné; jde vlastně o daleko širší pole fenoménů, které mají proměnlivou (pestrou) povahu a označení "Čarodějnice" je pro ně příliš úzké. Nebudu příliš šátrat v pohádkách, v mytologii nebo v minulosti (jen trochu a odlehčeně); chci přinést fenomenologickým způsobem "živý materiál" z každodenní praxe, z něhož si každý může vzít "to své", aniž bych si činil nároky na úplnost (zvláště pokud jde o projevy Čarodějnice v ženské psýché). Předesílám, že uvítám ženské články na toto téma, které jej předestřou v celé šíři.

Budu se nejprve věnovat mužskému světu (první část) a pak ženskému (druhá část).

I. Čarodějnice v mužském příběhu

Nejprve se pokusím podělit o zkušenost, jak se Baba Jaga projevuje v mužských konstelacích.

Východiskem je mi především moje pracovní skupina "Tajemství Železa", kde si muži v určité fázi procházejí přímo konstelací na "Babu Jagu". Jedná se o fázi, kterou bych připodobnil k "sestupu do podsvětí", do "pekla" nebo bych použil i metaforu "protažení pod kýlem". Jedná se o fázi největší a nejtemnější hlubiny, kde už slunce nesvítí, kde ze dna moře není vidět třpyt světla ani hvězd, kde nefungují ukazatelé podél cest, kde každá cesta může být tou pravou, stejně jako největší zhoubou, a kde vám nikdo nenapoví, která cesta je ta správná: jste na to sami. Jedná se o téma bloudění, tápání. A rozum - ona jiskérka, která jinak vždy svítí - je zde v koncích. Ani trochu nepomůže. Je zcela bezmocný, ba směšný. Střelka kompasu je zmagnetizovaná, jakékoli pravdy a ismy, které vám doposud fungovaly, vám jsou zde na nic. Logos zhasl jako knot svíčky v močálu. Nic nedává smysl. Jen hustohustá tma a lebky a kosti navěšené podél plotů. Bloudíte v kruzích, jakobyste vkročili do Zóny bez Stalkera (Průvodce). Ani průvodce konstelacemi, který je jindy tak nápomocen, vám zde nyní nepomůže: ať řekne cokoli, jakoby mluvil odněkud zdálky skrze plechovou rouru a hlasem jiného kmene: k vám nic nedoléhá. Jste na to sami.

To je atmosféra, v níž se muž ocitá, pokud prochází kolem domku Baby Jagy.

Proč tomu tak je? Jsme konfrontováni s "předřečovým" obdobím naší psýché. Naše batolecí, nebo možná ještě embryonální část je zde uvězněna, lapena a stále zde bloudí. Můžeme mít výborné vzdělání, můžeme mít IQ až na půdu, můžeme být experti v jakémkoli oboru, dokonce můžeme být jako muži nabití silou a testosteronem, ale zde je oblast, kde nás stále cosi má v hrsti, aniž bychom to tušili. Něco v nás je zde lapeno. Netušíme to, protože nás nenapadne se sem podívat. Když se podíváme na Mrazíka, přijde nám, že je to sranda. Ale není. Zde tuhne krev v žilách. Pokud sestoupíte sem, do svého pekla, úsměv vám ztuhne, nohy zdřevění a nevíte, za žádnou cenu NEVÍTE, jak dál. (Tento druh sestupu se nazývá katabasis - doslova "jít dolů").

A není zde žádný obecný návod. VY SAMI musíte nalézt řešení. Ale cokoliv vám nabídne rozum, který tak rád řeší hádanky (ježky v kleci a Rubikovy kostky), nebude fungovat, na to můžete vzít jed. Řešení se musí objevit. Pokud vyplyne, tak z něčeho hlubšího ve vás. Ale obvykle, až když zmizí všechna naděje, až když máte pocit, že se pod kýlem už jistojistě utopíte. Tehdy se z pole tmy cosi zalykajícího, toužícího po životě, vynoří.

Mně samotnému konstelace na Babu Jagu zjevila asi takovýto obraz: Procházím pouští, vidím oázu, jdu k ní. Baba Jaga má zde podobu "Bordelmamá", která spravuje cosi jako harém, odkud musím osvobodit svou ženu / ženskou část. Tato žena je zde v klepetech Bordelmamá a jakákoli snaha o únos silou či uplácení Bordelmamá se míjí účinkem. Ať to zkouším jakkoli mazaně nebo násilně, nejde to. Po mnoha peripetiích, když už nevím kudy kam, cosi z mého nitra vytryskne slovy: "volím si lásku". Sám tomu přesně nerozumím, ale tato slova mají magický účinek. Baba Jaga, tak přesvědčená a jistá ve své pozici, neboť dívce nabízela veškerý komfort a luxus (její vězení bylo psychické), je najednou zaskočena, sebejistý úsměv jí mizí z tváře. V tu chvíli jakoby padala černoknežnická obruč s řinčením na zem. A dívka je volná. Plaše mi vychází vstříc a následuje mě do pouště. Láska byla to jediné, co Bordelmamá své dívce nabídnout nemohla. Byla to jediná škvírka, kudy mohla má dívka vyjít z vězení. Možná to byla má duše.

Orfeův sestup do podsvětí

V jiné konstelaci hrdina bloudil černočerným lesem, všude muchomůrky a kostlivčí hnáty. Jeho oči koukaly vytřeštěny do tmy. Byly to oči malého batolete. Všichni jsme cítili obrovskou nenávist, která byla v poli, ale on sám to nechápal; necítil vůbec nic. Skrze odpor / nenávist, k němu nemohlo to, co nejvíc potřeboval. Cosi, co zřejmě nikdy neměl nebo nezažil. Jakoby cítil odpor / nenávist ke všemu ženskému, ale vůbec si toho nebyl vědom. V jedné chvíli, když sám už vůbec ničemu nerozuměl, si sedl naproti dívce (ženskému principu v čisté podobě). Dlouho jí (jako malé dítě) hleděl do očí. Pak si podali ruce a on se jí (navzdory všemu, co kdy zažil) otevřel; vpustil ji k sobě. Snad poprvé. Ať to bylo cokoli, něco k němu proniklo. Poprvé se mohl dotknout Čarodějnicí "nekontaminované" ženské energie. Jakási živá voda se jej dotkla a uzdravila jeho rannou dětskou (možná dokonce embryonální) část; poprvé si jí "lokl" a přijal ji k sobě. Pak teprve mohla tato část dále růst. Teprve když povyrostla, vrátilo se světlo vědomí do konstelačního pole. Najednou chápal, cítil, žil. Tma zmizela. Byl jasný den. Baba Jaga se musela se proklínajícím, ale bezmocným chechotem zanikajícím v dáli z pole stáhnout a rozplynout.


