PEI = Pohyb + Emoce + Informace

Sexualita bez lásky je jen tělesným třením. Láska bez svědomí je manipulací. A sebevědomí bez vnitřní opory je jen maskou, která nevydrží první bouři. Jak tedy jako koučové či mentoři můžeme doprovázet druhé k pravdivějším vztahům – k sobě i k druhým? Začněme u sebe. Autenticita není o dokonalosti, ale o ochotě být pravdivý i ve své nedokonalosti. Jít první. Ukázat druhým, že se můžeme podívat svému stínu do očí – a přitom neztratit lásku. Mnoho našich klientů a klientek dnes zažívá zmatek ve vztazích. Nejde o nedostatek informací, ale o zahlcení – obrazem toho, jak by měl "správný vztah" vypadat. Sociální sítě, knihy o polaritě, spirituální rady... a přesto v praxi tolik osamění. Tolik zmatení. Tolik bolesti. Co s tím? Když se člověk dostane k hraně, kde už rady přestávají fungovat, přichází čas na něco jiného. Ne na "know-how", ale na "know-who". Kdo jsem? Jaký vztah mám ke svému tělu, ke své duši, ke svému svědomí? A právě tady vzniká prostor pro op...

V koučinku se často setkáváme s lidmi, kteří si pletou rozvoj se sebezdokonalováním. Chtějí být lepší, rychlejší, úspěšnější. Jenže právě tato posedlost růstem je někdy tím, co jim v růstu brání. Ego se převlékne za osobní rozvoj a přesvědčí nás, že když na sobě „makáme“, jsme duchovnější. Ve skutečnosti jen posilujeme jeho pozici – tu tichou kancelář v hlavě, která chce všechno řídit. Ego není nepřítel. Je to náš manažer. Potřebujeme ho, aby plánoval, vyjednával, chránil hranice. Jenže když začne řídit i to, co se řídit nedá - jako emoce, vztahy, spontánnost, vzniká vnitřní korporátní firma. A v ní už není místo pro kreativitu, intuici ani radost. V koučování se tomu říká přesycení výkonem . Klient dělá všechno správně, ale necítí naplnění. Jeho ego se živí dosažením, ne prožitkem. A tady nastupuje druhá strana práce, učení se nechat věci dít. Vědomý kouč pracuje s paradoxem: vede k cíli tím, že učí zpomalit. Pomáhá klientovi znovu slyšet, co je v něm skutečné, a co jen opakuje nau...

Vztek, smutek i vášeň v nás mají své místo, jen jsme je přestali slyšet. A nejen ženy dnes nesou jejich tíhu často samy. Co znamená kultivace emocí a proč má cenu to říct právě nyní? Vztek není problém Je po volbách. Nebo jiné přírodní katastrofě. Většina lidí, a to včetně těch, co byly zvoleni, se musí vypořádat s protichůdnými emocemi, které vznikly během završení procesu voleb. Koncentrace našich emocí bublala veřejným prostorem, jako řeka po jarním tání. Co se při tom potom odehrávalo v nás samých? A co teprve nyní, když jedna polovina národa prožívá svou radost a ta druhá svůj vztek z výsledků voleb. A vztek je jedna z nejsilnějších destruktivních emocí. Problém je neumět s ním žít. Zvláště pro ženy. Ve světě, kde ženy zvládají řídit firmy, domácnosti, emoce svých blízkých i vlastní krevní tlak, zůstává jedna otázka pořád stejně palčivá. Kam s negativními emocemi? Které se nám všudypřítomně pletou do života. Vztek. Smutek. Přetlak. Zprvu jde jen o signály těla o tom, že emoce nemě...

Temnota není zlo, ale zrcadlo. Sedm tváří temnoty odhaluje, co v sobě skrýváme, i co může nás může uzdravit. Esej o stínu, síle a odvaze vidět ve tmě. Když se bojíme nesprávné tmy „ Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo. " - Žalmy 139:12 Tma má v naší kultuře špatnou pověst. Automaticky si ji spojujeme s nebezpečím, se zlem, s tím, co je třeba odehnat nebo vytěsnit. A přitom není tma ničím jiným než absencí světla, stejně jako mlčení není vždy znamením agrese, ale často hlubokého naslouchání. Strach z tmy je naše kulturní konstrukce, kterou nám zanechaly generace, jež potřebovaly rozlišovat, oddělovat a soudit. Hlavně to, co nepoznaly. Ale co když jsme si spletli směry? Co když to, čeho se tolik bojíme, není tma sama, ale naše projekce do ní? Tma je totiž prázdná. Nedává směr, nemá úmysl. Je neutrální. Většinu hrůz, které do ní vkládáme, si tam přinášíme jen my sami. A čím víc se jí snažíme osvítit, tím víc zůstáváme tím světlem oslněni a tudíž ...