PEI = Pohyb + Emoce + Informace

👣 Většina lidí, které potkávám na životních křižovatkách, dělá stejnou chybu. Snaží se vyřešit svůj život jako matematickou rovnici. Myslí si, že když změní „informaci“ v hlavě, jejich „pohyb“ světem se zázračně narovná.  Jenže v systému 3AXIS® víme, že mezi informací a pohybem stojí osa emocí – a právě tam, v onom tichém archivu těla, se rozhoduje o tom, zda vaše nová životní strategie přežije první náraz reality. ✨ Láska je v tomto kontextu nejdokonalejším operačním systémem. Není to onen růžový obláček z červené knihovny, ale schopnost naslouchat nebi i zemi zároveň. Když se učíte naslouchat „nebi“, přijímáte vhledy, které přesahují vaše ego. Když nasloucháte „zemi“, vnímáte napětí ve svých lýtkách, stažený žaludek nebo horkost v dlaních. Láska je to, co tyto dva zdroje dat propojuje. Pokud chybí, vaše spiritualita je jen luxusní tapeta na zdi, která se pod náporem vlhkosti (vašich potlačených traumat) brzy odlepí. Zde je 5 důvodů, proč vaše tělo sabotuje vaše mentální plá...

Planeta není náš majetek, ale domov sdílený se vším, co cítí. Chránit Zemi jako náš společný poklad znamená zůstat člověkem. Znamená podíl na zázraku, který nás přesahuje. Když se řekne „ ztráta biodiverzity “, mnoho lidí si představí něco abstraktního, rodokmeny vyhynulých druhů, grafy o ohrožených rostlinách či vzdálené pralesy. Ale ve skutečnosti jsou to tiché vykřičníky přírody, mizící přímo uprostřed našich kroků. Včela, která už neopyluje žádný květ, žába, která nezazpívá dešti, nebo motýl, který ztratil svůj kus louky. Když se vytratí soused, i když je drobný, tak ztrácíme část světa, který patří i nám. Tiché alarmy v číslech Od roku 1970 průměrné populace obratlovců, tedy savců, ptáků, obojživelníků, ryb a plazů, poklesly o 73 %. To sice neznamená přesně to, že tři čtvrtiny druhů zmizelo, ve výzkumech měříme změnu velikosti populací. Ale ilustrace je to silná: svět, jak ho známe my dnes chřadne a ještě před padesáti lety byl obrovsky bohatý. Globální studie z roku 2023 ukázala...

Dospívající generace ztrácí schopnost mluvit o tom, co ji bolí. Školy sledují výsledky, ale neslyší ticho, které jim předchází. A my dospělí jsme tak zaneprázdnění hlukem světa, že si nevšimneme, kdy už naše děti přestaly volat o pomoc. Ticho má v sobě zvláštní druh napětí. V učebnách, kde by měly znít hlasy a smích, sedí děti s očima přilepenýma k displejům. Ve světě, který měří pozornost v sekundách, se cit pro obyčejné lidské naslouchání druhým ztrácí a spolu s ním i schopnost slyšet sebe i druhé. Učitelé si u dětí a mládeže všímají ztráty motivace, rodiče únavy, terapeuti zahlcení. Jen málokdo však rozpozná, že za tím vším se skrývá ticho, které není tvořené klidem, ale naopak úzkostí. A přitom ne každé ticho znamená prázdnotu. Existuje i ticho, které léčí, chvíle, kdy se člověk dokáže utišit a nadechnout se do klidu. Takové ticho není úzkostné, ale obnovující. Právě to musíme děti znovu naučit rozeznávat: kdy ticho chrání a kdy už bolí. To ticho, které postupně roste mezi všemi ge...

Vojákům zmizela poslední linka psychologické pomoci. V tichosti. Bez náhrady. A bez vysvětlení. Jenže mlčet o bolesti neznamená, že přestane existovat. Když se ticho stane odpovědí Vojákům v tichosti zmizela linka psychologické pomoci . A nikdo o tom nemluví. Beze slova, beze zprávy, beze stopy. Zmizela jako mnohé jiné věci, které se stát rozhodne škrtnout z rozpočtu nebo ze svědomí. Jenže tohle nebyla jen rozpočtová položka. Byla to poslední záchranná síť. Pro lidi, kteří znají situace, kdy už nejde ani spát. Kteří viděli víc strastiplných věcí, než by kdokoliv vidět vůbec měl. A kteří se často nemají komu svěřit, právě proto, že nám všem slouží. Zaměnit pomoc pro vojáky za obecnou linku Policie ČR je možná pohodlné. Ale není to totéž. Policejní práce má jiné pracovní vypětí, jiný kód, jiný typ zátěže. A především, voják se nesvěřuje komukoliv. Důvěra, pokud má vůbec vzniknout, potřebuje hluboké porozumění. Potřebuje vědomí toho, že ten na druhém konci naprosto chápe, co znamená vojen...

