Tarot předpověď Symbolonu pro rok 2023


Podle dávné tradice je prvních 12 dnů od Štědrého dne těmi, které určují chod celého následujícího roku. Každý den nám ukáže to, co se odehraje v daném měsíci.

Naše lidská společnost dnes žije pravidly. Řídíme se předpisy o čekávání toho, že věci jako ústava, desatero překázání a nebo zákony schvalované našimi zvolenými zástupci, vnesou do našich životů mír a klid. A chceme-li změnit svět, změníme pravidla. Jsou však i lidé, kteří se kromě pravidel pokouší řídit i pojmy . Chtějí-li změnit svět, změní nejprve své vnímání a tím i svůj vztah k životu. Vyvolají nové možnosti ve svých představách a díky tomu se změní i vnější svět. A proto k letošnímu výkladu používám tarotové karty ze sady SYMBOLON.

Otázka tedy nezní, nakolik věřit či nevěřit tarotu či podobným předpovědím. Záleží na tom, k jakému druhu lidí patříte. U každého měsíce umísťuji jedno hudební video. Pokouším se tak popsat náladu sdělení, jenž nás bude provázet v daném měsíce trochu netradičně.

1. LEDEN - Otázka grálu

Často upřeně hledíme do našeho světa a očekáváme, že si na svou otázku vymůžeme pro nás výhodnou a příjemnou odpověď. Bloudíme po různých cestách a vodíme sami sebe často za nos. Pro změnu směru je třeba najít novou otázku, jejímž středem nejsme my. To bylo, je a bude smyslem všech našich pádů.

To nejtěžší potkáme hned v zrodu Nového roku. Najdeme-li odvahu nežádat odpovědi, dozvíme se víc. Otázky nejsou jen o hledání odpovědí. Jsou tím, co vyvolává možnosti. A teprve ty tříbí naše rozhodnutí. Ta rozhodnutí, které uděláme v tomto měsíci, ovlivní celý náš život. A proto nezapomínejme, že nejprve musíme spadnout, abychom mohli vstát a začít znovu chodit. Neptejme, se proč padáme, ale proč máme sílu znovu vstát.

2. ÚNOR - Upír

Zjistíme, že určitá část naší bytosti je mrtvá. Nežije a upnuli jsme se na to, najít toho, koho jsme si vyvolili za pachatele a sebe postavili do role oběti. Zkoušeli jsme se dotknout našich stínů. Chtěli jsme participovat na jejich energii a divíme se, že nás díky tomu ony vnitřně ovládají. Obětí jsme se stali vlastním přičiněním.

Přichází čas tmy. Chceš-li jít dál tmavou nocí nevědomí, potřebuješ světlo. Upír v tobě, který tě obral o část života, v těchto časech vychází na povrch - a tím vchází do světla a díky tomu je smrtelný. Svou smrtí tvůj vnitřní upír vytvoří prostor pro vznik něčeho nového, pro náš nový začátek. Smrt je jen začátek, ale až té druhé kapitoly. A tvůj život je kniha. Budeš ji jen držet v ruce a nebo už začneš číst?

3. BŘEZEN - Odpovědnost za stvoření


Všímejte si. Ve tvé blízkosti je bytost (někdo v nouzi, zvíře nebo rostlina), která je slabá. A protože ty jsi poblíž a jsi nepozorný a nevšímáš si, tak bez tvé pozornosti vadne anebo hyne. Tvým úkolem v tomto období by mělo být opatrování a starostlivost. Ve tvém životě prostě existuje něco, s čím zacházíš nezodpovědně, jedno zda je to prostředí kolem tebe, nebo tvé vlastní tělo.


Na své cestě tímto měsícem se můžeš naučit přebírat odpovědnost za slabší (případné na tobě závislé) bytosti. Mohou to být zvířata, rostliny nebo lidé odkázaní na ochranu a cizí péči. V každém z nás je svatost Františka z Assisi. A zde se může probudit ta část tebe sama, co má ty nejlepší úmysly se všemi stvořeními tohoto světa. Harmonie není jen slovo. Je to dar. A najdeš ho zdarma tam, kde bys jej ani nečekal. V srdci.

4. DUBEN - Zlatá klec

V dubnu mnozí z nás zjistí, že naše vztahy mají trpkou příchuť života v kleci. Žijeme je často jako „kupec“ a „koupený“. Svoboda není v žádné z těchto rolí. Polapeni ve „zlaté kleci“, která je stále těsnější a nepohodlnější a ve které se my stáváme stále méně pohyblivými a stále více pohodlnými. A platíme příliš vysokou cenu za „bezpečí a zabezpečení“.

Můžeme dát vztahům novou hodnotu, rozměr a podstatu. Jen v rámci vztahů máme příležitost odhalit příčinu problémů s hodnotami a přijít na kloub žárlivosti. Věrnost a oddanost jsou přirozenou součástí vztahu totiž jedině tak dlouho, dokud umožňují oboustranný osobní růst a rozvoj. A my se rozcházíme a scházíme, dokud se znovu nepotkáme. Ne jako dvě já, ale jako jedno my.

5. KVĚTEN - Každodenní život ve vztahu

I dobré jídlo bez špetky koření se časem přejí. Z toho, co vypadalo jako mnohostranná výzva pro naše partnerství (jedno zda pracovní, či osobní), zbylo jen ustavičné přizpůsobování se povinnosti. Vztahy však přizpůsobování i povinnosti potřebují. Tvoří tím na nás tlak. Tlak, který nás brousí do diamantů. Pomáhají nám tím rozplétat předivo iluzí, které si o vztazích vytváříme, před tím než do nich vstoupíme.

Čím se liší obyčejný každodenní život od líbánek? Můžeme přijmout všední den ne jako adrenalinovou výzvu k překonání, ale ke spolupráci. Nemusíme lhát a uměle partnera chválit ve věcech, které mu nejdou. Jde o zaměření pozornosti. O rozhodnutí každého z nás, jak bude na druhé nahlížet. Kolik času denně věnujeme tomu vyjádřit jakkoliv, jak moc nám na našem vztahu záleží?

6. ČERVEN - Boj

Říká se, že vše, co nám překříží životní cestu, je vlastně odrazem nás samých. V červnu se zamotáme do tématu boje a agrese. Věříme, že se nám povedlo identifikovat nepřítele tam venku a zoufale nad ním snažíme zvítězit. Nedokážeme si uvědomit, že jsme vytáhli do boje proti sobě samému. Protože každý souboj je bojem s naším stínem. V těchto chvílích jsme sami sobě nejhlavnějšími nepřáteli. A čím víc se snažíme vyhrávat, tím víc energie ztrácíme. Tato cesta boje je jen cestou k sebezničení. Nás i všeho kolem.

Až když to výše psané pochopíme, pak se dá přistoupit k boji jinak. Někdy se zápasu prostě nedá vyhnout. A může jít o urputný zápas, souboj na život a na smrt, oko za oko, zub za zub. Avšak máme zpět svobodnou volbu, zda se do něj pustit. My se rozhodneme, zda bojovat chceme, nebo ne. A bojujeme proto, co je důležité. A už víme, že osobní není to samé, jako to, co je důležité.

7. ČERVENEC - Anděl

Anděl prý lije vodu na svět, aby ho zbavil všeho nepodstatného a pročistil pravdu tak, aby byla průzračná natolik, že bude jasně vidět i to, co stojí za ní. Mnohým, kteří se touží pevně držet reality, to může připadat jako ztráta všeho hmatatelného a uchopitelného.

