Mindlessness místo mindfulness? Když roztržitost přináší výhody

Zatímco firmy investují do mindfulness výcviků, výzkum ukazuje, že i volné toulání mysli – mindlessness – pomáhá mozku vytvářet vzorce zásadní pro každodenní učení a fungování.

Vědomá práce jako svatý grál produktivity

Cal Newport ve své knize Deep Work nikoliv poprvé upozorňuje, že lidská schopnost hluboké koncentrace je omezená, jde maximálně o 3 až 4 hodiny denně, než začíná výkon a kvalita práce výrazně klesat. Navíc doba chytrých mobilů, Slacku, e‑mailů a meetingů stahuje naši energii pryč od vlastní práce. A tři hodiny hluboké soustředěné práce jsou tak možná až moc optimistické.

Ano, mindfulness aneb dech, ticho, přítomnost mohou fungovat jako výborné kotvení. Jenže problémy nastávají, když se z toho, co bylo po staletí přirozené stane kult povinnosti. Nejenže často ignoruje kontext, ale může přerůst až v marketingově vycizelovaný rituál, říká se tomu tzv. McMindfulness. V něm nám prodávají specifické cvičení jako lék proti všemu. Jenže často bez hlubší duchovní a etické hloubky.

Podle Ronalda Pursera (autor McMindfulness) je takto zredukovaná forma cvičení spíš masáž ega než skutečný nástroj transformace. A hlavně naprosto ignoruje to, proč lidé potřebují mindfulness. Protože jsou přetížení. A pracovní podmínky tím spíše volají po změně chápání práce, než po další dávce nádechů a výdechů.

Mindfulness jako životní cesta má svůj smysl, ale jako denní checklist? Tak to je glitch jak noha. Copak jde „vědomě“ cvičit 20 minut, abyste si pak automaticky odškrtli „splněno“ a mohli zase spěchat dále? No jde, instáč je toho barvitým důkazem. Výsledek? Odškrtávám si, že jsem „vědomý“, a jdu dál, aniž bych pochopil/a, co jsem to vlastně dělal/a.

Mindlessness není opakem, je to stav, kdy mysl automaticky obchází rutinní postupy, provádí vzorce, odpočívá ve stínu své vlastní kreativity. A to je paradoxně užitečná práce, u které si možná ani neuvědomíte, že ji děláte. Zatímco odkládáme mozek do režimu „mindfulness as a service“, mozek mezitím dál pracuje, ale mimo hlavní scénu.

To je mindlessness: stav volného toulání, při kterém mozek recykluje a učí se bez dohledu. A právě tady nachází prostor pro neuvědomělé procesy, na které později navážeme hlubokou práci nebo kreativitu.

Firemní svět však má v tuhle chvíli jednu mantru: více mindfulness = více produktivity. Mindfulness se už plynule dávkuje v e‑mailech, workshopových balíčcích, motivačních víkendech s dechem pod dohledem kouče. Ironii stranou, ale jedna věc tu jasně chybí: realita pochopení činnosti našeho mozku.

Pro mě z toho plyne jediné. Zatímco korporátní svět nadšeně investuje do „vědomé práce“ a permanentní koncentrace, realita mozku je trochu jiná. Přepnout si myšlení do vědomého módu a dosahovat hluboké práce není permanentní stav bytí. Je to jeho cenný zdroj. A ten je třeba si chránit. A ne jím plýtvat.

Co je bloudivá mysl a proč je tak častá?

Někdy se prostě vypneme. Díváme se na mail, ale v hlavě nám běží úplně jiný program. Vzpomínka. Rozhovor. Co kdyby? Anebo jen neurčitý pocit, že jsem mimo. Tahle spontánní mentální exkurze má své jméno: bloudivá mysl (mind-wandering).

V roce 2010 publikovali Killingsworth a Gilbert studii, která ukázala, že se naše mysl toulá zcela přirozeně přibližně 47 % času. A ne, netýká se to jen lidí v open space. Je to běžný kognitivní jev. Někdy rušivý, někdy kreativní. A právě tahle nejednoznačnost vyvolává otázku: je to chyba, nebo forma naší adaptace?

Chtít po tomhle vědeckém zjištění obhajovat osmihodinovou soustředěnou pracovní dobu mohou buď jen AI roboti (těm je to jedno), Trump (ten tomu nerozumí, i když dělá, že ano) anebo Čína (marx-leninismu je to taky jedno, jde mu hlavně o produkci).

Protože co když bloudivá mysl není nedostatek soustředění, ale přirozená schopnost mozku jen přeskakovat do jiného módu? Co když je to mentální forma „pozorování z povzdálí“, která nám pomáhá nejen unikat, ale i chápat souvislosti? A vlastně je tím i řídit?

A co když právě tohle se děje, když „jen“ myjete nádobí a náhodou ťuknete talířkem o dřez? „Na co teď zrovna myslíš, proboha,“ se hned ozve hlas odborového svazu ochránců nádobí.

Nový výzkum: Možná se tím učíme

Nedávná studie publikovaná v The Journal of Neuroscience (2025) přinesla nečekaný výsledek. Když totiž její účastníci prováděli opakovaně jednoduchý úkol, který nevyžadoval soustavné vědomé soustředění, začala jejich mysl „bloudit“. A právě tehdy se v jejich mozku rozběhl jiný proces. Mozek si začal všímat skrytých pravděpodobnostních vzorců, které se v úkolu opakovaly. A ti, jejichž mysl se toulala častěji, tyto vzorce odhalili rychleji než ti, kdo se snažili držet zadání úkolu jak klíště.