Ticho bývá nepohodlné. Ale právě v něm se často odehraje to nejdůležitější – ne to, co řekneme, ale co necháme znít. Možná je čas mu znovu naslouchat. Ticho, kterého se bojíme To znamená vypnout rádio ještě než zazní znělka zpráv. Nereagovat hned na zprávu v chatu. Neodpovídat. Neplnit ticho při pokecu hláškou, radou či komentářem. To všechno jsou totiž činy, které většina z nás nedokáže vykonat bez mírného vnitřního záchvěvu. Ticho nás totiž usvědčuje z nečinnosti. Zatímco slova nám slouží často jako maska, ticho je tvář. Neptá se nás na nic ani nic nevykládá, neuhýbá. Ale právě proto je nepříjemné. Nejsme na něj zvyklí. Není produktivní. Nenabízí řešení. Nic než jen prostor. Ve společnosti, která měří hodnotu člověka odpracovaným časem, smysluplným výstupem a reakcí, co vede k efektivnímu výsledku, je ticho podezřelé. Cože? Ty nic neříkáš? Ty ještě nevíš, co na to říct? Ty jsi… ticho? Kdepak, ticho dnes není v módě. Větší kredit má i sarkastický komentář na síti než klidná přítomnost...

Mít dar slyšení je cosi nádherného. V UCHU je NĚCO, co dokáže člověka vzrušit, „probudit“. Existují 2 základní druhy zvuků, ty které „vybíjejí“ (oslabují, unavují posluchače), a zvuky které „nabíjejí“ (dodávají energii, rovnováhu, přispívají zdraví). Jak funguje sluch? - Řeč, tóny a hluk jsou přenášeny vzduchem jako zvukové vlny. Vnější ucho má stejnou funkci jako trychtýř. Zachytává zvukové vlny z okolí, a vede je dále do zvukovodu. Na konci zvukovodu narazí zvukové vlny na bubínek a rozechvějí jej. Tyto pohyby jsou dále přenášeny třemi středoušními kůstkami (kladívkem, kovadlinkou a třmínkem). Slovo „kůstky“ je zde na místě, neboť vystihuje, jak malinké a křehké ve skutečnosti jsou. Mimochodem třmínek je nejmenší kůstka v našem těle. Měří pouhé 3 milimetry. Pohyby jsou zachycovány v hlemýždi, sloužícím současně jako orgán rovnováhy. Ačkoliv je velký jen jako hrášek, jeho vnitřní uspořádání je velmi složité. Je v něm umístěna lymfa a 20.000 nervových buněk, které se nazývají vláskové...

Negativismus – (negativus = odmítající) – postoj obsahující vzdor nebo odpor vůči prosbě, požadavku či příkazu druhého, většinou z racionálního, resp. logického hlediska neodůvodněný. No a co s ním? Může mít formu pasivní (nereagování, „neslyšení“), nebo aktivní (verbální zavrhování, popírání i zlostné reakce, agresivní výpady), což souvisí s typem našeho ega, tedy osobnosti. V lidské ontogenezi jsou uváděna dvě vývojová období, pro něž jsou negativistické projevy typické: věk od 2,6 do 3,6 roku a puberta. No nevím, podle toho jsou někteří jedinci v pubertě skoro furt. Obě tato období jsou spojena s vydělováním já, rozvojem sebevědomí, vůle, individuality. Zejména v prvním dětském období může mít negativita velmi bouřlivý průběh (nezvladatelné záchvaty vzteku a agrese) a může být systematická (to je ta známá odpověď „ne“ na jakoukoliv výzvu okolí k spolupráci). Jde o odpor vůči autoritám, snaha dosáhnout nových hranic. Skoro jak některé demošky na Václaváku. Negativismus je skupina em...