Tam, kam dopadají vody z jeho náruče, svět zprůhlední. Voda nás osvobozuje z otroctví iluzí a lží, z pocitu moci. S příliš velkou zálibou si předstíráme a „malujeme věci narůžovo“ a netěší nás odhalování přinášející zklamání. Červencová výzva opustit reálný svět a následovat anděla do duchovních sfér vyznívá v pozemské realitě jako absolutní blbost. No, tak si jen zkusme v klidu zaplavat. Vnímat svět jinak. Vnímat jeho hloubky, prostor, vlny. Zkusme být duchovní i při tom, když konáme naprosto obyčejné věci.

Zahleďme se do svého nitra. A učme se plavat a vnímat to, co nás obklopuje i to, co se přitom odehrává uvnitř nás samotných. S láskou a zároveň.

8. SRPEN - Krysař

Občas potřebujeme někoho, kdo je schopen nás přivázat ke stožáru jako ve starých bájích Odyssea, abychom odolali vábivému zpěvu Sirén. Potřebujeme přítele, který nás umí obejmout a říct s láskou: „zastav se a mysli srdcem“. Necháváme se svádět myšlenkami, které nás zajmou. Okouzlí a my podlehneme, i když časem přijdeme na to, že všechny ty sliby, byla jen prázdná slova.

Nechat se zlákat je snadné. Reklamou, propagandou, někým hodně přesvědčivým. Ukázat však sobě, že jsme omylní a přijmout to? To se nám moc nechce, že? A tak často zbytečně odmítáme ty, co nás milují a milujeme ty, co nás odmítají. Umět rozlišovat, co je líbivá myšlenka a co skutečný život, kdo je podvodník a kdo skutečný přítel, kdo je slibující a kdo milující, to je výzva nejen pro srpen. A jde to snadno. Nevěříte? Stačí mít v úctě jeden sval v těla. Vaše srdce. A naslouchat mu.

9. ZÁŘÍ - Fortuna

Vypadá to na předčasný silvestr. Štěstí se vysypalo na svět a my jen žasneme z bohatství toho, co jsme až dosud nevnímali. Vykročíme k procesu s obrovskou duchovní hloubkou a šířkou, který nám připravil náš vnitřní léčitel. Naše duše. Začíná tady opět růst důvěra. Důvěra, že svět takový, jaký je, je pro nás tím nejlepším ze všech možných světů.

Důvěra a učení se důvěřovat jsou hlavním tématem tohoto měsíce. Žít znamená „jít dál“, žít znamená „hledat“. Opakem života je „nehybnost“, „lpění“, „ustrnutí“. Důvěřujme všemu, co se odehrává ve vašem životě. Věnujme v září víc pozornosti duši než materiální oblasti svého života. Bohatství a sláva světa pominou rychle, ale to, co zasejeme a sklidíme na polích své duše, zůstane zachováno navěky. Jen opatrně s tím, jak rychle občas naroste mnohým šťastně obdarovaným hřebínek velikášství.

10. ŘÍJEN - Dvě královy děti

Měsíc nenaplněných přání a tužeb. Obě, touha po lásce i partnerovi v sobě skrývají hluboký smysl. Pomohou nám vycítit, co nám skutečně chybí, a vyzvou nás k odchodu do světa, vyšlou nás na cestu hledání. A možná, že nás tím mají popostrčit směrem k seberozvoji.

A proč popostrčit? Inu, co se stane, když jsme jen v zajetí snění o vztazích? Nic. Nehýbeme se. Ale naše neplodné sny napouštějí jedem z neuspokojení úrodnou půdu naší duše. Říjen nebude měsícem říje, ale spíše procitání z iluzí a zklamání. Tuto mýdlovou bublinu si musíme propíchnout sami, jinak se úplně ztratíme ve svých iluzích.

A jestli jsme si ještě nikdy neuvědomovali, že překážkou skutečného vztahu může být ten vysněný romantický vztah, nás idealizovaný partner snů ("duše dvojče" - „spřízněná duše“ - "dvojplamen"), iluze o splynutí a snění o lásce, tak teď přišel ten čas! A pokud nemáme to, co milujeme, milujme to, co máme. Protože nesejde na tom co čekáme, zaleží jen na tom, co najdeme.

11. LISTOPAD - Loutka

Měsíc revoluce přijde v listopadu. Návrat k vlastní individualitě. Spolkl nás svět neviditelných vláken, v němž se pokoušíme sami sebe vtěsnat do určitého obrazu a doslova se v něj proměnit a ani si to neuvědomujeme. Stačí se podívat na profily na sociálních sítích. Kolik z nich odráží náš skutečný život a osobnost? Metaforicky vyjádřeno, až příliš často se toužíme stát „panenkami“. Jenže panenku ovládá vždy její loutkář.

Důležitou částí tvorba našeho já, je rozeznat obraz od přirozené formy, představu od skutečnosti. Lehké to nebude, neboť riziko, že se po proměně nepozorovaně upneš na další neživotaschopnou představu a že nechtíc vklouzneš znovu do nejbližšího neživého obrazu, je stále a vždy aktuální. Naše cesta vede ven z obrazů patřících někomu jinému, pryč z vnějších zdání, povrchností, klamných představ a pryč od hodnot, které neodpovídají úrovni a hloubce naší osobnosti. Náš svět se totiž stane tím, čím se rozhodneme, aby byl.

12. PROSINEC - Milenka

Už nám nestačí obklopovat se vnějšími znaky anebo se vydávat se na „lov“ a vyhledávat pozornost jiných lidí, abychom si potvrdili svou přitažlivost. Karta se nás pokouší upozornit na emoce spojené s nedoceňováním sebe sama a s bezmocností. Tak na konec roku přijde dobrodružství. A to pokusit se spřátelit se svou vnitřní Venuší. S největší láskou našeho života.

Měli bychom se naučit vnímat život jako smyslovou zkušenost, vážit si svého těla a respektovat ho jako sídlo vlastní duše. Cesta, kterou jsme se během roku vydali, nás tady přivedla k prameni sebeúcty, ke schopnosti dopracovat se k pocitu vlastní hodnoty. Naučili jsme se posuzovat věci realisticky a vidět v nich to, čím skutečně jsou. Přijímat své místo a akceptovat jej takové, jaké je. Situace se nemusela změnit, ale my ji už hodnotíme jinak.

Tak hezký rok 2023 - milujte všechny, věřte jen někomu a neubližujte nikomu.

Samota odpovědnosti

 

Když filosofka Hannah Arendtová pracovala s tématem zla v nás, napsala, že nejhorší zlo je vykonáváno „jen tak“. Označila za největší problém „moderní doby“ dobrovolný rozchod člověka s odpovědností za svůj osud, za svůj vztah k životu, k partnerovi.

Nejhorší zločiny nebývají vedeny žádnou ideovou pohnutkou, ale normálností. Zmíněná žena v jedné studii popsala nacistického zločince Adolfa Eichmanna odpovědného za smrt milionů židů za 2. svět. války jako normálního člověka. Masové vraždy byly pro něho způsobem administrativy a jeho mysl byla při podpisech transportů smrti zneklidněna pravděpodobně stejně silně jako mysl jiného člověka, když vaří kávu.

