Krása Prahy z pohledu 360 foto - katedrála sv. Víta, Pražský hrad

360 stupňové foto na několika pozicích kolem dokola katedrály Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha (často zkráceně, dle původního zasvěcení, jen katedrála svatého Víta či svatovítská katedrála) je nejvýznamnější český římskokatolický kostel a dominanta Pražského hradu. Jižní věž katedrály je s výškou 96,6 m třetí nejvyšší kostelní věží v Česku.

Již od desátého století je svatovítský kostel sídelním kostelem biskupa pražské diecéze, roku 1344 povýšené na arcidiecézi. Při této příležitosti byla zahájena stavba trojlodní gotické katedrály se třemi věžemi, přerušená však husitskými válkami. Přes snahy o dostavbu a dílčí doplňky (vrchol jižní věže) došlo k dostavbě západní části s lodí a dvouvěžovitým průčelím až po pěti stech letech, od roku 1873 a slavnostně byla dokončena roku 1929 k tehdy předpokládanému tisíciletému výročí úmrtí svatého Václava, zakladatele kostela. Součástí katedrály je celá řada významných uměleckých památek z různých staletí včetně období dostavby, k nejvýznamnějším patří díla z doby gotické výstavby katedrály (např. kaple sv. Václava, mozaika Posledního soudu a portréty na triforiu).

Krása Prahy z pohledu 360 foto - Staroměstská mostecká věž

Být Daidalem, Ikarem nebo Pirátem ...

Poznání viditelného vychází z neviditelného a neviditelné poznáváme pomocí symbolů, kterými jsou viditelné věci. A nám si nyní nezbývá než si přiznat, že hodnoty našeho bludiště se už vyčerpali a neuspokojují naše současné nároky. A my neustále opakujeme dva naučené postupy, jak se se zdmi labyrintu zvaného svět, vyrovnat. Daidalos a Íkaros z pověsti o Theseovi. Daidalos zosobňuje starou vyčichlou filozofií naivní spirituality, s jejíž pomocí on sám postavil zdi labyrintu, který ho posléze uvěznil. Ikaros zase umělá křídla naší techniky. Oba dva přístupy skončí tragicky.

Problém v obou dvou přístupech je, že oba dva zcela zapomněli a podešli od toho, co jako symbol představovali v starých jazycích křídla. A to byl dech. Plíce. Je-li pro Číňany srdce orgán, který je tím hlavním ministerským předsedou, vykonávající příkazy země středu (Císaře), pak jsou plíce ministrem, který spojuje Stát (člověka) s nebeskou říší. Plíce jsou pánem dechu. A dýchání je neustálým pohybem, prouděním mezi centrem každého světa, každé bytosti a prostorem kolem. Vesmírem.

V bibli jsou první slova knihy Genesis "Bara-šit-bara" = tvoří, stahuje se, tvoří. Světlo-temnota-světlo ... spouští rytmus nádech-výdech-nádech ... a my dýcháme s tím vším. Plicní strom se v hebrejštině řekne "rea", a to se dá číst vysloveno "roe" jako světlo v dechu. Zatímco naše ledviny jakoby kořeny stromu života slyší ozvěny a hlasy našeho nevědomí, pak naše plíce "vidí". Jenomže, když člověk odešel z Edenu a zahalil se do oděvu z kůže, tedy přijal hmotnou podobu, přestal vnímat své vnitřní světlo a stal se slepým. My jsme dnes slepými mudrlanty s vyspělou civilizací a prabídnou duší.

Onen symbolismus této pověsti je v jejím poselství. Na obzoru je vidět loď, kam oba nedoletěli. Pevnou část sebe sama, plujícím mořem nejistot. K ní nemohli nikdy doletět. Neviděli a nenaslouchali sami sobě. nepoučili se z toho, co se z něj dozvěděli. Na to uletět z labyrintu nepotřebovali nová křídla, ale nový dech. Nové pojetí dechu. Jenž se rodí ze setkávání se se sebou samým.

A proto to pirátství. Piráti museli v sobě vyloupit do posledního centu své nevědomé představy a zbavit se jich, svrhnout je do moře nevědomí kam patří, aby mohli objevit, to co jsou zač = to jest kam vlastně  chtějí plout. Aby získali svobodu. A svoboda nespočívá jenom v tom, vyletět nahoru a získat nadhled. Ty dva tehdy nezabilo slunce tím, že jim roztavilo vosk na křídlech. Zabili se sami tím, že si neuvědomili to, jak mocně slunce působí, protože byly z toho nadhledu oslnění. Oslnění náhle nabytým poznáním a z něj plynoucí MOCÍ. Je dobré si uvědomit, že stejného pohledu dosahujeme i my nyní v současném světě.