To je jen příklad konstelačních obrazů, které jsou vždy jiné a unikátní, stejně jako jejich rozuzlení.

Ale o co tento fenomén Baby Jagy v životě muže vlastně představuje?

Muž kráčí zpříma. Jde kupředu. Má svůj vznešený cíl na obzoru. Neříkám, co to je. Možná jde lovit bizony, možná jde chytat svou Bílou Velrybu. Cosi ho vede, má svůj směr. Sleduje jakési vlákno, které se táhne celým jeho životem. Je to cosi, proč sem přišel. Je to cosi, co bytostně potřebuje. Směrnice jeho lodi.

Čarodějnice je cosi u jeho cesty, co mu říká: pojď sem, pojď za mnou, usedni, napij se mlíčka (a za zády drtí prsty odvar z muchomůrky). Muž, který se v tomto magnetickém poli ocitne, začne chodit v kruzích kolem této jedové chýše. Respektive, určitou částí jsme zde jako muži pravděpodobně chyceni, ačkoliv jiné naše (vědomé) části chtějí bujaře vykročit vpřed. Odháčkovat se odtud, od svých vlastních hlubinných mechanismů, které nás zde drží, není vůbec samozřejmé.

Čarodějnice je totiž něco, co je vlastně (v různorodé míře) v každé ženě, milence, přítelkyni i matce. Bude vás na tisíckrát pokoušet v mnoha podobách. A pozor: většinou nemá jeden zub (vhodný na otvírání piva), ani zdaleka nemusí být stará a ošklivá. Mnohokrát se převlékne, aby vás dostala právě na tom, na čem vy sami nejvíc visíte.

(Na téma čarodějnické proměny doporučuji ruský mrazivý pohádkový horor: Vij - viz ukázka níže).

Čarodějnice na sebe může brát podoby víly, princezny, rusalky, čehokoli krásného a milého. V hlubší rovině je vlastně Médiem, tak jak o ní referuje Jungova přítelkyně Toni Wolfová ve své knize o Čtyřech ženských archetypech. Chci tím říci, že tento archetyp / fenomén nemá přesné kontury a zdaleka není čímsi, co by bylo pouhou ženskou obdobou mužského archetypu Čaroděje / Mága. (Další paralelou / překryvem, je pochopitelně Jungův temný aspekt archetypu Matky - doporučuji si prostudovat. Na astrologické rovině je zřejmá paralela mezi Babou Jagou a Plutem.)

Zcela zásadní je, že Čarodějnice nemá vůči sobě mužský protipól. Je jakoby autosexuální. Král má Královnu, Mars Venuši, Slunce Lunu apod., ale Čarodějnice je ve svém království samojedinou vládkyní. (Nikdy jsem nenatrefil na jakýkoli příklad v konstelační praxi, že by se paktovala s mužským mágem - něco takového je jí zcela ukradené. Chce se mi dodat: ona tu byla dávno předtím; ještě když mágové tahali kačera). Čarodějnice je ve svém světě sama pro sebe, neohroženou vládkyní, a nemá jakýkoli zájem o partnerskou (rovnocennou) spolupráci s mužským světem; to její naopak vysloveně proti srsti (!) a blíže si o tom povíme, až se dostaneme k Čarodějnicím v ženském psychickém poli. (Otázku partnerského pólu vůči Čarodějnici řeším v článku: Drak, Kohout a Baba Jaga).

Nevím, odkud se Čarodějnice vzala, ale zdá se, že tu byla už kdysi dávno. Chodila lesem, trhala borůvky a houby a vařila lektvary. Znala tajemství přírody a rozuměla jazykům zvířat, když my muži jsme byli ještě v plenkách, ještě než jsme vymysleli železo, koně a všechny naše technologie. Ale ať jsme vymysleli cokoli, neznamená to, že by nám cokoli z toho pomohlo nad Čarodějnicí vyzrát. Její říše nezmizela. Je tu, je v nás, jako jsou v nás hadi a ptáci, kterými naše těla kdysi v genetické paměti byla. Jako savci jsme zde holt krátce, a jako lidé pouhou vteřinu. Baba Jaga je mocná; jako sama příroda.

Ale pojďme zpět do mužského světa. Mluvili jsme o proměnlivých podobách, které na sebe Čarodějnice bere. (Dovedu si představit, že Nabokova Lolita mohla pro nebohého Humberta představovat konfrontaci s Čarodějnicí, byť jí nebylo ani 15). Vzhledem k tomu, že Čarodějnice je archetypální jsoucno, je vlastně potenciálně všudypřítomná v psychice všech žen a jako agent Smith z Matrixu, nás může pokoušet odkudkoli. Byť matka a její paralelní odlesky v jiných ženách se nabízí nejsnáze. Ale i kdybychom byli my muži na pustém ostrově, může Čarodějnice působit jako dynamický praobraz v naší vlastní psychice, k němuž naše dětská část lne a připoutává se k němu, i kdyby žádné ženy jaksi nebyly poblíž.

Čili konečně otázka: Co s ní?

První věc: uznat ji. Uznat její sílu. Nezahrávat si s ní. Nezlehčovat ji. Připustit, že je, že působí.

A nyní: jak ji rozpoznat? Jak ji poznat? Že je právě teď ve hře?

Začnu z obrazem z každodenního života, který má ilustrovat moment v mužském světě, kdy na moc Čarodějnice natrefíte.

Když se vracíte domů z práce a u vás doma je jaksi jiná atmosféra. Navenek se nemusí nic dít, ani lísteček se nepohne. Vaše milá "spokojeně" (ty uvozovky jsou důležité) listuje ženským magazínem, ale něco je jinak. Nazval bych to "tady čpí síra". Nebo mrazivé bezvětří. Ale k něčemu se schyluje. Naše podvědomá reakce je: nějak se proplížit kolem. Nebo zdrhnout na pivo. Být někde daleko. Nebo: usmířit si ji dopředu něčím milým. Nebo zavést řeč jinam. Protože o čem se vlastně bavit? Vždyť se přeci "nic neděje", říká rozum. Ale instinkt tuší.

