PEI = Pohyb + Emoce + Informace

Bylo to období, kdy se mi rozpadalo několik věcí naráz. Nevšiml jsem si toho u sebe — všiml si toho můj šatník. Tedy přesněji, všiml si toho někdo blízký, kdo mi jednoho rána řekl: „Víš, že už týden nosíš jenom černou a šedou?" Neměl jsem o tom vlastně ani ponětí. A přesně tahle slepota je důvod, proč stojí za to umět číst, co nám oblečení o nás samých říká. Šatník je totiž poctivější než my sami. Když si ráno automaticky berete tmavé, uzavřené, „bezpečné" oblečení, nemusí to nic znamenat. Ale když to děláte den za dnem v náročném období, je dost možné, že hledáte pevnou půdu pod nohama, protože vám docházejí síly. Oblečení tu funguje jako tichý ukazatel, na který se nikdy nedíváme, protože jsme přece vždycky byli přesvědčení, že o sobě víme všechno. Tahle dovednost, číst vlastní vzhled jako informaci, vám na životní křižovatce nabízí tři konkrétní věci. 🌑 Zaprvé, ukáže vám stav, který slovy ještě nepojmenováváte. Tělo a jeho obal vědí o našem rozpoložení často dřív než ...

Digitální prostředí dnes vytváří dojem lidskosti přesněji než kdykoli předtím. Mikrogesta, drobné pauzy, správně umístěné ticho. Mozek reaguje, jako by měl před sebou skutečného člověka. A právě tady začíná problém: naše biologie není navržená pro komunikaci s algoritmy. Je navržená pro vztahy. V koučinku se často setkáváme s lidmi, kteří si nejsou jisti svým úsudkem. „Proč jsem tomu věřil?“ „Proč jsem reagovala, když mi na druhé straně něco nesedělo?“ Odpověď není slabost. Je to evoluce. Náš nervový systém hledá rytmus, tón, náznak bezpečí. Když jej něco připomene, instinkt reaguje. Abychom se v digitálních vztazích neztráceli, musíme obnovit dovednost, která je starší než řeč: vědomé čtení signálů a práce s vlastní pozorností . Nejde o kritičnost, ale o jemné ladění mysli. O schopnost neztratit se v tom, co působí skutečně, ale skutečné není. Proč na tom záleží v koučinku a leadershipu Nejde jen o romantické scamy. Stejné principy klamavé důvěry se objevují v práci, ve vedení lid...