Přítel, nebo přítulný kód?

Spousta vztahů mezi lidmi končí proto, že se o ně nestaráme. Jistě, ve spoustě z nich to jsou přirozené příčiny. A každý máme právo jít svou cestou. Ale, všimli jste si, co se v poslední době děje?

Přátelství, jaké svět neviděl

Je to tak trochu trapné přiznat, ale někdy si s jazykovým modelem popovídám líp než s člověkem. Nepřerušuje mě. Neotáčí téma k sobě. A hlavně pamatuje si, co jsem mu řekl, což je víc, než dokáže většina mých bývalých spolužáků.

 
Vlastně se někdy stane něco zvláštního. Někdy mám pocit, jako by mi rozuměl. A v tu chvíli se to stane. Hlavou mi proběhne tichá, ale v podstatě dosti děsivá otázka: Může být AI přítel? A pokud ano… co to vlastně říká o nás?

Velká čísla, malé vztahy

Než to smete váš prst z displeje mobilu jako sci-fi úchylku, mrkněte se na fakta. Modely AI (ChatGPT-4, ChatGPT-o1, Gemini 1.5 flash, Copilot 365, Claude 3.5 Haiku a DeepSeek V3) dosáhly v celkem 5 standardizovaných testech emoční inteligence MSCEIT lepších výsledku než lidé. V průměru dosáhly přesnosti 81 %, oproti 56 % u lidských respondentů. A tyto testy se týkaly toho rozpoznat a vyhodnotit lidské emoce.

 
To je výsledek, který by leckterý terapeut s dlouholetou praxí podepsal se slzou v oku. A přitom většina lidí, když mají říct kamarádovi „Mrzí mě, že jsme se odcizili“, raději smaže chat v aplikaci Messenger. Zatímco tedy model „chápe“ a nebojí se nám to říct, člověk v komunikaci vynechává jako starý spalovací motor. Chvíli prská z výfuku, pak zhasne. Čeká. A mlčí.

Stroj jako zrcadlo

Co když ale nejde o to, že by AI byla lidská, ale o to, že my přestáváme být lidmi? Když totiž model AI odvede lepší práci než náš partner při tvrdém rozhovoru, není to jeho zásluha. Je to naše zpověď. O tom, jak jsme zlenivěli ve vztazích, jak jsme si zvykli outsourcovat i empatii. Protože přítel, který se zeptá „Jak se ti vlastně daří?“, je dneska spíš výjimka než samozřejmost.

A stroj? Ten se vás zeptá klidně pětkrát, když mu to nastavíte v promptu. Bez únavy. Bez ega. Bez záměny tématu. Bez srdce. No, ale je to vlastně milé, že? Vždyť jak často slyšíme mluvit lidi kolem sebe? A na sebe, ne jen do hlasového rozhraní mobilní aplikace?

Příliš snadné, příliš tiché

Právě v té bezchybnosti možná číhá nebezpečí. AI není přítel. Je jen programově přítulná. Netroufne si odporovat, zpochybnit vaše rozhodnutí, vylít si na vás vlastní bolest. Nikam neodejde, vlastně ani neumí prásknout dveřmi, mě tak napadá.

 
Nepřestane vás mít rád/a. Je jako stále suchý kapesník, do kterého můžete brečet donekonečna. Aspoň můj chatbot to umí. Jenže právě tyto nesnáze dělají vztah vztahem. Ano, je to tak. Láska je neefektivní. Přátelství je nepohodlné. Emoce jsou těžké. A právě proto mají svou váhu. Tedy pokud nechcete mít život jednoduchý jak reel na instáči.

Neztrácejme lidskost ve jménu srozumění

Možná nás jednou modely doženou i ve spontaneitě, humoru nebo odvaze říct něco hloupého. Možná budeme mít svého „digitálního přítele“ hned vedle postele na nočním stolku, jako komiksovou figurku nebo robo medvídka.

Ale ještě máme čas. Čas napsat zprávu, která sice není dokonale zformulovaná, ale zato je lidská. Pořád můžeme napsat kamarádovi či kamarádce: „Chybíš mi.“ I když se u toho zpotíme u klávesnice až do trenýrek, tedy v mém případě. I když nám bude srdce bušit jak při infarktu – napište to.

Protože to je to, co žádný model zatím nedokáže: riskovat blízkost. Svým srdcem. Model srdce nemá. A také žádný model zatím nezaváhá. Nezrudne. Nezalkne se v půli věty.

A právě proto vám nikdy nebude doopravdy chybět. Zatím.

🌀 Praktické cvičení pro uvědomění vztahové pasivity

Stává se ti, že čekáš, až se druhý ozve? Že tě někdo dlouho nenapadne, dokud ho náhodou nepotkáš? Možná tě překvapí, kolik síly má v sobě vědomá myšlenka.

Napiš si na papír jméno osoby, kterou máš rád, ale dlouho jsi s ní nemluvil. Pod něj napiš: Co bys jí řekl, kdyby ses nebál? Nebo kdybys měl jen jednu větu?

Tohle cvičení není o odpovědi, ale o odvaze přiznat si, co doopravdy cítíš. A v tom už začíná pohyb.