To, že vidíme nedostatky a rozčilujeme se pro ně, má původ v našem dětství. Asi proto mnoho lidí nadává na život, ale stále žije i ve věku 25-40 let s rodiči. Asi aby je to znovu a znovu nabíjelo zlem normality a společenské lži, v které celý život žijí, protože v tom jiném, nenormálním světě, by to to jejich „malé dítě“ prostě nezvládlo. Co na tom, že je mu 40.

Ale ani Eichman, ani tento fenomén ztracených dětí závislých na rodičích či na jiných návycích, nereagovali nikdy na vnější podněty. Vymlouvají se na ně, pravda, ale reagovaly a reagují na něco úplně jiného. Reagují takto svou závislostí na něčem vnějším, a to i na lásce a partnerovi, protože přestaly žít svůj „individuální život“ a zničily, mnohdy za vydatné pomoci rodiny a tzv. „přátel“ své ego, své já.

Přestaly žít a milovat svůj individuální život s jeho svobodou (asi proto nejhlasitěji ze všech hulákají kdykoliv a kdekoliv právě o svobodě) a z něj plynoucí odpovědnost. Arendtová jen poukázala na podobnost normality s námi se všemi, nikoliv na to, aby snadno kritizovala, co provedl Eichmann. Odmítla dojít k tomu, co nyní dělí náš svět. A je to dobře nebo špatně? Odmítla dojít k názoru, že jsou dvě kategorie lidí. Zrůdy, od kterých se můžeme vždy odvrátit a ti druzí - ty pokojné, laskavé a soucitné bytosti, které budou vždy na té správné straně.

Svým poukazem na „Eichmanna v nás“ zachránila pravda za cenu nejtrpčího osobního poznání, jednotu moderního světa. Vrátila totiž otázku odpovědnosti do nitra každého člověka.

A pokud začnete přemýšlet jako ona a myslíte-li opravdu srdcem, pak musíte stát bokem všech, úplně všech skupinových, jinými slovy mocenských vztahů a zájmů (astrálních, esoterních či těch hmotných).

Tedy zvolíte samotu. Samotu Ducha. A proto není jedno s kým TUTO samotu sdílíte. Tuhle samotu můžete sdílet jen s partnerem. S takovým, který vás opravdu miluje. A který bude ochotný až do konce života na tom, čemu ostatní říkají blahosklonně a líně vztah, neustále živě pracovat.

Sám od sebe. S obrovskou odpovědností, která však nesmí zadusit vaší svobodu. Nesmí se pro ni stát výmluvou. Tu svobodu, kterou my oba věnujeme do našeho vztahu. Skutečná láska je, když už totiž žádnou svobodu nikdy nepotřebujete a nemusíte ji po druhých ani vyžadovat.

Tu vyžaduje jen a jen nedospělé ego člověka. Dospělí se jí vzdávají ve prospěch toho, co většina neumí pochopit. Ale po čem celý život touží. Touží po závislosti, ne po vztahu. Touží po obdivu, ne po přítomnosti. Touží po moci, ne po soucitu.

No a věnovat svou svobodu tomu druhému můžete jen tehdy, když spolu vaše dvě já vytvoří MY. Takže na tu správnou lásku jsou fakt potřeba tři. Vy dva s láskou.

PS: na fotografii je můj pradědeček. Z I. svět. války se už nevrátil, to je jeho poslední fotografie. A taky to jediné, co po něm našemu rodu zůstalo. Zůstala po něm však jeho postoje a bystrá mysl a taky moc laskavé srdce. To je naše rodinné MY.

A vědomí, že my, co žijeme nyní, to jen chceme zkusit ukázat těm ostatním. Stejně jako oni to své nám. S láskou.

PROČ? Abych totiž nepřehlížel to, co stejně vidím...

Každý den se nám dostává stále více informací svědčících o rozpadu etických norem společnosti, o brutálních napadeních z šílených, často nepřátelských pohnutek. 

Tyto zprávy jsou však jen odrazem narůstajícího pocitu, že my, ale i ostatní lidé ztrácíme kontrolu nad vlastními city. Nikdo není té proměnlivé záplavy citů a následné lítosti ze svého jednání nijak ušetřen. Tato znepokojivá skutečnost se určitým způsobem dotýká životů nás všech. 

V posledních dvaceti letech jsme zažili neutuchající příliv informací, které hovoří o šířící se citové otupělosti, o zoufalství a bezohlednosti v našich rodinách, obcích a v životě společnosti. Přihlížíme vzdouvajícím se vlnám hněvu a zoufalství, ať už v podobě mlčenlivé osamělosti dětí ponechaných s televizí namísto přítomnosti jiné lidské bytosti, nebo v podobě bolesti dětí opuštěných, přehlížených či zneužívaných, anebo v podobě rychle se šířícího násilí ve školách, ale i rodinách. 

Za abstraktními čísly vypovídajícími o nárůstu depresí po celém světě a za zprávami, jež nás upozorňují na rostoucí vlnu agrese a vzájemné nenávisti, stojí šířící se emoční ochablost. Neschopnost komunikace mezi námi lidmi jako biologickým druhem dosáhla svého vrcholu. Dospívající děti chodí do školy ozbrojeny, dálniční nehody nezřídka končívají přestřelkou, číšník upozorní hosty slušně na přestupek a je přizabit, či zatrpklí bývalí zaměstnanci, ze závisti zmasakrují samopalem svoje kolegy. To jsou všechno hrůzné pojmy, jež vstoupily do obecného povědomí lidí teprve v posledních letech.

Mezi základní atributy lidské komunikace patří především sebeovládání, vytrvalost, schopnost vyvinout úsilí a sám sebe motivovat. K radosti. A tyto schopnosti můžeme v sobě a svým příkladem i ve svých v dětech pěstovat, a poskytnout jim tak lepší základ pro využití všech nadání, kterými je obdařil život. Za touto možností se však skrývá naléhavý morální motiv. 

Často se nám zdá, že život, který spolu sdílíme, rozežírá sobectví, násilí a zloba. A my se stáváme vůči němu lhostejnými. A tady se důležitý význam emoční inteligence týká především propojení našeho přirozeného charakteru, našich instinktů a pocitů s naším rozumem. Je stále jasnější, že základní etické postoje v životě člověka pramení právě z jeho emočních schopností. Pohnutka je prostředkem emoce a semínkem všech pohnutek je naléhavá potřeba vyjádřit pocity svého srdce svým jednáním. 

Ti z nás, kteří jsou svým vášním a pohnutkám vydáni napospas - tj. ti, kteří postrádají sebekontrolu - trpí závažným nedostatkem. Bez schopnosti ovládat vlastní pohnutky v sobě nemůžeme rozvinout vůli ani charakter. Důkazem je mimo jiné i skutečnost, že kořeny lidského altruismu spočívají právě v empatii - ve schopnosti vidět a chápat emoce druhých lidí. Ne vykládat si je po svém neboli druhé lidi hodnotit, jak nám právě účelně vyhovují či nikoliv. To je promiňte mi ten výraz "vyčůranost". Pokud člověku chybí pochopení pro potřeby a chování druhého, nedokáže mít nikoho rád. Ani sebe. Existují dvě povahové ctnosti, které naše doba nyní potřebuje nejnaléhavěji, a to ty, které nás tvoří inteligentními a jsou to právě tyto: SEBEOVLÁDÁNÍ a SOUCIT. I proto posledních 18 let trávím tím, že se učím jazyk psychologické interpretace vzhledu 3AXIS®. Aby jsem svou přirozenou empatii a pozornost podpořil dobrými racionálními rozhodnutími. Aby jsem totiž nepřehlížel to, co stejně vidím.

