Když tělo začne mluvit dřív než my

 Tento text vznikl jako pokračování eseje Tichý oheň v těle. Článek popisuje, co se v nás odehrává, když výkon zvítězí nad regenerací, jang nad jinem a hlava nad tělem. V koučinku tohle nevidíme v laboratorních hodnotách – vidíme to v příbězích. Lidé přicházejí s větou „něco je špatně“, ale to „něco“ bývá dlouhá historie ignorovaných signálů.

Chronický zánět, tak jak ho popisuji v původním článku, není jen reakce buněk. Je to především reakce člověka na svět, ve kterém si nedovolil zpomalit. Tělo nakonec začne na místo nás samo vyjednávat o bezpečí. A když nereagujeme, přejde do jazyka, který už přehlédnout nejde – bolestí, vyčerpáním, únavou.

V koučovací praxi má tento moment obrovský potenciál. Ne proto, že bychom měli „léčit tělo“, ale proto, že můžeme pomoci člověku znovu porozumět tomu, co jeho vlastní systém říká. Schopnost naslouchat tělu není alternativa ke „svalit se po práci na gauč“. Je to kompetence. A dovednost. A ta se dá trénovat.

🧭 Cvičení: Tělo jako první konzultant

Vyzkoušejte během příštích tří dnů:

  • když ucítíte napětí, nehledejte hned příčinu, jen si sedněte

  • zavřete oči a položte dvě otázky:

    1. Kde mě to bolí?

    2. Co se snažím potlačit?

  • odpovědi si napište rukou

  • a pak položte tu nejdůležitější otázku:
    Co z toho mohu během pěti minut udělat teď hned?

Tělo nikdy nelže. Jen čeká, až mu převedeme jeho jazyk do jednání.

👉 Navazuje na článek:



Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Učení? Kámoš, ne žrádlo

Obrázek
Proč je každodenní učení silnější než si myslíme Učení obvykle nastává tehdy, když uděláte chybu a pak změníte své chování, abyste ji neopakovali. Učení je jedním z těch slov, která si při jejich vyslovení ostatní spojují s čímsi strukturovaným, oficiálním a až znepokojivě systematickým. Jsou to povětšinou místa našeho dětství. Školní lavice, tabule a křída, přezdívky učitelů a bohužel často ještě stále přítomný zápas s biflováním. S trochou nadsázky bychom mohli říct, že pro některé skončí učení ve chvíli, kdy si naposledy nasadí promoční střapce. Co když je to ale přesně naopak? Co když se to nejpodstatnější začínáme učit až ve chvíli, kdy opustíme učebny? Inu, každý den vstřebáváme nové informace. Učíme se neustále a většinu z toho si ani neuvědomujeme. Mozek není pasivní schránka, kterou jednou provždy naplníme. Je to procesor. Neustále propojuje, odpojuje, opravuje a hledá cesty, jak reagovat efektivněji. Neučíme se proto, že bychom se chtěli zlepšit. Učíme se, protože je to způso...
Čtěte více »

Barvy trochu jinak: Červená

Obrázek
Červená barva je energie. Má nejdelší vlnovou délku a působí na naše tělo jako muleta na býka. Pojďme se bavit o barvách, jen trochu jinak. Barvy jsou nositelé informací Většina lidí si barvy spojuje s pocity. Červená? To je láska, krev, pro ty ortodoxní hřích. Zelená? Příroda. Modrá? Klid. Ale tahle slova barvy popisují nepřesně. Vznikla z kulturních symbolů regionů, v nichž žijeme i z našich osobních zkušeností. To je jistě v pořádku. Jen to neodráží ještě jednu rovinu, s níž barvy pracují, a tou je naše nevědomí. Zkusme se podívat na barvy jinak. Položili jste si někdy otázku, proč jsou barvy důležité pro život? Proč je na jednu stranu tolik podceňujeme a na druhou se jimi řídíme? Protože to jsou v prvé řadě nosiči informací. Jde o  část světelného spektra , které na nás působí. Nejsou ovlivněny kulturou, ideologií, vírou ani zkušenostmi. To vše totiž můžeme skrze mozek sami pro sebe nějak vysvětlit. Postavíme si bariéry, kterými pron...
Čtěte více »

Proč se bojíme přihlásit k tomu, co nás skutečně rozechvívá?

Obrázek
Proč dáváme hlas těm, kdo působí slabě, a zapomínáme na ty, kteří září? Esej o soucitu, projekci a odvaze přiznat si, co nás skutečně oslovuje. Byla jednou jedna dívka, která se vytrácela. Ne ze světa, ale z pozornosti. Navenek působila silně, elegantně, přirozeně. Měla hlas, styl, charisma. A tak se stala favoritkou. Nepsanou, samozřejmou. Právě proto zůstala bez hlasů. V televizních soutěžích dochází k zvláštnímu jevu. Ten, kdo působí jako jasný vítěz, často vypadne mezi prvními. Ne proto, že by nebyl dobrý, ale protože lidé jeho sílu zamění za samozřejmost. „Ten přece pomoc nepotřebuje.“ A tak posílají své hlasy jinam. Tam, kde si myslí, že cítí slabost, bolest, nejistotu. Ale co když tím nevědomky odvracíme zrak od těch, kteří nás potřebují nejvíc? Často říkáme, že jednáme ze soucitu. Ale soucit, pokud nevychází z přítomnosti, ale z minulosti, může být jen ozvěnou staré bolesti. Jen stínem života v přítomnosti. Nevím, jak jste vyrůstali vy, ale v našich životech se občas objeví chv...
Čtěte více »