Mentoring lásky: Jak vést druhé k vědomému vztahu k sobě

Sexualita bez lásky je jen tělesným třením. Láska bez svědomí je manipulací. A sebevědomí bez vnitřní opory je jen maskou, která nevydrží první bouři. Jak tedy jako koučové či mentoři můžeme doprovázet druhé k pravdivějším vztahům – k sobě i k druhým?

Začněme u sebe. Autenticita není o dokonalosti, ale o ochotě být pravdivý i ve své nedokonalosti. Jít první. Ukázat druhým, že se můžeme podívat svému stínu do očí – a přitom neztratit lásku.

Mnoho našich klientů a klientek dnes zažívá zmatek ve vztazích. Nejde o nedostatek informací, ale o zahlcení – obrazem toho, jak by měl "správný vztah" vypadat. Sociální sítě, knihy o polaritě, spirituální rady... a přesto v praxi tolik osamění. Tolik zmatení. Tolik bolesti. Co s tím?

Když se člověk dostane k hraně, kde už rady přestávají fungovat, přichází čas na něco jiného. Ne na "know-how", ale na "know-who". Kdo jsem? Jaký vztah mám ke svému tělu, ke své duši, ke svému svědomí?

A právě tady vzniká prostor pro opravdový mentoring. Ne učit, co si má druhý myslet. Ale stát se svědkem jeho pravdy. Držet prostor, ve kterém se může rozpadnout – a znovu složit. Nechat ho slyšet vlastní hlas, cítit vlastní tělo, vnímat vlastní svědomí. Vždyť právě svědomí – ten tichý vnitřní kompas – bývá první obětí dlouhodobého přetížení, traumatu nebo toxických vztahů.

Mentor má být někdo, kdo to zná. Kdo sám prošel tichým údolím. Kdo ví, že cesta vede skrz. A že cesta ven vede skrz tělo. Skrz soucit. Skrz pravdivost.

🌿 Praktické cvičení – “Zrcadlo pravdy”

Když pracuješ s klientkou, která neví, kde začít, zkus tohle:

  1. Požádej ji, aby si na papír napsala dvě věty:

    • „Miluji své tělo, protože…“

    • „Nevěřím svému tělu, protože…“

  2. Nehodnoť. Jen se ptej: „Která z vět tě víc zasáhla?“

  3. Sledujte, co říká její hlas. Jak sedí. Kam směřuje pohled. Co v těle zesílí.

  4. Teprve potom otevři prostor pro další práci. Tam, kde tělo odpovědělo.

Je to jemné. Ale hluboké.

Skutečný mentoring totiž nevytváří odpovědi – ale prostor, kde mohou odpovědi zaznít samy.

👉 Navazuje na článek: Umírat do lásky: O sexualitě, svědomí a návratu k sobě

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Učení? Kámoš, ne žrádlo

Obrázek
Proč je každodenní učení silnější než si myslíme Učení obvykle nastává tehdy, když uděláte chybu a pak změníte své chování, abyste ji neopakovali. Učení je jedním z těch slov, která si při jejich vyslovení ostatní spojují s čímsi strukturovaným, oficiálním a až znepokojivě systematickým. Jsou to povětšinou místa našeho dětství. Školní lavice, tabule a křída, přezdívky učitelů a bohužel často ještě stále přítomný zápas s biflováním. S trochou nadsázky bychom mohli říct, že pro některé skončí učení ve chvíli, kdy si naposledy nasadí promoční střapce. Co když je to ale přesně naopak? Co když se to nejpodstatnější začínáme učit až ve chvíli, kdy opustíme učebny? Inu, každý den vstřebáváme nové informace. Učíme se neustále a většinu z toho si ani neuvědomujeme. Mozek není pasivní schránka, kterou jednou provždy naplníme. Je to procesor. Neustále propojuje, odpojuje, opravuje a hledá cesty, jak reagovat efektivněji. Neučíme se proto, že bychom se chtěli zlepšit. Učíme se, protože je to způso...
Čtěte více »

Barvy trochu jinak: Červená

Obrázek
Červená barva je energie. Má nejdelší vlnovou délku a působí na naše tělo jako muleta na býka. Pojďme se bavit o barvách, jen trochu jinak. Barvy jsou nositelé informací Většina lidí si barvy spojuje s pocity. Červená? To je láska, krev, pro ty ortodoxní hřích. Zelená? Příroda. Modrá? Klid. Ale tahle slova barvy popisují nepřesně. Vznikla z kulturních symbolů regionů, v nichž žijeme i z našich osobních zkušeností. To je jistě v pořádku. Jen to neodráží ještě jednu rovinu, s níž barvy pracují, a tou je naše nevědomí. Zkusme se podívat na barvy jinak. Položili jste si někdy otázku, proč jsou barvy důležité pro život? Proč je na jednu stranu tolik podceňujeme a na druhou se jimi řídíme? Protože to jsou v prvé řadě nosiči informací. Jde o  část světelného spektra , které na nás působí. Nejsou ovlivněny kulturou, ideologií, vírou ani zkušenostmi. To vše totiž můžeme skrze mozek sami pro sebe nějak vysvětlit. Postavíme si bariéry, kterými pron...
Čtěte více »

Proč se bojíme přihlásit k tomu, co nás skutečně rozechvívá?

Obrázek
Proč dáváme hlas těm, kdo působí slabě, a zapomínáme na ty, kteří září? Esej o soucitu, projekci a odvaze přiznat si, co nás skutečně oslovuje. Byla jednou jedna dívka, která se vytrácela. Ne ze světa, ale z pozornosti. Navenek působila silně, elegantně, přirozeně. Měla hlas, styl, charisma. A tak se stala favoritkou. Nepsanou, samozřejmou. Právě proto zůstala bez hlasů. V televizních soutěžích dochází k zvláštnímu jevu. Ten, kdo působí jako jasný vítěz, často vypadne mezi prvními. Ne proto, že by nebyl dobrý, ale protože lidé jeho sílu zamění za samozřejmost. „Ten přece pomoc nepotřebuje.“ A tak posílají své hlasy jinam. Tam, kde si myslí, že cítí slabost, bolest, nejistotu. Ale co když tím nevědomky odvracíme zrak od těch, kteří nás potřebují nejvíc? Často říkáme, že jednáme ze soucitu. Ale soucit, pokud nevychází z přítomnosti, ale z minulosti, může být jen ozvěnou staré bolesti. Jen stínem života v přítomnosti. Nevím, jak jste vyrůstali vy, ale v našich životech se občas objeví chv...
Čtěte více »