Náš svět dosahuje vrcholu ve svém šílenství a lidé se v labyrintu zvaném svět zabíjejí jako ty krysy, chycené v pasti. Vládne nám strach. A tak strach dává na jedné straně lidem do úst a do rukou zbraně, kterými se pokouší si uhájit kus pevné země, těsně před tím než ji zalije moře. A nebo nám může strach dát vesla, napnout plachty a pokusit se plout. Jistě, nikdo nevíme kam a zda vůbec doplujeme. Ale stoupáme k novému rozpětí plic. K novému dechu ve výdechu a nádechu. Rodící se ze setkání člověka s jeho vlastními mýty. Aby nám to nepoznané odhalilo svá tajemství. Tady a teď. A ne až vydechneme naposledy.

MZZ

První vize k labyrintům 🔮 - Eva Vrtalová

Roku 340 před naším letopočtem žil na pobřeží Bílého moře kmen, jehož posvátné zvíře byl medvěd. I stalo se, že jeden z mužů kmene zabil medvěda v boji buď on, nebo medvěd. Kmen se muže začal bát, že síla medvěda je v něm. I vyloučili ho a odvezli na Zaječí ostrov na Solovkách. Dovolili, aby s ním jela i žena, která muže milovala.

Přežili tam a časem se jim narodil syn. Když bylo synovi 15 let, zavalila jeho rodiče rozestavěná loď. Díval se, jak pomalu umírají, protože neměl dost síly, aby loď nadzvedl a rodiče vytáhl. Zůstal sám. Byl šílený smutkem, samotou, beznadějí.

Postupně nanosil kameny na loď a vytvořil rodičům pohřební mohylu. Ale jak kameny nosil, ucítil jejich energii, jejich vibrace. A začal hledat průchod mezi živými a mrtvými. Chtěl zpátky k rodičům. Začal stavět labyrinty, tak, jak mu kameny říkaly, vytvářel bránu, kudy projít k zemřelým. Až u sedmnáctého obrazce- labyrintu ten průchod našel......

Včera tu byl vodorovný déšť, vichr. Duchové se zlobili. Vstoupili jsme do jejich domu, aniž bychom dostali svolení. Žádala jsem tedy včera o dovolení.

Byl tu gulag, je tu pohřebiště námořníků, co se nevrátili z cest. Je tu mnoho, mnoho uvízlých duší.

Půjdu dnes hledat sedmnáctý labyrint.... :)

ZDROJ: Eva Vrtalová - VELKÝ VÝLET

MUŽ ♥ ŽENA.

Člověk je v bibli tvor, který bude zván mužem a ženou. Kniha Genesis, verš 27 (Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.)

MUŽ - A - ŽENA. Snad jen doplnění. Člověk se ČLOVĚKEM stává. Nikoliv rodí. Rodíme se jako lidé. A člověkem se můžeme stát. Tehdy, když si uvědomíme, že nejprve je třeba dát si rámec (MUŽ) a stanovit si hranice a priority (a proto se píše jako první muž, ale to neznamená nic víc a nic méně než označení postupu, nikoliv významu!!) a teprve potom se do toho dostal i obsah (ŽENA). Kladem muže je, že umí sdělit své myšlenky a vymezit se a kladem ženy, že je umí naplnit.

Většinou to děláme přesně obráceně, Nejprve bezmyšlenkovitě rozpleskneme svou vnitřní ženu, všude kam to jde a pak jdeme kolíkovat teritorium. No všichni se máme ještě hodně, co učit...

Chcete-li vidět své skutečné já, nesmíte se nechat oklamat zkresleným obrazem a musíte se dívat hlouběji…

Obraz vašeho skutečného já se nepodobá žádnému slovnímu popisu vašeho já. Můžete se mylně domnívat, že když poznáte své já, všechno ve vašem životě začne být jasné.

Tak tomu ovšem není. Když se dostanete k jádru svého já, naleznete jen nekonečné a nepopsatelné tajemství.

Teprve pak si uvědomíte, že být sám sebou předpokládá volbu a tvorbu, nikoli nalezení něčeho daného.

A až dosáhnete této úrovně, musíte se rozhodnout, čím chcete v daném okamžiku být…a to je pak váš život.

Pěkný den MZZ

Co je to 360 foto?