Co uděláte? Můžete to rozhrábnout a jít k jádru pudla. Říznout do toho. A za chvíli začne rej. Dojde ke konfrontaci. Pokud se tedy neobrátíte zády a neutečete, pokud unesete konfrontaci s Čarodějnicí, můžete se jí postavit. Můžete jí pomyslným mečem přišpendlit na zeď, chytit ji při činu, když se právě plížila kolem a trousila "nevinné poznámky" zavánějící odvarem z mochomůrek. Vidět to a nechodit kolem horké kaše, je podle mého názoru lepší, než tuto energii nechat dominovat domácímu poli. Nicméně, nevzniká tento boj právě proto, že Čarodějnici (temný aspekt ženské síly) nechcete uznat? Nebo, co když vás tento boj vlastně baví? Jak je to?

Ze své pozice síly jí můžete v dané chvíli uznat a ustát. Zřít ji.

Čarodějnice operuje nepřímo, nechce být demaskována. Žena ani nemusí tušit, že v ní právě nabývá Čarodějnice energetické kulminace a právě začala řídit hru. Čarodějnice slyší na mužskou sílu a přímočarost a může se chtít odplížit, schovat, zalézt a nabídnout jinou, milejší tvář - odvést pozornost. (V Mrazíkovi je to ztvárněno oním slavným "Chaloupko k lesu, k Ivanovi zády!". Ivan jde do přímé konfrontace "Chaloupko, ke mě!", ale Baba Jaga touží zůstat zamaskovaná v lese. Tam je jí lépe. O důsledcích Čarodějnice dominující rodinnému poli pojednává mj. pohádka Sedmero Krkavců).

Za geniální ztvárnění Baby Jagy považuji českou televizní pohádku Jamamba (1985).
"Vyju hlady vyju hlady, žeru krávy, psy i hady." Hrdina Ježibabu přelstí tím, že jí lichotí, jak je schopná brát na sebe jakoukoli podobu a donutí jí tak k proměně v mouchu (pokud si dobře pamatuji), v této demaskované podobě je jí schopen zabít.

Když už jsme u těch pohádek, nelze nevzpomenout Perníkovou chaloupku a Barbara Conana. Když vynecháme všechny peripetie a pentličky v příběhu, co nakonec Jeníček s Babou Jagou udělá? "Mrdne s ní do pece." Můžeme o tom polemizovat, přemýšlet, vést po česku rozpravy kolem a proč, Jeníček to koneckonců mohl dělat také, ale naštěstí u toho nezůstal a "konal". Doufám, že ten závěrečný obraz pohádky je dostatečně výmluvný. Barbar Conan nevymyslel nic lepšího než Jeníček. Po té, co si Arnie odbyde své (na přímočarý čarodějčin pokyn "zaplať, barbare,"), s Čarodějkou mrští do ohně. Ivánek z Mrazíka také babici "vypráší kožich" a v řeči obrazů jde, domnívám se, o to samé. Vyprášení kožichu je za tisíc slov.

"Zaplať, barbare."

Více o souboji magie a meče naleznete v popisu archetypálního souboje Lilith a Marse.

Ale vyprášení kožichu, byť účinné, Babu Jagu neodstaví z trůnu dlouhodobě.

(V konečném důsledku rozhoduje o stažení dominantní role Čarodějnice ze svého pole totiž žena. Pokud ji žena nestáhne, neodstaví z trůnu, muž nemá šanci.)

Jinými slovy, Čarodějnici je možno uvidět, vytáhnout z bažin a vyzvat ke křížovému výslechu. Je možné s ní také vést trvalý boj, trvající mnoho let. Klidně i zákopovou válku. Boj s Čarodějnicí, ale není možné vyhrát.

Ona je větší, mocnější, je tu odpradávna. V neustálém boji s ní se mužská síla vyčerpává. Čarodějnice z boje sice možná energeticky profituje - ale muž zapomíná na svou cestu, na svůj vznešený cíl. Tudíž i boj s Čarodějnicí "venku" znamená pro muže v konečném důsledku vlastně prohru, respektive ztrátu času a energie, které mohly být investovány jinde.

Čili - opakuji - mužská cesta nespočívá v boji s Čarodějnicí uvnitř ženy. Čekání ani boj není řešení.

Muž musí tuto temnou ženskou sílu uctít, uznat ji. Je velká. Nepodceňujte ji. Nebojujte s ní. Vizte jí, vnímejte ji. Je tu. Je součástí velkého přediva stvoření. Uznejte ji.

Ale buďte silní. Neprchejte před ní, jako malí kluci. Jinak vás doběhne.

kér, kér... mladý pane ...

Pochopte, čím jste sami v sobě k Čarodějnici (jakožto archetypu), poutáni, čím jste k ní lákáni, drženi. (Jeníček by zřejmě musel demaskovat svou závislost na perníčku). Jaký s ní máte kontrakt vy? Čím si vás (vaši dětskou část, vašeho Jeníčka) drží, uplácí, získává? Proč váš kůň stále parkuje u její chaloupky? To musíte pochopit, svou krví, útrobami a bytím. Jinak nebudete moci jít dál.

Jste schopni vzdát se tohoto svůdného, ale spoutávajícího kontraktu ve prospěch něčeho jiného: své cesty?

Na vnější rovině pak muž Čarodějnici uvnitř své milé říká: nepotřebuji s tebou bojovat, pokud u tebe vládne Čarodějnice a pro muže vedle tebe není místo. Musím jít dál, jakkoli tě miluji. Má cesta je přednější než válka, jíž není možné vyhrát.

Žena je pak konfrontována s volbou, jak se svojí Čarodějnicí naložit. O čemž si povíme v druhé části.

Ve chvíli, kdy muž zvítězí nad Babou Jagou uvnitř sebe, kdy jí vlastně opouští a zanechává jí u cesty, mění Čarodějnice opět svoji podobu. To, co čpělo sírou a ovládalo celý kraj, najednou mění výraz, její závoj padá a můžete najednou vidět její pravou tvář: samotného Boha nebo smějícího se Mistra, který v této podobě stál u vaší cesty, abyste skrze tento příběh svou cestu konečně našli - nebo se na ní opět vrátili.

Nyní vidíte, že Čarodějnice byla jen dočasnou tváří všehomíra, které na sebe vzalo její podobu, aby se vám postavila do cesty, abyste skrze ni svou cestu naopak našli.