Víme, že citové návyky a postoje, které si osvojíme jako děti doma a ve škole, jsou podkladem pro tvorbu nervových drah v nezralém mozku dítěte, a určují tak naši emoční inteligenci v budoucnu. To znamená, že dětství a dospívání jsou klíčovými obdobími v životě člověka k vytvoření jeho způsobu komunikace. Právě tehdy se v nás vytvářejí emoční návyky, které později určují náš osud. 

Ale jsou tu i možná rizika a obtíže, které čekají na ty, jimž se v průběhu dospívání nepodaří zvládnout citovou stránku svojí osobnosti. Na ty, kteří svůj život nepřijmou se vším všudy. Už nyní je silně znepokojující komunikační celosvětový trend: nynější generace dětí mají mnohem více citových problémů než generace předcházející, častěji trpí osamělostí a depresemi, jsou vzteklejší a neposlušnější, impulsivnější a agresivnější, jsou nervóznější a mají větší sklony dělat si starosti než jejich rodiče či prarodiče. Řešení? Jejich čím dál větší lhostejnost, brutalita, agresivita, cynismus, nadměrné zneužívání alkoholu a léků.

Pokud na současnou povážlivou situaci vůbec existuje nějaký lék, jsem pevně přesvědčen, že jej musíme hledat ve způsobu, jakým připravujeme naše potomky pro život. A sami sebe také. Na to ptát se, sami sebe, PROČ? Hledat pravdivě pohnutky svého chování. Dnes totiž ponecháváme citovou výchovu našich dětí pouhé náhodě; a stále katastrofálnější důsledky takového přístupu se pak snažíme přehlížet. 

Jedním z možných řešení současné krize lidské komunikace je nové pojetí toho, co všechno by rodiny a školy mohly dělat, aby vychovávaly celého člověka. Aby jej učily novému jazyku komunikace a aby v tomto procesu docházelo stále více ke spojení jeho srdce a rozumu. Dokážu si představit dobu, kdy se budeme učit ve školách a stejně tak bude k standardnímu vzdělání zase neodmyslitelně patřit i vštěpování takových lidských ctností, jako je sebeovládání, empatie, sebeuvědomění a umění naslouchat, řešit konflikty a spolupracovat. To proto, že jsou základem růstu bytosti, které říkáme člověk.

V Etice Níkomachově, kde se Aristoteles zamýšlí nad lidskými ctnostmi, charakterem a příkladným životem, nám tento starý filozof dává nesnadný úkol: usilovat o vědomé poznání sebe sama a tím i ovládání našeho citového života. Naše vášně, pokud je prožíváme tak, aby pomohli vyjádřit to, co bysme jinak jen vyhodily na smetiště času, obsahují totiž moudrost, co střeží naše myšlenky, co tvoří naše hodnoty a zapřičiňují tak naše přežití. 

Avšak velmi snadno se mohou pokřivit - a k této evoluční slepotě i hluchotě dnes dochází v komunikaci bohužel až příliš často. Podle Aristotela nespočívá tento problém v samotných citech člověka, ale především v jejich nepřiměřenosti. V nepřiměřenosti jejich vyjádření. Bez nadměrného a pyšného egoismu. S respektem k ostatnímu životu kolem mě. Víte, jak se dnes přezdívá těm, co získali titul MBA? Mladý, blbý, agresivní. I to o ledasčem svědčí.

Otázka PROČ je tedy zodpovězena. A otázka JAK nyní zní: Jak vnést inteligenci do našich emocí - a tím i do našeho společného života zodpovědnost, kterou za něj všichni máme?

Michal Zdeněk Zachar 

🙈 🙉 🙊 TECHNOLOGIE A MAGIE MOCI – 5. 🐒

"Informace se mění z nástroje, který umožňoval zrovnoprávnění lidí v přístupu k nim, na formu zábavy. Odvádí naši pozornost. To vše na nás vytváří zcela nový tlak. A nejen na nás, ale i na celou zemi a demokracii." - Barack Obama

Někteří jsou kvůli své závislosti na náhražce osobních vztahů zmeškat ty skutečné. Nemluvím jen o tom, že přijdete pozdě na schůzku. Jsou tací, kteří se díky práci ponoří do světa techniky, že přejedou hranice, sedíc ve vlaku nebo nepřijdou na svatbu, tedy ji nestihnou, jelikož paří na konzoli. Sociální bublina, kterou si kolem sebe vytváříme svými přáteli a "fanoušky" doslova zploštuje význam přátelství a ředí jeho pravý význam na nulové působení. Doma stačí, když si pustíte fcb, upnete svou pozornost k naprosto zástupnému problému, tváříte se důležitě a prskáte na děti a na ženu. Ideální způsob, jak všechny naučit, aby dělali to samé. Sociální interakce 4-členné rodiny (dva rodiče a dvě děti) je dneska 14 minut za den. Každý uživatel fcb na něm stráví v průměru 6 a 3/4 hodiny denně.

Navenek máte pocit, že jste ve spojení se všemi, ale uvnitř jasně cítíte, že jste ztratili spojení s lidmi, na kterých vám záleží. Většina lidí si po tomto prozření nasadí digitální klid, odejde brutálně rychle ze sociálních sítí a pak se zase po půstu vrací. Inu závislost se řeší obtížněji než se do ní dostává. Radikální krok má cenu v určité chvíli, ne však tady. Tady je totiž připoutanost tak silná, že je třeba se skutečně připravit na to, že je ji lepší zmírnit postupně než ji zrušit úplně.

Ironií mnoha živých setkání se svými známými, kolegy či přáteli nebo i příbuznými spočívá v tom, že mnozí z nich čtou vaše posty ši tweety a vy jejich. A myslíte si navzájem, že jste ve spojení!!! Uvědomíte si jen jediné. Že sice všichni dokážeme skvěle "VYSÍLAT", avšak málokdo z nás umí dobře skutečně "KOMUNIKOVAT". V prostoru několika znaků na twitteru vám unikají všechny intimní detaily jejich životů. Jistě, ti, kdož nesnášejí projevené emoce mohou namítnout, to je přece paráda. Ne, to není paráda. To je naše nechuť je vnímat. "NASLOUCHAT JIM".

Pohltí to každého. Tedy vaše EGO. Ta skupina obranných či útočných emočních mechanismů, která si hraje na člověka je v sedmém nebi. Pro něj je totiž pasivní přijímání cizích lidí a  následná útočná protireakce, přímo božská mana. Dovolujeme si tak "MYSLET", že tak díky rychlosti a stručnosti faktických komunikačních poznámek po síti, vyřešíme více. Omyl. Tímto zploštujícím efektem totiž rychle a efektivně zničíme svou vlastní schopnost SMYSLŮ PLNÉ KOMUNIKACE s těmi, které znám a na kterých mi záleží. Více než realita nás zajímá příspěvek na zdi a "šťouchnutí". Prohlížíme fotografie, čteme, co druzí dělají a občas žárlíme na cokoliv. Tedy spíše pořád. Žárlivost se dá na síti vyvolat velmi snadno. Mučíme se sami tím, že se snažíme vytvářet také své vnější "já". A jaké já si asi vytvoříme pod falešným jménem i fotografií? A jak se tahle falešná identita promítne do našeho skutečného života?

