PEI = Pohyb + Emoce + Informace

💁‍♀️ Znám případ ženy, které budu říkat Klára, protože na jméně nezáleží – na tom, co prožila, ano. Klára roky fungovala v tempu, které jí okolí obdivovalo. Vstávala v pět, končila v jedenáct, a když se jí někdo zeptal, jak to zvládá, odpověděla, že „to prostě musí jít“. Pak přišel den, kdy jí lékař řekl větu, kterou slýchám v mentoringu čím dál častěji: vaše tělo vám dávno posílalo signály, jen jste je přeslechla. Klářin příběh není výjimečný. Je to variace na téma, které otevírá i kniha o adaptogenech – že skutečná odolnost neznamená vydržet víc, ale vědět, kdy přestat. Nikola Mrázová i Ondřej Petr v rozhovoru popisují stejnou křižovatku: bod, kdy si člověk musí přiznat, že kontrola, o které si myslel, že ji má nad zdravím a výkonem, byla vždycky jen iluzí. 👣 Otázka, kterou si na této křižovatce klademe, zní obvykle takto: co je dnes těžší, začít na sobě pracovat, nebo si dovolit zpomalit? Odpověď není univerzální, ale vzorec v příbězích mých klientů se opakuje. Začít je aktivní kr...

😇 Před pár lety jsem seděl naproti člověku, který mi řekl jednu větu, na kterou dodnes myslím, kdykoli se rozhoduju o něčem důležitém. Řekl mi, že se právě rozhodl přestat s téměř vším, s prací, která ho nebavila, se vztahem, který ho vysával, i s koníčky, které mu už nic nedávaly. Čekal jsem, že bude vypadat uvolněně. Vypadal vyčerpaně. 🌱 Trvalo mi dlouho pochopit, proč. Škrtání či zbavování se problémových věcí, vztahů atp. totiž vytváří iluzi pokroku, ale vy najednou máte prázdno tam, kde předtím byl problém, a ten pocit si snadno splete s úlevou.  🍔 Jenže prázdno není řešení, je to jen jiná forma nedostatku. Stejný mechanismus mimochodem funguje i v těle: když člověk drasticky omezí, co jí, tělo na to krátkodobě zareaguje úlevou, ale dlouhodobě tím vyhladoví přesně ty procesy, které mělo udržet v rovnováze. Co ubude, to už nikdo nenahradí sám od sebe. Ten člověk se mi ozval o půl roku později. Neřekl mi, že si našel nové zaměstnání nebo nový vztah. Řekl mi, že si podle mé te...

🌳 Nedávno jsem procházel starým lesem a narazil na mohutný dub, jehož koruna se zdála být dokonale zdravá. Listy měly sytou barvu a větve se hrdě tyčily k obloze, jenže lesník, který mě doprovázel, jen smutně pokrčil rameny a poznamenal, že ten strom je ve skutečnosti už mrtvý.  Vnitřní hydraulický tlak v jeho cévách klesl pod kritickou mez, do vodicích pletiv pronikl vzduch a způsobil kavitaci, což je pro strom ekvivalent fatálního infarktu. Navenek vidíš bezchybnou fasádu, uvnitř však došlo k definitivnímu přetrhnutí životního proudu. Tento obraz mi okamžitě připomněl osudy mnoha lidí, které potkávám na životních křižovatkách. Udržují bezchybný sociální status, usmívají se na firemních fotografiích a mechanicky prezentují úspěch, zatímco jejich vnitřní systém už dávno vyschl a emočně zkolaboval.  🎭 Kdo chce, hledá způsob, jak včas obnovit své vnitřní zdroje a změnit směr, kdo nechce, raději dál investuje veškerou energii do udržování zelené masky, dokud se celá iluze ...

🙂 Představte si, že jste rádio, které se snaží naladit na čistou frekvenci, ale do vysílání vám neustále skáče statický šum. Ten šum je váš „Say-Do Gap“ – propast mezi tím, co si myslíte, a tím, co skutečně děláte.  V osobním rozvoji se často zaměřujeme na to, jak přesvědčit ostatní, ale zapomínáme, že nejčastěji lžeme sami sobě. A dokud se nedomluvíte sami se sebou, nikdy se skutečně nedomluvíte s nikým jiným. Systém 3AXIS® vnímám jako základní blueprint pro každého, kdo se ocitl na životní křižovatce a cítí, že jeho komunikace s okolím „drhne“. Není to o naučených frázích z příruček pro asertivitu. Je to o srovnání tří základních pilířů vaší bytosti, které musí tvořit jeden pevný celek. Rád se na to dívám skrze tyto tři roviny, které určují naši stabilitu: ✨ Hlava jako projektant. Musí mít jasný záměr a čisté myšlenky. Pokud je mysl zaplevelená pochybnostmi nebo snahou manipulovat, projekt se zhroutí už v základech.  ✨ Srdce jako zdroj energie. Bez emocí, které jsou ...