Tím se láme téma bloudění, motání se v kruhu; vnitřní, závislá část v muži se uvolňuje, a s tímto rozuzlením se rozpouští umrtvující stagnace. A jeho cesta, na níž se jeho vnitřní části konečně, sešikované, potkávají a propojují, nabývá ostřejších, jasnějších kontur. Paprsky se sbíhají. Jako loukotě doprostřed kola, což je sluneční symbol. Kolo se roztáčí. Jeho energie se slévají ve prospěch společného jednotícího vektoru.

Tímto příběhem si však musí každý muž projít sám za sebe svým jedinečným způsobem.



II. Čarodějnice v ženském příběhu

Jsem si vědom, že nemohu jako muž předestřít něco, co se týká žen, v celé šíři. Přesto se pokusím sdílet to, co jsem zažil v konstelacích se ženami, kde se Čarodějnice objevovala. Berme to jen jako příspěvek do diskuze z mé omezené perspektivy.

Také je třeba pochopit, že nebudu hovořit o Čarodějnici jako takové, ale hovořím o své zkušenosti z konstelační práce s tím, pokud Čarodějnice ženskému poli dominuje (tzn. žena neřídí svůj život, ale je tímto archetypem řízena!) Hovořím o speciální situaci, která může a nemusí nastat a která se tedy v žádném případě netýká všech žen. Projev Čarodějnice, která "nesedí na trůně", která zaujímá v poli jinou pozici, může být dočista jiný. Je to jako když by rodinnému poli dominovalo dítě a psal bych článek o "malém tyranovi", což neznamená, že lze klást rovnítko dítě = tyran. (Dítě se chová jako tyran, jen pokud mu to ostatní komponenty v poli umožňují). Stejně tak nelze zaměňovat "dominující čarodějnici" a archetyp Čarodějnice jako takový, jakkoli je demaskování dominující moci Čarodějnice uvnitř systému pro celkové pochopení působení tohoto archetypu důležité.

Čarodějnice uvnitř ženského pole, pokud mu dominuje, prohlašuje: muži nejsou potřeba, muži jsou slabí, není radno jim věřit, popř. muži vlastně neexistují (ve smyslu "praví muži"). Čili vytváří něco jako matriarchální formu vlády - "včelí královna", kde muži jsou redukováni na úroveň trubců, nemluvňat a nedorostlých synků. Není uznána "mužská síla" nebo "mužský princip", v jeho ryzosti. Tato síla je vnímána jako "problém". Je s ní veden boj. (Krásně to ilustruje staré polské sci-fi Sexmise, kde ze vyobrazena postapokalyptická matriarchální společnost, kde vládnou ženy a z mužů jsou uděláni odstrašující slabomyslní nepřátelé, zatímco ženy však musejí brát pilulky, aby neměly milostné choutky. Sami však přestávají být ženskými a stávají se jakousi militantně-racionální karikaturou muže.)


Sexmise (1983)
Čarodějnice se snaží svou moc v psychickém poli udržet na úkor naplnění instinktivních a emocionálně - partnerských potřeb. Ženy s dominující Čarodějnicí jsou obvykle odpojené od svých vlastních potřeb, necítí, co vlastně chtějí a bytostně potřebují a zažívají velkou frustraci v partnerských vztazích. Zesilené je téma kontroly, ovládání, neschopnost "pustit kontrolu", což souvisí se sníženou schopností zažívat orgasmus, odevzdání, uvolnění a naplnění. Jsou odpojené od vlastního těla, nevnímají jeho signály. Více vše snaží řídit hlavou. Hlava se bojí pustit kontrolu. Sexuální energie slouží mocenským hrám (udržení vlivu nad někým - např. vábení a pak odmítnutí nebo z existenčních důvodů) více než primární erotické slasti a lásce. To platí bez ohledu na věk.

Nezaměřuji se nyní na příčiny, anamnézu, které k něčemu takovému vedou (co tomu v minulosti předcházelo), neboť často je toto hledání ospravedlněním daného stavu věcí a nevede k řešení. (Mám to tak, protože mi udělali to a to, takže je zde kauzální příčina, a proto to vlastně nemohu mít jinak a musím čarodějnici dovolit dominovat i nadále). Jinými slovy, Čarodějnice se postará o dobré argumenty, aby ospravedlnila svou pozici na trůně. (Čarodějnice vůbec, ráda mluví a ovládá pole neustálými řečmi, které odsávají energii a upoutávají pozornost, přičemž nejde o to, co říká, ale o udružení svého vlivu; jakoby tak "zašlemení" komunikační prostor svými tlachy, že už není prů-duch).

Bez hledání vysvětlení v minulosti je však patrné, že energie je uvnitř psychiky dlouhodobě investována do posilování a držení moci a slasti z moci (pomsty, boje, kastrování, zneuznání) na úkor slasti z plně zažívaného erotického života, což zahrnuje sexualitu i emocionalitu. (To první je živeno a krmeno, zatímco to druhé čím dál víc hladoví). Výhodou této strategie (životního stylu) je bezpečí, neboť pokud se neodevzdám a neotevřu mužskému světu, mohu být nezranitelná, nic mi nemůže ublížit: tzn. díky Čarodějnici jsem (nebo se domnívám, že jsem) skvěle chráněná. Tato "kapsulovitost" (ochranné uzavření se) se jeví jako výhodné a bezpečné. Jakákoli závislost na mužích se jeví jako ohrožující, tzn. mým zájmem je učinit muže závislé na mně, avšak sama zůstat v "kapsulovitě" bezpečné (odtažité) pozici. Díky této strategii se kolem mě (kolem "včelí královny", v mém poli) objevují muži, kterým takový model nevědomě vyhovuje; tzn. ti, kteří jsou slabí, bezpeční - či naopak hrůzostrašně maskulinní a agresivní, takže se původní přesvědčení (uzavřít se a nedůvěřovat) potvrzuje a jeví jako naprosto logická (super výhodná) strategie.

"Kapsulovitost", zapouzdření má svou analogii na fyzické rovině v podobě bloků v oblasti prvních dvou čaker. Časté je oddělení srdce versus sexuality. (Každá z obou rovin funguje odděleně. Toto oddělení ubírá sexuální energii její trasmutačně alchymický potenciál. Sexuální energie nemůže bez synchronního propojení se srdcem stoupat vzhůru a pronikat do jemnějších sfér bytosti. Sexuální energie pak zůstává pouze v syrově-animální podobě a jeví se "hlavě" extrémně nebezpečně. O to větší důvod, proč ji zapouzdřit. Problém se zacykluje.)

