PEI = Pohyb + Emoce + Informace

Člověk nemusí mít provaz kolem krku, aby žil uvázaný. Stačí setrvačnost, očekávání druhých a tiché přesvědčení, že „to přece musím vydržet“. Oslík z vánoční reklamy je až bolestně přesným obrazem lidí, kteří táhnou břemena, protože jim to kdysi někdo svěřil. Ne proto, že by to zvládali, ale protože se nikdy nenaučili říct dost. V koučinku se s tím setkávám neustále. Lidé přicházejí unavení, ale přesně nevědí proč. Život se tváří normálně, práce taky, vztahy také. A přesto je jejich tělo těžké a jejich hlas tichý. Pod povrchem bývá jedna věta, kterou nosí už roky: „Musím vydržet.“ Jenže hranice není slabost. Hranice je akt péče o vlastní život. Je to způsob, jak říct: jsem člověk, ne zvíře na práci. A když v sobě objevíme odvahu přestat tahat to, co nám nepatří, svět se začne nenápadně měnit. Stejně jako se změnil, když Maria položila čelo na oslíkovo – uznáním, ne požadavkem. Hranici musíme nejprve cítit, až potom vyslovit. A k tomu vede jedno jednoduché cvičení. PRAKTICKÁ TECHNIKA...

Většina koučovacích rozhovorů s lídry začíná podobně: „ Nestíhám, tým je unavený, potřebujeme víc výkonu .“ Lídři přicházejí s tématem úkolů, termínů a očekávání. Jenže pokud se zastavíme o krok hlouběji, rychle zjistíme, že problém neleží v kalendáři, ale v nervovém systému, který už dávno jede na rezervu.  Kouč nebo mentor, který tohle přehlíží, skončí u toho, že klientovi pomůže „lépe třídit požadavky“. Kouč bio-leadershipu jde jinudy. Vede lídra k tomu, aby si všiml, jaký stav sám přináší do místnosti, a teprve potom řeší, co v té místnosti dělá. Tým nečte jen slova. Čte dech, tón hlasu, tempo řeči, drobné pohyby rukou. Když kouč pomůže lídrovi zpomalit, zakotvit se v těle a regulovat vlastní napětí, mění tím kvalitu klimatu pro všechny kolem. Z běžného „výkonnostního motoru“ se stává termostat, který drží teplotu prostoru. A to je v době turbulence možná víc než další sada KPI. Stabilita není povahový rys, ale stav, ke kterému se vracíme. Koučovací práce pak není o tom, „jak...

V koučinku se často setkáváme s lidmi, kteří si pletou rozvoj se sebezdokonalováním. Chtějí být lepší, rychlejší, úspěšnější. Jenže právě tato posedlost růstem je někdy tím, co jim v růstu brání. Ego se převlékne za osobní rozvoj a přesvědčí nás, že když na sobě „makáme“, jsme duchovnější. Ve skutečnosti jen posilujeme jeho pozici – tu tichou kancelář v hlavě, která chce všechno řídit. Ego není nepřítel. Je to náš manažer. Potřebujeme ho, aby plánoval, vyjednával, chránil hranice. Jenže když začne řídit i to, co se řídit nedá - jako emoce, vztahy, spontánnost, vzniká vnitřní korporátní firma. A v ní už není místo pro kreativitu, intuici ani radost. V koučování se tomu říká přesycení výkonem . Klient dělá všechno správně, ale necítí naplnění. Jeho ego se živí dosažením, ne prožitkem. A tady nastupuje druhá strana práce, učení se nechat věci dít. Vědomý kouč pracuje s paradoxem: vede k cíli tím, že učí zpomalit. Pomáhá klientovi znovu slyšet, co je v něm skutečné, a co jen opakuje nau...

V mentoringu často hledáme odpovědi hlavou. Ale tělo, zvláště čich, bývá rychlejší než naše myšlenky. Vůně se nedá oklamat. Spouští vzpomínky, vytahuje emoce, někdy i nepříjemné pravdy, které si ještě nechceme připustit. Právě to z ní dělá cenného průvodce v sebepoznání. Naše čichové centrum je přímo propojeno s limbickým systémem mozku – částí, která zpracovává paměť a emoce. Když ucítíme známý pach, může se nám v těle rozběhnout dávno zapomenutá reakce. Mnohdy dřív, než pochopíme, proč se náhle cítíme neklidní, dojatí, vzrušení. V práci s klienty bývá právě tento moment klíčem. „Tohle mi voní“ nebo „Tohle je mi nepříjemné“ může odhalit víc než padesát otázek. Zajímavé je, jak se vůně a pachy zapisují do našeho systému identity. Někdo si uchovává vůni svých dětí, jiný si pamatuje tělo svého prvního milence podle parfému. Naše tělo si pamatuje. A právě v těchto tělesných stopách může ležet odpověď na otázky, které se zdají nezodpověditelné. Praktické cvičení: Vůně rozhodnutí Zkus s...

V pracovním světě se často mluví o výkonu, produktivitě a adaptabilitě. Jenže bez jedné dovednosti jsou všechny ostatní k ničemu: bez soustředění . A to je přesně to, co krátká videa potichu oslabují. Není náhoda, že manažeři dnes popisují neschopnost dotahovat věci do konce. Mozek přivykl krátkým stimulům a reaguje na práci stejně jako na feed: nebaví mě to, přepínám. Jenže v leadershipu to nefunguje. Vedení není sled krátkých rozhodnutí. Je to dlouhá, hluboká pozornost věnovaná lidem, procesům a smyslu. Trénink soustředění je proto klíčovou manažerskou dovedností. Kdo se nenaučí být v jednom okamžiku s jedním úkolem, bude řídit firmu způsobem, který připomíná swipe. A swipe není strategie. Aby se lídr stal opěrným bodem, musí si osvojit vnitřní pevnost: schopnost zůstat, když ostatní utíkají. V tom je síla. Ne v multitaskingu, ale v jediné přítomné chvíli, do které vloží celou svou pozornost. Praktické cvičení pro lídry: 5minutová kotva soustředění Vyber si jediný úkol, který...