Když táhneme víc, než uneseme: Jak rozpoznat vlastní hranici a přestat žít jako oslík

Člověk nemusí mít provaz kolem krku, aby žil uvázaný. Stačí setrvačnost, očekávání druhých a tiché přesvědčení, že „to přece musím vydržet“. Oslík z vánoční reklamy je až bolestně přesným obrazem lidí, kteří táhnou břemena, protože jim to kdysi někdo svěřil. Ne proto, že by to zvládali, ale protože se nikdy nenaučili říct dost.

V koučinku se s tím setkávám neustále. Lidé přicházejí unavení, ale přesně nevědí proč. Život se tváří normálně, práce taky, vztahy také. A přesto je jejich tělo těžké a jejich hlas tichý. Pod povrchem bývá jedna věta, kterou nosí už roky: „Musím vydržet.“

Jenže hranice není slabost. Hranice je akt péče o vlastní život. Je to způsob, jak říct: jsem člověk, ne zvíře na práci. A když v sobě objevíme odvahu přestat tahat to, co nám nepatří, svět se začne nenápadně měnit. Stejně jako se změnil, když Maria položila čelo na oslíkovo – uznáním, ne požadavkem.

Hranici musíme nejprve cítit, až potom vyslovit. A k tomu vede jedno jednoduché cvičení.

PRAKTICKÁ TECHNIKA: Tříbodové mapování vlastní hranice

Tento postup naučí člověka rozlišovat mezi „musím“ a „můžu“, což je základ osobní síly.

1. Zavřete oči a představte si situaci, která vás poslední dny vysává.

2. Vnímejte tělo. Kde cítíte tlak, stažení nebo tíhu? Tělo vždy ví první.

3. Položte si tři otázky:
   – Kdo mi to břemeno dal?
   – Co se stane, když ho na chvíli pustím?
   – Chci ho nést i zítra?

Pokud je odpověď na poslední otázku „ne“, jste na prahu nové hranice.
A ta hranice je začátkem světla.

👉 Navazuje na článek: Když žijeme jako oslíci. O světle, které nosí ti nejunavenější