Časté je, že si žena s dominující Čarodějnicí spíše sama vyhlídne muže, partnera, který pak reaguje na její pobídku, neboť tato volba vyhovuje obranným mechanismům - je vybrán muž, který nemá šanci tyto strategie rozbít. Pokud by si muž vyhlédl ji, je možné, že to bude někdo, kdo bude schopen tyto mechanismy rozkrýt nebo s nimi půjde do konfrontace. Což si Čarodějnice v ženě nepřeje, avšak jiné její části mohou na takovou možnost čekat a doufat v ni, neboť by to pro ni znamenalo vysvobození z pomyslného začarovaného zámku a "věži ze slonoviny". Také je možné, že pro ženu je snadné najít erotické uspokojení v rámci méně vážných vztahů, které nejsou tak bytostně ohrožující, ať už se jedná o milence nebo náhodný sex, avšak v rámci plnohodnotného vztahu, kde jsou ve hře všechny složky naší psychiky, je to pro ní obtížné (tam se jeví odevzdání fatální a nebezpečné). Viděl jsem varianty, kdy ženy preferují narcistní muže, ve smyslu citově nedostupné, vzdálené, protože ona psychická vzdálenost zajišťuje bezpečí ve smyslu "to mě neohrožuje", zde se mohu otevřít, vyjít z "kapsulovitosti". Tato vazba může směřovat i na muže nedostupné ve smyslu, že s nimi reálný vztah nepřichází v úvahu (něco zásadního tomu brání), takže i zde se mohu cítit bezpečně, pokud se eroticky odevzdám. Protože ani zde - se neodevzdávám na celé rovině svého bytí. Žena s dominující Čarodějnicí tak vůbec nemusí mít pocit, že je "velká a mocná", ale může přijít s tím, že stále potkává muže "s kterými to nejde". Není si vědoma mocenské struktury uvnitř vlastní psýché, která skutečným (a tedy potenciálně ohrožujícím) vztahům brání - a vytváří podvědomě dopředu vždy "bezpečnou selekci".

Pokud se však ptáme jiných částí v ženě, které dlouhodobě zažívají frustraci, mají zájem na proměně, která by vedla k naplnění. Tudíž žena se může rozhodnout, že navzdory bezesporným výhodám, která jí mocenská "kapsulovitost" přináší, je možné zvolit si i jinou cestu, která by vedla k otevření se a naplnění v milostném životě, přestože tato cesta obnáší "sesazení" Čarodejnice z trůnu.

Ještě, než se dostaneme k řešení, jedna poznámka. Žena snažící se tyto problémy (frustrace) řešit, se může ocitnout v ženském kruhu (skupině, terapii), která nabízí duchovní rozvoj nebo psychoterapeutickou intervenci, avšak díky atraktivitě podobných polí se může stát, že této skupině šéfuje žena, jejíž pole je rovněž nevědomě řízeno Čarodějnicí. Tato žena může mít skvělé terapeutické nebo duchovní schopnosti a může jednat v dobré víře a snaží se ženám skutečně pomoci. Avšak, pokud si není vědoma dominance Čarodejnice uvnitř sebe, povede ženy tím způsobem, který vede k většímu rozkolu uvnitř jejich partnerských vztahů. Tzn. žena má pocit, že se zdokonaluje, roste, zpracovává si své problémy, ale její vztah doma obvykle uvadá, její frustrace rostou, spíše zjišťuje co všechno by mohla chtít a nemá, a proto to řeší výměnou partnera a pak znovu a znovu. Chci tím říci, že moc Čarodějnice, která je s námi odedávna, si zaslouží respekt, může být velmi přínosná, neboť disponuje schopnostmi, o kterých se mužům ani nesní, avšak stejně tak může být destruktivní a i v rámci skupinového působení zasévá semínka sváru, boje a nenávisti mezi mužským a ženským principem, namísto jejich propojení a synchronizaci. (Více o ženských kruzích nevědomě následujících staré kulty dávnověku v článku Michaely Freyové Stín Velké Matky).


Nyní se pokusím naznačit řešení. Co jsem (zatím) mohl vidět, je na dominující Čarodějnici uvnitř ženské psýché jediný lék. Žena, která se rozhodne jít si za stavem naplnění, navzdory svůdné ochranné moci Čarodějnice, je konfrontována s tímto krokem a volbou. Říci muži po svém boku, respektive mužskému principu, "následuji tě".

Tento krok vede k tomu, že se její pole otevře pro (zdravou) mužskou energii, která nyní může v jejím poli zaujmout právoplatné místo. Vytvoří se zde prostor pro "Krále", Muže, Partnera, jemuž je dána důvěra. Žena jej může obejmout, sklonit hlavu na jeho rameno: podob je mnoho. Ale dává mužskému prvku důvěru, činí se vůči němu (opět) zranitelná, připouští (určitou míru) závislosti a je schopná mu přenechat (v určitých oblastech) vedení.

Tento krok nemá jen důsledky na rovině partnerských vztahů (najednou se může objevit muž, který mi partnersky vyhovuje - nebo se tak muž, který už po mém boku je, začne chovat, protože je mu dán prostor). Má důsledky i pro duchovní růst ženy, neboť i ona, v moci své vlastní Čarodějnice, stojí v jakýchsi bažinách (bezpečně mocenské) stagnace, na níž si sama neumí najít lék. Zažil jsem mnohokrát v konstelaci, že pokud žena překročí pomyslný práh a zvolí si "následování" (učiní tento odvážný krok), otvírá se určitému druhu světla nebo energie, které uvnitř ní cosi rozsvěcí a probouzí a který k ní jinak, přes filtry Čarodějnice, nemá přístup. (Připadá mi to jako takový "uranský švih", jakási forma iniciace). Neříkám, že tento impulz musí nutně vzejít od reálného muže po jejím boku, a že k němu nemůže žena dospět uvnitř sebe, kontaktem s vlastním mužským proudem. Každopádně, bez tohoto kroku je tento druh mužského duchovního, probouzejícího impulzu, nemožný.

