PEI = Pohyb + Emoce + Informace

ětšina dospělých lidí, které potkávám, trpí zvláštním druhem fobie: strachem z prázdného bílého papíru a vlastní neschopnosti nakreslit rovnou čáru. Je to fascinující kolektivní paralýza.  Máme pocit, že pokud výsledek naší snahy není hoden adjustace v národní galerii, neměli bychom se o něj vůbec pokoušet. Tento vnitřní policajt, kterého jsme si vypěstovali v lavicích základní školy, nám ale nehlídá estetický vkus – on nám efektivně blokuje schopnost řešit životní krize. Když se ocitneme na životní křižovatce, naše mysl připomíná prohlížeč s padesáti otevřenými okny. Všechna hučí, v některých hraje hudba, kterou neumíme vypnout, a procesor se přehřívá. V tu chvíli nepomůže o tom „přemýšlet víc“. Pomůže vzít tužku a začít ty myšlenky doslova vyvrhovat na papír, bez ohledu na to, jak „ošklivě“ to vypadá. 🔑 Proč je vaše „ošklivá“ skica ve skutečnosti geniální: 🌿 Je to upřímný záznam procesu, nikoliv maska pro okolí. 🌿 Chyba na papíře je viditelná a opravitelná, chyba v hlavě je je...

Šéfujete firmě, řídíte týmy, zvládáte krizové managementy, ale ruku na srdce, už jste někdy skutečně převzali zodpovědnost za to nejdůležitější, co máte, tedy za svou vlastní smrtelnost?  Většina lídrů, které jsem v životě potkal, má perfektně zpracované krizové plány pro případ výpadku trhu, ale jejich vlastní „daňové přiznání duše“ zeje prázdnotou.  Dospělost v mentoringovém smyslu totiž nezačíná první vyplacenou fakturou, ale okamžikem, kdy si přestanete lhát o tom, že jste nesmrtelní. Pokud se totiž bojíme konečnosti, bojíme se ve skutečnosti i plného nasazení v životě. V mentoringu se často setkávám s tím, že lidé zaměňují etiketu a vnější zdání za skutečnou kompetenci. Hrají roli „úspěšného a stabilního“, zatímco uvnitř nich křičí vyděšené dítě, které se snaží uplatit Boha nebo osud konáním dobrých skutků jen proto, aby si koupilo pár let navíc. Jenže skutečný růst vyžaduje projít ohněm krize bez masky. Zde jsou tři pilíře, na kterých stavím dospělost v kontextu naší kon...

Mnoho žen stále věří, že jejich práce musí mluvit za ně. Jenže ticho nikdo neposlouchá a neviditelnost taky není strategie. Kdo chce být slyšet, musí promluvit. A někdy si stoupnout i bez vyzvání. Když nějakou dobu pracujete s lidským sebevědomím, začnou se vám v čase skládat stále ty samé opakující se vzorce. A co se opakovalo mně? Například to, že my sami jsme si na cestě k sobě tou největší překážkou. Zvedni ruku Proč ženy mlčí, i když mají co říct? Sedíš na poradě. Víš, že bys mohla něco dodat, máš připomínku, nápad, možná jiný úhel pohledu. Ale pak to přejdeš. A řekneš si sama sobě, že to ještě není úplně doladěné. Nejsi si jistá, jestli to někoho zajímá. Možná to řekne někdo jiný. Možná to řekne líp. A tak mlčíš. Tuhle situaci nezažila jen jedna žena. Zažily ji tisíce. Den co den. Ne proto, že by neměly co říct, ale protože si v sobě nesou hluboko zakořeněnou opatrnost. Někdy vynucené výchovou, jindy kulturní. Jen v 300 let trvajících středověkých procesech honů na čarodějnice b...

Lenost je běžná lidská vlastnost. K naší obrovské škodě omezuje naší bdělost a podkopává naši důvěru a sílu. Lenost je trojího typu. První typ lenosti nás posedne jakožto orientovanost na pohodlí. Druhý typ má za následek ztrátu naší odvahy. A ten třetí, asi nejhorší, v nás vytváří postoj „je mi to úplně fuk“. To jsou tři zvykové vzorce naší mysli, ve kterých můžeme všichni lehce uvíznout. První typ lenosti ➖ tj., že máme všechno tzv. „na pohodlno“, je založena na naší chuti vyhýbat se nepohodlí. Pomalu se jí ukolébáváme tak, že si zvykneme se překážkám v životě vyhýbat, než je překonávat. To když prší, nasedneme do auta a popojedeme o půl bloku na nákup, abychom nezmokli. A jakmile se teploměr šplhá nad 25 stupňů, hledáme ovládání od klimatizace. A už při prvním mrazu zapínáme topení na maximum. Přesně tímhle způsobem ztrácíme kontakt se strukturou života. Začínáme si zvykat na rychlá řešení, která v přírodě přirozeně neexistují, a tím i na to, že automaticky přijde výsledek. Výsledek...