Ego jako manažer duše

V koučinku se často setkáváme s lidmi, kteří si pletou rozvoj se sebezdokonalováním. Chtějí být lepší, rychlejší, úspěšnější. Jenže právě tato posedlost růstem je někdy tím, co jim v růstu brání.

Ego se převlékne za osobní rozvoj a přesvědčí nás, že když na sobě „makáme“, jsme duchovnější. Ve skutečnosti jen posilujeme jeho pozici – tu tichou kancelář v hlavě, která chce všechno řídit.

Ego není nepřítel. Je to náš manažer. Potřebujeme ho, aby plánoval, vyjednával, chránil hranice. Jenže když začne řídit i to, co se řídit nedá - jako emoce, vztahy, spontánnost, vzniká vnitřní korporátní firma. A v ní už není místo pro kreativitu, intuici ani radost.

V koučování se tomu říká přesycení výkonem. Klient dělá všechno správně, ale necítí naplnění. Jeho ego se živí dosažením, ne prožitkem. A tady nastupuje druhá strana práce, učení se nechat věci dít.

Vědomý kouč pracuje s paradoxem: vede k cíli tím, že učí zpomalit. Pomáhá klientovi znovu slyšet, co je v něm skutečné, a co jen opakuje naučený příběh. Klíčová otázka není „co chceš dokázat“, ale „kdo v tobě to chce“. Když na ni člověk odpoví, ego ztrácí kontrolu a vzniká prostor pro skutečné vedení – zevnitř.

Praktická technika: Ztišení manažera

  1. Sedni si na chvíli v tichu, ideálně po práci.

  2. Představ si, že všechny tvoje myšlenky jsou hlasy zaměstnanců. Každý z nich má svou starost, názor, požadavek.

  3. Poděkuj jim. Řekni si v duchu: „Teď máte volno.“

  4. Zhluboka se nadechni a nech pozornost klesnout do oblasti hrudi.

  5. Tam polož jedinou otázku: „Co je právě teď opravdu důležité?“

Nemusíš dostat odpověď hned. Ale jakmile se ego utiší, uslyšíš něco jiného – hlas, který není hlasem, spíš klidem. A ten klid bývá moudřejší než všechny strategie světa.

👉 Navazuje na článek: https://medium.seznam.cz/clanek/wizard-michal-nebudte-lasku-dokud-se-sama-neprobudi-206155

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Učení? Kámoš, ne žrádlo

Obrázek
Proč je každodenní učení silnější než si myslíme Učení obvykle nastává tehdy, když uděláte chybu a pak změníte své chování, abyste ji neopakovali. Učení je jedním z těch slov, která si při jejich vyslovení ostatní spojují s čímsi strukturovaným, oficiálním a až znepokojivě systematickým. Jsou to povětšinou místa našeho dětství. Školní lavice, tabule a křída, přezdívky učitelů a bohužel často ještě stále přítomný zápas s biflováním. S trochou nadsázky bychom mohli říct, že pro některé skončí učení ve chvíli, kdy si naposledy nasadí promoční střapce. Co když je to ale přesně naopak? Co když se to nejpodstatnější začínáme učit až ve chvíli, kdy opustíme učebny? Inu, každý den vstřebáváme nové informace. Učíme se neustále a většinu z toho si ani neuvědomujeme. Mozek není pasivní schránka, kterou jednou provždy naplníme. Je to procesor. Neustále propojuje, odpojuje, opravuje a hledá cesty, jak reagovat efektivněji. Neučíme se proto, že bychom se chtěli zlepšit. Učíme se, protože je to způso...
Čtěte více »

Barvy trochu jinak: Červená

Obrázek
Červená barva je energie. Má nejdelší vlnovou délku a působí na naše tělo jako muleta na býka. Pojďme se bavit o barvách, jen trochu jinak. Barvy jsou nositelé informací Většina lidí si barvy spojuje s pocity. Červená? To je láska, krev, pro ty ortodoxní hřích. Zelená? Příroda. Modrá? Klid. Ale tahle slova barvy popisují nepřesně. Vznikla z kulturních symbolů regionů, v nichž žijeme i z našich osobních zkušeností. To je jistě v pořádku. Jen to neodráží ještě jednu rovinu, s níž barvy pracují, a tou je naše nevědomí. Zkusme se podívat na barvy jinak. Položili jste si někdy otázku, proč jsou barvy důležité pro život? Proč je na jednu stranu tolik podceňujeme a na druhou se jimi řídíme? Protože to jsou v prvé řadě nosiči informací. Jde o  část světelného spektra , které na nás působí. Nejsou ovlivněny kulturou, ideologií, vírou ani zkušenostmi. To vše totiž můžeme skrze mozek sami pro sebe nějak vysvětlit. Postavíme si bariéry, kterými pron...
Čtěte více »

Proč se bojíme přihlásit k tomu, co nás skutečně rozechvívá?

Obrázek
Proč dáváme hlas těm, kdo působí slabě, a zapomínáme na ty, kteří září? Esej o soucitu, projekci a odvaze přiznat si, co nás skutečně oslovuje. Byla jednou jedna dívka, která se vytrácela. Ne ze světa, ale z pozornosti. Navenek působila silně, elegantně, přirozeně. Měla hlas, styl, charisma. A tak se stala favoritkou. Nepsanou, samozřejmou. Právě proto zůstala bez hlasů. V televizních soutěžích dochází k zvláštnímu jevu. Ten, kdo působí jako jasný vítěz, často vypadne mezi prvními. Ne proto, že by nebyl dobrý, ale protože lidé jeho sílu zamění za samozřejmost. „Ten přece pomoc nepotřebuje.“ A tak posílají své hlasy jinam. Tam, kde si myslí, že cítí slabost, bolest, nejistotu. Ale co když tím nevědomky odvracíme zrak od těch, kteří nás potřebují nejvíc? Často říkáme, že jednáme ze soucitu. Ale soucit, pokud nevychází z přítomnosti, ale z minulosti, může být jen ozvěnou staré bolesti. Jen stínem života v přítomnosti. Nevím, jak jste vyrůstali vy, ale v našich životech se občas objeví chv...
Čtěte více »