Když ústup není prohra
Probrali jsme to jednou, podruhé, potřetí. Argumenty se opakovaly, jen hlasitěji. A pak jsem si všiml něčeho, co mě zastavilo víc než jakýkoliv protiargument: nešlo mi už o to, jaké řešení bude lepší pro projekt. Šlo mi o to, abych vyhrál já.
To rozpoznání bylo nepříjemné. Ne proto, že bych zjistil, že se pletu ve věci samé, ale proto, že jsem zjistil, jak snadno se z profesionální diskuze stane osobní bitva o to, kdo z nás dvou je ten chytřejší.
Rozhodl jsem se ustoupit. Ne proto, že bych přestal věřit svému řešení, ale protože jsem si položil otázku, kterou si klademe málokdy: co skutečně ztratím, když tady prohraju? A odpověď byla jednoduchá. Ztratím pocit, že jsem měl navrch. Nic víc.
Projekt nakonec dopadl jinak, než jsem si představoval. A přesto dobře. Možná ne dokonale podle mé představy, ale dostatečně dobře na to, abych pochopil, že moje představa nebyla jediná cesta k úspěchu.
🤗 Křižovatky, na kterých denně stojíme, málokdy vypadají jako křižovatky. Vypadají jako emailová konverzace, rodinná večeře, drobná neshoda s partnerem o tom, kam pojedete na výlet. A na každé z nich se rozhoduje to samé: budu bránit věc, nebo budu bránit sebe?
Kdo si tuhle otázku položí včas, získává něco cennějšího než vyhranou při. Získává prostor. Prostor pro to, aby se mohlo stát něco jiného, než co si sám naplánoval. A právě v tom prostoru se často rodí lepší řešení, než jaké by vzniklo, kdyby vyhrál jen jeden hlas.
🙃 Ústup není to samé jako rezignace. Rezignace znamená přestat se o něco starat. Ústup znamená rozhodnout se, že tahle konkrétní bitva nestojí za cenu, kterou bych za vítězství zaplatil.
Kde ve svém životě právě teď bráníte spíš sebe než věc? A co by se stalo, kdybyste se na vteřinu zastavili a tu otázku si opravdu poctivě zodpověděli? Podělte se v komentářích o situaci, kde vám ústup nakonec přinesl víc, než by přineslo vítězství.
👉 Navazuje na článek: Proč neumíme dát přednost
Komentáře
Okomentovat