PEI = Pohyb + Emoce + Informace

Všichni chceme mít pevný vnitřní kompas. Jenže v době, kdy se tempo života stále zrychluje a pozornost se štěpí na desítky fragmentů, kompas přestává ukazovat jasný směr. Potřebujeme něco, co nás znovu spojí s tím, co je skutečné. A právě tady se umění stává nečekaným, ale mimořádně cenným nástrojem osobního rozvoje. Když se člověk dívá na autentickou kresbu nebo malbu, nejde jen o estetiku. Je to kontakt se světem, který vznikal v tichu, trpělivosti a soustředění. A to jsou tři kvality, které dnešní člověk potřebuje úplně stejně jako technické dovednosti, efektivitu nebo produktivitu. Bez nich uvnitř vzniká prázdno, které nejde zaplnit výkonem. Každá linie v poctivém díle je rozhodnutí. Každý tah je stopa charakteru. Každá vrstva barvy je výrazem toho, jak autor vnímal svět v daném okamžiku. Když tohle dovolíme působit na sebe, začneme číst umění jinak – jako mapu lidského vědomí. A právě tato schopnost čtení je pro koučink zásadní. Bez ní nepoznáme sami sebe, natož abychom rozvíjel...

Vztek, smutek i vášeň v nás mají své místo, jen jsme je přestali slyšet. A nejen ženy dnes nesou jejich tíhu často samy. Co znamená kultivace emocí a proč má cenu to říct právě nyní? Vztek není problém Je po volbách. Nebo jiné přírodní katastrofě. Většina lidí, a to včetně těch, co byly zvoleni, se musí vypořádat s protichůdnými emocemi, které vznikly během završení procesu voleb. Koncentrace našich emocí bublala veřejným prostorem, jako řeka po jarním tání. Co se při tom potom odehrávalo v nás samých? A co teprve nyní, když jedna polovina národa prožívá svou radost a ta druhá svůj vztek z výsledků voleb. A vztek je jedna z nejsilnějších destruktivních emocí. Problém je neumět s ním žít. Zvláště pro ženy. Ve světě, kde ženy zvládají řídit firmy, domácnosti, emoce svých blízkých i vlastní krevní tlak, zůstává jedna otázka pořád stejně palčivá. Kam s negativními emocemi? Které se nám všudypřítomně pletou do života. Vztek. Smutek. Přetlak. Zprvu jde jen o signály těla o tom, že emoce nemě...

Chronická bolest není jen fyzická. Často nás drží víc naše přesvědčení o ní než tělo. Odvaha znovu se hýbat ukazuje, že klíč k uzdravení vede přes psychiku, důvěru a dlouhodobou práci. Inspirace Četl jsem příběh australského hasiče, který po úrazu zad žil roky v přesvědčení, že jeho tělo je zničené. Trápila ho představa, že už se nikdy nepostaví na surf. Zkoušel fyzioterapii, pilates, chiropraktika a nic nezabralo. Až narazil na přístup, který mu neřekl, co je špatně s jeho páteří, ale ukázal mu, že tím největším vězením pro jeho pohyblivost, je jeho vlastní strach. A najednou se dokázal sám vrátit k pohybu. Podobný příběh jsem si za posledních několik let vyslechl několikrát. A vlastně se stal i mě samotnému. A ne, tenhle článek není návod ani reklama. Je to jen připomínka toho, že námi prožívaná bolest se pro nás často stává mentální klecí, která následně omezí náš pohyb. Psychika jako klíč k tělu Naše tělo není porcelánová váza, která se při prvním drcnutí do překážky rozpadne. Post...