Zkuste si představit situaci, kdy máte pět minut na to, abyste odvrátili totální kolaps systému, vyjednali mír mezi dvěma nesmiřitelnými stranami a u toho zajistili, že nikdo neutrpí újmu na zdraví. Ne, nemluvím o fúzi nadnárodních společností. Mluvím o odchodu z domu s tříletým dítětem, které se rozhodlo, že si nevezme boty. V rámci osobního rozvoje často hledáme složité techniky, jak posílit svou integritu a efektivitu. Přitom ten nejdrsnější a zároveň nejúčinnější „bootcamp“ probíhá v obývacích pokojích. Mateřství není pauza v kariéře. Je to období, kdy se z teoretických znalostí o psychologii a managementu stávají instinkty. Když se vaše profesní identita potká s rolí morálního vzoru, dochází k upgradu, který vám žádná škola nedá. Rád bych vám nabídl techniku, které říkám „Prioritizace skrze dětský filtr“. Je to cvičení, které prověří vaši schopnost odlišit podstatné od balastu, a můžete ho praktikovat i v práci. Představte si 5 pilířů, na kterých stojí efektivita ženy-matky, a zku...

Představte si, že stojíte uprostřed bouře a jediné, co vás drží nad vodou, není vaše vlastní síla, ale neviditelná vlákna, která vás spojují s ostatními. V lidském světě jsme si zvykli oslavovat osamělé hrdiny a dravé jedince, kteří se lokty prodírají vzhůru za světlem.  Jenže skutečná odolnost, ta, která přečká staletí, se nerodí v izolaci, ale v hloubce pod povrchem, kde se nikdo nedívá. Když jsem studoval principy fungování starého lesa, uvědomil jsem si, jak tragicky jsme v našich komunitách zapomněli na roli takzvaných mateřských stromů. Tyto uzly sítě nejsou v lese proto, aby dominovaly, ale aby vyživovaly. Jsou to mentoři, kteří svou energii neinvestují do vlastního růstu, ale do přežití těch nejslabších článků systému. 🚀 Prvním pilířem této přírodní moudrosti , který můžeme okamžitě aplikovat do našich životů, je pochopení, že investice do druhých je tou nejlepší pojistkou pro nás samotné. V lese mateřský strom posílá cukry semenáčkům, které by ve stínu jinak zahynuly. Ned...

V mentoringu a koučinku se často setkávám s fenoménem, kterému říkám "duchovní kariérismus". Moje klientky jsou úspěšné ženy, které jsou zvyklé dosahovat cílů, plnit plány a být nejlepší ve všem, co dělají. A pak si do tohoto nastavení přidají meditaci.  Jenže právě tady narážíme na zeď. Meditace totiž není cesta k výsledku, ale návratem do prostoru, kde žádné výsledky neexistují. Pokud k ní přistupujete jako k projektu, který má zvýšit vaši efektivitu nebo vám přinést duchovní uznání, okamžitě ten prostor uzavíráte. ✨ Proč je to tak důležité v reálném životě? Protože se stáváme tím, co každý den praktikujeme. Pokud vaše vnitřní praxe spočívá v honbě za klidem, ve skutečnosti jen posilujete sval "honby". Vytváříte si tak další stresový faktor v už tak nabitém kalendáři. Skutečná meditace začíná až tam, kde jste ochotné vidět pravdu svého nitra bez filtrů a masek úspěchu. Je to návrat k proudu, který v nás už dávno teče, ne k technice, kterou je třeba vylepšovat. Pýc...

V koučinku se často setkáváme s lidmi, kteří si pletou rozvoj se sebezdokonalováním. Chtějí být lepší, rychlejší, úspěšnější. Jenže právě tato posedlost růstem je někdy tím, co jim v růstu brání. Ego se převlékne za osobní rozvoj a přesvědčí nás, že když na sobě „makáme“, jsme duchovnější. Ve skutečnosti jen posilujeme jeho pozici – tu tichou kancelář v hlavě, která chce všechno řídit. Ego není nepřítel. Je to náš manažer. Potřebujeme ho, aby plánoval, vyjednával, chránil hranice. Jenže když začne řídit i to, co se řídit nedá - jako emoce, vztahy, spontánnost, vzniká vnitřní korporátní firma. A v ní už není místo pro kreativitu, intuici ani radost. V koučování se tomu říká přesycení výkonem . Klient dělá všechno správně, ale necítí naplnění. Jeho ego se živí dosažením, ne prožitkem. A tady nastupuje druhá strana práce, učení se nechat věci dít. Vědomý kouč pracuje s paradoxem: vede k cíli tím, že učí zpomalit. Pomáhá klientovi znovu slyšet, co je v něm skutečné, a co jen opakuje nau...