Takže máme své digi-utopie. Máme své virtuální bazárky, skupinky a hloučky. Kdo by v nich nechtěl žít? Sociální sítě se po pár letech staly zmatečnými. Směsicí osobních a pracovních výkřiků do tmy. Plných těch jako odmítaných emocí.

A když se už někdy rozhodnete deaktivovat své profily, tak krom některých srandiček vyslechnete dokonce a to je tedy mnohem horší než psychologové z USA čekali, že mnoho lidí zareaguje, jako kdybyste vážně "umírali". Víte, pokud se rozhodnete skončit s gigitálním životem, bude to smrt jen mnoha jedniček a nul. Nikoliv vaše vlastní.

Jak, ale říkám, není to třeba. Tohle vyvedení ze závislosti, skončí dobře jen pro některé. 80% se zase vrací. Chce to začít cvičit. Vytvářet kroky, které vás povedou k tomu, abyste svůj život s digitálními medii uchopili za svůj konec a nenechali se jimi pasivně manipulovat. To, co budu v dalších týdnech publikovat není návod. jsou to možnosti, postupy, návrhy. Vy si vyberete. A když začnete něco tvořit, začnete řetězovou reakci, která dokáže vylepšit všechny oblasti vašeho života. Takže příště si probereme pro a proti, aby byla jasná naše POTŘEBA a tím pádem i další kroky.

MZZ

Štítky: #digitalní #technologie #moc #magie#predator #vztah #sebevědomi

🙈 🙉 🙊 TECHNOLOGIE A MAGIE MOCI – 4. 🐒

"Všichni tvrdí, že díky moderním technologiím jsme dnes mnohem více propojeni než dřív, já si myslím, že jsme si ještě nikdy nebyli tak vzdálení." - Drew Barrymor

Začne to pomalu. Je to jako, když se tygr plíží močálem tiše ke kořisti. Je to jako když koloušek stojí u močálů, z kterého pije a nevšimne si, že jeho lovec tentokrát použil cestu, kterou nečekal. Romantika okouzlení. A potom jen chrup a zlomený vaz.

V životě nás tohle přece potkat nemůže, říkáme si často. Doma jsme však jen už na setrvačník a v podstatě se tam nevyskytujeme. Jsme sice fyzicky doma, ale moc nad naším životem má smska nebo e-mail či messenger. Jo přes den je prima potěšit milou bytost smajlíkem. Ale co doma. Chce trochu vaší pozornosti a má ji kdo? Notebook? Tablet?

Často řešíme náš nevztah k sobě najednou přemírou přepychu. Tedy myslíme si, že plastové lehátko na Bali nám na pláži poskytuje pocit vyjímečnosti. Do doby než začneme hledat wi-finu. Je to přeci povinnost sledovat služební e-maily, no ne? Jsme-li on-line nejsme sami. V tom případě chápu pocit spouty partnerů, kteří to berou už skoro jako nevěru.

Pocit moci nás dokáže odříznout od světa stejně dobře jako deka hozená přes hlavu. Nevidíme a nevnímáme to, co máme přímo před očima. Vlastně se naši partneři a spolupracovníci musí mnohdy chovat jako ti predátoři, všimli jste si někdy? Musí nás násilím odtrhnout od přístrojů, z nichž pramení pocity naší moci. Třeba hlasovací kartičky poslanců v poslanecké sněmovně.

V tváří tvář predátorovi děláme jednoduché věci. Dýcháme. Vidíme. pohybujeme se. Díky tomu přežijeme. V dnešním interentovém světě však takový okamžik soustředění chybí. Miliardy operací rozbíjejí naši soustředěnost na miliardy kousků. Obrovská izolace. Proto tolik inklinujeme k nebezpečným hrám se životem v nichž mnohdy prohráváme. Dovádí nás k nim pocit vlastní moci. Toho, když stiskneme čudlík na mobilu a on rozsvítí obrazovku.

V posledních letech berou vedoucí manažery světových firem do klece s šelmou. A nechávají je tam. Většinu lidí to umění. Šelma i když školená je šelma. Cítí, vnímá váš strach. Nebo váš klid. Tam se opojení digitální výkonnosti a míra MBA sebevědomí rovná nule. Tváří tvář tygru si nemůžete vygooglit postup. Ale uvědomíte si nebezpečí digitálního světa.

Rozdrobenost duše do segmentů, které neznáte. Absolutní odtrženost od toho, na čem by nám mělo záležet nejvíce. Na lidech, které milujeme. Lidech, kteří se díky našemu opojení digitální mocí, stávají proti své vůli predátory.

MZZ


Štítky: #digitalní #technologie #moc #magie #predator #vztah #sebevědomi

🙈 🙉 🙊 TECHNOLOGIE a MAGIE MOCI – 3. 🐒

"Všichni tvrdí, že díky moderním technologiím jsme dnes mnohem více propojeni než dřív, já si myslím, že jsme si ještě nikdy nebyli tak vzdálení." - Drew Barrymor

Všeho s mírou. Aneb pokud má jedinec jiný metabolismus, pak budeme mít my všichni naprosto jiné schopnosti vnímat a taky reagovat, na ten digitální svět kolem nás. Pokud se někdo radikálně odpojí od sítě, dopadá to tak, jako s neúspěšnou dietou. Sice radikálně zhubnete a pak naskáčou kila zase nahoru. Jo-jo efekt. Ono tedy říkat: "dávám si na měsíc voraz od facebooku a jedu do tichomoří" a pak měsíc oslňovat fotkami na instagramu, svědčí i trochu o nepochopení, co že to ten digitální svět, vlastně je. Trochu naše přetvářka?

Cílem diet je dosahovat rovnováhy. Cílem zdravého života není svět bez digitálu, ale jeho "zdravá" konzumace. Detoxikace, která se na nás chystá s nadcházejícím jarem je krátká a měla by nás spíše posunout k tomu, všímat si více souvislostí.

Jsem trendař. To, co je nové neokoukané, mě zajímá. A až příliš často sem se pídil za novinkou jen proto, že to byla novinka. Mnozí jsou stejní. Nemusíte být nositelem Nobelovy ceny za medicínu, abyste pochopili, že stav, kdy jíte moc velké množství stejného jídla, organismus prostě poškodí. Člověk není auto, aby mu stačil bezolovnatý benzín. Pořád.

New York Times v jednom z mnoha článku uváděných k problematice digitálního světa napsal, že průměrný uživatel počítače stihne navštívit 40 internetových stránek za den. To bylo před osmi lety. Kolik toho stihne za hodinu dnešní průměrný uživatel si netroufám hádat. Výrazy osamocených hlav, skloněných dolů a koukajících na display, hovoří za vše. V tramvaji jedete sami, i když je narváno.

Technika prostě nezmizí. Týká se každého z nás. Jde o to se naučit samostatně se rozhodovat, naučit se samostatně vyvozovat závěry. Jde spíše o cestičku z drobečků nežli o radikální řez. Je to v podstatě více o dress code nežli si umíme představit. Ano, i udělat dojem. Svým zdravým rozumem a slušným chováním v oblasti digitálních technologií.

Jde o to být spíše dobrým pánem než dobrým otrokem. Tak a o tom, co potom zase příště. MZZ

🙈 🙉 🙊 TECHNOLOGIE a MAGIE MOCI – 2. 🐒

„Každá dostatečně rozvinutá technologie je prakticky nerozeznatelná od magie.“ - Arthur C. Clarcke

Každá dieta vyzývá k umírněnosti, nikoliv k extrému. Moderní technologie není třeba ničit jako v éře první průmyslové revoluce. Učíme se je používat stejně jako se ony učí používat nás. Jsme polotovary.

