PEI = Pohyb + Emoce + Informace

🫂 Sedím u stolu s tchánem, který věří, že svět spěje do záhuby kvůli lidem, jako jsem já, a se švagrovou, která si myslí totéž o lidech, jako je on. Mlčím a jím knedlík. Ne z nerozhodnosti, ale proto, že v tu chvíli cítím pravdu na obou stranách stolu a nevím, koho z nich mám napadnout jako prvního. 🍽️ Roky jsem tenhle vnitřní rozpor považoval za vadu. Dospělý člověk přece musí mít jasno, musí si vybrat stranu a hájit ji do roztrhání těla. Realita je míň hrdinská a o to zajímavější: bojím se o bezpečí blízkých, a v tu chvíli jsem konzervativní jako skála. Nesnáším nespravedlnost danou náhodou narození, a v tu chvíli jsem liberální až na půdu. Obě potřeby jsou moje, a klidně se občas perou v jedné hlavě u jednoho oběda. Umlčování jedné strany ve prospěch druhé nezabralo o nic líp, než umlčování hladu tím, že přestanete vařit. Konflikt se jen přestěhoval hlouběji, kde čekal v podobě podráždění na každého, kdo mi tu druhou půlku ukazoval. 🌿 Zlom přišel, když jsem přestal řešit, ...

Vztek, smutek i vášeň v nás mají své místo, jen jsme je přestali slyšet. A nejen ženy dnes nesou jejich tíhu často samy. Co znamená kultivace emocí a proč má cenu to říct právě nyní? Vztek není problém Je po volbách. Nebo jiné přírodní katastrofě. Většina lidí, a to včetně těch, co byly zvoleni, se musí vypořádat s protichůdnými emocemi, které vznikly během završení procesu voleb. Koncentrace našich emocí bublala veřejným prostorem, jako řeka po jarním tání. Co se při tom potom odehrávalo v nás samých? A co teprve nyní, když jedna polovina národa prožívá svou radost a ta druhá svůj vztek z výsledků voleb. A vztek je jedna z nejsilnějších destruktivních emocí. Problém je neumět s ním žít. Zvláště pro ženy. Ve světě, kde ženy zvládají řídit firmy, domácnosti, emoce svých blízkých i vlastní krevní tlak, zůstává jedna otázka pořád stejně palčivá. Kam s negativními emocemi? Které se nám všudypřítomně pletou do života. Vztek. Smutek. Přetlak. Zprvu jde jen o signály těla o tom, že emoce nemě...

Umělá inteligence dnes umí plnit úkoly. Je jako malý řidič v naleštěném autíčku – jede dopředu, ale neví kam. Skutečná tvorba však vyžaduje něco víc: sdílený záměr, odpovědnost a dialog. Umělá inteligence je čím dál šikovnější. Umí psát texty, kreslit obrázky i analyzovat data. Ale jedna věc jí pořád uniká: spolupráce. Neví, co chceš vytvořit. Neumí ti naslouchat. A nerozumí, že tvoříš v kontextu času a prostoru, v němž právě jsi. Tahle slabina však není chybou systému, je výzvou pro nás. Protože jedině člověk může být tím, kdo AI naučí myslet ve vztazích. Jde ale také o to v jakých vztazích. Sloužit vs. spolupracovat Umělá inteligence se dnes používá hlavně v režimu služby. Dostaneš shrnutí textu, návrh grafu, odpověď na otázku. Je to stejné, jako když klikneš na ikonu tiskárny, spustí se v ní určitý proces a výsledek je hotový. Sloužit znamená vykonat příkaz bez ohledu na širší kontext. Jenže spolupráce je něco úplně jiného. Vzniká tam, kde se sice sdílí cíl, ale kde obě strany neso...