Když se učíme být spolu: malá lekce osobní inkluze
Každý den někdo zůstává „uvnitř“ a někdo „venku“. Někdy ve třídě, jindy v práci, a často i v našich vlastních myšlenkách. O inkluzi se mluví nejčastěji ve školství – ale ve skutečnosti začíná mnohem blíž: v našem vnitřním postoji k odlišnosti.
Inkluze není jen pedagogická metoda, ale schopnost člověka udržet v prostoru rozdílnost, aniž by ji musel srovnávat nebo posuzovat. Ať už jde o dítě s jiným tempem učení, kolegyni s odlišným názorem nebo naši vlastní část, kterou bychom nejraději schovali. Každý z nás v sobě nese třídu, kde některé „já“ sedí v první lavici a jiné jsou vyhoštěné na chodbu.
Základní otázka proto nezní, „jak zavádět inkluzi“, ale „jak se ji učit žít“.
🧭 Mini-cvičení: Třída ve mně
-
Představte si, že váš vnitřní svět je třída. Kdo z vašich životních rolí tam právě teď sedí vpředu – a kdo vzadu?
-
Napište tři vlastnosti tvé osobnosti, které byste nejraději z té „třídy“ vyhnali.
-
Zkuste je na chvíli jen pozorovat – bez hodnocení, bez výmluv. Co vás napadne jako první?
-
Potom se sami sebe zeptejte: „Co byste potřebovaly, aby se mohly znovu posadit ke mně?“
Tohle cvičení trvá pár minut, ale dokáže změnit úhel pohledu. Inkluze, která začíná uvnitř nás, se dřív nebo později přenese i ven – do našich vztahů, rozhovorů i rozhodnutí. Nejde o toleranci, ale o zralost. O schopnost být celým člověkem, i s těmi částmi, které se teprve učí mluvit.
O původní širší pohled na společenskou debatu o inkluzi si můžete přečíst zde:
Komentáře
Okomentovat