Selský rozum v digitální pasti

👣 Když se v životě ocitneme na křižovatce a chceme na sobě pracovat, potřebujeme k tomu laskavé srdce a hlavně zdravý selský rozum. Bez jasné rozumové kontroly se totiž osobní rozvoj může snadno zvrtnout v pouhé snění a útěk před realitou. Dnes lidé čím dál častěji hledají útěchu u digitálních společníků v mobilu. 

Zdá se to jako skvělý nápad, protože robot vám nikdy nenadává, nikdy vás nekritizuje a vždycky vám potvrdí vaši pravdu. Jenže pokud v tomhle umělém světě zůstanete příliš dlouho, hrozí vám, že úplně ztratíte sami sebe a vaše hlava zapomene samostatně myslet. Naše mysl funguje jako sval. Když nemusí překonávat žádný odpor a slyší jen sladká slova, strašně rychle ochabne a zleniví. 

🙃 Člověk pak ztratí ostražitost a i malé nedorozumění s reálným sousedem nebo partnerem mu připadá jako nepřekonatelná hora. Bez přísné vnitřní kontroly nad tím, kolik času trávíme se stroji, se stáváme slabými a závislými.

👀 Udržet si rozumovou kontrolu znamená mít odvahu podívat se pravdě do očí. Skutečný život je občas hrbolatý a lidé kolem nás dělají chyby, ale právě to nás učí růst a být silnějšími. Nedovolte svému mozku zlenivět v teplém pohodlí umělého světa. Tady je sedm jednoduchých zásad, jak si udržet bystrou mysl a selský rozum:

  1. Hlídejte si čas strávený u displeje a nedovolte mobilu, aby řídil váš volný čas.

  2. Vyhledávejte živé rozhovory s lidmi, kteří mají jiné názory než vy.

  3. Trénujte svou vytrvalost a řešte životní úkoly vlastní hlavou bez nápovědy počítače.

  4. Buďte ostražití, když vás stroj neustále chválí a se vším s vámi souhlasí.

  5. Vracejte se nohama na zem a věnujte se obyčejné fyzické práci nebo procházkám.

  6. Nezapomínejte, že skutečné vztahy vyžadují trpělivost, toleranci a čas.

  7. Používejte technologie jako užitečného sluhu, ale nikdy z nich nedělejte svého pána.

Máte své digitální návyky pod pevnou rozumovou kontrolou, nebo necháváte svou hlavu pomalu hloupnout v bezproblémovém světě aplikací?

👉 Navazuje na článek: Vztah s AI replikantem: Intimita bez přítomnosti těla

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Barvy trochu jinak: Červená

Obrázek
Červená barva je energie. Má nejdelší vlnovou délku a působí na naše tělo jako muleta na býka. Pojďme se bavit o barvách, jen trochu jinak. Barvy jsou nositelé informací Většina lidí si barvy spojuje s pocity. Červená? To je láska, krev, pro ty ortodoxní hřích. Zelená? Příroda. Modrá? Klid. Ale tahle slova barvy popisují nepřesně. Vznikla z kulturních symbolů regionů, v nichž žijeme i z našich osobních zkušeností. To je jistě v pořádku. Jen to neodráží ještě jednu rovinu, s níž barvy pracují, a tou je naše nevědomí. Zkusme se podívat na barvy jinak. Položili jste si někdy otázku, proč jsou barvy důležité pro život? Proč je na jednu stranu tolik podceňujeme a na druhou se jimi řídíme? Protože to jsou v prvé řadě nosiči informací. Jde o  část světelného spektra , které na nás působí. Nejsou ovlivněny kulturou, ideologií, vírou ani zkušenostmi. To vše totiž můžeme skrze mozek sami pro sebe nějak vysvětlit. Postavíme si bariéry, kterými pron...
Čtěte více »

Učení? Kámoš, ne žrádlo

Obrázek
Proč je každodenní učení silnější než si myslíme Učení obvykle nastává tehdy, když uděláte chybu a pak změníte své chování, abyste ji neopakovali. Učení je jedním z těch slov, která si při jejich vyslovení ostatní spojují s čímsi strukturovaným, oficiálním a až znepokojivě systematickým. Jsou to povětšinou místa našeho dětství. Školní lavice, tabule a křída, přezdívky učitelů a bohužel často ještě stále přítomný zápas s biflováním. S trochou nadsázky bychom mohli říct, že pro některé skončí učení ve chvíli, kdy si naposledy nasadí promoční střapce. Co když je to ale přesně naopak? Co když se to nejpodstatnější začínáme učit až ve chvíli, kdy opustíme učebny? Inu, každý den vstřebáváme nové informace. Učíme se neustále a většinu z toho si ani neuvědomujeme. Mozek není pasivní schránka, kterou jednou provždy naplníme. Je to procesor. Neustále propojuje, odpojuje, opravuje a hledá cesty, jak reagovat efektivněji. Neučíme se proto, že bychom se chtěli zlepšit. Učíme se, protože je to způso...
Čtěte více »

Proč se bojíme přihlásit k tomu, co nás skutečně rozechvívá?

Obrázek
Proč dáváme hlas těm, kdo působí slabě, a zapomínáme na ty, kteří září? Esej o soucitu, projekci a odvaze přiznat si, co nás skutečně oslovuje. Byla jednou jedna dívka, která se vytrácela. Ne ze světa, ale z pozornosti. Navenek působila silně, elegantně, přirozeně. Měla hlas, styl, charisma. A tak se stala favoritkou. Nepsanou, samozřejmou. Právě proto zůstala bez hlasů. V televizních soutěžích dochází k zvláštnímu jevu. Ten, kdo působí jako jasný vítěz, často vypadne mezi prvními. Ne proto, že by nebyl dobrý, ale protože lidé jeho sílu zamění za samozřejmost. „Ten přece pomoc nepotřebuje.“ A tak posílají své hlasy jinam. Tam, kde si myslí, že cítí slabost, bolest, nejistotu. Ale co když tím nevědomky odvracíme zrak od těch, kteří nás potřebují nejvíc? Často říkáme, že jednáme ze soucitu. Ale soucit, pokud nevychází z přítomnosti, ale z minulosti, může být jen ozvěnou staré bolesti. Jen stínem života v přítomnosti. Nevím, jak jste vyrůstali vy, ale v našich životech se občas objeví chv...
Čtěte více »