Opuštění vnitřního prokurátora
Přiznat si, že jsem se v jistých situacích choval jako naprostý blbec, vyžaduje větší odvahu než skočit padákem. Lidská psyché má totiž úžasnou schopnost racionalizovat vlastní agresi a svalovat vinu na druhé, jen aby si nemusela sednout na lavici obžalovaných.
💔 Kdykoliv mě moji klienti na životních křižovatkách žádají o rozkrytí jejich nefunkčních vztahových vzorců, musíme jít hluboko pod povrch přítomných konfliktů. Často objevujeme unavené dospělé, kteří jsou stále chyceni v pasti dětského podmiňování. Byli vychováni otci, kteří tvořili pravidla hry metodou zlomení ducha, a naučili je, že lásku si musí zasloužit absolutním perfekcionismem.
⚖️ V dospělosti pak tito jedinci trpí disociovaným prožíváním a vnitřním napětím, protože realita nikdy neodpovídá jejich ideální představě o světě. Svůj život pak stráví urputnou snahou o dokonalost všehomíra. Místo abychom jako vždy hledali viníky venku, provázím je spíše procesem vnitřní transformace, který stojí na třech základních pilířích hlubokého sebepřijetí:
- Přiznání si vlastní potlačené zlosti vůči minulosti bez toho, aby byla okamžitě projektována do současného partnera.
- Opuštění role neuspokojitelného soudce, což znamená přijmout fakt, že já i lidé kolem mě jsme v tomto okamžiku již dost dobří.
- Schopnost upřímné omluvy a zahájení dialogu, což je nejbezpečnější důkaz toho, že dotyčný skutečně dospěl a vystoupil z vlivu svého traumatizovaného dětského ega.
❤️ Cesta ven z tohoto kruhu emocionální smrti nevede jen skrze další tvrdou tvořivou práci na sobě ani skrze přemíru sportu, ale především skrze uvolnění (vynikající jsou dechová cvičení) a slzy. Teprve prožité slzy dokážou odplavit staré nánosy viny, které blokují schopnost svobodně dýchat a milovat celým svým srdcem. Klid totiž nikdy nezávisí na tom, zda je klidný svět kolem vás, ale na tom, co nosíte ve své vlastní krvi.
Kdy naposledy jste se svému partnerovi upřímně omluvili za své vlastní excesy?
👉 Navazuje na článek:
Komentáře
Okomentovat