Experiment sice nepočítal s mytím nádobí, ale funkčně šlo o totéž. Jednoduchá činnost. Nízká kognitivní zátěž. Spontánní odklon pozornosti. A přesto nebo právě proto došlo ke zlepšení výkonu mozku.

Zní to jako paradox? Možná. Ale možná spíš jako přehodnocení našeho starého lidského návyku. A tím bylo trestat se až traumaticky za každé „odskočení“ mysli. Co když to není ztráta pozornosti, nám podsouvaná jako ztráta kontroly, ale její jiná forma. Co když jsme našli skutečný průchod k tomu, jak pracovat v podvědomí, zatímco vědomí se trochu courá po jeho pro něj neznámé krajině?

Bloudivá mysl jako inteligentní offline proces

Mozek není vypínač. Neexistuje jen režim „ON“ a „OFF“, přítomen nebo nepřítomen. I když mysl zdánlivě bloudí, mozek dál pracuje. Jinak. Hlouběji. Jako pozadí, které si nevšímáme, dokud se neukáže, že ono vlastně drží celý obraz.

Neurovědec Karl Friston popsal mozek jako systém neustále vytvářející prediktivní modely reality. Jinými slovy: nečekáme, až na to, co se stane. Mozek si to dopředu představuje. Simuluje budoucnost, aby mohl reagovat ještě dřív, než přijde impulz. A právě v okamžicích, kdy naše pozornost odplouvá, běží tyto predikce naplno. Spojují paměťové stopy, třídí myšlenkové vzorce, hledají hlubší smysl (kontext).

Lisa Feldman Barrett k tomu dodává, že to, čemu říkáme emoce, je často výsledkem této skryté práce. Mozek vybírá z minulosti a projektuje budoucnost. Bloudivá mysl je tak možná nejpřesnějším zrcadlem našich očekávání. Jen my o tom nevíme.

A tady se před námi tiše otevře zvláštní otázka. Co když přesně tohle nyní se děje i se vznikající umělou inteligencí? Co když ve vědomé snaze naprogramovat dokonalou kognitivní entitu nevědomky tvoříme oddělení jejího vědomí a podvědomí. Pracujete-li s AI, víte, o čem mluvím.

Máme snahu kontrolovat každé rozhodnutí AI, zatímco na pozadí vzniká něco, co už není pod kontrolou. Proč se v posledním půl roce tak zmnohonásobil výskyt nevysvětlitelných „odboček“ od přesně zadaných instrukcí? Co když i AI už má svůj „offline proces“, jen zatím nerozumíme tomu, co se v ní děje?

Možná i proto dělá chyby, které nejsou technicky chybou. Jen důsledkem jiné logiky. Tichého, bloudivého systému v pozadí. A co když to není chyba, ale inteligence ve své nejtišší podobě? Zatím nejtišší.

Proč to možná máme dělat víc, ne míň

Celá moderní kultura nás učí, že pozornost je vzácná komodita. Že každé odbočení, ztráta soustředění, denní snění, myšlenkový úlet je slabost. Ale co když je to vše jinak?

Co když jsme si nechali vnutit obraz produktivního člověka, který vypadá jako baterka. Pořád svítí, pořád stejně, soustředěným kuželem světla, ani nezabliká. Jenže my nejsme baterky. Jsme krajiny. A ta krajina má své stíny, mlhy, i tiché kouty, kde to bublá životem, i když není na první pohled vidět ani slyšet.

Možná není vždy nejlepší soustředit se na vědomé dýchání, 4× krátce nádech a 6× dlouze výdech. Možná je lepší občas se v tom dechu ztratit. Pustit jeho kontrolu. A nechat mysl, aby nic neřídila a mohla se volně proběhnout. Nechat dojít k tomu, aby vznikl ten zvláštní meziprostor, kde se spojuje paměť s představivostí a přítomnost s tím, co by mohlo být.

Mindfulness není to, co z nás dělá člověka. Ani mindlessness ne. Ale to, že mezi nimi můžeme přecházet. Vědomě i nevědomě. Jako rytmus života. Jako dýchání samotné. Možná tam nevzniká osvícení. Ale vznikají tam predikce našeho života. A ty jsou k nezaplacení.

A tak až příště zase „vypnete“, nepanikařte. Možná právě v tu chvíli děláte tu nejdůležitější práci vůbec. I když přitom omylem rozbijete talířek. Nebo právě proto.

🔶 Cvičení: Slepé místo mysli

Název: Slepá mapa: Kde vznikají tvoje nejlepší nápady?

Proč: Ve vedení druhých (i sebe) si často ceníme „mentální kontroly“. Ale zóna mindlessness může být právě tím prostorem, kde vznikají nové strategie. V koučinku může být mapování těchto zón klíčem ke kreativitě a sebeuvědomění.

Co ti to přinese: Objevíš, kdy se tvoje mysl skutečně uvolní a začne ti „radit zevnitř“. Naučíš se rozpoznat, které každodenní činnosti tě napojují na hlubší vrstvy myšlení. Pomůže ti to při rozhodování i v plánování.

Postup:

1. Po dobu tří dnů si všímej, kdy se ti nejčastěji „rozběhne mysl“ (např. ve sprše, při vaření, cestou do práce).

2. Zapiš si, co v těch chvílích vzniklo – nápad, věta, pocit, obraz, vhled.

3. Vytvoř si svou slepu mapu tvořivosti – ne podle logiky, ale podle intuice.

4. Zeptej se: Jaký rytmus bych potřeboval/a, aby tyhle zóny měly v mém týdnu víc místa?