PEI = Pohyb + Emoce + Informace

❓ Položím ti otázku, na kterou většina lidí odpoví špatně, a přitom v dobré víře. Zní takhle: kdo jsi? Možná teď v hlavě sahám po nějaké zkratce. Po roli, po diagnóze, po čtyřech písmenech z testu, který sis kdysi proklikal. A právě tady stojíme na křižovatce, kvůli které tenhle web existuje. Protože odpověď, kterou si dáš, neurčí jen to, jak o sobě mluvíš. Určí, co si příště dovolíš. 🪞 Všiml jsem si u sebe i u druhých jedné tiché pasti. Jakmile sám sebe pojmenuji, začnu se podle toho jména chovat. Řeknu si „jsem introvert" a najednou mám alibi, proč nejít mezi lidi. Řeknu si „nejsem vůdčí typ" a ruka se ve chvíli, kdy bych se měl přihlásit o slovo a rozhodnout debatu, jaksi sama nezvedne. Z popisu se stane scénář. A ze scénáře se stane klec, kterou jsem si laskavě postavil sám a ještě za ni mnohdy zaplatil. To je první věc, kterou ti chci dnes nabídnout k zamyšlení: nálepka nikdy jen nepopisuje. Ona tě formuje. Tváří se jako zrcadlo, ale chová se jako forma na odlitek. ...

Všichni chceme mít pevný vnitřní kompas. Jenže v době, kdy se tempo života stále zrychluje a pozornost se štěpí na desítky fragmentů, kompas přestává ukazovat jasný směr. Potřebujeme něco, co nás znovu spojí s tím, co je skutečné. A právě tady se umění stává nečekaným, ale mimořádně cenným nástrojem osobního rozvoje. Když se člověk dívá na autentickou kresbu nebo malbu, nejde jen o estetiku. Je to kontakt se světem, který vznikal v tichu, trpělivosti a soustředění. A to jsou tři kvality, které dnešní člověk potřebuje úplně stejně jako technické dovednosti, efektivitu nebo produktivitu. Bez nich uvnitř vzniká prázdno, které nejde zaplnit výkonem. Každá linie v poctivém díle je rozhodnutí. Každý tah je stopa charakteru. Každá vrstva barvy je výrazem toho, jak autor vnímal svět v daném okamžiku. Když tohle dovolíme působit na sebe, začneme číst umění jinak – jako mapu lidského vědomí. A právě tato schopnost čtení je pro koučink zásadní. Bez ní nepoznáme sami sebe, natož abychom rozvíjel...

Proč dáváme hlas těm, kdo působí slabě, a zapomínáme na ty, kteří září? Esej o soucitu, projekci a odvaze přiznat si, co nás skutečně oslovuje. Byla jednou jedna dívka, která se vytrácela. Ne ze světa, ale z pozornosti. Navenek působila silně, elegantně, přirozeně. Měla hlas, styl, charisma. A tak se stala favoritkou. Nepsanou, samozřejmou. Právě proto zůstala bez hlasů. V televizních soutěžích dochází k zvláštnímu jevu. Ten, kdo působí jako jasný vítěz, často vypadne mezi prvními. Ne proto, že by nebyl dobrý, ale protože lidé jeho sílu zamění za samozřejmost. „Ten přece pomoc nepotřebuje.“ A tak posílají své hlasy jinam. Tam, kde si myslí, že cítí slabost, bolest, nejistotu. Ale co když tím nevědomky odvracíme zrak od těch, kteří nás potřebují nejvíc? Často říkáme, že jednáme ze soucitu. Ale soucit, pokud nevychází z přítomnosti, ale z minulosti, může být jen ozvěnou staré bolesti. Jen stínem života v přítomnosti. Nevím, jak jste vyrůstali vy, ale v našich životech se občas objeví chv...

Pro mnoho žen je mateřská výhybkou na vedlejší kolej. Místo návratu na svou pozici je čeká nižší plat, horší role a mlčení státu, který tuto trať dávno přestal udržovat. Návrat z mateřské by měl být mostem zpátky do profesního života. V české realitě ale spíš připomíná šplhání do vlaku, který už mezitím změnil směr i rychlost. Třetina žen přijde o původní místo, více než polovina o část platu. A to nemluvím o ztrátě důstojnosti, odbornosti a perspektivy. V tomto článku se chci podívat na to, proč český systém návratu do práce selhává, co dělají jiné země lépe. A také proč politici před volbami slibují, že do tohoto vlaku nastoupí, ale hned po volbách nikam nejedou. Fakta tvrdě na stůl Podle dat iniciativy Mumdoo zažívá až 70 % žen po návratu z rodičovské dovolené znevýhodnění. Nejde však o okrajový problém, ale o systémový vzorec. Třetina žen se už nikdy nevrátí na svou původní pracovní pozici. Více než polovina z nich přijímá návrat do práce, ale za nižší mzdu. Jejich kariérní růst se...