V pracovním světě se často mluví o výkonu, produktivitě a adaptabilitě. Jenže bez jedné dovednosti jsou všechny ostatní k ničemu: bez soustředění . A to je přesně to, co krátká videa potichu oslabují. Není náhoda, že manažeři dnes popisují neschopnost dotahovat věci do konce. Mozek přivykl krátkým stimulům a reaguje na práci stejně jako na feed: nebaví mě to, přepínám. Jenže v leadershipu to nefunguje. Vedení není sled krátkých rozhodnutí. Je to dlouhá, hluboká pozornost věnovaná lidem, procesům a smyslu. Trénink soustředění je proto klíčovou manažerskou dovedností. Kdo se nenaučí být v jednom okamžiku s jedním úkolem, bude řídit firmu způsobem, který připomíná swipe. A swipe není strategie. Aby se lídr stal opěrným bodem, musí si osvojit vnitřní pevnost: schopnost zůstat, když ostatní utíkají. V tom je síla. Ne v multitaskingu, ale v jediné přítomné chvíli, do které vloží celou svou pozornost. Praktické cvičení pro lídry: 5minutová kotva soustředění Vyber si jediný úkol, který...

Tento text vznikl jako pokračování eseje Tichý oheň v těle . Článek popisuje, co se v nás odehrává, když výkon zvítězí nad regenerací, jang nad jinem a hlava nad tělem. V koučinku tohle nevidíme v laboratorních hodnotách – vidíme to v příbězích. Lidé přicházejí s větou „něco je špatně“, ale to „něco“ bývá dlouhá historie ignorovaných signálů. Chronický zánět, tak jak ho popisuji v původním článku, není jen reakce buněk. Je to především reakce člověka na svět, ve kterém si nedovolil zpomalit. Tělo nakonec začne na místo nás samo vyjednávat o bezpečí. A když nereagujeme, přejde do jazyka, který už přehlédnout nejde – bolestí, vyčerpáním, únavou. V koučovací praxi má tento moment obrovský potenciál. Ne proto, že bychom měli „léčit tělo“, ale proto, že můžeme pomoci člověku znovu porozumět tomu, co jeho vlastní systém říká. Schopnost naslouchat tělu není alternativa ke „svalit se po práci na gauč“. Je to kompetence. A dovednost. A ta se dá trénovat. 🧭 Cvičení: Tělo jako první konzultan...

Smyslem lidské existence není uspokojení potřeby jídla, moci nebo sexu. Je jím být člověkem. Ale stát se jím. A to ne jen tvarem, ale splynutím duše, těla a srdce, tak to je celkem fuška. Když se dotkneš svého vnitřního člověka, mizí orientace ega na svět kolem. Touhy se bortí, potřeba dokazovat se rozpadá. Ego se rozpouští v přítomnosti. Ale my sami sebe často nebereme vážně. Popíráme své vášně, své emoce, a tím jen ukazujeme, že se bojíme nahlédnout dovnitř. Bojujeme s tím, co jsme si sami přivolali. Energie, která z nás vychází, je stejná jako ta, která proudí dovnitř. Když někoho obejmeme, nebo mu vmeteme vztek do tváře, dotýkáme se ho stejně, jen jinou kvalitou téže síly. Abychom se mohli pohnout výš, musíme projít tím, co se odehrává dole: územím stínů. Tam, kde se rodí skutečné světlo. Jenže my sami sebe často nebereme vážně. Jak nás potom může brát vážně svět? Láhev na hlavě Na jednom pohybovém semináři jsme se učili stát rovně. Znělo to jednoduše, dokud mi lektor nepoložil na...

Úspěšný marketér, který pomáhá růst značkám i jedincům. S Ondřejem jsme si povídali o výzvách, limitech, sebevědomí i o tom, proč píše knihu o rostlinách, které pomáhají zvládat stres. Dnes pomáhá také lidem jako mezinárodně akreditovaný mentální kouč, který má za sebou přes dvanáct let praxe a tisíc odkoučovaných hodin. Pracuje s vrcholovými sportovci, manažery i firmami, a jeho přístup propojuje psychologii, neurovědu a hluboké porozumění lidské motivaci. Vaše kariéra zahrnuje více než 20 let v marketingových strategiích a přes 12 let v mentálním koučinku. Co vás původně přivedlo k těmto oblastem a jak se vaše motivace vyvíjela v průběhu let? K oběma oblastem mě přivedla fascinace lidskou psychikou a potenciálem, tím, jak myslíme, jak reagujeme, co nás motivuje a jak dokážeme ovlivnit vlastní výkon a v důsledku i kvalitu života. Velmi rychle jsem zjistil, že mám pro tyto věci cit, který jsem se rozhodl vědomě rozvíjet a prohlubovat. I proto nepiji alkohol a neužívám žádné drogy. Chc...