Mám rád nové technologie. A protože spolupracuji na fcb profilu firmy Belidis, řekl jsem si, že je i vyzkouším. Můj mobil už má naštěstí výkon potřebný k pořízení 360 stupňové fotografie a tak jsem vzal stativ a šel jsem tuto prodejnu navštívit. Paní Alenka se stihla ještě krásně usmívat a Miroslav vzadu ani nevěděl, že se fotí. Oba jsou po uši ponoření do svého bylinkového království. A to je moc dobře. Takovýchto ostrůvků pohody na světě už mnoho není. A i bylinky odsud chutnají prostě jinak. No koukněte se sami. :) A když budete i vy, chtít vyfotit svou místnost či své místo, pomocí této technologie, stačí mi napsat. E-mail je v kontaktech a mobil taky. MZZ

S láskou

Srdce je podstatou světa.

Vyprávím mu o našem zatmění.

Které postihuje hlavně srdce.

V jeho každodenním bití.

Co tluče záškubem svalů.

Připraveno nikdy nepřestat.

To my mu dáváme směr.

A taky naději, že má vytrvat.

Ale namísto věčnosti má boj.

A srdce neumí bojovat věčně.

Věčnost je jen ve chvíli lásky.

Která nás volá svým tichem.

A tak se i v nás ozve ticho.

Ticho smrti s věčností srdce.

A my nevěřící jdeme na věčnost.

Bojíme se tolik ukázat svou nesmrtelnost?

Že raději zastavujeme svá srdce.

Zastavujeme je životem bez lásky.

A věčnost je tak mrtvá tím tichem.

Bez tlukotu láskyplných srdcí.

Našich srdcí zpívajících ve smíru.

O tom, že pochopila sebe.

Spiritual Image aneb jsem zahradníkem...

Můj děda byl zedník. A úžasný. Stavěl a budoval a to, co postavil přes x-lety, dodnes stojí. Ale jaký byl i zahradník. Taky úžasný. Vypěstoval mnoho krásných květů, které potěšili mnoho lidí ve chvílích smutku i radosti. A já jsem se vždycky bránil být zahradníkem. Skoro jsem tu práci tam na zahradě nenáviděl. Nevnímal jsem, co za množství užitečných věcí mi dala. Bolavé ruce, ohnutá záda, trpělivé plení záhonků, nošení vody a zalévání. Když nyní dělám s lidmi na tvorbě jejich image uvědomuji si, že vlastně nedělám nic jiného než co mě učil můj dědeček, i otec. Dělám zahradníka. A to nejkrásnější, co můžete pak od lidí kolem slyšet je tohle: "Víš jsi taková trochu jiná, taková krásnější". Co s tebou ten Zachar dělá. Hm, no stříhá květy, prohrabuje se kořínky, učí odstraňovat plevel, nanáší ochranné prostředky, taky se květiny musí pravidelně zalévat, stříhat suché stonky, jéje toho je... 

Neznám mysticko-křestaňské estoerní tradice; mahajana a hinajana jsou pro mě dva vozy a jeden je prý větší; sufi bylo sprosté slovo, jako že jdu pomalu do kopce; Buddha se mi motal s Rámou i s ramou; nestudoval jsem zenové teorie; možná jednou, dvakrát jsem praktikoval zazen a mé myšlenky mi létaly stejně zběsile jako vyplašené vosy, nestudoval jsem nikdy u žádných mistrů, nevedl sáhodlouhé disputace či rozhovory s pomazanými i promazanými mistry, ani nenavštěvoval ctné školy.

Učit se spitirualitu ve škole? Áááá, nevím jestli se dá něco bez lásky naučit, nebo to jde jen pojmenovat? Pojmenuj to, co je a ve chvíli, kdy otevřeš ústa je už všechno pryč. I když na druhou stranu, když to, na co myslíš s láskou, s láskou i vyslovíš a tím tomu dáš život, tak se to projeví i ve tvých činech, dáváš pak ve všem, co děláš svému životu lásku. V dobré víře. A dobrá víra není jen heslo na erbu. Je to živá spiritualita. Pokud ji žijete.

Snad životu nerozumím ani kapánek, a tak tu teď pěstuju jen tuhle svou zahradu lásky.Jdu naslouchat k vodě jejím vlnkám, vnímat zpěv ptáků, kteří zpívají jenom tak, jdu se dívat se na stromy, které dávají stín v parném létu - prostě jen tak. Beru s láskou vše, co by vnímání, prožívání života, každým okamžikem, každou buňkou těla.

A je mi úplně jedno, sedím-li doma v tiché meditaci nebo jedu tramvají za klientem, mysl je mysl a kdo sedí na miskách vah, tomu se jen motá hlava.

Vlastně ani nevím, proč něco nazývat názvem spiritual image, stejně tak to mohu nazvat moje zem, co je mým životem, štěkajícím psem a nebo jen poletujícím papírem...jsem to, co jsem. Zahradníkem. A z vás udělám jen to, co chcete. Vy. Vždycky v dobré víře. Krásně. A s láskou.

Michal Zdeněk Zachar, SPIRITUAL IMAGE