A učíme se různě. Nicméně děláte např. tohle?

❎ Když se s někým bavíte a chcete si s něco poznamenat, vytáhnete si chytrý telefon?

❎ Když jste poslouchali druhého, co vám něco povídal a přitom žehlily prstem krycí sklo svého smartphonu, pamatovali jste si potom nějakou drobnost z jeho vyprávění?

❎ Měli jste někdy pocit, že dokud neuveřejníte svou událost na facebooku či twitteru, jakoby se ani nestala?

❎ Než chytré hračky moderního světa pronikly vaším životem, jak jste se dokázali soustředit?

❎ Rozbuší se vám srdce, když se vám na smartphonu rozbliká světýlko?

❎ Přerušíte při zazvonění mobilu veškerou činnost?

❎ Všimli jste si, že když dlouhodobě používáte mobil, že se díváte ředevším nahoru a dolu, ale už méně se rozhlížíte nalevo a napravo, když jdete po chodníku?

❎ Vidíte často temeno hlavy svého partnera či dítěte jako siluetu v odlesku videohry?

❎ Pociťujete uzkosti, pokud jste nějakou delší dobu offline?

❎ Víte, že byste neměli při řízení auta psát SMS a přesto to děláte?

❎ Sešli jste se s rodinou (přáteli) v jedné místnosti, ale každy z jejich členů měl jiné elktronické zařízení a nemluvili jste spolu?

I když neradi odpovídáme na otázky, které by mohly znamenat, to čeho se bojíme, pak pokud jste na některou z těchto otázek odpověděli kladně, pak se dá předpokládat, že váš život ovlivňují více než si připouštíte moderní technologie.

V tomhle bodě většinu z vás asi napadne kde mám meč, lva a zbroj. Ne, ne, žádná Kingdom Come Deliverance. No war. Je na čase přestat válčit a uzavřít s technikou mír. Nebo snad chcete nenávidět svůj mobil, internetové připojení či e-mail?

Většina z nás se aspoň nepravidelně zamýšlí nad tím, co jí a pije. Velmi zřídka se však staráme o to, co to je ponořit se do světa techniky skoro nepřetržitě. Internetové stránky facebook či twitter nemají nálepky s nutriční hodnotou. Nikdo nereguluje množství dat, která vstřevbáváte, ale ani vaši efektivitu jejich zpracování a vyhodnocení.

Ještě v roce 1996 byly mobilní telefon a internet tou vysoce vyjimečnou, neznámou záležitostí. jako děti jsme si programovali hlasové schránky a velice naivně klikali na internetové reklamy. Nikdo nám neřekl "dost"!!! Žádný rodič nepřišel a neupozornil nás na důsledky. A tak většina průměrných spotřebitelů spadla do pasti "odbržděného dětství". Na youtubu se smáli děti ve videu a my nechtěli zůstat pozadu.

O pět let později (2011) se rozvířil trh se smartphony. Máme tolik nabíječek, že nevíme, která je ke kterému typu mobilu z nichž ty předposlední se jen válí v šuplíku. Den, kdy jsme se vyhnuli nějaké "www" snad ani nepamatujeme. Pobíháme slepě mezi uličkami v obchodních vćentrech a vybíráme si další technologické novinky. Stojíme tam, jak naprosto bezradné děti, jako zamilovaní "puboši". Ani nestačíme popadat dech. Oddáváme se jen své neřízené a odbržděné touze po nových digitálních hračkách. Jsme dočista digitálně přežraní. A potřebujeme dietu.

V roce 2000 mělo přístup k netu 48% lidí na světě. V roce 2011 už 79%. V roce 2000 bylo v USA na vysokorychlostní internet připojeno jen 3% domácností. V roce 2011 to bylo 63%. V roce 2001 je počet notebooku v USA 52% populace, 85% dospěchých má mobil a 96% mladých (18 - 29). Tolik data. tak jako tak jsme uzavřeli manželství aniž jsme si toho všimli. Jeden prsten vládne všem. Sice mnoho z nás v současnosti vnímá technologie spíše tak, že je čas na rozvod, ale to možná nebude nutné. Možná by stačilo najít naší předmanželskou smlouvu a pořádně si ji přečít? A o tom zase příště :) za týden.

MZZ

🙈 🙉 🙊 TECHNOLOGIE a MAGIE MOCI – 1. 🐒

„Každá dostatečně rozvinutá technologie je prakticky nerozeznatelná od magie.“ - Arthur C. Clarcke

Žijeme v sdíleném světě. Je už tak moc sdílený, že si vlastně ani my sami neuvědomujeme, jak se sdílíme s ním. Naramek na ruce, krerý ná spojuje s mobilním telefonem, tabletem či ntb je toho jasným dokladem. Dokladem námi nevnímané závislosti. Na moderních technologiích, které začínají sdílet nás.

Jsme k nim natolik připoutaní, že bez těchto berliček si mnozí svůj život a tím pádem i vývoj ani nedovedou představit. A pokud o tuto berličku přijdeme jsme odpojení a dezorientovaní. Nefunguje nám nejen Google Maps, ale hlavně smysl pro to se samostatně rozhodnout. Možná máme poslední čas na restart?

Mám rád techniku. Vždy jsem měl. Nechci tu mávat pěstičkou a říkat co se má a co se nemá. Jen přemýšlím. Jsem v postatě řečeno slušně, netu propadlý maniak. Jenomže, jak jde čas a mou výhodou v něm bylo, že jsem vyrůstal hrajíc si na dece u kouřících kamen, do kterých se ručně přikládalo dřevo, bylo pochopení, že se dnes čím dále více přesouváme od kultury, co techniku používá, ke kultuře, která se jí dala úplně celá pohltit. A její velikost nás začíná svým objemem válcovat a to tím, s jakou obrovskou silou chrlí technologický průmysl své čím dál skvělejší přístroje. A tím nám zamořuje život tak, že už nevíme, kdo jsme. Jsme uživatelé. Jsme?

A nebyl to žádný velký třesk jako při vzniku kosmu, spíše to šlo kolem nás jako jde kolonie mravenců džunglí. Pomalu, tiše, plíživě. Miliardy drobných tělíček se pohupují v rytmu, ale přitom neslyšíte žádné zvuky, nevnímáte z toho pohybu agresi, či snad nepřátelství. Jen jdou. Jenže přitom sní všechno, co je jim v cestě. A tak se tě pane Bože ptám? Zabíjí nás moderní technologie stejně jako vojsko mravenců? Ne, to určitě ne. Tedy pokud se při řízení auta náhodou nemrknete i na palubní display a nedobrzdíte, nebo se vám přešvihne hlava z toho, co se vysílá na Youtube. Ale přemýšleli jste někdy nad tím, jak nepozorovaně, tiše a systematicky mohou technologie ničit ty oblasti života, které jsou nám drahé (nebo by měli být)? Např. mezilidské vztahy?

Myslíte si, že ne? Proč tedy čím dál častější bývá odpovědní věta na e-mailu: "mám zájem, prosím posílejte mi nové informace". Dnešní svět je stále více založen jen na posílání a přeposílání informací, které touto inflací ztrácejí na váze. Bez osobního zapojení těchto lidí jsou jim tyto informace naprd. Lidé dnes potřebují především to tzv. bytostné (osobní), a ne jen intelektuální poznávání. Pokud nechceme, aby se odosobnění avatarové hádali mezi sebou na sociálních sítích o své názory, zatimco jejich nosiči si ani nevšimnou, že se jejich chatbot hádá s inteligentním chatbotem, je třeba restrukturalizovat náš přístup k netu a technologiím obecně.