Co to znamená "následuji tě"? Znamená to: připouštím, že jsi potřebný, že jsi důležitý, že máš zde své místo, že bez tebe nemohu plně žit. Jsem ochotna tě následovat v tvém vedení tam, kde ty vidíš lépe, následuji tvou sílu, protože vím, že je pro mě dobrá, ačkoliv mi může ublížit a možná mi také mnohokrát ublížila. Přesto jí znovu dávám důvěru, neboť bez ní nelze plně být ženou. Jako žena potřebuji mužský princip (v sobě i po svém boku). A já jsem ta, kdo rozhoduje o své důvěře. Má důvěra je dar, který si dávám sama sobě, který dávám nám oběma, který dávám naším dětem, kteří tvou zdravou sílu potřebují také. Má důvěra umožňuje naše spolubytí. Žádná kauzální událost nemůže ovlivnit mou volbu, zda důvěru dám či nedám, to je můj krok. Já tímto krokem utvářím svůj život. Já tím dávám možnost, aby můj život rozkvetl. Možná, že nerozkvete, možná, že mou důvěru zklameš, ale když tento krok neudělám, vím, že nerozkvete zcela určitě, byť mě bude má mocenská hradba skvěle chránit před zraněními.

Pokud žena tento krok udělá, Čarodejnice, kterou nešlo zrušit pěstmi, magií, sliby, ani jadernými hlavicemi, se smrští, stáhne, uvolní pole ze svého sevření, stáhne se do bodu pouhé potenciality.

Co říci na závěr? Ženy: chcete dál stát před prahem nebo za prahem?
Muži: Uznejte tuto sílu - ale pak ji nechte u cesty.


******************************** 


3. Dodatek o komplementaritě polarit

Vzhledem k mnohým reakcím na tento článek bych ještě rád na závěr něco doplnil. Mnohé ženy považují "následování" muže za jakési ponížení, zneuctění, porobení a vnímají takové vyjádření jako šovinistické a přežité. Domnívám se, že jde o hluboké nepochopení.

Následování muže ženou v žádném případě neznamená, že mužská energie nebo princip je ženskému jakkoli nadřazená. Obě polarity jsou komplementárně toužebně se potřebující jako jin a jang nebo jako plus a mínus tvořící elektrický náboj. Když žena následuje muže, když se jin odevzdává jangu, dochází totiž k důležité protireakci z druhého pólu. Jang, muž, přebírá ochrannou a silovou pozici ve smyslu: chráním tě, miluji tě, sloužím ti, sdílím s tebou své zdroje, zahrnuji tě, bojuji za tebe, umírám za tebe, expanduji pro tebe a celý svět ti skládám k nohám, neboť nabíjíš můj život vyšším smyslem! Svou sílu dávám do tvých služeb. Když mi skláníš hlavu na má ramena, beru tě do náručí a ponesu tě. Toto se pak děje uvnitř nás - i navenek. Představme si to jako když rytíř klečí před královnou a říká: za tebe bojovat - povznáší mé srdce, má paní. Síla slouží lásce. Forma obsahu. Budování smyslu. Paže srdci.

Je-li jinová polarita odkrytá a zranitelná, zdravá jangová energie toho nikdy nezneužije: chce jí chránit a vytyčit jí mačetou mezi pralesními trny bezpečnou cestu a pronést ji tudy v náručí. To je odměna, protireakce, o které žena pochopitelně nemusí mít tušení, neboť to ze své zkušenosti nemusí znát. Zvláště žena, která se celý život obrňuje v mocenské, jangové, maskulinní pozici, se může celý život setkávat s reakcí, že jí muži nepodrží dveře, nepomohou ji, když je v nesnázích, na všechno je sama, unavená, udřená, vyšťavená, nekvetoucí apod. Proč? Protože navenek vyzařuje: já jsem silná, zvládnu to sama: nesahej na mě, debile. (Nectím mužskou kvalitu, není potřebná, vystačím si sama, zvládnu totéž, co každej chlap levou zadní, natřu ti to, koukej). V protireakci se tak muži k ní opravdu chovají.

Svatební cesta do Jiljí

Jako opačný příklad uvedu herečku Libušku Šafránkovou. "Vy, že byste to nezvládl?", říká v Svatební cestě do Jiljí se svýma nevinnýma kukadlama železničáři, "jste naše jediná naděje, bez vás jsme prostě ztracení," visí mu na rtech. A co udělá jinak zachmuřený, nevrlý železničář? Nastartuje drezínu s jakýmsi mladíkovským pocitem u srdce a úsměv mu počne hrát na rtech. To je příklad ženy, která se nemusí chránit za pomoci Baby Jagy. Příklad ženy, která důvěřuje, která předává mužskému principu vedení - to je skutečným významem slova "následuji tě". Žena, která to umí, která umí zůstat v jinové pozici (v ženské energii, ženské síle), není v žádném případě slabší nebo méně hodnotná než muž. Jako není růže slabší než kámen. (Resp. je i není, disponuje silou jiného řádu). V této křehké důvěře, obklopena ženským půvabem, dává světu samu sebe, je si vědoma své hodnoty (růže ví, že je růže) a celý mužský svět se může přetrhnout, startuje drezíny a dává se do pohybu. Upadnutím jejího kapesníčku počínají války o Tróju. Ženské 'následuji tě' přináší mužské 'sloužím ti'.

Máte z těchto obrazů pocit, že žena je muži podřízena? Není. V tom se jin sklání k jangu a jang k jinu a v hluboké propojenosti tančí světem. Obojí je gestem nejhlubší vzájemné lásky.

Pointou není hra na to, kdo z koho, kdo má navrch. Pointou je propojení jinu a jangu, obsahu a formy, smyslu a činu, obou polarit uvnitř nás samotných i v reálných vztazích. K tomu je třeba obě dvě v sobě i ve všem ctít, vnímat je, dát jim jejich váhu. Následování přibližuje jin k jangové ochraně a síle a vyvazuje ji ze samoty a izolace směrem k lásce.

Autor textu: Vojta Franče

Jak naložit s Babou Jagou v novém věku?


S psycholožkou Evou Boháčkovou jsme si položili otázku: Jak naložit s Babou Jagou? Jak k ní přistupovat? Jaké je její místo v dnešním světě? Jak jí co nejlépe integrovat na naší cestě tak, aby to bylo v souladu s novým paradigmatem? Jak se s ní na praktické rovině má muž a žena potkat? Jak ji uctít (uznat, nezavírat ji jako smrtku do sudu) a současně jí nebýt lapeni?

Konstelační proces nám přinesl následující vhled.