Planeta není náš majetek, ale domov sdílený se vším, co cítí. Chránit Zemi jako náš společný poklad znamená zůstat člověkem. Znamená podíl na zázraku, který nás přesahuje. Když se řekne „ ztráta biodiverzity “, mnoho lidí si představí něco abstraktního, rodokmeny vyhynulých druhů, grafy o ohrožených rostlinách či vzdálené pralesy. Ale ve skutečnosti jsou to tiché vykřičníky přírody, mizící přímo uprostřed našich kroků. Včela, která už neopyluje žádný květ, žába, která nezazpívá dešti, nebo motýl, který ztratil svůj kus louky. Když se vytratí soused, i když je drobný, tak ztrácíme část světa, který patří i nám. Tiché alarmy v číslech Od roku 1970 průměrné populace obratlovců, tedy savců, ptáků, obojživelníků, ryb a plazů, poklesly o 73 %. To sice neznamená přesně to, že tři čtvrtiny druhů zmizelo, ve výzkumech měříme změnu velikosti populací. Ale ilustrace je to silná: svět, jak ho známe my dnes chřadne a ještě před padesáti lety byl obrovsky bohatý. Globální studie z roku 2023 ukázala...

Chronická bolest není jen fyzická. Často nás drží víc naše přesvědčení o ní než tělo. Odvaha znovu se hýbat ukazuje, že klíč k uzdravení vede přes psychiku, důvěru a dlouhodobou práci. Inspirace Četl jsem příběh australského hasiče, který po úrazu zad žil roky v přesvědčení, že jeho tělo je zničené. Trápila ho představa, že už se nikdy nepostaví na surf. Zkoušel fyzioterapii, pilates, chiropraktika a nic nezabralo. Až narazil na přístup, který mu neřekl, co je špatně s jeho páteří, ale ukázal mu, že tím největším vězením pro jeho pohyblivost, je jeho vlastní strach. A najednou se dokázal sám vrátit k pohybu. Podobný příběh jsem si za posledních několik let vyslechl několikrát. A vlastně se stal i mě samotnému. A ne, tenhle článek není návod ani reklama. Je to jen připomínka toho, že námi prožívaná bolest se pro nás často stává mentální klecí, která následně omezí náš pohyb. Psychika jako klíč k tělu Naše tělo není porcelánová váza, která se při prvním drcnutí do překážky rozpadne. Post...

Než se staneme lidmi, musíme ztratit pýchu andělů. Tato úvaha je cestou k sobě, ke klidnému středu v neklidném světě, kde rozhodnutí milovat je tím největším činem síly. Každý z nás je ve vztahu k sobě úplný. Ne dokonalý v iluzorním slova smyslu, ale úplný ve své lidské nedokonalosti. Každý z nás nese svou vlastní celistvost, na kterou jen zapomněl. A právě proto hledáme tyto odrazy všude. V příbězích. Ve filmech, knihách či druhých lidech. Všude tam, kde v nás něco zazní, dotkne se nás, píchne u srdce nebo jej rozechvěje. Ale co kdyby to nebyly jen spouštěče, ale přímo pozvánky? K nalezení mapy pro cestu zpět k sobě. Stará učení říkají, že dokud naše duše nenalezne mír, bude hledat. Bude navazovat vztahy, prožívat extáze i ztráty, sbírat zkušenosti v kruhu opakování. To vše ne proto, že je nedokonalá. Ale právě proto, že se potřebuje rozpomenout. A jak? Rozhodně ne zázrakem. Stačí k tomu jedno rozhodnutí. Jedno vnitřní ANO, které nenásledují hned hromy a blesky, ale tichá změna směru....

Zatímco firmy investují do mindfulness výcviků, výzkum ukazuje, že i volné toulání mysli – mindlessness – pomáhá mozku vytvářet vzorce zásadní pro každodenní učení a fungování. Vědomá práce jako svatý grál produktivity Cal Newport ve své knize Deep Work nikoliv poprvé upozorňuje, že lidská schopnost hluboké koncentrace je omezená, jde maximálně o 3 až 4 hodiny denně, než začíná výkon a kvalita práce výrazně klesat. Navíc doba chytrých mobilů, Slacku, e‑mailů a meetingů stahuje naši energii pryč od vlastní práce. A tři hodiny hluboké soustředěné práce jsou tak možná až moc optimistické. Ano, mindfulness aneb dech, ticho, přítomnost mohou fungovat jako výborné kotvení. Jenže problémy nastávají, když se z toho, co bylo po staletí přirozené stane kult povinnosti. Nejenže často ignoruje kontext, ale může přerůst až v marketingově vycizelovaný rituál, říká se tomu tzv. McMindfulness. V něm nám prodávají specifické cvičení jako lék proti všemu. Jenže často bez hlubší duchovní a etické hloubk...