Nyní je právě ten čas hlouběji zkoumat své chování, na schvíli se třeba i stáhnout a přetavit současné závislosti na moderních technologiích tak, aby pracovali pro nás, ne proti nám. Nemáme totiž jinou možnost. Rychlost, s jakou dnes technologie pronikají naším životem, bude jen stoupat. Jíst musíme. Díky technice si můžeme vybírat ty nejlepší potraviny. A nemusí to být jen od jednoho dodavatele drůbeže a koblih - (https://play.google.com/store/apps/details?id=com.vytick.bezandreje&hl=cs). Můžeme díky technologiím pravidelně cvičit a nemusíme chodit do posilky - (https://play.google.com/store/apps/details?id=homeworkout.homeworkouts.noequipment&hl=cs).

Prostě budeme konzumenty i nadále. Jen si při tom trochu můžeme vyladit motor. Je třeba hledat způsoby, jak s technikou zacházet, jak omezit každodenní používání přístrojů tak, aby nám zbyl i čas na to nesledovat jen display, ale taky lidi a život v našem okolí. Líp se propojit se světem a s lidmi, které milujeme. Nejsme kyborgové (zatím). A náš život je maratón. Nikoliv sprint.

MZZ

😈&👿 ▬ ŘEČ DUŠE.



Největší potíž s vyjádřením opravdové lásky, té, která je „řečí duše“, je to, že nastaví vždy zrcadlo tomu, co zůstává skryto někde hluboko pod slupkou naší civilizační fasády, které říkáme image.

A když se nad tím jen lehce zamyslíme, tak si uvědomíme, že mnohdy zničíme jádro naší osobnosti tak, že zbyde jenom ta povrchová slupka. Vlastně zkameníme do tzv. oficiálního vzezření. Do dress codu naší role.

To, co se nám při zrcadlení naší duše nabízí negativně k spatření, nemusí být hned příšery z análů psychiatrických ústavů nebo holywoodských filmů.

Daleko největší hrůza, kterou budeme prožívat, zadíváme-li se do kaleidoskopu své duše, bude poznání, že „všechno je jinak“:

Zjistíme, že my sami jsme jiní, než jsme si dosud mysleli nebo si sebe představovali. Zjistíme že namísto, aby naše image mluvila o nás, je jenom prchavým PR, který o nás vlastně moc nevypovídá.

A poslední rána. Zjistíme, že i ostatní lidé jsou také jiní, než jak bychom je my sami rádi viděli, a vůbec celý svět je nekonečně jiný – hlubší, paradoxnější a bohatší svými významy, než jak jsme si navykli na něj nahlížet.

Pokusíte-li se vymanit se z tíživého sevření falešných dobových trendů, je celkem nezbytné, avyste si vyzkoušeli i některé méně obvyklé cesty. Třeba tu duchovní. Ale napadlo by vás, že duše je spojena skrze vaše oblečení se světem více než je možná někdy milo i zdrávo? A co, byste dali za to, když byste věděli, jak svým postojem a pohledem či oblečením, učesem či nalíčením vyjádřit svou lásku? Přemýšlejte o tom.

Váš Michal Zdeněk Zachar (www.pei.cz, www.imagemaker.cz)

PŘÍBĚH KOVÁŘE

Jedna stará sufijská pohádka vypráví příběh lásky kováře a jeho ženy. Můj děda byl kovář a tak se u nás tahle pohádka dědí. Našel jsem ji v několika knihách a jsem rád, že je pořád tak krásná. 

Krásná jako modlitební koberec, o kterém taky vypráví. Žil kdysi kdesi jeden kovář. Byl milý, moudrý a vážený muž. Takoví lidé jsou v každé době těmi, kteří vládnou nepoctivě, nesnášeni. Tohoto kováře nespravedlivě nařkli z několika zločinů a odsoudili jej k doživotnímu životu v žaláři. Vězení tak hlubokému a temnému, že tam paprsky denního světla zavítali, vždy jen na pár chvil.

Po nějaké době jeho života ve vězení přišla za králem oné země kovářova žena, která ho velice milovala. A prosila jej na kolenou a se slzami v očích, aby vladař dovolil, by svému muži mohla dát aspoň modlitební kobereček, aby se mohl každý den modlit. Král její žádosti vyhověl a dovolil ženě, aby svému muži modlitební kobereček donesla. Mluvit s ním sice nemohla a ani dotknout se jej nemohla, ale aspoň na chvíli spatřila jeho oči, když se vynořily z temnoty žaláře.

Několik slz ukáplo na koberec, a tu její muž vzal ten kobereček a klekl si na něj a líbal ta mokrá místa. I přes mnoho ran, co tehdy od strážců utržil, si koberec uchránil a odnesl do vězení. A tak v něm každý den ráno vstal a znovu a znovu, den za dnem se na něm oddaně modlil ráno, v poledne i večer. 

O mnoho let později muž z vězení utekl. Když se ho lidé ptali, jak se vlastně dostal ven, vysvětloval jim, že po letech klanění se se Bohu a množství pronesených modliteb za své osvobození, spatřil najednou něco, co jej upoutalo. Světlo na chvíli, když odtáhl hlavu, odhalilo přímo před ním v místech, kde se jej dotýkal čelem, něco jakoby vetkaný vzor. A tak jej začal hledat po celém modlitebním koberečku, až přišel na to, že je v něm vetkán rukou jeho ženy, nákres zámku, který byl ve dveřích jeho cely. A který byl uvnitř všude stejný a byl ve všech dveří a vratech v paláci. Jakmile si tedy uvědomil, že už ví vše, co potřebuje k útěku, začal se přátelit se svými strážci. Přesvědčil je, že se jim všem bude žít lépe, když budou spolupracovat a všichni společně utečou z paláce. Strážci souhlasili, protože i když oni byly strážci, věděli, že i oni jsou jen ve vězení. Také toužili utéci, ale neměli jak.

A tak se kovář a jeho strážci rozhodli pro následující plán: oni mu budou potají nosit kousky kovu. On za ně bude vyrábět něco užitečného, a oni to budou po trzích prodávat. To proto, aby nashromáždili peníze, které budu všichni potřebovat k útěku, aby se dostali z moci zlého vladaře. Nanosili mu postupně nářadí a kovář začal tepat a tepat. Až teprve z posledního kusu kovu vyrobil klíč, který otevíral všechny dveře. Pak té poslední noci, když už bylo vše připravené, kovář a strážci odemkli vězení i palác a vyšli vstříc chladné poušti, kde v na ně se zásobami a koňmi, čekala jeho milující žena. 

Jediné, co z vězení tehdy neodnesl, byl onen kobereček. Kovář nechal kobereček ve vězení, aby každý další vězeň, který bude dostatečně chytrý a vzorek koberce rozluští, mohl také utéci. A tak se tehdy kovář setkal s milující ženou, z bývalých strážců se stali jeho blízcí přátelé a žili až do smrti šťastně a pospolu. Láska a šikovnost zvítězily.