Pro ženy

Každý se ve svém životě nevyhnutelně setká s utrpením. Část tvé bolesti zůstala někde v tobě nahromaděna. Můžeš ji nepřijmout a pěstovat si na základě ní křivdu, pocit nespravedlnosti, že se tak nemělo stát. Můžeš se postavit nad život, který běží, nad přírodu a říct si: ne, to se nemělo stát, to je špatně. Pak tato bolest zůstane v tobě nestrávena, stane se křivdou, obviněním a můžeš ji použít jako prach, který smísíš se svoji mocí a silou vmetneš ji do tváře svému muži. Můžeš si tuto křivdu pěstovat a na základě ní mít neustále připravenou munici proti svým "mužským nepřátelům". Tento černý prach bude ovlivňovat tvoje vnímání vztahů a jakoby pokřiví světničku, v které žiješ, takže si budeš vše, co se děje, intepretovat v pokřivené podobě. Muže, který je tvým přítelem, budeš vnímat jako nepřítele. Budeš muže vnímat se psí hlavou. Z toho budou vznikat další boje a bolestné momenty, které ti vyrobí další bolest, takže budeš mít vždy dost černého prachu k dispozici. Zvykneš si na toto drama, vztahovou bitvu a budeš v ní dál pokračovat, bitva vyplní svým dramatickým dějem tvé vztahové pole. Přes něho nebude jasně vidět, kdo vedle tebe doopravdy stojí, nebude jasně vidět, jestli je mezi vámi láska, nebude jasně vidět, kdo má a nemá otevřené srdce - to vše bude jakoby v mlze, oparu, jako se střelný prach vznáší nad bojištěm lásky.

"Dokud své křivdy nestrávíš, tato zrnka budou neustále ucpávat hladký strojek partnerského soužití: v tvých intimních vztazích nebude možné se jasně domluvit, budou neustále vznikat nejasnosti, na základě nichž nedochází k win-win situacím," zazní v konstelaci.

Anebo je tu druhá možnost. Vezmeš svou bolest, své zranění, svá černá zrnka a jedno po druhém sníš - strávíš, přijmeš. Nebudeš jim přikládat ani menší význam, ani větší. Nebudeš zveličovat své utrpení, ani jej nebudeš popírat a znehodnocovat. Uznáš, co se stalo, tak, jak se to stalo. Ne méně, ne více. Strávíš svá hořká zrnka, přijmeš je zcela, bez představy, že něco mělo být jinak. Pokud se tak stalo, mělo se stát. Mělo-li pršet, pršelo. Svítilo-li slunce, svítilo. Bylo to tak. I tebe něco zranilo, stalo se tak, přijmi to. Bez patosu, bez viny (tvé či někoho jiného). Nech to zaznít jako přírodní děj, který proběhl.

Pokud strávíš všechna svá zrnka bez výhrad, dojde k proměně. (Dobrá zpráva: těchto zrnek není nekonečně, je jich přesný, omezený počet). Tvoje pole se vyčistí. Zmizí mlha, zmizí distorze vnímání, zmizí pokřivení. Uvidíš jasně svou vztahovou situaci, tvá světnička bude přehledná a jasná. Vytvoří se prostornost. Zmizí tlak na "měl bys být / měla bys být / mělo to být". Uzná se vše jak, je. Každý má právo být, co je. Nic nemělo být jinak. Nic nemá být jinak. Je to právě tak, jak to je. Nenárokuje se nic nad to. V tomto prostoru se začne všem svobodně dýchat, jako po bouřce. Nyní ty i tvůj partner můžete s úlevou vnímat, jak je to mezi vámi doopravdy. Je zde vůbec srdce? Proudí zde láska? Jak to vlastně máme? Vztah se může obnovit, stejně jako může přirozeně skončit, ale obojí je v pořádku. Obojí je jasné a vyplývá z toho, je-li v daném poli láska, je-li ženino srdce otevřené. Přes mlžný opar bitvy to nemuselo být jasné: drama ovládlo pole. Tvému muži zmizí "psí hlava" a uvidíš jej ne jako svého nepřítele, ale jako svého přítele v pravém smyslu toho slova.

Nyní nastává prostota, jednoduchost, přirozené spolubytí dvou lidí, bez patosu, bez dramatu, bez velkých tragedií, vzletů a pádů - už není tak epické a monumentální (a možná se ti po tom bude stýskat): je přirozené, je obyčejné. Takové je vztahové pole, pokud se rozpustí všechna tvá hořká zrna. Baba Jaga (Čarodějnice) se rozplyne zpět ve svůj zdroj: v celek matky přírody, kde vše je, jak je.

Možná, že ti také bude líto, že najedou nezapadáš mezi ženy, které si svá zrnka pěstují a mají ve zvyku si na muže stěžovat a drát "špinavé peří". Možná, že s nimi ztratíš společnou niť. Možná, že tě "zavrhnou", protože s nimi nedržíš basu a nepřiléváš do společného ohně "stěžování si". Možná, že budeš obyčejně šťastná (s kýmkoli dle tvé volby). A možná, že tím ztrácíš onen vypravěčsky dramatický vzlet, který je v některých kolektivech potřeba.

Pro muže

Uznej, že nad mocí Baby Jagy nezvítězíš silou. Je větší než ty. Ty jsi jen člověk - ona, cosi nadosobního nebo z této roviny vypůjčeného. Možná, že budeš utíkat a zdrhat jako Jiří Bartoška ve filmu Teorie tygra - ale to nic nevyřeší. Uznej, že toto nemůžeš vyřešit za ženu. Uznej, že zde se setkáváš s něčím, nad čím nemáš žádnou moc. Je to větší než ty. Možná si tváří tvář tomu připadáš bezmocný, ale tak to je. Unes tuto bezmocnost. I v tom je kus síly ("nelakovat to"). Nic víc zde nezmůžeš.

************ 👹

Tento popis by na praktické rovině mohl stačit, ale pro ty, kdo potřebují vědět více souvislostí...

Bližší vysvětlení:

V archetypální rovině (na úrovni kolektivního nevědomí) v nás existuje vzpomínka (či představa nebo fantazie) týkající se matriarchálního uspořádání světa, kde ženy disponovaly neotřesitelnou mocí, zatímco muži byli bráni na úrovni slabých a bezmocných trubců. (Více o tom píše Michaela Freyová v článku Stín velké matky).

Stav, fenomén, naše vnitřní část či životní strategie, kterou nazývám Baba Jaga, začíná působit a ovládat pole tehdy, když dojde k prolnutí 1) vzpomínek na tento starý matriarchální svět spolu s 2) rovinou osobních, nestrávených, neakceptovaných křivd. (Tyto dvě vrstvy na sebe nasednou a ovlivní způsob, jakým si interpretujeme dění kolem sebe. Představme si oběť vybavenou pancerfaustem, která si vše, co se šustne v mužském světě, interpretuje jako nepřátelskou aktivitu nebo výzvu k pohrdání nad "mužíčkovou" slabostí. Základem vnímání situací je zde nedůvěra až paranoia).

Tato životní strategie dodává ženě pocit abnormální síly a nezranitelnosti. Je jakoby "nad". Způsobuje, že je na vztahové rovině tzv. "vykrytá". (Jako obraz této vykrytosti si můžeme představit ženskou postavu dole s pařezem, v němž je spojena s archetypálními energiemi přírody, zatímco místo hlavy má kovovou bojovou helmu). V situacích, které jsou těžké a zraňující, umožňuje ženě ochrana Baby Jagy "přežít", avšak současně znemožňuje vyléčení bolesti, kterou si žena v sobě nese. Určitou dávku bolesti si naopak potřebuje pěstovat a neustále (jako drogu) "vstřikovat do žil", aby se fenomén Baby Jagy udržel v běhu (jako benzín v autě). Na této bolesti, jíž důvěrně zná, může být svým způsobem závislá. (Vše, co důvěrně a dlouho známe, je pro nás bezpečné. I bolest).

Žena si z archetypální roviny vypůjčjuje něco z nadlidské nadosobní síly.

Někdy na ženských seminářích označována jako ženská síla, čímž může docházet k orwelovskému zmatení pojmů; protože ženská přirozenost unese lidskou citlivost a zranitelnost - právě k tomu je silná - a nepotřebuje se vykrývat něčím z nadosobní roviny. Ženská "síla", která nutně potřebuje oporu v archetypální nelidské dimenzi (aby se skrze ni "vykryla" a "vybetonovala" jako železný voják) je tedy naopak vlastně slabost. Na druhé straně, žena, které je dobře v lidské, přirozené, každodenní rovině, svoji slabost, citlivost a zranitelnost popírat nepotřebuje, natolik má důvěru v sebe (ve svou hodnotu) a ve svět. Může svou přirozenost vyzařovat podobně jako růže.

Která růže je silná? Ta která unese déšť a vítr a díky tomu září půvabem a svěžestí? Nebo ta, která si přes sebe dává poklop, aby se všemu uchránila?

Tam, kde je Baba Jaga (či Čarodějnice) používána v šamanské (transformační, alchymické či léčitelské práci), zajišťuje něco jako (plutonské) ochranné pole (něco jako bezpečná kachlová kamna ve světnici). To je její pozitivní funkce. Avšak pokud žena tuto archetypální roli neodkládá na pomyslném prahu mezi profesním a osobním životem, pokud svou helmu Baby Jagy neodloží, když odchází z práce domů, může se stát, že tento fenomén pak "přetéká" do jejího intimního života, kde způsobuje distorzi / pokřivení vnímání intimních vztahů a mužského světa. Tato distorze generuje další a další utrpení (v životě ženy i jejím okolí), takže je znovu přiléván olej do ohně osobních bolestí a křivd, takže se celé dění potrvzuje a zacykluje. Přibývají další hořká zrnka, přibývá další potenciální munice pro boj mezi pohlavími na základě přehazování viny. Vzniká nekonečné tragické drama.

Není možné "vymazat" z kolektivní paměti archetypální vzpomínku na matriarchát: pro tu si jakoby "můžeme vždy sáhnout". Ale můžeme na individuální rovině asimilovat bez zveličování svá jednotlivá zrnka utrpení (pomyslná zrnka kávy, hořké pilulky), což vede k rozpuštění křivd a tím i půdy, na které mocensko-obranný fenomén "Baba Jaga" stojí. (Křivda je bolest, která se - podle nás - stát neměla. Tímto stanoviskem stojíme však proti něčemu většímu, co danou bolest umožnilo. Je to jakobychom chtěli poručit větru, aby nevál a dešti, aby nepršel - po té, co jsme zmokli. To je to naše "čarování", namísto uzdravení). Fenomén Baby Jagy se pak po této asimilaci "hořkých zrn" ve své temné podobě rozplyne (její moc přestane zakřivovat vztahové pole) a Babu Jagu můžeme vnímat v její ryzí podobě, jakožto neutrální projev přirozeného přírodní dění - jakožto možnou podobu "Matky přírody". Je to jako když se rozmotá uzel a uvolní se široký prostor. Je v tom pokora vůči větší síle přírody, které již nechceme poroučet. V tomto prostoru je všem dovoleno být právě tím, čím jsou, v přítomnosti i minulosti. Neohýbáme "čarováním" to, co je, nebo to, co bylo. Máme sílu unést, co je.

Čili i fenomén Baby Jagy je z určité perspektivy přirozenou součástí přírodního dění, avšak cílem tohoto článku je vnést do tohoto dění větší jasnost, aby se pomyslné uzlíky mohly rozmotat.

Důležité je, že žena se může rozhodnout toto pole rozpustit sama v sobě a že (ačkoliv terapie může být nápomocná), k tomu nic vnějšího nutně nepotřebuje.

* PS:

Ještě informace pro ty, kteří dělají konstelace. Protože Baba Jaga je super-mocná entita, je možné, že pokud se schází skupinka žen, které si pro sebe konstelují, může Baba Jaga dost ovlivňovat to, co probíhá v celé konstelaci (či jiné skupinové aktivitě). Její "gravitace" na způsob "černé díry" ohne pole tak, že vyjde právě to, co by se Babě Jaze líbilo a nepustí je to do témat, do kterých si to Baba Jaga nepřeje. Vytváří to silný protiodpor, aby se nějaké věci neotvíraly a zůstaly uzamčeny. Může se stát, že konstelaci nevede konstelář, ale Baba Jaga. Zvláště citlivé to může být v případě mužsko-ženských témat. Raději s touto možností počítejte.

Autorem článku je : Vojta Franče

Pei - Inspirátor

Člověk člověku je nejnavštěvovanějším divadlem

   Vstupní opona se zvedá a my se ocitáme uprostřed ohromného divadla nazvaného život. Každý z nás má svou roli a denně stojíme na jevišti, ...