Říká se, když se tenhle příběh vypráví, že je to příběh o tom, že zámek je naše osobnost, modlitební kobereček je systém vedoucí k jejímu pochopení a klíčem k otevření a pochopení naší osobnosti je obyčejná práce. Práce trpělivá, každodenní a pokorná. I když mu koberec donesla jeho žena, Jungiáni by řekli , že to byl symbol Animé, ženské, nevědomé části duše; musel kovář vyrobit něco užitečného pro své strážce. Vědomě vyrobit se záměrem je symbolikou pro Animus, mužskou část duše.

Z vězení se nikdy nikdo nedostal zadarmo. A nebo sám. A tak také my. Trávíme celý život uzavřeni ve vězení svých představ a strachů, případně zlosti, které nám odpírají pohled na věci kolem nás v jejich skutečnosti. A celou tu dobu, co se ve svém vězení modlíme za své osvobození, máme tyto prostředky přímo "pod nosem". A mnohdy do nich tím nosem i drcneme, ale protože jsme si jich nepovšimli, nevidíme v nich nic víc než ozdobu vetkanou do koberce. Smyslem života je umět pochopit jeho SYMBOLIKU. Uvidět v tom, co vidíme, to, co vidět není. Probudit se, abychom dokázali rozluštit obrázek zámku, který nám umožní utéci. 

To mě učil můj děda, můj táta a já to budu dělat, dokud budu dýchat. Bude odemykat, ale i zamykat. Oboje je třeba. A nejen o vánocích. Aby si každý, kdo si uvědomí, že žije ve vězení, mohl otevřít. Sice najde jen další poušť, která jej donutí putovat dále a dále, ale umožní mu svobodně pochybovat a žít život, který chce on sám. Ne ten, který nám darovali jiní lidé ve svých představách, abychom je žili. 

Člověk totiž touží být v životě šťastný, i když žije takovým způsobem, že je pro něj štěstí nemožné. Odděleni od vzpomínky na to, co je v nás opravdu posvátné, strávíme svůj život jako svíčky. Vyhoříme aniž si uvědomíme, proč jsme shořeli. Nejde o to pochopit kým jsme, to víme. Jde o to, poznat ta omezení, která nás svazují. Netvořit škatulky a nerozdělovat v nich lidi a věci i děje na dobré a špatné. Jen pochopit v jaké škatulce svých představ jsme uvězněni.

Náš život tvoří vlastně to, že my na sebe zapomínáme, to že nechceme přijímat svou přirozenost a vlastně ukazuje způsob, jak se sami sebe zříkáme. Nemilujeme se. Za to máme sadu "zkušeností" a díky nim i celou sadu návyků, díky kterým odmítáme vše, co by nám mohlo jakkoliv ublížit. Odmítáme vše, protože máme ze všeho strach. Naučili jsme se jej vnímat jako děti, když jsme chtěli uvidět sami sebe jinak, v idealizované podobě. A zalíbilo se nám v této "jistotě" natolik, že jsme zcela zapomněli, kdo vlastně jsme. A pak se nám celý ten ideál zhroutí ve vteřině, když nás obejme někdo, kdo nás miluje. To protože láska neukazuje nikdy nic z toho, čemu jsme se naučili věřit hlavou, ale vždy jen srdcem.

Tak se dotkneme svého já, přirozeného kousku sebe sama, a někdy nás to donutí si i sednout na zadek, jaká je to síla. A najednou pochopíme to, co se nám odehrává v nevědomí, ukazují se nám naše traumata a rány, a my vidíme naše chování jako jejich kompenzační pomůcku. ZJISTÍME, ŽE JSME VLASTNĚ ZASPALI SAMI SEBE A SVÉ ŽIVOTY. Ta naše osobnost či ego však není "špatná" součást nás samých. Naopak. Problém je spíše v tom, že v určíte fázi klanění se na koberečku, ztratíme víru. Dobrou víru. V to, že sice nevíme, jaká bude její další fáze, ale věříme, že ji zvládneme. A tak se na své pouti zastavíme. Zamrzneme. Staneme se ledovými králi zamrzlého království, protože už si nikdo z nás raději neuvědomuje, že klidně můžeme dosahovat i něčeho většího než jistoty vhodné k přežití. Toho, že láska jistotu nepřináší. Toho, že milovat znamená, odhalit se až na dřeň. To, že podle své přirozenosti nikdo z nás většinou nežije, je pak jen důsledkem tohoto nepochopení a nepřijetí. 


Nejsme jen tím, čeho všeho jsme v život dosáhli. A zázrak spočívá mnohdy v tom, když přestaneme obhajovat svou osobnost, ale uvědomíme si svého ducha, a to, že naše osobnost je pouhým nástrojem (kladivem), skrze který se tento duch projevuje. Tehdy nastává vzplanutí ducha, záblesk božího světla uvnitř nás, který zažehne to světlo, co už někde skoro skomíralo. Bylo by naivní myslet si, že jeden takový zázrak probuzení (a je to stejně bolestivá rána, jako mnohdy tím kladivem) nás osvobodí od identifikace se svou osobností. Když se však naučíme zůstat v klidu a být přítomni v sobě i pod každodenním tlakem, může nám to usnadnit život. 

A nakonec po tom všem vyprávění mi děda řekl: Víš, nikomu to neříkej. Lidé jsou příliš pyšní na to, to pochopit. Myslí si, že byly přeci vždy vzhůru a tudíž, že byly i vždy pány svých myšlenek, pocitů i činů. A to je jejich největší omyl. Všichni vlastně chtěli slyšet jen tyhle věty. Jsi dobrý. Jsi chtěný. Milujeme tě takového, jaký jsi. Vidíme tě takového, jaký jsi. Tvé potřeby nejsou pro nikoho problém. Jsi v bezpečí. Postaráme se o tebe. Nezradíme tě. Záleží nám na tom, že jsi tady. To vše jsou věty, po kterých všichni v hloubi duše toužíme. Nikdy je skutečně neuslyšíme. Protože, když se v Bibli říká, že na Adama padl hluboký spánek, nikde se v ní dále nemluví o tom, že by se z tohoto spánku, kdy byl probudil. To za nás hochu nikdo nikdy neudělá.

Nemusíme vylepšovat sami sebe. Musíme jen nechat odejít to, co blokuje naše srdce. A někdy je tím vším, celý náš dosavadní život. Tak až s ním budete hotovi, nezapomeňte na to nechat po sobě svůj modlitební kobereček tak, aby jej ti, co jej potřebují, mohli najít. ♥ MZZ


Pro to, má lásko ...


bylo to tenkrát, když zavřeli nebe
a nevím už ani na kolik, to bylo západů
byla jsi mým kamenem a teď jsi chlebem
princezna pohádek půlnočních obřadů

málem jsme vzlétli, tak blízko nebi
a klidně si uleť a předstírej mi, že jsi pírko
křičíš srdci svým tichem, že nejsi zapotřebí
jako každá láska byla´s i ty, své dílko

jen tak si stát a kolem nás nic není
a vždycky, když přicházíš jde mnou mráz
síla sil, co nenechá ani kámen na kameni
přestaň lhát si sobě, že jde něco snáz

kráčíme světy po lanech nekonečna
každá chvíle toho dotyku vzpomíná navždy
a všechno co je, je risk, láska je nebezpečná
 pro to, má lásko, nemůže milovat každý

www.fengshuimakeup.cz

Pei - Inspirátor

Člověk člověku je nejnavštěvovanějším divadlem

   Vstupní opona se zvedá a my se ocitáme uprostřed ohromného divadla nazvaného život. Každý z nás má svou roli a denně stojíme na jevišti, ...